TB - 10. kapitola 2/2

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Sophie je na úplném dně. Neil odmítá její telefony, Oliviina chůva musí nečekaně odjet, a Sophie hrdě odmítá pomoc svých nejbližších. Naštěstí pro ni se objevuje naprosto nečekaně „princ na bílém koni“ - a to v osobě člověka, kterého by rozhodně nečekala. Jak se mohl dozvědět, že nutně potřebuje pomoc? A konečně přichází (možná) záblesk lepších časů…          Sinnel

Jo, třetí ráno se mi ta věta „Budu v pořádku,“ divoce honila hlavou. Máma mi nabídla, že přijde a pomůže mi, ale já jsem měla takový divný pocit, že když přijmu její pomoc, přiznám porážku. Emma s Michaelem mi svěřili Olivii na starost a já to prostě udělám.

Naše hospodyně měla obvykle víkendy volné a já jsem odmítla požádat ji, aby tu zůstala. Takže jsem byla odkázána sama na sebe. Když zazvonila pevná linka, držela jsem právě u jednoho boku Olivii, zatímco druhou rukou jsem v hrnci míchala těstoviny se sýrem.

Na pevnou linku jsme měli hovory jen málokdy, takže mě to skutečně překvapilo. Stiskla jsem tlačítko na zdi. „Ano?“

Byla to naše ochranka, která měla stanoviště na konci naší hlavní příjezdové cesty. Protože jsem měla mozek na kaši, nedovedla jsem si vybavit jeho jméno. „Paní Scaife, někoho dneska čekáte?“

Zamračila jsem se. Vypnula jsem sporák a pak se natáhla po svém iPadu, abych ztlumila hudbu. Vzhledem k tomu, že většina našich přátel žila ve městě, nemívali jsme zde příliš návštěv. „Nikoho nečekám.“

„Je tu pan Ati.“ Chlap se odmlčel. „Máme ho pustit dál?“

„Ano. Mimochodem, jeho vždycky.“ Myslela jsem si, že vzhledem k tomu, kolik času tu už s námi strávil, jim to Neil řekl už dřív. Pak jsem si uvědomila, že El-Mudad se u hlavního vchodu zjevoval jen zřídka, protože obvykle přiletěl.

„Ano, madam.“

Zavěsila jsem a divoce se rozhlédla po kuchyni. Skutečně jsem na návštěvu připravená nebyla. Olivia na sobě měla tu samou kombinézu, ve které spala a nyní ještě vyzdobenou skvrnou od mléka. Já jsem měla vlasy stočené do neupraveného drdolu. Na sobě jsem měla kalhoty na jógu, které měly na přední straně stehna díru.

Samozřejmě na to, aby se tu ukázal, si musel vybrat právě dnešek.

„Dobře, dobře. Nepanikař, ale je tu sexy chlap a my vypadáme hrozně,“ řekla jsem Olivii. Na kuchyňském ostrůvku ležela jedna z jejích hraček. Byla to přihlouple vypadající panenka, která měla velké knoflíky a byla sešita z různých strukturovaných odlišných materiálů. Což však bylo nejdůležitější, v jedné ruce měla všité zrcátko ve tvaru květiny. Zvedla jsem ji a podívala se na sebe. Snažila jsem se být pozitivní, ale neměla jsem nanesený žádný make-up a pod očima jsem měla tragické pytle.

Bylo slyšet burácení motoru, které pak ztichlo, když auto zajelo přímo před dveře. Už jsem neměla čas, abych cokoli upravila.

Zaklepal na dveře od kuchyně a já šla otevřít. Chtěla jsem vypadat sebejistě a taky, že mám všechno pod kontrolou, takže bych se nemusela soustředit na to, že tu s námi není Neil.

Jakmile jsem uviděla El-Mudada, všechno moje předsevzetí vyletělo do vzduchu. Tmavé vlasy měl nedbale, ale cool upravené. Bez ohledu na to, že byl studený květen, měl na očích sluneční brýle a na sobě koženou bundu. Na plných rtech měl široký úsměv.

„Sophie.“

Vypukla jsem v pláč.

Zavřel za sebou dveře, přešel ke mně a přebral si Olivii z mého náručí. „Běž. Do sprchy.“

„No, taky tě zdravím,“ odsekla jsem mu, ale přes slzy jsem se smála, protože tahle tragická komedie byla svým způsobem směšná. Když jsme se obvykle viděli, byli jsme Emirem a Chloe. Chloe nikdy takhle nevypadala. Vždycky byla krásná a měla na sobě sexy spodní prádlo.

Teď jsem na sobě neměla ani podprsenku.

„Běž. Vypadáš vyčerpaně,“ nařídil mi. „Vím, jak se postarat o dítě. Běž do vany. Až se vrátíš, pořád tady budeme.“

„Dobře,“ souhlasila jsem a otřela si slzy. „Ale jestli se do hodiny nevrátím, přijď mě zkontrolovat. Ať máš jistotu, že jsem neusnula a neutopila se.“

Olivia se po mně natáhla a El-Mudad ji zvedl do vzduchu, zamlaskal na ni jazykem a ještě než ji pomuchloval přes její potřísněnou kombinézu, praštěně se na ni usmál. S potěšením se zachichotala a oběma rukama ho poplácala po obličeji. Využila jsem toho, že byla rozptýlena a vyklouzla jsem ven.

Neměla jsem sebemenší problém, abych ji, naprosto traumatizovanou, opustila a nechala s někým cizím. Co jsem to jen za matku?

Taková, která neměla ani na okamžik volno sama pro sebe, protože chůva odjela na dovolenou. Čekala na mě sprcha. Byla příslibem snadného a rychlého řešení mého vážného problému s tělesnou hygienou, ale byla tu má vana.

Má nádherná vana.

Když někdy lidé mluví o své celoživotní lásce, připadá mi, že mluví přesně tak jako já o své vaně. Je to nádherný kousek z mědi s nožičkami ve tvaru drápů a vnitřkem z bílého porcelánu, který má naprosto úžasné křivky. V rohu je trochu odřená, ale vzhledem k tomu, že se jedná o starožitnost, nevadí mi to. Naopak se mi líbí o to víc. Když jsem v ní, připadám si jako Popelka v kočáru z dýně, která jede na svůj bál.

El-Mudad byl úžasný člověk a rozhodně mi nechtěl upřít trochu luxusu.

Roztočila jsem kohoutky a dívala se, jak se vana plní.

Jak to, že se El-Mudad objevil přesně v ten pravý čas? Provinile jsem si uvědomila, že jsem mu ani nedala vědět, co se děje s Neilem. Tak jak to, že se prostě ukázal?
Možná přijel s nadějí, že by se mohl spojit s Neilem. To by dávalo smysl. Pokud jsem věděla, tak se Neil po Emmině smrti od všech lidí odřízl. El-Mudad poslal na pohřeb úžasný květinový věnec, ale fyzicky se tam neobjevil. Poslala jsem mu děkovnou kartičku, ale nemluvili jsme spolu.

Svoji vanu jsem milovala. Bolelo mě to, ale nakonec jsem kohoutky vypnula a vytáhla špunt. Místo vany jsem zvolila sprchu. Co nejrychleji jsem se umyla. Vzhledem k tomu, jakou vrstvu špíny jsem na sobě stihla shromáždit, to však nebylo až tak rychlé. Pak jsem si oblékla čisté oblečení. Neobtěžovala jsem se s vyfoukáním vlasů. Jen jsem si je zapletla a pak jsem se vrátila zpátky do kuchyně.

I když jsem nikdy nechtěla děti, viděla jsem tam tu nejneuvěřitelnější sexy věc – žhavého chlapa, který s dítětem v náručí vypadal naprosto roztomile. Přece jen je něco uspokojujícího na chlapovi, který by dle ustálených společenských norem měl vždy vypadat hyper maskulativně, a teď byl v tradiční ženské roli. A není moc věcí víc „tradičně ženských“, než krmení ospalého dítěte. El-Mudad měl sundanou bundu, seděl v jedné z kuchyňských židlí a v ohbí paže držel Olivii. Jeho tričko snad muselo být šité na míru, protože v něm nemohl vypadat líp a vypadal, jako by právě vystoupil z filmu. Rukávy vínové bavlny mu dokonale zvýrazňovaly jeho pevné svaly.

Olivia se dívala přímo na něj. On jí držel láhev s krmením a ona ho svírala svýma malýma tlustýma ručičkama. Když jsem jí krmila já, držela si láhev sama. Ve skutečnosti jeho pomoc nepotřebovala. Prostě s ním jen flirtovala.

Až bude dost stará na to, aby pochopila abstraktní myšlení, budeme si spolu muset vážně promluvit o předstírání bezmoci za účelem získání pozornosti muže.

„To bylo mnohem rychlejší, než jsem čekal,“ řekl se smíchem. „Myslel jsem si, že se tam ukryješ minimálně na dvacet čtyři hodin.“

„No.“ Cestou pro kávu jsem se podívala na sporák. „Dodělal jsi těstoviny se sýrem?“

„Ano. I když to byl nadlidský úkol, díky pomoci boží se mi to nějak podařilo dodělat.“

„Dobře, ty chytráku. Omlouvám se. Prostě na mě dělá dojem, že ty a Neil víte, jak něco takového udělat.“ Zatímco jsem mluvila, zapnula jsem vodu na kávu. „Kdybych měla tolik peněz, nikdy bych nic takového nedělala.“

 „Ale ty tolik peněz máš. A jsi tady a děláš si kávu,“ připomněl mi.

„A těstoviny se sýrem,“ provinile jsem přiznala. „Nevím. Prostě jsem tím myslela to, že jsem vyrůstala v naprosto jiném životním stylu než vy dva… ale víš, je to trochu divné, aby se o Olivii místo nás celou tu dobu staral někdo jiný. Je to hezké, ale trochu divné.“

„Mít v domě personál na celý den je dotěrné,“ souhlasil El-Mudad. „To proto nemáte chůvu?“

„Ale ano, máme.“ Odmlčela jsem se, abych umlela kávová zrna. Když jsem to dodělala, dodala jsem. „Právě teď je kvůli svým rodinným záležitostem mimo město.“

„A ty to nějak dokážeš přežít?“ škádlil mě. „Mít peníze znamená prostě mít peníze, ale víš, že to může být i nepohodlné. Když máš ve dvě ráno chuť na něco dobrého, tak někomu zavoláš a počkáš, až to udělá? Není jednodušší dojít si do kuchyně sám?“

„Dobře, máš bod. Ale tohle vychází z úst člověka, který nechá pilota svého vrtulníku jen tak čekat, zatímco š-“ zaznamenám Oliviin zaujatý pohled. „Zatímco jsme hráli stolní hry.“

Zvedl obočí.

Olivia se zavrtěla a nechala z úst vyklouznout svou láhev. Přehodila jsem si utěrku přes rameno a šla si ji přebrat. Když jsem se pro ni sklonila, El-Mudad si místo toho vzal utěrku z mého ramene a přehodil si ji přes své vlastní rameno. S nacvičenou lehkostí Olivii zvedl a řekl: „Tohle mi u mých děvčat chybí.“

„Když vyrůstaly, podílel ses hodně na jejich péči?“ zeptala jsem se a sedla si na stůl.

Když přemýšlel, hladil Olivii po zádech. „Tak moc, jak bych si přál? Ne. Byl jsem až moc mladý na to, abych si uvědomil, že nejsou majetkem, ale požehnáním.“

Zamračila jsem se. El-Mudadovi bylo třicet šest let. „Počkej. Kolik je tvým dětem?“

„Amal je čtrnáct a Rashidě jedenáct.“ Pokrčil jedním ramenem. „V té době jsem už nebyl v pubertě, ale klidně jsem mohl být. Když jsme dívky měli, tím, kdo musel rychle dospět, byla Bijou.“

„Bijou byla tvoje žena?“ Ještě nikdy dřív jsem její jméno neslyšela.

„Ano. Potkal jsem ji ve Francii, když jsem tam byl na výletě se svým otcem. Byla servírkou v kavárně.“ Při té vzpomínce se usmál, ale rychle přešel k černému humoru. „Ten den jsem si neměl kávu dávat.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Podívej se na to, co z toho vzešlo. Myslím, že moje máma pravděpodobně litovala, že se na té party s mým otcem vyspala. Objektivně by se dalo říct, že jsem jí zničila její život. Ale nikdy se na to takhle nedívá.“

„Máš pravdu -“ Přerušilo ho hlasité Oliviino říhnutí. Zasmál se a pak se podíval na své rameno. „Ach, skutečně jsi dokázala zasáhnout cíl. Velice dobře.“

„Skvěle.“ Vzala jsem si, protože po dobrém říhnutí byla připravena dopít svou láhev. „Obvykle bych jí nakrmila pevnou stravou.“ Kývla jsem směrem k hrnci s těstovinami se sýrem. „Ale jakmile si dala láhev a mocně si říhla, je tu krátký časový okamžik, kdy si zdřímne. A my si určitě potřebujeme promluvit o tom, proč jsi tady.“

„Ano, to ano,“ souhlasil. „Běž, počkám tu na tebe.“

„Můžeš počkat v obývacím pokoji. Je to tam mnohem pohodlnější,“ řekla jsem mu. Vstal a následoval mě.

Olivii jsem rychle vyměnila plenku a na jejím dětském kolotoči nad postýlkou jsem jí pustila jemnou hudbu. Už byla připravena na zdřímnutí.

El-Mudada jsem našla v obývacím pokoji. Jednu ruku měl zezadu opřenou o opěradlo gauče, hlavu měl zakloněnou, ústa otevřená. Vypadalo to, že jsem ho také uložila ke spánku.

Právě, když jsem přemýšlela, zda ho mám vzbudit či nechat spát, hlasitě zachrápal a vzbudil se. S mrkáním se na mě podíval.

„Omlouvám se, že jsem tě probudila,“ řekla jsem a uvnitř jsem sebou trhla. Nikdy nebudu tak cool a sebejistá jako on. Nicméně takových lidí jako on bylo na celé zemi jen minimum.

„Ne, v pořádku. Nepřijel jsem sem, abych tu spal na vašem gauči.“

Přešla jsem k němu a sedla si na druhý konec gauče. Nohy jsem si složila pod sebe. „Takže, jsem šťastná, že jsi tady, ale… proč jsi tu?“

„Mluvil jsem s Neilem. Kontaktoval mě z… Arbor Rest, myslím, že tak se to jmenuje?“ V jeho slovech zněla omluva. Věděl, že jsem nemluvila s Neilem. Ale on ano? Najednou jsem pocítila šílenou žárlivost a zároveň mě to ničilo. Neil mě opouští a odchází za El-Mudadem? Zřejmě ho miloval víc, než miloval mě, když se mnou nedokázal mluvit ani po telefonu, zatímco našeho milence kontaktovat mohl. Teď mě na jazyku pálila žluč jako kyselina. Měsíc. Neil byl pryč už celý měsíc a za celou tu dobu se mnou ani jednou nepromluvil.

„Myslel, že by ti ty zprávy mohly ublížit. Prosím, věř mi a věř i jemu, když ti řeknu, že tě chce vidět. Prostě to jen nedokáže.“ El-Mudad se mě snažil uklidnit.

„Proč?“ Ta otázka byla vůči němu nefér. „Proč mě nemůže vidět, ale tebe vidět může?“

„Mluvil se mnou po telefonu,“ objasnil mi El-Mudad. „A zavolal mi jen proto, že si kvůli tobě dělal obavy. Požádal mě, abych tě zkontroloval.“

„Ach.“ Kousla jsem se do rtu. „Omlouvám se. Prostě jsem -“

„Připravena k obraně?“ Emir se pousmál. „Věděl, že by to tak mohlo být.“

Skvěle. Neil mě znal tak dobře, že díky podivné minulosti dokázal odhadnout moje emoce. Já ho zatím neznala dost dobře na to, abych věděla, že se nedokázal vyrovnat se smrtí své dcery a vrátil se k drogám a alkoholu. Nevěděla jsem, že má tak sebevražedné úmysly.

„Je mi skutečně líto, co se vám dvěma stalo,“ řekl El-Mudad a natáhl se přes pohovku, aby mě mohl vzít za ruku.

Nám dvěma. Při pravdivosti toho prohlášení mě zabolelo srdce. Bylo to něco, co jsem si doteď neuvědomovala. Neil procházel těžkým obdobím a stejně tak i já. V téhle příšerné situaci jsme byli oba dva dohromady.

„Nejsem na tebe naštvaná,“ řekla jsem mu a už jen tím, jak jsem to vyslovila, uvědomila jsem si, že je to pravda. „Jsem skutečně ráda, že jsi tady. Cítím se extra osamělá.“

„Právě proto mě sem poslal. Až moc dobře tě zná.“

„Ne dost dobře na to, aby věděl, že jeho smrt by mě naprosto zničila.“ Bylo to ode mě neslušné a hrozné, abych ho obviňovala a upřednostňovala své potřeby před jeho. Nesnášela jsem sama sebe za to, že to říkám, ale když se jedná o někoho, kdo je celým vaším srdcem i duší…

„Ví to. A věřím tomu, že ti to jednoho dne řekne.“ Přes El-Mudadovu tvář přeběhl prchavý záchvěv smutku, který rychle zmizel. „Dostane k tomu příležitost. Někteří z nás takové štěstí nemají.“

„Za tím vidím nějaký příběh,“ řekla jsem, ne ze sarkasmu, ale solidarity.

Přikývl. „Říkal jsem ti o jménu, které v klubu používám? Emir?“

„To… tak se jmenoval turek, se kterým jsi spal,“ vzpomínala jsem nahlas.

„Ano. Můj úplně první.“ El-Mudad se odmlčel a skousl si spodní ret. „Můj první, se kterým jsem spal. Moje první láska. A moje poprvé, kdy jsem měl zlomené srdce.“

Tiše jsem čekala, až bude pokračovat.

„Víš, měl problém, podobně jako Neil. Smutek se měnil v problém, problém v nemoc. Pak už přešel do bodu, kdy jsem nemohl zůstat, už ne.“

Vzadu na krku jsem pocítila mravenčení. „Nemyslíš, že bych měla Neila opustit, že ne?“

„To, co se stane mezi vámi dvěma, je pouze na tvém rozhodnutí. Ale já vím, že bez ohledu na to, jak často jsem za Emirem jezdil do nemocnice, lhal doktorům, držel ho za ruce, když se celý třásl a všechno ze sebe zvracel… Ani jednou neprojevil lítost.“ El-Mudad se odvrátil. „Neil, navzdory všem svým nedostatkům a problémům ví, že ti ubližuje a má o tebe starost. Emir věděl, jak moc mi ubližuje. Ale dělal to.“

Spolkla jsem knedlík, který se mi udělal v krku. „To je mi tak líto. Strašně moc jsi ho musel milovat.“

„K mé vlastní škodě. Ale jestli sis všimla, od Neila jsem neutekl. A ani neuteču od tebe.“

Natáhla jsem se přes gauč a El-Mudada objala. Bylo to tak známé objetí, ale přece jen naprosto jiné. Obvykle mě držel jako Emir, můj sexuální partner a obvykle jsem brečela z naprosto jiných, mnohem lepších důvodů.

Už tak dlouho jsem byla bez jakéhokoli dotyku podobnému tomuto. Platonická objetí a poplácávání po zádech byla úžasná, ale já jsem potřebovala někoho, ke komu mě vázalo naprosto jiné citové pouto. Kromě Neila to byl jediný El-Mudad.

Nechal mě vyplakat, hladil mě po vlasech a občas líbal na čelo. Trvalo mi to hodně dlouho. Naprosto jsem mu od slz zničila jeho tričko, ale nestěžoval si. Zatímco mě držel, nad Atlantikem zapadlo slunce a my ho společně sledovali. Nakonec jsme jen tak seděli v obývacím pokoji ve tmě soumraku.

„Můžu ti říct tajemství?“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem rušit to ticho, které panovalo kolem nás.

Souhlasně přitakal.

„Tenhle dům, když jsi tu sám, je tak trochu děsivý.“ Měla jsem v úmyslu přemluvit ho, aby tu zůstal. Bylo mi jedno, jestli to poznal. Bylo mi jedno, jestli je to naprosto ubohé. „Ne tak jako ve Scooby-Doo. Prostě si myslím, že kdyby se něco stalo na druhé straně domu, víš? A když slyšíš o všech těch příbězích ve filmech, kdy lidé žijí v domech jiných lidí a jejich obyvatelé se o tom nikdy nedozví.“

„Sophie,“ jemně mě vyplísnil. „Požádej mě o to, abych tu zůstal.“

Ospale jsem se usmála. „Zůstaneš?“

„Tak dlouho, dokud mě tu budeš potřebovat.“

Přesně jako podle hodinek, Olivia se probudila právě včas na večeři. A přesně tak, jak pro mě bylo typické, zapomněla jsem jí uvařit.

„Do prdele!“ Narovnala jsem, a jak jsem se rychle pohnula, začala mě bolet hlava a bušit v ní. „Zapomněla jsem udělat něco k jídlu!“

„Stále tu máš těstoviny se sýrem,“ připomněl mi El-Mudad, zatímco jsem šílela. „Půjdu je ohřát.“

„Ano! Jsi můj zachránce!“ řekla jsem mu a už jsem běžela za Olivií.

Stála ve své postýlce jako malá víla, držela se jejích tyčí a křičela. Na tváři měla mokré cestičky od slz. Chápala jsem, že probudit se s mokrými kalhotkami a prázdným žaludkem není moc velká zábava. Tomu prázdnému žaludku jsem naprosto rozuměla. Přece jen jsem šla na vysokou a musela se tam postarat sama o sebe.

„Pojď sem, zlatíčko.“ Zvedla jsem ji a usadila si ji na bok. Vlhké zlaté kadeře se jí vzadu lepily ke krku a tělíčko měla z toho, jak byla ještě rozespalá, ještě celé teplé. Položila jsem jí na přebalovací stůl a vysvlékla jí z její kombinézy na spaní. Při tom křičela, kroutila se a snažila se mi vysmeknout.

„Právě teď bych si přála, aby se tu objevili nějací skřeti a odnesli si tě pryč,“ škádlila jsem jí. Pak jsem se opravila. „Počkat. Ne. Přeji si, aby se tu právě teď objevili skřeti a odnesli pryč mě. Přece jen ten obsah nedokážu docenit.“

Podařilo se mi ji obléknout do lehkých bavlněných kalhot a trička. Pak jsem jí odnesla do kuchyně, kde už na nás čekal El-Mudad. Před sebou měl připravené talíře s jídlem.

„Ty budeš tohle jíst s námi?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Je to otrávené?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“

„Tak v tom případě myslím, že jo.“ Když jsem zapnula Olivii do její vysoké židličky, dodal: „Víš, neměla bys na mě vždycky myslet jako na nějakého záhadného, sofistikovaného cizince.“
„Nemyslím si, že jsi cizinec.“ Tohle není tak úplná pravda. Mimo sex jsme o něm věděli jen velice málo a povrchně. „Myslím si, že jsi sofistikovaný a tajemný.“

„To mám brát jako urážku?“ I jeho hrdelní smích zněl bohatě.

Byl zároveň nakažlivý. „To rozhodně ne.“

„Sama sebe vidíš jako naprosto oddělenou část tohoto života,“ řekl. Nebylo to odsouzení, jen výsledek pozorování. „To musí být pěkné.“

„Pěkné?“ Ušklíbla jsem se. „Jo, to je skutečně pěkné. Mám všechny ty peníze, obří dům – sedm obřích domů, z nichž dva jsem nikdy ani neviděla a to, co jediné ve skutečnosti chci, je můj manžel. A on je tou jedinou věcí, kterou mít nemůžu.“

„Potom je skutečně pravda to, že za peníze si nemůžeš koupit štěstí.“

„To je přesně to, co říkají konzervativci, aby se chudí lidé cítili špatně kvůli tomu, že chtějí být bohatí.“

Při těch slovech jsem v ústech pocítila hořkost, ale byla to pravda. A zatracenou škodou bylo to, že za peníze jsem si skutečně štěstí koupit nemohla. Ale peníze mohly koupit lidem jako je Neil větší šanci na uzdravení z toho, co ho potkalo. „Kdybychom si nemohli dovolit soukromé lékařské zařízení, co by se s ním pak stalo?“

El-Mudad se naklonil ke mně blíž, jako by mi chtěl svěřit tajemství. „Jestli se chceš starat o to, co by se mohlo, bývalo stát, kde chceš vzít energii na to, abys zvládla věci, které se staly?“

„Sklapni. Jsi jako terapeut v utajení.“

Zasmál se a zvedl svou vidličku. „Kvůli tomuhle jsem si užil spoustu problémů s mikrovlnkou. Tak to nenech vystydnout.“

Při jídle jsem střídala svá vlastní sousta se sousty pro nakrmení Olivie. Přitom jsme si povídali o mnohem příjemnějších věcech, jako například o úžasném hotelovém butiku, který viděl v Paříži - „Takže děvčata nemusela cestovat tak daleko, aby navštívila svou matku“ - a jak někteří herci, herečky a komici získali televizní a filmová ocenění za filmy a televizní pořady, které jsme nenáviděli. Řekla jsem mu, co jsem věděla o Neilově nadaci, i když jsem se o centrum od jeho založení ve skutečnosti příliš mnoho nestarala. To jediné, co jsem o něm potřebovala slyšet, bylo to, že je stále otevřené, nedošlo tam k žádné příšerné katastrofě a pak to, že do dané budovy nebudu už nikdy muset znovu vkročit. Protože všechny ty bolestivé vzpomínky se pojily k tomu pitomému hovoru, který tam všechno odstartoval.

„Myslíš, že vzhledem k okolnostem...“ začal El-Mudad váhavě.

Věděla jsem, kam míří. „Ne. Neil to miluje. Nadřel se na tom jako kůň. V posledních pár měsících na to evidentně neměl myšlenky, ale jednoho dne se zase vrátí. A bude pro něj jen dobré, když bude mít, na co se zaměřit. Víš, jako mít něco, pro co žít.“

„On má hodně pro co žít,“ řekl El-Mudad a natáhl se po ubrousek, aby Olivii setřel sliny kolem úst.

Jo, dobře, zkus se posadit na tuhle stranu stolu a znovu mi to zopakuj. Nebyla to však jeho chyba. Lidé se vždycky snaží říct tu „správnou“, uklidňující věc, ale pro někoho, kdo tímhle vším prochází, ta správná slova neexistují.

Po večeři mi El-Mudad pomohl uložit Olivii do postýlky. Jeho magické charisma fungovalo i na děti. Když byl v místnosti, tak mě prakticky ani nevnímala. Pokud ano, tak to rozhodně nedávala najevo. Tak rozptylující byla jeho pouhá přítomnost. Vypadalo to, že všechno ostatní kromě něj je nedůležité.

A také to vypadalo, že večerní rutina dnes probíhá mnohem rychleji, než obvykle. Pak jsem si uvědomila, že mi to tak jen připadá díky nervům, která jsem měla. Netušila jsem, co od dnešní noci očekával. Ani já nevěděla, co bych měla očekávat.

Zavřeli jsme dveře do Oliviina pokoje a zůstali stát v chodbě. Dívali jsme se jeden na druhého.

„Dneska večer jsme Emirem a Chloe?“ zeptala jsem se a musela naprázdno polknout, abych spolkla ten knedlík úzkosti, který jsem cítila v krku. „Nebo jsme sami sebou?“

„O tomhle jsme s Neilem nemluvili,“ řekl El-Mudad a jednou rukou se podrbal na bradě. „Co potřebuješ, Sophie?“

„Potřebuji...“ zavřela jsem oči. Podvedla bych Neila, kdybych řekla, že potřebuji být sama sebou? Být Sophií, ženou, která už tak dlouho nebyla v intimním kontaktu s jiným člověkem, že netušila, zda by ještě někdy mohla být? Pochopil by to, kdybych mu to přiznala? Protože bych mu to přiznala, bez ohledu na to, k čemu by v jeho nepřítomnosti došlo a bez ohledu na to, jestli by mi ve zpětném pohledu udělil svolení.

„Sophií,“ rozhodla jsem se. „Prostě… potřebuji někoho, aby mě držel. A miloval mě a prostě mi řekl...“ Podívala jsem se dolů na své ruce. Z tváře mi skanula slza a roztříštila se mi na ruce.

„Sophie,“ řekl El-Mudad tiše. Zvedla jsem oči. V jeho velkých hnědých očích nebylo nic, než soucit a… „Miluji tě.“

Zavřela jsem oči. „Děkuji.“

„Tohle není z lítosti. Dala jsi mi sama sebe a nežádala jsi nic na oplátku. Tohle není běžné, zvlášť mezi lidmi, s kterými jsem zvyklý se stýkat.“

„Když mi poprvé Neil řekl, že mě miluje,“ začala jsem a nebyla jsem schopná ovládnout svůj hlas tak, aby se mi netřásl. „Řekl, že věděl, že jsem od něj nic nechtěla. Myslím, že to byl důvod, proč mě mohl milovat. Ale teď...“

„Ale teď něco chceš,“ dokončil El-Mudad za mě.

Přikývla jsem. „Chci ho zpátky.“
„On se k tobě vrátí. Jsi jeho Severka. Bez tebe nemůže najít svou cestu.“

Zhluboka jsem se z plna plic nadechla.

El-Mudad mi podal ruku. „Žádná očekávání, Sophie. Ale dovol mi, abych tě miloval. Jsi zraněná uvnitř.“

Víc než jen jedním způsobem. Tak nějak se mu podařilo zaplést mou agónii do něčeho hořkosladkého a nadějného. Vložila jsem svou ruku do jeho.

Zamířili jsme směrem k ložnici. Možná, že kdyby bylo všechno jinak, nechtěla bych ho tam mít sama, bez Neila. Ale teď jsem potřebovala rodinu a pohodlí ve svém vlastním prostředí.

Navíc šlo i praktičnost. Jak jsem se měla sejít s někým jiným, když byla v domě Olivia sama? I když už nyní spala celou noc, stejně mě mohla potřebovat. Co kdyby se probudila, zatímco bych já byla v posteli s El-Mudadem? Styděla bych se, i když jsem nevěděla, proč. Neděla jsem nic špatného. Ani ona by tak jako tak nevěděla, co jsem dělala. Přesto bych to stále cítila, jako bych jí musela něco vysvětlovat.

Ne, cítila bych se, jako bych to musela vysvětlovat Emmě.

„Počkej.“ Položila jsem ruku na El-Mudadovu paži, abych ho zastavila. Prostě jen na okamžik, abych mohla znovu najít svůj zdravý rozum. „Myslím… myslím, že bych se chtěla vykoupat. Pokud ti to nebude vadit?“

Vešli jsme do ložnice. Já se zastavila v šatně a on pokračoval do koupelny. Slyšela jsem, jak pustil vodu z kohoutků. Našla jsem tenký zlatý župan (sice v jiné barvě, ale něco zhruba takového: http://www.amoresa.cz/zupan-ashley-peignoir-casmir/ ) a vzala si ho s sebou. Možná se z mé strany mohlo jednat o svádění. Nebo možná ne. Nedokázala jsem se rozhodnout, protože stále ještě jsem se v duchu nedostala přes svůj budoucí rozhovor, který budu mít s Neilem.

Bylo by mu to jedno, řekla jsem si, a pak jsem k tomu provinile dodala: ale tobě ne.

Přešla jsem do koupelny a našla El-Mudada, jak jednou rukou promíchává vodu ve vaně. „Stále ještě tu vanu miluješ tak moc, jako při mé první návštěvě?“

„Ještě víc,“ řekla jsem s přehnaným povzdechem. Přetáhla jsem si přes hlavu tričko a zaznamenala jsem, že ho to překvapilo. „Díky vzdálenosti naše srdce rostou.“ Tu větu jsem dokončila, když už jsem měla tričko zcela sundané.

„Musím říct, že tuhle situaci zvládáš mnohem lépe, než jsem očekával. Podle toho, co říkal Neil...“ El-Mudadův hlas se vytratil.

„Ano?“ Snažila jsem se udržet lehký tón hlasu. Neil za mnou poslal El-Mudada, protože si dělal obavy. Ale to si dělal Neil takové obavy, protože si myslel, že bych se bez něj nezvládla postarat o Olivii a o sebe?

„Jednoduše si myslel -“

„Já vím, co si myslí,“ řekla jsem a do hlasu se mi vkrádal hněv. Nebránila jsem se mu. „Víš, jestli si dělal tak zatracené obavy, že bych tohle nezvládla, tak proč mě opustil?“

„On tě neopustil,“ opravil mě El-Mudad tiše.

„Ale chtěl to udělat!“ Už jsem dál nechtěla hrát svatou Sophii. Chtěla jsem být sobecká a rozčilená. Doteď jsem si nedovolila se na Neila kvůli tomu hněvat. Už mě tolikrát málem opustil. Jistě, nemohl ovlivnit svou rakovinu nebo svou závislost či smrt dcery. Pokud by měl na výběr, nic z toho by se nestalo.

Když měl sebevražedné tendence, neměl na vybranou, připomněla jsem si. Ty to víš.

Věděla jsem to, ale nenáviděla jsem to, že jsem to věděla. Všechno by bylo mnohem snazší, kdybych to nevěděla.

„Všechno tohle mě bolí,“ bezmocně jsem ze sebe vyrazila. „Nevím, co s tím mám dělat.“

El-Mudad přišel až ke mně. Vzal jednu z mých rukou do svých a zůstal u mě. Pak mě pohladil dlaní po tváři. „Poděl se o tu bolest se mnou.“

Ve vaně jsem si připadala v bezpečí jako v matčině lůně. Takže jsem se tam zhroutila. Nakonec jsem sebrala odvahu. Řekla jsem mu o tom, jak si Neil dal první drink té noci, co Emma zemřela, a jak jsem cítila vinu za to, že jsem mu ho podala. Řekla jsem mu, jak jsem za to byla rozhněvaná na Emmu, a jak příšerně jsem se cítila, když jsem to ještě řekla nahlas. S každým dalším přiznáním jsem si připadala jako ještě horší člověk. El-Mudad mi trpělivě naslouchal. Nabídl mi laskavé slovo, ale nesnažil se mě donutit, abych na svou bolest zapomněla. Nepokoušel se to napravit. Když pak voda vychladla, připustil mi další horkou vodu. A potom, když jsem byla naprosto unavená, mi pomohl vylézt z vany ven. Osušil mě a zabalil do ručníku, jako bych byla bezmocným dítětem.

Neměli jsme spolu sex. V posteli mezi námi ležel Neilův duch. Jen zvyšoval naši touhu po něm. Navzájem jsme se drželi a prostě si užívali kontaktu lidské kůže a lidského těla. Když jsem se v noci probudila, uklidnilo mě to a začalo mi to pomáhat uzdravovat se naprosto nepředvídaným způsobem.

El-Mudad s námi zůstal čtyři dny. Pomohl mi starat se o Olivii, povzbuzoval mě v tom, abych trávila víc času se svojí mámou, která jednou či dvakrát kriticky zvedla obočí nad tím, že můj naprosto brutálně sexy přítel zůstává v mém domě, zatímco je můj manžel hospitalizovaný, ale navenek zůstala naprosto citlivá. A co bylo nejdůležitější, pomohl mi, abych se začala starat sama o sebe. Tak nějak se mu podařilo donutit mě oblékat se do kalhot, které nebyly v pase na gumu, a chválil mě za věci, které by jinak byly naprosto běžné, jako třeba když jsem si natočila vlasy či si nanesla make-up.

Neuvědomovala jsem si, jak obrovský vliv má opuštěnost na můj běžný život. Jistě na myšlence, že bych nemohla být šťastná bez řasenky a kulmy, bylo něco zákeřně antifeministického. Cítila jsem se však, jako bych se pomalu dostávala do trvale nové a neustále se měnící normálnosti. Milovala jsem nanášení make-upu i úpravu svých vlasů, takže pokud to stačilo k tomu, abych se cítila dobře, tak jsem si nehodlala dělat starosti s tím, zda můj nový druh péče sama o sebe je v souladu s mou osobní politikou.

Když mi zazvonil telefon, právě jsme snídali před tím, než El-Mudad odjede na letiště na svůj odpolední let.

Když jsem spatřila ID volajícího, sama pro sebe jsem se zamračila. „AR Spec?“ Stiskla jsem tlačítko. „Dobrý den?“

„Sophie?“

Jeho hlas jsem neslyšela celý měsíc. Hlas se mi třásl. „A-ahoj.“

Uslyšela jsem, jak si Neil s úlevou vydechl. „Tak rád tě slyším.“

Zkoušela jsem ti volat! Tys to odmítal! Křičela jsem uvnitř sebe. Ale vzhledem k tomu, že jsem netušila, jak na tom duševně byl, nechtěla jsem mu ublížit nebo ho přimět, aby došel k myšlence, že s ním už nechci mluvit. „Taky tě ráda slyším. Jak se máš?“

„Jsem v… psychiatrické léčebně.“ Tiše se zasmál. „Ale nejsem nebezpečný sám pro sebe, už ne.“

V hrudníku mě zabolelo. „Takže to znamená, že...“

„Že se vracím domů? Ne.“

Potřebovala jsem se opřít o zeď. Málem jsem zakvílela zoufalstvím.

„Ale chci tě vidět, Sophie. Mohla bys uvažovat o tom, že bys přijela na návštěvu?“ zeptal se s nadějí v hlase.

Věděla jsem, že něco musím říct a věděla jsem, že to musí být ano. Zavřela jsem oči a snažila se zpátky získat sebekontrolu. „Jo. Samozřejmě.“

„Sophie...“ začal a já věděla, že slyšel slzy, kterým jsem se snažila ubránit.

„Tak moc se toho stalo,“ lhala jsem a nutila se v hlase udržet zdání srdečnosti. „Už se nemůžu dočkat, až ti o tom všem řeknu.“

„Vezmeš sebou Olivii?“ zeptal se. „Jak se má?“

„Je v pořádku, dělá… Je tak skvělá, Neile. Skutečně.“ Uvažovala jsem nad jeho předchozí otázkou. „Ale nejsem si jistá, zda -“

„Máš pravdu,“ přerušil mě. „Možná, že bychom se poprvé měli sejít jen ty a já. Není to tak, že bych si chtěl nechat ujít její -“

„To bych si nikdy nemyslela.“ Ach bože. Skákali jsme jeden druhému naprosto katastrofálně do řeči a snažili se nezranit pocity toho druhého. „Doufám, že až se uvidíme osobně, tak nebudeme tak nervózní.“

Zasmál se a při tom zvuku ze mě spadla část hlubokých obav, o kterých jsem doteď neměla ani ponětí. Celou tu dobu jsem před sebou měla představu Neila jako rozhněvaného muže, který mi v pokoji na pohotovosti vyhrožuje, že se dá se mnou rozvést. Protože jsem mu nechtěla dovolit odejít bez povšimnutí na věcnost. Teď se mnou mluvil jinak, než oné noci a díky tomu jsem se bála už mnohem méně.

„Musím jít,“ řekl s falešnou srdečností. „Ale už se nemůžu dočkat, až tě uvidím. Budou tě kontaktovat z ordinace doktora Harrise s podrobnostmi, ano?“

„Jo, dobře.“ Zaťala jsem si nehty do dlaní. Nebudu brečet. Nebudu brečet. Uběhly už celé týdny a jediný tříminutový telefonní hovor mi nestačil.

„Sophie?“

„Jo?“

„Miluji tě.“

Miloval mě. Navzdory svým hrozbám a navzdory tomu, že se snažil ukončit svůj život, mě pořád miloval.

A navzdory tomu všemu jsem ho já pořád milovala.

„Taky tě miluji,“ řekla jsem a doufala, že v tom cítil pravdivost toho prohlášení.