Profile - 1. kapitola

Překlad: Jilyan

FilmováHvězda@VaughnAsher

Smích nájemníků a ostrá bolest v zádech mně probudí z mé dřímoty. Poznámka-vstupní hala Graceiny budovy bude potřebovat lepší nábytek, pokud budu spát na gauči pokaždé, když se naštve.

Lehce se zasměji. Mělo by mně to štvát, ale není to tak. Připadá mi to jako...část něčeho. Část vztahu. A v tom já jsem, že? Jsme manželé. Jsme. Manželé. Vím, že je opatrná a nešťastná z toho, jak se to stalo, ale faktem je, že si mně vzala. Řekla 'Ano,' a podepsala oddací list.

Teď si uvědomuji, že jsme byli oba hodně opilí. No, nic si nepamatuje, takže asi ano. Naštvaně si odfrknu. Rozhodně byla moc opilá na takové rozhodnutí. Ale stalo se. A já se nehodlám s Grace rozvést. Popravdě, mám v plánu to udělat znovu, jenom z toho tentokrát udělat velkou událost. Možná v Hollywoodském stylu. Stovky hostů. Okázalé zdobení a ty malé pytlíčky, které rozdávají, s drobnůstky, které nepotřebujete, ale které na sobě mají jména novomanželů.

„Šéfe?“

Chci obrovský dort, velký jako ona, s různým krémem v každé vrstvě. Tanec, samozřejmě. Nikdy jsem s ní netančil. Takže tancování. A líbánky. Skutečné líbánky. Ne na pláži. Možná Japonsko nebo Island, nebo plavbu kolem světa. Něco odvážného a smělého.

„Šéfe? Jste vzhůru?“

A pak koupě domu. Nechám ji vybrat čtvrť. Sakra, klidně i stát. Možná nebude chtít žít v Kalifornii. Nepotřebuji být v Kalifornii, to je jisté. Možná si dokonce bude chtít nechat svou práci. Nebo si najít novou. Možná bude chtít žít v Denveru.

Denver. Ježíši.

Ale žil bych tu. Je tu letiště, pro můj tryskáč. Koho zajímá, kde žijeme, když můžeme být tam, kde potřebujeme během pár hodin? Nezáleží na tom.

„Šéfe!“

„Do prdele, Rayi. Co sakra chceš?“ Probudím se ze svých snů a podívám se na šéfa své ochranky. „Co?“

„Dnes nešla do práce. Ostatní nájemníci všichni odešli, ale ona je pořád ve svém bytě.“

„No...“ Posadím se a přejedu si dlaněmi přes obličej. Potřebuji se oholit. „Posledních pár dnů bylo těžkých, Rayi. Zaslouží si chvilku volna.“

„Jenom vám to říkám. Je pracovní den a ona nikam nešla.“

„Dobře. No, zajdu si pro kafe a uvidím, jestli už je připravená se mnou mluvit.“ Postavím se a poplácám ho po zádech. „Díky, chlape. Cením si tvé pomoci.“

Skoro vrazím do Bigmyho, Graceina osobního strážce, když zamířím k vchodovým dveřím. „Potřebuješ něco, Bigmy?“

„Myslím, že spí,“ řekne svým silným východoevropským akcentem.

Kývnu. „Dobře.“

„Není tam žádný hluk. Jako žádný. Ticho.“

„Dělá ti to starosti?“ zeptám se, nejistý si na co naráží.

„Většina lidí vstane, jde na záchod. Udělá si kafe. Zapne televizi. Nic z toho nedělá.“

„No, hádám, že spí.“

„Pravda,“ řekne. Ale není o tom přesvědčený.

„Podívej, Bigmy, pokud si myslíš, že máme problém, tak to řekni.“

Několik vteřin se na mně dívá a pak pokrčí rameny. „Žádný problém.“

Vezmu z konferenčního stolku své brýle a nasadím si je. „OK, no, tak, zajdu do Starbucks-“

„Měl byste zůstat uvnitř,“ řekne Ray. „Venku jsou novináři.“

„rayi, novináři jsou všude. Neodejdou, dokud to nevyřešíme. A já odmítám být kvůli nim zavřený. Rayi, ty pojď se mnou. Bigmy-“

„Ano.“

„Zůstaň tady s Grace. Budu hned zpátky a uvidíme, jestli ji nevylákáme ven s muffinem a kávou.“

„Má ráda borůvky,“ řekne Bigmy.

„Vím to, dík.“ Kurva.

S Rayem přijdeme k vchodovým dveřím a šílenství začne ještě, než se vůbec otevřou. Ray je velký chlap. Ne masivní, jako Bigmy. Ale velký. A má kolem sebe auru, která říká, zabiji tě holýma rukama.

Křik začne, jakmile vyjdu ze dveří, ale já si jen posunu brýle a procpu se mezi nimi. Dělám to už dvacet sedm let. Některá střetnutí byla víc stresující, než ostatní, ale nejsem ten typ filmové hvězdy, která mlátí fotografy. Dělají svou práci. Jo, jsou to paraziti, kteří vydělávají na mně, ale k čertu s tím. Nemám s nimi problémy. Vlastně, většina z nich je v pohodeě, když vás zrovna nepronásledují.

Ale pak uvidím tu čůzu z Buzz Hollywood. Vstoupí přímo přede mně a strčí mi před tvář mikrofon. „Co si bude Jasinda myslet, až zjistí, že ji podvádíte?“

Vážně se zastavím a začnu se smát. Ray mně vezme za předloktí a zatáhne, snaží se mně znovu rozpohybovat. Ale já ho setřesu. „Doufám,“ řeknu novinářce, když se jí podívám do očí, „že se za sebe stydí. Jasindo“-teď čelím kameře, takže jí oslovuji přímo-“jsi lhářka a děvka. Pokud jsi vůbec těhotná, podstoupím test DNA kdykoliv budeš chtít. Teď mám ženu a její jméno je Grace Kinsella-Asher.“ A pak se podívám na všechny okolo, když se přiblíží blíž. „A teď, pokud mně omluvíte, jí půjdu koupit kácu a muffin. Borůvkový,“ dodám. „Grace má ráda borůvky. A má ráda ledovou, dvojitou karamelovou kávu ze Starbucks, bez cukru a s nízkým obsahem tuku. Alespoň“-přeruším se, abych se zasmál- „když má peníze na své Starbucks kartě.“

„Má peníze na kartě, Vaughne?“ zeptá se mně reportér z internetového blogu.

Je v pohodě a zábavný. A nebere moc vážně to, co píše. „Ano, její starosti s kávou jsou pryč.“

Teď se smějí se mnou a já se otočím a rozejdu se k Starbucks. Půlka z nich mně následuje, ale zůstávají za mnou. Jako malý vláček pijavic-otravní, ale neškodní.

Vidíte, takhle se zachází s médii. Nemusíte jim dávat to, co chtějí, musíte jim jenom dát něco, co můžou použít. Te´d mají dvě informace o Grace, které můžou použít. Zítra budou všichni pít to kafe a borůvkové muffiny budou vyprodané.

Popozítří už budou pronásledovat někoho jiného a nikoho nebudeme zajímat, až dokud nevyjde můj další film, nebo nebudu nominovaný na nějakou cenu, nebo Grace otěhotní.

Bože. Usmívám se jako idiot a když se podívám na Raye, vrtí hlavou. „Co?“ zeptám se ho.

Mávne rukou. „Nic.“

Zabočíme na šestnáctou ulici a zamíříme ke Starbucks.

„Ale,“ pokračuje, „usmíváte se jak měsíček na hnoji. A kdybych vás neznal, řekl bych, že jste se zamiloval.“

„Jsem zamilovaný.“ Vydechnu. „Miluji to děvče. Znovu se s ní ožením, udělám jí dítě a strávím zbytek života tím, že ji budu komandovat a štvát ji.“ podívám se na Raye. „Má to ráda. Ale taky se tomu ráda brání.“

„Mmm. Když říkáte, šéfe.“

Po zbytek cesty do Starbucks mlčíme. Novináři zůstanou venku, když jdu dovnitř objednat si. Ray je zablokuje a oni se nebrání. Došlo jim, že pokud budou hodní, dám jim ještě něco, než půjdu zpátky do budovy. A asi to i udělám.

Život je o dávání a dostávání. Vždy jsem to věděl. Nemůžete pokaždé dostat co chcete, takže se musíte pokusit získat co potřebujete. A já teď potřebuji média, aby nás nechali na pokoji. Nebo, aby se nás alespoň nesnažili zničit.

Podepisuji autogramy, zatímco čekám na Graceino pití. Většinou kelímky. Podepíšu zástěru každého zaměstnance a nějaké ubrousky. A po půl hodině-jo, je to dlouhá doba, být zaseklý ve Starbucks a dávat autogramy, když všechno, co chci, je myslet na ženu, kterou miluji, ale na konci nám to bude oběma prospěšné-Ray a já dojdeme zpátky, abychom probudili Grace s dobrou ledovou kávou a jejím oblíbeným moučníkem.

Otočím se zpátky na novináře, než vejdu do její budovy. „Potřebuji malou radu.“

„Jasný, Vaughne!“ slyším z davu. „Zeptej se nás na cokoliv!“

„Jaký prsten bych jí měl koupit? Neměli jsme čas sehnat si prsteny.“

Začnou křičet návrhy. Při každém přikývnu a řeknu něco jako, „Jo,“ nebo „Ó, líbí se mi ten nápad.“ Něco takového.

Sežerou mi to i s navijákem. Teď jsou šťastní. Dal jsem jim dvě informace a požádal je o radu. Cítí se potřební a důležití a nic z toho, co řekli pro mě, Grace, nebo svět nic nezmění.

Ale záleží na tom. Média jsou součást mého života. Média jsou důvod, proč kristiin bratr zavolal na horkou linku a řekl mi, kam utekla.

Někdy je potřebuji, někdy potřebují oni mně. A já na to nikdy nezapomínám, protože to je tajemství proplouvání v tomto absurdním světě, kde to, co bude mít moje žena k snídani, je zpráva zasloužející si zveřejnění.

Proskenuji jejich tváře a jsem spokojený se svým výkonem...dokud neuvidím tu nánu z Buzz Hollywood. Vůbec není šťastná. Chtělamně zahnat do kouta a nepodařilo se jí to.

Mrknu na ni, aby věděla, že jsem vyhrál a otočím se, abych vešel dovnitř. Usmívám se celou cestu nahoru. Minu Bigmyho, který stojí na stráži u schodů a pak zaklepu.