FR - 19. kapitola

Překlad: Clarissa

Holky, děkuji vám všem za komentáře :)
Další kapitola = další kapesníčky.
A čokoláda.
Já teď při překládání za dvě minuty doslova „sežrala“ půlku velké 200g oříškové čokolády.
Moje nervy, moje nervy, moje nervyyyyyy......
Clariss
P.S.: Těšte se brzy na další kapitolu, hodlám ten překlad velice brzy dokončit ;-)

Se zběsile tlukoucím srdcem Fin dorazila na parkoviště Pearceovy základny a zaparkovala auto široce přes dvě místa. Vytáhla klíče, popadla kabelku a rozrazila dveře. Ťapajíc na svých podpatcích  je odhodila na sedadlo spolujezdce a s bouchnutím dveří utíkala ke vchodu. Lokty si razila cestu přes dav a mířila rovnou k obrovským oknům, když uviděla, jak se letadlo rozjíždí po dráze a stoupá do nebe. 

„Neee,“ zasténala bez dechu.

Upustila svou tašku, opřela obě své dlaně o sklo, když se dívala, jak Ryan mizí až dokud po něm nezbylo nic než jasně modrá obloha a nadýchané mraky. Ona to nestihla. Zavřela oči a opřela své čelo o sklo, její dech měkce foukal proti lesklému oknu. Bude držet jejich dítě v náručí ještě před tím, než se vrátí. Ryan nikdy nebude s láskou hladit její těhotné bříško, nikdy neucítí radost z toho, až jejich dítě poprvé kopne nebo neuvidí, jak se jejich dítě klube na svět. Nic z toho s ní nebude sdílet. 

K čertu s tebou, Ryane. Vztek zařízl hlubokou ránu skrz její bolest, což jí vzalo dech. Mluvil jsi o tom, jak jiné země zavisí na lidech, jako jsi ty, aby bojovali na jejich straně, ale co já? Já tě také potřebuju.

„Fin!“

Fin se otočila za hlasem své matky. Její rodiče se tlačili směrem k ní skrz proudící dav lidí, který pomalu opouštěl budovu. Ona zvedla svou bradu. „On je pryč.“

Její otec vážně kývl. 

„Takže.“ Popadla svou tašku z opuštěného místa na podlaze a přehodila si ji přes rameno. „Není důvod tady dál postávat.“

„Finlay.“ Její matka se dotkla její paže.

Fin se zastavila po tom jemném dotyku, bojujíc se zadržením vzteku, který jí pomáhal držet se pohromadě. „Ne, mami. Je mi fajn. Potřebuju se vrátit zpátky do práce.“

„Mluvili jsme s ním předtím, než odletěl,“ řekla její matka.

„Ó jak milé,“ odpověděla chladně. „Mě ani nezavolal, kdy odjíždí, ale vy dva jste měli čas, abyste ho viděli a zamávali mu na cestu. Vypadal šťastně?“ Její otec se zamračil, jeho ústa se otevřela, aby odpověděl. „Ani mi nemusíš odpovídat. Vsadím se, že jo. Vsadím se, že jste nemohli sundat úsměv z jeho tváře při pomyšlení na to, až vypadne zpátky do války, jediného místa, kde vždycky chtěl být.“ 

Její matka se znovu natáhla, ale Fin odstrčila její ruku pryč, cítíc jak se jí trhliny tvoří v jejím srdci. „Nenávidím ho,“ zasyčela. Se slzami rozmazávajícími její pohled se podívala na svou mámu a tátu. „Já ho, kurva, nenávidím a už nikdy nechci slyšet znovu jeho jméno.“

Otočila se na svých bosích nohou a slepě kráčela k východu z letiště ven do poledního horka. Na co myslela, když se za ním tak jako tak hnala? Evidentně nepřemýšlela. Ryan měl mnohem důležitější věci, na které se soustředil, než bylo mávání na rozloučenou někomu, koho už nechtěl. 

Fin hlasitě zavrčela, když s pípnutím odemkla své auto, nenávidíc sama sebe tak moc za tu politováníhodnou situaci, do které se dostala svou vinou. 

„Finlay,“ zavolal na ni její otec, jeho hlas byl pevný a hlasitý.

Fin se otočila, sledujíc ho kráčet k ní. „Co je?“ odpověděla prudce.

„Tímhle tónem se mnou nemluv, slečno. Vím, že jsi naštvaná, ale....“

„Naštvaná? Jsem víc než naštvaná!“ křičela, přerušila ho, když prohledávala svou kabelku. Našla tu fotku, která byla tak pečlivě zastrčená v její peněžence, vyrvala ji ven a strčila mu ji. 

On ji uchopil, mračíc se na ni, než se podíval na tu fotku. Její hruď se zvedala a padala rychleji, když čekala, až její otec promluví, v jejím těle rostlo napětí s každou vteřinou. 

„Ten parchant,“ konečně zavrčel, jeho nosní dírky se rozšířily, když v jeho očích svitlo uvědomění. Odtrhl oči od fotky, zamířily na její bříško, než se zvedly k její tváři. „On ukončil vztah s mojí dcerou, když čeká dítě? Vždycky jsem toho kluka miloval a respektoval, ale tohle...“ Její otec začal mačkat fotku v jeho ruce, nadávajíc nahlas.

„Tati! Takhle to nebylo.“ 

Ukázal na ni, v jeho očích oheň. „Ty ho teď bráníš? Má za to zatraceně velkou odpovědnost.“

Viděla, že vztek jejího otce její vlastní vztek oslaboval. Nelíbilo se jí, že si o něm myslel to nejhorší. Ne o Ryanovi. „On to nevědel, tati. JÁ to nevěděla, až do dnešního rána. Snažila jsem se sem dostat včas, abych mu to řekla, ale přijela jsem příliš pozdě.“

„Kurva.“ Její otec si třel čelist, vypouštějíc těžký povzdech, když svěsil svá ramena. „Poslouchám tě, zlato. Neměl jsem hned myslet na to nejhorší. To je jenom.......ty jsi moje malá holčička.“

„No, už moc dlouho malá nebudu,“ snažila se vtipkovat, ale nebylo to od srdce.

Přitáhl si ji k sobě do objetí. „Ty vždycky budeš moje malá holčička.“

Fin se zhluboka nadechla. „Děkuju, tati.“

„Bude to pro vás oba těžké, že nebudete spolu.“

„Já vím. Možná, že není dobrý nápad, abych mu teď o dítěti řekla.“

Pustil ji a podíval se na ni s přísným výrazem. „Musíš mu to říct.“

Fin se opřela o její auto a podívala se na tátu. „Pamatuješ si na ten den, kdy jsem v zahradě našla mrtvého ptáčka?“

Bylo ji asi deset, když narazila na pěkného papouška, jehož barevné peří poletovalo po trávníku a do nebe. Vidět něco tak bezstarostného a krásného tak smutně ležícího bez života, to bylo poprvé, kdy ucítila prasklinu ve svém srdci. Fin zaslechla křik, otočila se a zastínila své oči od slunce, dívajíc se nahoru. Nachytala Jakea zabouchávajícího okno s prakem v ruce.

„Pamatuješ, jak jsem na tebe křičela a ty jsi tam přišel a postaral se o to?“

Na krátký moment se zadívala – její zraněné srdce bylo spokojeno, když její otec udělal správnou věc, když houpal ptáčka něžně ve svých rukou – předtím než vletěla dovnitř a nahoru po schodech. 

Doběhla do Jakeova pokoje a rozrazila dveře. Oba, Jake i Ryan, sebou trhli, když dveře hlasitě bouchly do zdi. 

„Jak jsi mohl?“ zaječela na Jakea, zatínajíc své drobné pěsti vztekem. „Ten malý ptáček ti nic neudělal, ty velkej blbej idiote!“

Jake zbledl. Nikdy ho neviděla tak bledého a najednou její vztek zmizel. Odstrčil ji z cesty a vypadl pryč z jeho pokoje, slyšela, jak se za ním zabouchly dveře koupelny. Když se tlumený zvuk zvedání žaludku ozval chodbou, Fininy oči se setkaly s Ryanovými. 

„Co se to tady děje?“ řekl její otec, v jeho hlase byl znatelý ostrý varovný tón. 

„Mikeu.“ Ryan viditelně polkl a zvedl prak ze stolu. „Pane. Jen jsem uh....nemyslel jsem si, že doopravdy toho ptáka trefím. Mr-mrzí mě to.“

Ryan sebou škubl, když její otec vstoupil do pokoje a natáhl svou ruku, naznačujíc Ryanovi, aby mu dal ten prak. Tenkrát nerozuměla tomu škubnutí nebo strachu v Ryanově očích, ale teď, když se na to zpětně dívala, jí to bylo jasné. 

„Ryan nezabil toho ptáka, tati. Byl to Jake. Já ho v tom okně viděla. Nerozuměla jsem tomu, proč Ryan vzal vinu na sebe, ale teď už to vidím. Chránil Jakea před tebou. Myslel si, že bys Jakea zbil za to, co udělal.“

Její otec se zamračil. „To bych nikdy....“

„Já to vím,“ přerušila ho. „Ale ty to nevidíš? Ryan vždycky chránil všechny ostatní a dával jim přednost před sebou. Dokonce i jako dítě. Bral by na sebe vinu – za to, že nebudu moct dodělat ten výzkumný program a budu mít dítě, když on tady pro nás nemůže být. Nemůžu ho v tom nechat. Nemůžu ho nechat, aby byl neklidný, když se potřebuje soustředit. Musí se bezpečně vrátit domů, tati. Nemohla bych snést, kdyby....“ Její hrdlo se sevřelo a její otec uchopil její ruku a stiskl ji. 

„Máš pravdu, zlato. Je možné, že by se Ryan CÍTIL být vinný, ale musíš mu taky věřit, že ví co tam  dělá. On bude otcem. Nezáleží na tom, co se stane a já si myslím, že si zaslouží, aby to vědel, nemyslíš?“ 

„Musím o tom přemýšlet,“ přiznala. „Jsem z toho teď celá zmatená.“ 

„Nepřemýšlej nad tím ale moc tvrdě. Mohlo by tě to bolet.“ 

„Tati!“ Její rty se zvlnily, když se její otec pokusil zlehčit situaci. „To byl ale ubohý vtip.“

„Hej. Já budu děda. Ubohé vtípky jsou moje parketa.“ Její táta se na ní usmál a jeho oči zářily světlem, které mu tam tak dlouho chybělo.

Fin se pokusila vrátit mu úsměv a znejistěla. „Jak to jen bez něj zvládnu?“

*****

O čtyři dny později

Letiště Bagram, Afghanistán

Vojenský letoun C130 kroužil ve tmě nad leteckou základnou v Bagramu. Stav počasí byl na hovno. Turbulence divoce narážely okolo letadla, když čekali až se vyjasní, aby mohli přistát.

Naposledy, když se tohle stalo, byli posláni zpět na arabský poloostrov, aby tam počkali do další noci. Ryan jenom chtěl, aby jejich nasazení už probíhalo v plném proudu. Čím dřív se bude moct soustředit na něco jiného než na Fin, tím lépe. Velitel nakládky se otočil, ukázal jim place nahoru a zakřičel, „Jdeme na to!“

Ryan vydechl zavírajíc oči, když se hovor padesáti vojáků kolem něj stal hlasitějším a bouřlivým.

„Ryane?“

„Hmmm?“

Monty ho loktem šťouchl do žeber a zamával mu lahví vody před obličejem. „Pití?“

Ryan se poškrábal na hlavě a zívl. „Jo, díky.“

„Všechno v pohodě, kámo?“ zeptal se ho, když si Ryan vzal vodu z jeho natažené ruky. 

Kurva, ne. Tohle byla jeho první cesta bez Jakea a to bolí. „Nic, co bych nezvládl.“

Monty ho pečlivě zhodnotil a zvedl bradu. „Dobře.“

„Děláš si srandu, že jo?“ zavolal Kyle ob dvě sedačky dál, když Ryan otevřel víčko své lahve s vodou a napil se. „Kendall ani neví, jak zvládnout svýho vlastního bimbase.“

Voda vjela Ryanovi do nosu, smích zvonil okolo, když se dusil. „Hajzle,“ zachraptěl se slzícíma očima a otřel si tvář. „Ty zase zacházíš s tím tvým tak moc, že je sedřenej až na milimetrovou délku.“

Kyle na to odpověděl mrknutím, ale to nebyl vtip. Sexuální frustrace po měsících nasazení v první linii byla mrcha. Všichni budou trpět dost brzy. Všechno, co mohl Ryan dělat, bylo zavřít oči a vzpomenout si na to, jak Fin chutnala a v jeho penisu jen neškubalo, ale byl zaplaven tak tvrdě, až to skoro bolelo.

Tiše zaklel. Nebyla žádná možnost, jak ji dostat ze své mysli, a to ani tady, a to bylo nebezpečné. Afghanistán byl horkou zónou improvizovaných výbušných zařízení a nepřátelské střelby. Nemohl si dovolit ztratit soustředěnost. 

„Dobře, vojáci,“ zařval Monty. „Jdeme.“

Kyle ho poklepal po zádech, když se oba postavili a Ryan se mu podíval do očí. Zářily mu prudkou nedočkavostí dostat se ven a do husté akce. „Uděláme to, co by po nás Jake chtěl, abysme udělali.“

Ryan krátce přikývl a pak se samolibě ušklíbl. „Nakopeme jim ty jejich zasraný prdele.“

Po čekání na všechny ostatní před ním, až vyrazí dopředu, Ryan posunul těžký batoh na svých zádech a seskočil z rampy Herculesu (pozn. vojenský transportní letoun). Zhluboka se nadechl, když se jeho nohy dotkly země, vdechl ten suchý vzduch do svých plic a ucítil hořkosladké nadšení jak mu stoupalo do krku to, co je v příštích několika měsících čekalo. 

Hned druhý den byla Ryanova jednotka vyslána na hranice východního Afghanistánu. Monty je shromáždil dohromady a vydal jim slovní rozkazy pro průzkumnou misi. Ryanův pohled sjel k novému muži v jejich jednotce s těžkým srdcem. Jejich velitel letky osobně vybral do jejich jednotky Nathana, ukazujíc tak vysoký stupeň důvěry ve schopnosti tohoto muže. Ryan znal Nathana dost dobře. Byl mladý a nafoukaný, ale to bylo mimo válečné pole. Byl svědkem Nathanovy kondice z první ruky, a jeho sebekázeň, čest a spolehlivost jako na týmového hráče byly intenzivní – rozhodně nebyl slabým článkem týmu.

Když byla operace úspěšně dokončena, vrátili se na základnu v Bagramu a zařadili se do známého rytmu cvičení. Bylo to něco málo přes dva měsíce po příjezdu do Afghanistánu, když Ryanovo nasazení začalo trvale upadat do kouřící hromady sraček. 

Pozdě odpoledne se Ryan vydal do počítačové místnosti, aby zkontroloval své emaily. Mike a Julie mu psali pravidelně, to samé někteří Ryanovi přátelé, ale když uviděl email od Finlay Tanner v jeho doručených zprávách, tak ho pokryl ledový pot. 

Ryan zíral na ten email a cítil jak ho popichoval svou předstíranou nevinností. Byl označen tučně bez uvedeného předmětu v řádce, takže mu nedával žádný náznak toho, co obsahoval. Jeho ruka se vznášela nad myší. Kurva. Přečíst si ten email by mohl být mizerný nápad. Na chvilku zavřel své oči. Jak dlouho si myslel, že by to takhle mohl sám se sebou vydržet? Proč nemohl být sobecký a mít ji jakýmkoliv způsobem, bez ohledu na to, co ho to bude stát? Chtěl bojovat se vším, co mu stálo v cestě, aby ji udržel u sebe, ale mohl by jedině prohrát, protože nemohl bojovat sám se sebou.

„Snad ti velcí, zlí vojáci neutahali chudinku malého Kendalla?“

Ryanovy prsty na myši sebou trhly. Otevřel oči a našel Kylea samolibě se šklebícího ve dveřích. Otočil hlavu k počítači, zavřel svůj email uspěchanými, trhavými pohyby a odhlásil se. „Můžu to udělat, až se vyspím,“ odpověděl Ryan, když se postavil na nohy. „S tebou na palandě si nikdo pořádně neodpočine, kreténe. Chrápeš jako zraněný slon v horku.“

„Jak můžeš vědět, jak chrápe zraněný slov v horku?“

„Jednoduše. Protože chrápe jako ty.“

Kyle ukázal bradou na počítač. „Zprávy od Fin?“

Ryan zvedl své obočí. „Proč se tak ptáš?“

„Protože přesně tak vypadá tvůj obličej.“

„Jak vypadá?“

„Ten výraz, který máš, kdykoliv jsi s ní, nebo když někdo zmíní její jméno. Vždyť víš – štěněcí oči.“

„Štěněcí oči!“ Ryan odstrčil Kyla z cesty, když odcházel pryč. Stál pevně jako skála, Kyle sotva ustoupil o píď, což ho z nějakého důvodu jenom víc dráždilo. Štěněcí oči jeho zasraná prdel. „Jdi do hajzlu, Brooksi. Vůbec nevíš, o čem mluvíš.“

Kyle se dusil smíchem, když Ryan odkráčel pryč. Obvykle nad normálním škádlením mezi kámoši z jednotky mávl rukou, ale zmínka o Fin z něj dělala snadný terč. 

„Hej!“ Ryan se otočil za Kylovým křikem. Kyle se nedbale opíral o futra a samolibý úšklebek pořád hrál na jeho rtech. „Nebyl jsem tady, abych sledoval tvojí prdel. Monty svolal poradu na 19:00 hodin.“ 

Porada znamenala, že na obzoru byla operace a všichni se nemohli dočkat až se dostanou ven do terénu. „Dobře,“ zamumlal, hlasitě zapraskal svými klouby a odešel si vzít něco k jídlu. 

O dva dny později byli zpátky v horách za podezřelou vesnicí, aby sebrali důkazy o přitomnosti nepřátel. Jejich úkolem nebylo rozpoutat palbu, ale posbírat informace. Ale i tak bylo velmi pravděpodobné, že dojde k nějakému incidentu. 

Když Ryan stoupal nahoru po svahu, kráčel přes něco, co vypadalo jako jáma se zbraněmi. Přikrčil se a zkoumal umělou skalní strukturu. Země byla zploštělá a zářezy ve skále nepochybně naznačovaly, že nepřátelé obsadili tuto oblast. Ryan se postavil a naznačil oboum, Nathanovi a Kyleovi, aby přišli k němu a zdokumentovali to místo. Právě, když dával dolů svou automatickou zbraň, aby popadl svůj dalekohled a rozhlédl se dále do okolí, kulka proletěla rychle kolem jeho hlavy, nad Nathanem a Kylem a zavrtala se nahoře do stromu. 

„Sráči,“ zavrčel Ryan. 

Popadl svou zbraň, schoval se za tenkou stěnu skály a zaujal palebnou pozici, jeho mysl uháněla jako o závod. Byli napadeni? Měl štěstí, že ten hajzl špatně vystřelil. Nathan dosáhl k jeho straně, přikrčil se, aby převzal obrannou střelbu. Ozvala se střela, když se k nim Kyle připojil a Ryanovo srdce v jeho hrudi dunělo, když slyšel Kylea nasávat ostrý nádech. 

„Kurva,“ naříkal Kyle se stisknutými zuby. „Já to kurva dostal.“

Ryanův žaludek se obracel, jeho pohled se zúžil, když se Nathan otočil k Montymu a vyštěkl, „Muž zasažen.“

Dej se kurva dohromady, Kendalle.

S vlhkou pokožkou a s potem stékajícím po jeho tváři se Ryan skláněl nad Kylem, když Galloway přiběhl s první pomocí. Kyleův obličej byl rudý, jeho plíce lapaly krátce a ostře po vzduchu.

„Kam?“

„Pravá ruka,“ těžce vydechl. „Je to můj zasranej loket.“

Mohl už cítit krev, ten samý kovový pach, který silně visel ve vzduchu, když Jake umřel. Když Ryan zavřel oči pořád ji mohl vidět, jak se vylévá ven a Jakeův život se pomalu vsakuje do země.

Ryan zatřásl hlavou, těžce zamrkal a opatrně uchopil Kyleovu ruku. Kost a svalové tkáně byly odhalené. Vypadalo to hrozivě, ale nebylo to život ohrožující zranění. 

„Nehraj to na nás, Brooksi,“ škádlil ho s úlevou zlehčující jeho hlas, když se natáhl pro gáze a obvazech. „Je to jen škrábnutí.“

Kyle se snažil zasmát, ale ten zvuk zazněl přidušeně. „Jdi do hajzlu, Kendalle,“ zamumlal, jeho oči sevřené bolestí.

„Ocenil bych, kdybys ty nešel.“ Chichotajíc se, Ryan se setkal s jeho pohledem, když znecitlivěl okolí a začal zašívat zranění. „Tvoje střílecí ruka bude na chvilku mimo provoz.“

Uzamkly své pohledy v tichém potvrzení, co by tohle znamenalo. Nejen operaci, aby dali zpátky dohromady jeho kost a svaly, ale pravděpodobně měsíce fyzioterapie, aby se dostal zpátky do kondice, kterou pluk očekával. Kyle jel domů. 

„Zasraný peklo, Kendalle,“ mumlal s tichou frustrací. Zavřel své oči, nakláněl jeho hlavu do nebe. Po několika hlubokých nádeších znovu otevřel oči bolestí a zklamáním zabedněné – ukryté před něcím, co bylo možná více soukromou chvílí. „Naučím se teď používat levou ruku k honění svýho ptáka,“ řekl nahlas pro týmové pobavení. 

Neschopný zakrýt úsměv se Ryan soustředil, aby svázal dohromady jeho ruku, tým umlkl a sledovali, jak Tex nastavuje satelitní komunikaci. S velkým útokem, který se neočekávaně objevil a obvázaným Kylem byly informováni, že jejich požadavek na vyzvednutí raněného bude splněn. 

Monty se posunul k Ryanovi. „Nevíme, co kurva máme s tamtím dělat. Může to být jeden nebo dva hajzlové, ale podle dosud shromážděných průzkumů, kterých moc není, jich tam můžou být zasraný stovky. Ustoupíme do pozice odkud vyzvednou Brookse a potom můžeme sestavit plán.“

„To je kurva k posrání,“ zavrčel Kyle. 

Ryan ho poplácal soucitně po zádech, věděl, že to nebyla bolest, co Kyla tak štvala – musel opustit svůj tým uprostřed operace. Tvrdě na tuhle misi trénovali, žili a dýchali pro ni každý den. Být stranou, nepoužitelný pro svůj tým a chybět v akci by bylo zatraceně sviňský. 

Chvilku před tím, než byl Kyle evakuován, zvedl svou bradu směrem k Ryanovi, ten pohyb řekl mnohem víc, než mohla říct jakákoliv slova. 

Ryan na něj kývl zpátky a po tom, co jejich tým obdržel odpověď z ústředí letky, přesunuli se dál nahoru do hor, aby shromáždili další zpravodajské informace. 

Svírajíc svou zbraň pevně se Ryan podíval nahoru na hřebeny hor, když padla tma a potlačil zachvění, když se chladný vzduch srazil s jeho potem navlhčenou pokožkou. Měli jednoho muže zraněného a mířili přímo do oblasti, která už mohla být obsazena koaličními jednotkami. V podstatě  dost možná šplhali svou cestou rovnou do pekla.