Elicit - 8. kapitola

Překlad: Mili

Slova přináší život a zároveň i smrt.

Mo

Chvějíc se, jsem Texovi na prst nasazovala kroužek, který jsem ani sama nevybrala, a opakovala svůj slib. Prázdným hlasem jsem přísahala strávit zbytek našeho života v nemoci i ve zdraví. Samým tlakem, tíhou i strachem se mi chtělo omdlít.

Když byl na řadě Tex, vzhlédla jsem nahoru.

A to jsem neměla, protože jeho oči, ty zelené, lemované dokonale dlouhými tmavými řasami, hleděly do mých a já se ztratila v moři touhy. Udeřilo to do mě tak silně, že pro mě bylo obtížné dýchat. Zdálo se, že jediné, co dělám, je, že lapám po dechu, nabírám hluboké doušky vzduchu, jen abych si připomněla, že je musím taky vydechnout.

Kdysi mě miloval.

Bude mě někdy milovat znovu?

Odpustí mi?

I když se na mě dívá pohledem, který říká, že mě chce, znám pravdu - postavila jsem mezi  nás zeď. Nejsem si jistá, jestli ji Tex chce zbourat – a kdo ví, jestli si vůbec zasloužím, aby to zkoušel.

Ochránit ho. Ať to stojí, co to stojí, musíme chránit ty, které milujeme.

Tohle je moje mantra, ta, kterou mi máma opakovala, když jsem byla malá. A, bože, já se snažím, tak moc se snažím.

„… v nemoci i ve zdraví, dokud nás smrt nerozdělí.“ Dokončil Tex chraptivým hlasem a moje prsty se chvěly v jeho dlani.

„S mocí mi svěřenou vás nyní prohlašuji za pana a paní Vito Nicio Campisi Jr.“

Tex sebou viditelně škubl při zvuku svého jména – svého pravého jména, tomu, které mu dal jeho mrtvý otec. Ten, co byl zastřelený ani ne před třemi týdny.

Věnovala jsem mu uklidňující úsměv.

Ten nebyl k ničemu, kromě toho, že pohled jeho očí ještě víc zchladl.

„Můžete políbit nevěstu!“

Všichni s rozpaky zatleskali, zatímco se Tex pomalu přiblížil a přitáhl si mě k sobě. Pomalu se sklonil dolů a krátce mě políbil na tvář, načež ustoupil o krok zpátky.

Tělo mi křičelo nad tou nespravedlností! Nedostanu ve svůj svatební den ani opravdový polibek? Ne, že bych si ho zasloužila, ale byl to přece Tex. A poslední hřebíček naráží do dřevěné rakve. Tex nikdy nedělal takové věci. Býval ten, který se snažil o mír, ten, díky kterému jsem se vždycky cítila, že všechno bude v pořádku. Býval moje konstanta.

A já mu ublížila.

Zrovna v tomto momentě bych propadla naprosté hysterii, kdybych se bývala neotočila a neuviděla jeho obličej.

Kolísavě jsem se zastavila, abych se dala dohromady, ale bylo pozdě, on už vykročil směrem k nám.

„Myslím, že je akorát čas na gratulace.“ Zakřenil se a potom potřásl Texovi s rukou. Po krátké výměně naklonil hlavu mým směrem a roztáhl rty do zničujícího úsměvu. „A Mo, tak krásná jako nikdy.“

„D-díky.“ Držela jsem se blízko Texe.

„Díky, že ses stavil, Sergio.“ Nixon ho bouchl do zad. „Jsi rodina, měl bys tady být.“

Sergiovy křišťálově modré oči mě probodávaly. „Není žádné jiné místo, kde bych teď byl radši.“

Vdechla jsem všechen vzduch, který jsem mohla, a zase zapomněla vydechnout… akorát tentokrát to skončilo tak, že jsem se zhroutila k zemi.