IYC - 19. kapitola

Překlad: Verča

Mockrát děkuji za vaše komentáře :-)

Užijte si kapitolu J Snad si při ní nevyrvete vlasy; já totiž skoro jo :D

TLUKOT, TLUKOT, TLUKOT MÉHO SRDCE

Pátek odpoledne, volá realitní makléřka. Dostaneme nabídku od developerské firmy. Mají v plánu zbourat dům mé babičky a postavit tam byty. Když makléřce navrhnu, že bychom to měli nechat na trhu pro rodinu nebo mladý pár, málem hyperventiluje. Plná cena. Hotovost. Rychlý prodej. Téměř neslýchané na tomto trhu. Nikdy nedostanu srovnatelnou nabídku, a i když ano, nebude to po několik nastávajících let. Tak řeknu ano, i když mé srdce říká ne.

Poté, co hledím na obrazovku mého počítače po dobu jedné hodiny, popadnu sportovní tašku a zamířím do Redemption.

Když si představuji samu sebe v tréninkovém ringu pro Boj nebo Útěk, Shayla mě představí novému instruktorovi, Razzorovi, vysokému, severnímu blonďákovi s ledovýma očima. Razzor mě informuje, že se jeho jméno hláskuje se dvěma Z, protože existuje Razor s jedním Z na kartě. Řekne, že máme říct jeho jméno s extra zasyčením, takže každý bude vědět, že mluvíme o Razzorovi se dvěma Z a ne s jedním. Neusmívá se, když nám to říká, takže víme, že je vážný.

Blade Saw se zastaví a pozve nás na před-bojové Redemption barbecue u něho doma, dva týdny od soboty. Řekne, že Redemption bojovníci mají vždy velkou párty, než se přesunou do vážného dietového režimu a než se začnou připravovat na velké události, a tentokrát to vyšlo tak, že je hostitel on. Shayla přijme pozvání za nás obě. Potom co nás Blade Saw opustí, řekne mi, že potřebuje parťáka na párty, a to jsem já. Odmítnutí není řešením.

Razzor mě informuje, že Shayla bude mým sparingovým partnerem (tréninkový partner). Zafňukám. Řekne mi ať dýchám zhluboka, polknu můj strach a zaměřím se na boj. Shayla mi dá zlověstný úsměv a zapraská si klouby, pak krk a pak má žebra. Přesto se naučím nějaké nové techniky úderů, bojové pohyby a jak udeřit do solaru plexus (břicha) a vyhnat tak z protivníka všechen vzduch.

„Promiň.“ Shayla masíruje moje žebra, když zapískám a zalapám po dechu na podložce. „Mám drsný týden a potřebuju upustit trochu páry.“

„Já taky.“ Moje slova vyjdou ven s nízkým šepotem. To jsou poslední slova, než jsem dvacet minut zticha. Když třída nakonec skončí, ležím na podložce a slibuju, že už nikdy nevstoupím do ringu se Shaylou.

Zajímavostí je, že bolestivé hodiny v tělocvičně obnoví mou energii, takže se vrátím do své kanceláře, abych několik dalších hodin pracovala. Z náhlého popudu po cestě zastavím a koupím láhev vína. Jedna sklenička mě rozveselí. Je pátek večer po tom všem a mohla bych oslavit prodej mého domu.

Po příchodu do kanceláře si pustím vzkazy. Spousta od klientů. Žádný od Jakea. Tři dny žádný kontakt, a Shayla řekla, že do dneška nikdy nevynechal cvičení.

Mé srdce klesá. Celou tu dobu jsem si myslela, že se vyhýbám Jakeovi, ale možná je to naopak. Po tom co mi řekl, že mě miluje, jsem mu nic neřekla. Ne v Redemption. Ne přes víkendový sexmaraton. A v žádném z našich velmi krátkých rozhovorů na začátku týdne. Jak bych se cítila, kdyby to dělal? Možná stejně tak, jako jsem se cítila, když se nikdo neukázal na mých klavírních recitálech, fotbalových zápasech, nebo na vánočních koncertech, nebo když moje narozeniny prošly bez povšimnutí.

Nevolnost se tvořila v mých střevech při pomyšlení, že jsem ho možná zranila. Co to sakra dělám? Možná má Penny pravdu. Proud křehkých emocí, to cítím, když jsem s Jakem. Vzrušení, když přijde do místnosti, které způsobuje, že mé srdce tluče. Svoboda nechat mě jít, spolehnutí, že mě nenechá spadnout. To hluboké škubání v mém srdci. Možná je to to, co hledám. Žádný chtíč nebo poblouznění. Žádný přátelský vztah. Ale láska. Druh lásky, který znamená závazek.

Potřebuju s ním mluvit. Teď.

Dříve než můžu zvednout můj telefon, zamrznu, protože uslyším rachot od vchodových dveří. Mé srdce se zadrhne v mé hrudi. Jake? Musí to být on. Kdo jiný by sem tak pozdě v noci chodil? Naděje kvete v mé hrudi, závodím ven k recepci právě ve chvíli, kdy uslyším rozbití skla a křupání skla pod botami na chodbě.

Moje ústa se otevřou, aby zavolala Jakeovo jméno, když v tom mě varovné brnění nutí přemýšlet. Jake by nerozbíjel okno. Má klíč. Stejně jako Penny a Ray.

Mráz běží v mých žilách. Jediné světlo v budově vychází z mé kanceláře, a není viditelné z ulice. Ví vetřelec, že jsem tady? Pokud udělám krok, uslyší mě?

Couvnu zpět do kanceláře. Zhasnu světla. Potichu zavřu a zamknu dveře. Telefon. Potřebuju telefon. Začnu se hýbat. Ale moje nohy mě neposlouchají.

Kroky krouží kolem recepce, jednou, pak dvakrát, hlasitě klapají proti dřevěné podlaze. Dveře se otevřou a zavřou. Pennyina židle popojede. Pak uslyším hučení jejího počítače. Pot mi stéká po zádech. Co chce? Žádné drogy nebo peníze. Počítač? Složky?

Nakonec se přinutím k akci, po špičkách našlapuji po podlaze. Ale ta vrže při každém kroku a v době, kdy se dostanu ke stolu, si jsem jistá, že mě slyšel. Třesoucíma rukama vytočím 911 a šeptám informace do telefonu. Pak napíšu Fuzzymu v případě, že nepřijedou. Nebo v případě, že přijedou příliš pozdě.

Přejdu k oknu. Škubnu a táhnu. Škubnu a táhnu. Sakra, neposlouchá. Pot mi stéká mezi mými prsy a mé prsty o něj drápají. Budu to muset rozbít.

Jdu pro židli. Pohne se klika. „Je tam někdo?“ Nepoznávám ten hlas.

Prudké chvění zasáhne mé tělo, je to jako když jsem poprvé vstoupila do ringu. Tak následuji Razzorovo radu. Zhluboka se nadechnu. Polknu strach. Zaměřím se na boj. A právě teď, bojuji se zatraceným oknem, které se neotevře.

Klika se opět pohne. Adrenalin narazí do mého těla a moje srdce buší tak silně, až se obávám, že mi zlomí žebro. Proklínám Redemption bojovníky, že tak pevně upevnili okno a Jakea za to, že měl předpokládat, že třeba někdy budu muset rozbít okno. Pera, knihy a papír okno nerozbijí. Žádné sochy nebo těžítka. Musím sehnat něco velkého a těžkého. Mé oči padnou na mikrovlnku.

Něco udeří proti dveřím a zatřese se zeď. Pane bože. Zkouší vyrazit dveře? Vytáhnu zástrčku na mikrovlnce a táhnu jí přes podlahu. Dokonce i když jí zvednu k oknu, vím, že můj nápad nebude fungovat. Je to příliš těžké a nemám dost síly. Mikrovlnka se odrazí od skla a padá na zem. Zřejmě sem neprošla Buď fit z Buď fit nebo zemři.

Navzdory všem mým týdnům v Redemption a mému odhodlání stát se bojovníkem, hrůza ze mě uniká hlasitým pronikavým křikem.

„Do prdele.“ Vetřelcův hlas je drsný a vzteklý a nyní si přeju abych byla zticha. Po celou dobu nevěděl, že jsem tu.

Tlukot, tlukot, tlukot mého srdce.

Křoupání, křoupání, křoupání rozbitého skla.

Pane bože. Přivedl si kamaráda?

Mužské funění. Jeho nohy dopadají na podlahu. Potom slyším dveře. A je pryč.

„Amando, otevři. Tady Fuzz.“

Rozpoznávajíc hlas závodím ke dveřím. O několik okamžiků později je Fuzzy v džínách a tričku s pistolí v ruce v mé kanceláři. Hodím kolem něj paže a pevně se ho držím.

„Shhh.“ Přejíždí mi rukou po zádech a uklidňuje. „Byl jsem v okolí, když jsi mi poslala zprávu. Jsi v pořádku? Je pořád tady?“ Položí mi jemně ruku na rameno, když sirény vyplní vzduch.

„Utekl. Odešel zadem.“

Fuzzy závodí z mé kanceláře a zmizí za rohem. Křičí. Ječí. Policie se rojí kolem budovy. Policistka si bere mé prohlášení, když sedím na Rayovo pohovce. Vůbec poprvé bych si přála šálek čaje.

Ne, neviděla jsem ho. Ne, nemám tušení, kdo by to mohl být. Možná by to mohlo být společné s jedním z mých případů. Třinácti případů. Pouze jeden platící klient. Ano, to je správné. Zbytek jsou bono případy. Souhlasím. Není to ekonomicky životaschopný způsob, ale ráda pomáhám lidem. Ne, nic mi nechybí. Ano, cítím se ohrožená a vystrašená.

„Máte přítele nebo manžela, možná ex?“ Její hlas přejde z chladného a strohého k měkkému a jemnému. „Možná jste se pohádali a naštval se. Možná sem přišel, aby vás vyděsil nebo vás zranil. Když se rozeběhnou emoce, stávají se takovéto věci.“

„Mám přítele,“ řeknu tiše. „Ale všechno je mezi námi v pořádku.“

Přítel. Nazvala jsem ho svým přítelem. Velký krok k závazku. Ale je to pravda? Je můj přítel a je všechno v pořádku?

Křik z chodby. Jekot. Bouchnutí. Pak Fuzzy „Nechte ho projít.“ Nohy tlučou o podlahu a pak se Jake objeví ve dveřích.

Když ho tam uvidím, se dmoucí hrudí, divokými oči, tváří plnou obav, něco uvnitř mě se zlomí, dojde mi celý noční teror; začnou mi téct teplé slzy po tvářích.

„Vidíte. Je tady,“ zašeptám. „Přišel.“ A nevolala jsem mu.

Beze slova, se ke mně žene a vtáhne mě do objetí a drží mě, než mi vyschnou slzy.

O hodinu později, poté co jim dám prohlášení, uklidí se sklo a policie odjede se já, Jake a Fuzzy sejdeme v recepci. Jake sedí na jednom konci pohovky. Já sedím na druhém. Fuzzy sedí na mém ubohém, konferenčním stolku a ptá se mě na mé případy a potencionální viníky.

Když si vezme notes, podívám se na Jakea. Proč sedí tamhle? Je naštvaný, že mu Fuzzy volal? Snažil se mi vyhnout a cítil povinnosti přijít? Proč na mě nepromluvil od té doby, co přijel? Nebo podíval se na mě od té doby, co mě pustil z náručí? Točím svým náramkem kolem zápěstí a pak je složím do klína. Co se děje?

Konečně, Fuzzy se poškrábe na hlavě a povzdychne si. „Máš přítele, který by s tebou mohl dneska večer zůstat, Amando, nebo jiné místo kam jít? Po něčem takovém, je lepší nezůstávat sama.“

„Hm…“ Podívám se na Jakea, ale on hledí z okna. Proč si Fuzzy myslí, že bych neměla zůstat s Jakem? Říkal něco? Mé srdce klesá, když zkouším přemýšlet, komu bych měla zavolat, když je Makayla pryč. Jednomu z mých kolegů? Penny? Rayovi? Drakeovi?

„Proč prostě nezavoláš chlapovi na kterého jsi čekala?“ Jakeovo tón je tak chladný, že mi zamrzne krev. „Chlapovi, se kterým piješ.“ Poukáže na otevřenou lahev na stole. „Kdo to byl tentokrát?“

Po dlouhou chvíli jsem šokována a vše co můžu dělat je jen zírat. Nakonec promluvím. „Můj dům se dnes prodal. Jsem rozrušená. Myslela jsem, že budu mít porazím-depresi drink, než se ponořím zpět do své práce. Určitě sis všiml, že na stole nejsou žádné skleničky. A jedinou skleničku, kterou najdeš s vínem je ta na mém stole.“

Bolestný výraz projde jeho tváří. „Proč jsi mi nezavolala, pokud jsi byla rozrušená?“

Můj hlas se třese. „Nepotřebuju tě. Opravdu bych slavila, ale trochu emocionálně. Po hodině bych byla v pořádku, kdyby se někdo nevloupal do mé kanceláře.“

„Ty mě nepotřebuješ?“ Jakeův nevěřícný pohled mi vyšle mráz po zádech.

„Věděla jsem, že jsi zaneprázdněn prací – tak zaneprázdněn, že jsi vynechal i Redemption. Nechtěla jsem tě obtěžovat s lítostivou párty, protože jsem věděla, že tak jako tak bude má hlava ponořená do papírování.“

Jeho tvář se vyhladí do bezvýrazné masky a mám pocit, že ví, že mu nedávám celou pravdu.

„A když jsi byla v nebezpečí, volalas Fuzzymu a ne mně?“

Kůže na zadní straně krku mě brní z jeho tónu, tak chladného. „Já…ehm…je to policista. Myslela jsem, že …v případě, že se sem nedostane policie včas…on bude vědět, co dělat.“

„A já ne?“

To je horší než být podrobena křížovému výslechu. Každá otázka na kterou se zeptá rozkrajuje mé srdce. Každá odpověď mě pošle ještě hlouběji.

„Má…zbraň.“

Fuzzy se neklidně posune na stole a pak řekne: „Můžeš zůstat s mojí rodinou. Rodiče mají spoustu místa.“

Jake vyskočí na nohy. „Vezmu ji k sobě.“

Jsem v pokušení říct Fuzzymu, že půjdu do hotelu. Ale myšlenka na to, že budu sama mi způsobí sevření žaludku. A nechci být s kamarádem. Chci být s Jakem, i když on nechce být se mnou. Musím mu všechno vysvětlit. Potřebuju dostat mé nohy ven z mé zatracené pusy.

Jedeme k němu v úplném tichu. Ticho v džípu. Ticho, když jdeme k jeho domu. Ticho ve výtahu. Ticho poté, co jsme uvnitř a on zavře dveře. Ticho, dokud to už nemůžu snést.

„Musíme si promluvit.“

Přejede si rukama po obličeji a povzdechne si. „Není o čem mluvit. Myslel jsem, že tentokrát mě možná pustíš dovnitř a nachvíli ano. Potřebovala jsi mě. V nemocnici, Redemption,dokonce ve tvé kanceláři. Přijala jsi mou pomoc. Sdílela ses se mnou. Dala ses mi. Myslel jsem, že to bude stačit. To je to, co jsme předtím neměli.“

Zabalím ruce kolem mého břicha, držím se pevně a posílím sebe samu před ztroskotáním svého života.

„Ale já potřebuju víc než to,“ řekne tiše. „Potřebuju vědět, že jsi v mém rohu. Ne na půl. Ne s jednou nohou ze dveří a připravená k útěku v případě, že se všechno pokazí. Po víkendu jsi mi dala jasně najevo, že potřebuješ nějaký prostor. Tak jsem ti ho dal. Ale ty jsi nepřišla. Nedostala ses do kontaktu. Když jsi zraněná, nechceš mě. Když jsi v nebezpečí, nezavoláš mi. Vím, že stále sedíš na plotě. Stejně jako předtím, dala jsi mi tvoje tělo, ale nedala jsi mi tvoje srdce. A dokud nebudeš připravena dát mi všechno, nepatříme k sobě.“

Jeho slova mě zasáhnou jako rána do břicha, a poprvé v životě nemám co říct. Ztrácím ho, a tentokrát jsem nic neudělala. Ztratila jsem ho, protože jsem, kdo jsem.

Jake si lehne na gauč a ukáže mi abych šla k posteli. Ale tu nejdelší dobu se nepohnu. Sednu si na pult, zatímco si čistí zuby a převlékne se. Zírám do prázdna, když se natáhne na gauč. V určitém okamžiku si lehnu do postele. Zkroutím se, stále oblečená v pracovním oblečení a přikreju se jeho peřinou, takže jsem jím obklopena. Zhluboka se nadechnu, inhaluji jeho vůni a snažím se si ji zapamatovat na celý život.

Ženu. Dovnitř a ven v noční můře. Rozbití skla. Krutý smích. Tenký, vysoký hlas. Bušení na dveře. Mé výkřiky mě probudí. A pak znovu ženu.

V oparu spánku si namluvím, že pode mnou poklesne postel. Ramena se obalí kolem mě, drží mě pevně. Teplé tělo se kolem mě obtočí, udržuje mě v bezpečí a teple. Hluboký rachot mě uklidňuje. Ruka mě hladí po vlasech a otírá slzy z mých tváří. Držím se toho snu. Snažím se vzpomenout si na pocit těla lisující mé tělo, vzestup a pád pevné hrudi, bušení jeho srdce s mým. Dovedu si představit, jak zkroutím mé prsty s jeho a držím se jeho ruky tak pevně, jak to jde. Ale tentokrát nesním.

Když se probudím, jsem sama. Postel je studená, prázdná. Gauč je prázdný.

Jake je pryč.