FR - 18. kapitola

Překlad: Clarissa

Holky, já to říkala, že už se těch slz asi až do konce knížky nezbavíme :-(
Ale pořád doufám, že na konci to budou slzy štěstí.....
Clariss

„Jsi těhotná.“ 

Fin sebou škubla, její tělo se viditelně třáslo na malé židli, když seděla naproti doktorce Jensenové. Po jejím počátečním vyšetření ve čtvrtek a dalším týdnu čekání na výsledky krve, konečně dostala odpověď. Myslela si, že ji chybí železo nebo chytila nějaký vleklý virus, ale tohle....

„Mohla byste....“ Fin zakroutila hlavou. Možná špatně slyšela. „Řekla jste právě to, co si myslím, že jste řekla?“

Její doktorka přikývla, její lesklý, tmavý culík se kýval v pohybu, když se její rty jemně zvlnily. „Je to pozitivní, Finlay. Budeš mít dítě.“

Náhle si Fin stoupla, její židle hlučně zašoupala po silných, zářivých podlahových prknech. „Nemůžu....vy.....“ Její ruka, studená a třesoucí se, přejela po jejím čele. „Jste si jistá?“

„Samozřejmě, jsem si jistá.“ Doktorka Jensenová se nadzvedla ze své židle, její obočí se nakrčilo. „Jsi v pořádku?“

„Já nevím.“ Fininy vykulené oči se srazily s doktorčinými. „Jsem? Vy jste přeci doktorka!“

Doktorka Jensenová přistoupila k jejímu boku a jemně ji uchopila za loket, vedouc jí zpět k židli.

Fin, na nejistých nohách, si sedla zpátky do té lehce nepohodlné, polstrované židle. Její doktorka se pozadu došourala zpátky, až dokud se neopřela o hranu jejího stolu. „Finley, podívej se na mě.“

Fin se podívala nahoru a setkala se s doktorky znepokojenýma hnědýma očima.

„Zvládneš tohle sama?“

„Cože?“ vyhrkla ostřeji než měla v úmyslu. „Vy myslíte....nejsem na to sama!“

„Finlay.“ Hlas její doktorky byl klidný, jako kdyby uklidňovala divoké zvíře. „Když jsi sem přišla minulý týden, naznačila jsi, že ty a Ryan už spolu nejste. Tohle jsem měla na mysli.“

„Nejsme spolu,“ řekla, „takže myslím, že ano. Zvládnu to sama.“ Finin pohled zabloudil k oknu. Lamely na žaluziích byly pootevřené a pouštěly dovnitř polední slunce. Ptáci venku na stromě hlasitě cvrlikali, nevšímajíc si jejího zmatku. Otočila se zpátky tváří k doktorce, neschopná zpracovat ten šok. „Jak dlouho?“

„Jsi v polovině třetího měsíce. Ty sis nevšimla, že se ti zvětšuje obvod pasu?“

Podívala se dolů, zaměřujíc se na nepatrně vystouplé bříško. „Tam je dítě? Já jsem....“ Fin nevěděla, čeho si měla všimnout kromě možného mírného nadmutí. Nemohla si ani vzpomenout, co se stalo včera, natož před týdnem. Panika zkroutila její žaludek, když se její pohled vrátil k doktorce. „Počkat! Přes tři měsíce? Nemůžu....vy.....Ale já brala prášky, když jsme se s Ryanem začali vídat.“

Doktorka Jensenová pokrčila rameny. „Tohle se může stát. Pilulky nejsou zcela stroprocentně účinné. Měli jste někdy nechráněný sex?“

„Ne! Nikdy bych to neudělala!“

Počkat! Ale udělala. Jak mohla zapomenout na Ryanův pohled, široký a plný paniky, když jí řekl, že si zapomněl vzít kondom? Ten den byl změtí emocí a ochrana byla poslední věcí, na kterou mysleli.

Měla v úmyslu to vyřešit, ale místo toho vymazala celý ten den z její paměti, připomínka na Jakeův dopis a její následující zhroucení byla příliš bolestivá, aby na to myslela.

„Měli bysme udělat ultrazvuk.“ Její doktorka mávla k malému přístroji s připojeným monitorem v rohu místnosti. „Chceš vidět své dítě?“

Fin zatřásla hlavou. „Ne. Nechci. Nemůžu. Ne bez Ryana. Nemůžu to udělat bez Ryana.“

Doktorka Jensenová naklonila hlavu, její pohled byl uklidňující a soustředěný. „Ale můžeš. Budeš překvapená nad tou silou, kterou v sobě najdeš, když se staneš rodičem. Máš rodinu a přátele a moje dveře jsou ti vždycky otevřené.“ Její podpatky pevně klapaly po podlaze, když se přesunula k tenkému nemocničnímu lehátku v rohu. „Teď pojď sem a podíváme se na to, co roste uvnitř tebe.“

Fin přitiskla ruku na své bříško, když se postavila a necítila nic. Žádné kopání nebo vlnění líného pohybu. Žádný důkaz toho, že všechna ta část Ryana existuje uvnitř ní. 

O půl hodiny později seděla Fin v autě a svírala fotku dítěte ve svých třesoucích se prstech. Nemohla od ní otrhnout oči, dokonce ani zaznamenat tu radost, která se jí roztahuje v hrudi. V tuhle chvíli na ničem, kromě potřeby vidět Ryana, nezáleželo. 

Vložila klíč do zapalování, její malé autíčko nastartovalo ve stejnou chvíli, kdy ji zazvonil telefon. Natáhla se po své kabelce, vyndala mobil ven a viděla na displeji, že jí volala máma. 

„Mami!“ zvedla to rychle. „Nemůžu teď mluvit, musím vidět.....“

Julie ji přerušila. „Zlatíčko, kde jsi?“

Zamračila se. „Zrovna odjíždím z vyšetření. Zavolám ti později, protože musím.....“

„Z vyšetření? Nerozumím, Finlay. Musíš si pospíšit!“

Stiskla telefon mezi jejím uchem a ramenem a vložila fotku opatrně do její peněženky. „Pospíšit si? Mami, o čem to mluvíš?“

Zmáčkla tlačítko hlasitého hovoru, odložila telefon dolů a vycouvala z malého parkoviště. Z jejího telefonu se ozval tlumený zvuk, když se zařadila autem do provozu. Hlas její matky začal mizet. 

„Mami, můžu ti zavolat zpátky o trochu později?“ zakřičela hlasitě. „Neslyším tě!“

Fin pečlivě zkontrolovala svá zrcátka a pozorně se rozhlédla než se zařadila do jiného pruhu.

„Ryan.....základna.....“ ozvalo se z telefonu.

„Cože?“ Její pulz zrychlil. Jak její matka mohla vědět, kam jela? „Mami? Jsem na teď na cestě za Ryanem, to jsi myslela?“

Další zapraskání v telefonu.

„Sakra,“ zavrčela Fin, když zpomalila kvůli červené na semaforu. „Mami, jsi tam? Kde jsi?“

„Jsme na základně,“ vyšlo z telefonu hlasitě a jasně.

„V kasárnách? Co tam děláte?“

Zaslechla bouchnutí dveří. „Ach, počkej, Mikeu,“ řekla její matka. „Jen si potřebuju vzít ty karty z auta.“

„Mami!“

Auto za Fin zatroubilo a ona se podívala nahoru, uvědomujíc si, že na semaforu byla už zelená. Mávla svou rukou na omluvu a zrychlila, skoro vrčela zklamáním, když hlas její matky začal znovu praskat. 

„Mami, já teď zavěsím, dobře? Jsem na cestě k Ryanovi a pak se musím vrátit zpátky do práce. Promluvíme si spolu večer.“ 

„Zlato. My jsme na Pearceově základně.“ 

Všechna krev z Fininy tváře zmizela až cítila, že omdlí. „Cože?“ zašeptala. „Vy jste na letišti? Mami? Proč.....“ Olízla své rty. „Proč jste tam?“

Hluboký nádech její matky se jasně ozval. „Finlay.“

„Myslela jsem, že tu budou ještě další dva dny.“ 

„Vojáci odlétají dneska. Teď.“

„J-jsi si jistá?“

„Ano, zlato. Obdrželi jsme zprávu o datu a čase jejich nasazení od DFA (pozn. služba poskytující informace členům rodiny vojáků). Mrzí mě to. Myslela jsem, že jsi o tom už věděla.“

Fininy klouby svírající volant zbělaly. Ryan se chystal do stejného místa, které jí vzalo bratra a on tam mířil PRÁVĚ TEĎ. Nebyla připravená. Nemohl odletět pryč. Ještě ne. Potřebovala ho vidět. Nemohl odjet aniž by se s ním neviděla.

Fin zatočila doprava a přidala rychlost, poprvé si přála, aby její malé auto, ohleduplné k životnímu prostředí, vědělo, jak se pohnout kupředu. 

„Mami, kolik mám času?“

„Něco málo přes hodinu.“

Její srdce se sevřelo. Tohle nemohla stihnout. „Nemyslím si, že se tam dostanu včas.“

„Ach, zlatíčko.“

„Mami,“ dostala ze sebe přiškrceně. Kdyby ji tam Ryan chtěl mít, zavolal by jí, že ano? 

„Znáš Ryana moc dobře, abys znala odpověď na tu otázku, Finny,“ zazněl povědomý hlas v jejím uchu. 

„Co jsi říkala, mami?“ zeptala se jí, mráz jí běhal po zádech, když vjela na Roeovu dálnici, její malé autíčko se divoce vpletlo do provozu. 

„Neříkala jsem nic, Finlay.“

Fin zakroutila rameny, cítíc studený pot proniknout k jejímu obočí. Natáhla se k přístrojové desce a otočila klimatizaci dolů. 

„Jsem na cestě, dobře?“

„Dobře, srdíčko. Uvidíme se později.“

Fininy ruce se třásly na volantu, když se ukazatel rychlosti šplhal nahoru, její malé autíčko – nepoužívané k cestování tak velkou rychlostí – se pod ní divoce třáslo. 

„Zpomal, Finny.“

„Přestaň, Jakeu!“ zakřičela. „Ve skutečnosti tady nejsi. Tak to teď nedělej!“

Ryane, neodjížděj. Už jedu. Prosím, neodjížděj, než tam dojedu.

******

Letiště základny RAAF (pozn. australské královské letecké vojsko) bylo zaplněno vojáky a jejich rodinami, ale Ryan tam stál sám, protože nechtěl obtěžovat.

„Nechci, abys odjela.“

Jeho pěsti měl sevřené. Ta slova mu samovolně vyklouzla. Ryan měl být dostatečně silný za oba, přesto to byla Fin, která odstoupila zpátky, její páteř se narovnala, když mu řekla, že bylo pozdě.

„Ryane!“ Jeho hlava se rychle otočila. „Ryane!“

Julie na něj mávala, když se s Mikem prodírali skrz davy přímo k němu. Jeho pohled byl zuřivý, když se díval za ně, jeho srdce poskakovalo, když hledal Fin, ale neviděl její zářivé, neuspořádané blonďaté vlny nikde v tom moři vojenské zelené. Idiote, pomyslel si, polykajíc zklamání. Vždyť ani nevěděla, že dneska odjíždíš. Jak bys mohl čekat, že se zázračně objeví a šťastně ti zamává na rozloučenou?“

Julie k němu došla a on se sklonil dolů, když ho objala. Přitiskl svou hlavu krátce do mateřského objetí, než udělal krok zpět. 

Otočil se k Mikeově napřáhnuté ruce a vzal ji do té své. Mike ho zatáhl a brzy ho zabalil do pevného objetí od jediného muže, který pro něj vždy byl skutečným otcem. Mike ho poplácal po zádech, než  se odtáhl pryč. 

„Nedal jsi nám vědět, že odjíždíš, synu.“

Co na to měl říct? Opustil jsem vaši dceru, ale hej, mířím zpátky do války, co kdybyste mě přišli vyprovodit? Byl by šťastný, kdyby se Mike neotočil a vrazil mu jednu do jeho zatraceného nosu.

„Nebyl jsem si jistý....“ Třel si rukou obočí. „Fin a já....“

Slzy zaplnily Juliiny oči a Ryan těžce vzdychl. 

„My víme,“ řekla mu a jeho čelist se pevně stiskla. „Fin nám řekla o tom studijním programu a jak jsi byl neoblomný, aby to přijala. To nám jen dokazuje, jak moc ji miluješ, že myslíš na její budoucnost víc než na cokoliv jiného. Nemůžeme vám oboum říct, co byste měli dělat, ale Ryane, zlato, chceme jen, abyste byli šťastní. Nemyslíš si, že by sis pro sebe konečně zasloužil nějaké štěstí?“

„Já jsem šťastný,“ řekl jim a nastavil na tváři úsměv. „Miluju být v armádě. Nemyslím si, že bych někdy mohl dělat něco jiného než tohle.“

„To není ten druh štěstí, o kterém jsem mluvila,“ zamumlala Julie. 

„Nech ho bejt,“ řekl Mike Julii stroze a podíval se na Ryana. „Co kdybychom si dali kafe?“

Ryan kývl. „Jasně.“ 

Když si ti tři sedli, Julie prohledala svou kabelku a podala mu svazek pohledů. „Tyhle jsou pro tebe.“

Ryan ji poděkoval a rychle si je prohlédl. Byl tam jeden od Mikeovo rodičů a Juliiny matky, Jakovo a Fininých sestřenic a rodinných přátel. Zastrčil je opatrně pryč, když dopili kávu a adrenalin projel jeho tělem, když zaznělo upozornění, aby se dostavil na palubu jeho letu. 

Když si všichni tři stoupli, Julie popadla jeho ruku a panika zaplavila její vykulené oči. „Nemůžeš ještě odjet.“

Podíval se na ni. „Cože?“

„Kvůli Fin.“

Ryanovo obočí se nakrčilo. „Co je s Fin?“

„Ona je na cestě sem.“ Julie zkontrolovala své hodinky, než se setkala s jeho pohledem. „Už by tady měla být.“

„Ona ví, že dneska odjíždím?“

Mike přikývl. „Teď už ano. Julie s ní mluvila, zrovna když jsme přijeli a řekla jí to.“

Julie právě vytáhla svůj mobil a vytočila číslo, když Mike mluvil. „Řekla mi, že je právě na cestě, aby tě viděla, když jsem jí volala.“ 

Panebože. Potřeboval ji vidět, sklonit svou hlavu k jejím vlasům a nadechnout se její vůně. Nic ho nikdy neuklidnilo a zároveň ve stejný čas nerozpálilo tak jako to dělala ona.

„Ona to nebere,“ řekla jim Julie potom, co jí nechala vzkaz.

Upozornění na odlet se znovu ozvalo. Všude kolem něj, rodiny se držely svých blízkých a otíraly slzy.

„Nemůžu....“ Ryan se k těm dvěma otočil tvář. „Musím jít.“

Ještě jednou byl vtáhnut do vřelého objetí. „Mrzí mě to. Řekněte jí, že mě to mrzí. Řekněte jí....“ Jeho hruď se napnula, až nemohl skoro mluvit. 

Julie uchopila jeho ruku pevně a stiskla ji. „To je v pořádku, Ryane. Já jí to řeknu.“

Podíval se na Mikea a zvedl svou bradu. „Pane.“

Mike kývl. „Synu.“

S posledním pohledem do davu, Ryane se otočil a kráčel k jeho oddílu. Pohléd přes rameno a uviděl Julii, její obličej schovaný v Mikeově hrudi a ramena se jí otřásala. Jeho oči pálily, když pokračoval v chůzi, mizejíc z jejich pohledu. 

Klábosení bylo hlasité a bouřlivé, emoce sálaly a stoupaly, jak se dlouhá řada vojáků shromáždila na ploše. Monty stál přímo před Ryanem a Kyle stál vedle něj, kde by normálně stál Jake, mluvíc nejvíc nahlas ze všech. 

Ryan stiskl své rty k sobě, zavřel oči a Fin zaplnila jeho mysl. 

„Pojď ke mně.“ Ryan hladil její nahý bok a křivku jejího zadku, když se k němu přitiskla. „Polib mě, lásko.“ 

Když se její rty setkaly s jeho, přetočil se nad ní, přitiskl jí do postele a líbal ji tak hluboce, až z toho ztratil dech. Fininy ruce obkroužili délku jeho penisu, hladíc ho pevně a on zasténal do její úst.

„Ryane,“ dýchala proti jeho rtům. 

Ryan sklonil hlavu k jejímu krku, hluboce vzdychajíc, když se pomalu pohyboval v jejích rukách. Pomalu Ryan ochutnával její pokožku, sjíždějíc dolů po jejím těle, až dokud nedosáhl tam, kde bylo jeho jméno vtisknuté tak nádherně do její pokožky. Přejel přes to označení svým jazykem.

Fin se jemně zachichotala. „Pokud to pořád budeš dělat, tak se to odře.“

Ryan se na ní podíval zpod svých řas, aby zachytil úsměv na její tváři. „Nemyslím si, že to jen tak brzy zmizí.“

„....střílet ještě přesněji, Kendalle?“

Ryan otočil tvář k blbě se šklebícímu Kyleovi. „Huh?“

„Ježiši.“ Kyle protočil oči. „Říkal jsem,“ artikuloval hlasitěji, uculujíc se, „jestli si myslíš, že když si necháš narůst ještě delší vlasy, takže ti to bude střílet ještě přesněji?“

Ryan si prohrábl rukou přes temeno hlavy. Miloval ten pocit, když Fininy ruce tahaly a škubaly za jeho vlasy, když měl hlavu mezi jejími stehny – čím silněji zatahala, tím žhavější byl. 

„Naser si, Brooksi,“ řekl unaveně. „Ty ani nemůžeš zvednout zbraň přes ten tvůj tlustej pupek a trefit pitomýho slona stojícího dva metry před tebou.“ 

„Oh můj bože, ty myslíš, že jsem....tlustej?“ Kyle vykulil své oči s předstíranou hrůzou, projíždějíc rukou přes jeho dobře tvarované svaly na jeho břiše. „To je vojenská únava, nebo ne?“ 

Otočil hlavu, podíval se dolů přes rameno, jako kdyby se snažil zkontrolovat svůj vlastní zadek. „To bych vypadal zavalitě.“ 

„Hovno zavalitě,“ zavolal Galloway. „Vypadáš jako Marshmallowý mužíček z Krotitelů duchů, akorát zelenější.“

„A blbější,“ dodal Tex, smějící se, když se šoural dopředu v řadě krokem, jako všichni ostatní. 

Ryan se otočil od vtipkování a naposledy prohledal pohledem letištní okna, jestli tam není Fin. 

Neviděl ji, otočil se zpátky a následoval Montyho, stoupajíc nahoru po schodech do letadla.