PJ - 10. kapitola

Překlad: Liv

Cesta domů byla utrpení.

Ve většině vztahů můžete druhému říct: Kdo to byl? Jak dlouho se s ní znáš? Chceš s ní být?

Ale tohle nebyl náš případ a mě zabíjelo, že nemůžu řešit to, co mi ubližuje.

Držel mě za ruku. Mluvil o umění a odpovídal rodičům na otázky s nezvyklým nadšením. Ze všech sil jsem se snažila nerozbrečet, ale takový hlasitý projev u něj nebyl typický a já jsem mohla myslet jen na to, že ho k tomu přiměla Taliina přítomnost.

Když jsme dorazili zpátky do jejich domu, hned vystoupil z auta a zamířil dovnitř. I když mi to lámalo srdce, šla jsem za ním. Ale paní Neelyová mě zastavila, než jsem mohla projít dveřmi a zeptala se, jestli si můžeme popovídat.

Okamžitě mě napadlo, že Colton omylem řekl něco o tom osahávání a ona na mě teď bude naštvaná a řekne, že se budeme moct stýkat už jen pod dohledem. Hlavu jsem měla plnou úzkosti a oči mi naplnily slzy, když mě Coltonova matka vedla ke stěně domu, kde byla houpačka. Obě jsme se posadily.

Nečekala jsem, že mě jemně pohladí po ruce a otře jednu z mých slz.

„Jsi v pořádku?“

Zeptala se, jako by jí to opravdu zajímalo a já jsem mohla jen přikývnout, protože jsem se bála, že když použiju svůj hlas, nevydržím to a začnu naříkat. Zjevně mi to nevěřila. Taky bych si to nevěřila. Jsem hrozná herečka.

„Měla jsem ti říct, že přijde. Nenapadlo mě, že ti to ublíží.“ Její oči byly něžné, jako by to myslela vážně. „Jde ti to s ním tak dobře. Jsi na něj tak hodná. Za těch pár měsíců, co jste v kontaktu, se neskutečně změnil k lepšímu. Měla bys to vědět.“

„Nevím, jestli to stačí.“

Přikývla, vševědoucně jako Gandhi.

„Vysvětlím ti to místo něj, když on nemůže.“ Pousmála se. „Zatím.“ Zamyšleně držela mou ruku pevně v ruce a připomínala mi tím svého syna. „Neustále o tobě mluví.“

Pohltila mě panika a já se připravila na nepohodlí, které zažiju hned, co začne mluvit o mých prsech.

„Mluví o tobě s námi, protože nebude mluvit o tobě s tebou. S Talií mluví online, protože to navrhl jeho učitel. Ale ta dívka je posedlá matematikou a fyzikou. Nekonečně ho to nudí, ale dělá to, protože mu to někdo řekl a on chce dosáhnout cíle. Byla tam dnes kvůli toho, že pozvat někoho na společenskou akci bylo součástí domácího úkolu.“

„Ale ona je tak krásná,“ podařilo se mi říct.

Oči paní Neelyové zářily a znovu se usmála. „Jistě, je krásná. Ale o tom Colton neřekl ani slovo, když odešla. Řekl… co to bylo?“ Na chvíli se zamyslela a pak se zachechtala. „Řekl, že na dívku jejího věku je nepřirozeně vysoká. A že voní jako chlór.“

Rozesmálo mě to, protože to je přesně něco, co by řekl.

Vzala mou bradu do dlaně a otočila můj obličej tak, aby se mi podívala do očí. „Namaloval tě. Právě teď ti tím naznačuje, jak moc mu na tobě záleží. Už tehdy před lety jsem věděla, že budete dobří přátelé, Lilly. Jen to tehdy nebyla vhodná chvíle. Všechno co mu chybí, to ty máš. Kuráž. Smysl pro dobrodružství.“

Slzy se skoro vysušily, ale teď jsem začala plakat znovu, vděčně jsem přikývla a snažila se odvrátit zrak.

„To kvůli tobě chtěl chodit do školy. Nikdy na tebe nezapomněl. A myslel si, že když půjde do školy, tak tě znovu uvidí.“

Nedávalo to smysl. Škola znamenala, že se dostane do pozice, kde si z něj budou lidi dělat srandu, a bude nervózní. To by podstoupil dobrovolně?

„Tolikrát se zeptal ‚Kde je Lilly?‘ a já mu vždycky řekla, že jsi pravděpodobně ve škole. Nakonec se zeptal ve které a jestli tam může jít taky. Prosím, nebuď naštvaná, musela jsem si nejdřív zjistit, jestli tam jsi, až potom jsem souhlasila. Jak jsem mohla říct ne? Chodil na ergoterapie. Když byl mladší, zaplatila jsem spoustu peněz, abych ho dostala do místnosti s ostatními dětmi, kde si pod dohledem terapeuta dělal přátele. Pokud sis nevšimla, cítí se líp s dospělými. Ale tebe? Tebe chtěl najít znovu. Nezajímá ho, co si o něm myslí ostatní. To, že se baví s ostatními lidmi ve třídě, to je jen bonus. Ty jsi ten důvod, proč pořád chodí do školy.“

Neměla jsem tušení.

„Byla jsem tak překvapená, když jsi vedle něj stála ten první den. Myslela jsem, že bude trvat déle, než tě najde a začnete se zase přátelit. Ale vždycky jsi měla dobré srdce, i když jsi nemotornější než kdokoliv jiný.“

Chtěla jsem se zasmát, ale nejdřív jsem potřebovala odpovědi. „To proto jste řekla, že už s ním nemůžu kamarádit, když jsme byli mladší?“

Její oči se zaměřily na naše spojené ruce. „Opravdu jsem se bála, že se u nás zabiješ…“

Pak jsme se smály obě, protože to byla pravda. Kdyby to pokračovalo, Colton by mi jistě mohl rovnou přijít na pohřeb.

„Bylo to pro nás těžké. Od té chvíle, co jsem pochopila, že je s ním něco jinak. Mezi testováním a hodnocením jsem se ho snažila pochopit, jak funguje… často jsem si myslela, že jsem udělala něco špatně. Že měl být ve škole celou dobu. Ale není to pro něj. Když nemůže komunikovat, začne být frustrovaný. Dotýká se příliš tvrdě. Někdy se zasekne a je pro něj těžké se vzpamatovat, protože se snaží zjistit, co se děje uvnitř něj. To, že měl soukromé učitele, mu trochu pomohlo.

„Možná jsem ti to měla říct, když jsi byla mladší. Ale kdybych vešla do místnosti a oznámila, že není stejný jako ostatní, nepomohlo by to. Chtěla jsem, aby ho lidé viděli takového, jaký je. Jen jsem chtěla, aby měl v rámci možností normální dětství – normální život. Když jsi přišla ty, byl tebou tak okouzlený, myslela jsem, že si sednete. Ty jsi ho nikdy nesoudila. Jsem přehnaně ochranářská, a vyhnat tě z jeho života bylo ukvapené rozhodnutí, ale v té době se mi zdálo nejlepší. Ale nikdy na tebe nezapomněl. Ani jeden den. Nahoře jsou malby, které to dokazují. A pokud to v budoucnu nebude nejlehčí a tobě bude připadat, že je to jednostranné, tak si na to vzpomeň, pak to možná nebude tak zlé.“

Tohle byla pravda, kterou sám říct nedokázal, a udělala mě šťastnější, než jsem si dokázala představit.

Propustila mě a já šla nahoru, abych se s ním rozloučila. A i když jsem ho nechtěla opouštět, vyšla jsem ven ze dveří. Ale než se tak stalo, vplížila jsem se do jeho umělecké místnosti a odemkla okno.

Protože to byla první noc, kdy jsem vyšplhala po mřížce, abych vklouzla do jeho pokoje poté, co šli jeho rodiče spát.

**

Byla jsem nervózní, když jsem parkovala auto kousek od jeho domu a než jsem vystoupila, převlékla jsem se do tepláků, trička a žabek, které jsem měla v autě pro případná přespání u Harper.

V tu noc dělaly moje nohy a šustící listy na zemi milionkrát větší hluk. Musela jsem se kousnout do rtu, abych přestala dýchat pusou a nedělala bílé obláčky páry, když jsem se plížila jeho dvorkem.

A musím vám říct, že když jsem došla k jeho domu, udělala jsem si z té mříže svého otroka.

Na motivaci a chtíči je prostě něco, díky čemu vás pohltí adrenalin. To jsem cítila, když jsem se vytáhla na nestabilní a chatrné dřevo a potom vylezla k oknu, které jsem dřív otevřela. Nejdřív jsem se bála, že spadnu a přistanu na jednom z jeho obrazů, ale nestalo se tak a projela mnou hrdost, která to všechno ještě zlepšila.

Jediné světlo v domě svítilo v jeho pokoji na konci chodby. Ta minimální záře mě vedla k jeho dveřím a já se postavila na stranu, abych se vzpamatovala, než jsem tiše zaklepala na dveře. Slyšela jsem kroky a potom otevřel, a když mě viděl, zmateně ztuhl.

„Můžu dál?“ zašeptala jsem a on naklonil hlavu a měřil si mě pohledem.

„Zapomněla jsi něco?“

Nervózně jsem se zasmála a zhluboka se nadechla. „Vklouzla jsem dovnitř oknem. Chtěla jsem tě vidět.“

„Mohla jsi jít dveřmi.“ Pořád na mě zíral.

Jak jsem to měla vysvětlit?

„Vím, že jsem mohla, ale nechtěla jsem, aby tvoji rodiče věděli, že jsem tady. Chtěla jsem vidět tebe.“

„Už jsi mě dneska viděla.“

Už jsem do dál nesnesla. „Chtěla jsem tě ještě políbit, jestli to nevadí.“

Usmál se. „Měla jsi to říct rovnou.“

Tiše jsem vkročila do jeho pokoje a stála na straně postele, zatímco on se opřel o stůl a zjevně si nebyl jist tím, co bychom měli dělat.

To jsme byli dva.

Zmínila jsem, že byl bez trika? Jen v kalhotách od pyžama?

Myslím, že to bylo vůbec poprvé, co jsem ho takhle viděla a nestydím se přiznat, že jsem zírala.

Můj přítel mi připadal nádherný. A když byl bez trička, rozhodně stálo za to vylézt po dřevěné mřížce do okna.

Moji pozornost upoutala zapnutá obrazovka počítače a já potlačila nutkání se zeptat, jestli mluví s Talií. Co řekla jeho máma, byla pravda a já jsem tomu potřebovala věřit, aby to mezi námi bylo v pohodě.

„Coltone?“ Sundala jsem si žabky a dala ruku do kapsy. „Můžu si půjčit tvou pastu?“ Vytáhla jsem ruku se zubní pastou a on se zazubil, přikývl a ukázal ke své koupelně. Stál ve dveřích a sledoval, jak si čistím zuby, než jsem se vrátila do pokoje a sedla si na postel. Najednou jsem byla velmi plachá.

Okamžitě byl vedle mě, ústa na mém krku a ruce na mém boku. Ale odtáhla jsem se a složila jeho ruce do mého klína, zatímco jsem dávala dohromady slova, která jsem potřebovala říct. „Musím se tě na něco zeptat.“

„Ano?“

„Musím se zeptat. Proč mě máš rád?“

Posunul se a stáhl obočí. Vypadal ještě roztomilejší, pokud to bylo vůbec možné. „Nerozumím otázce.“ Jeho ruce pevně svíraly mé, když se na ně podíval. „Jsi moje Lilly. Vždycky jsi byla moje Lilly.“

A od té doby, bylo moje srdce už navždy jeho. Jak by taky ne?

Tu noc jsme se líbali víc. Šli jsme tak daleko, jak jsme mohli, aniž by se nám to vymklo z kontroly. I když jsem chtěla, věděla jsem, že není správný čas. Bylo spoustu věcí, které jsem nevěděla o tom, jaké to je být s chlapcem. Nebo jaké to je, být s Coltonem. Všechno jsme zjišťovala za pochodu a nevadilo mi čekat.

Po chvíli jsme zpomalili a já ho odstrčila, protože jsem potřebovala prostor, abych se uklidnila.

„Musím jít, než se vzbudí tvojí rodiče, abychom se… za tohle… nedostali do potíží.“

„Rozumím.“

Možná ano, ale moje srdce tomu nerozumělo. Chtělo zůstat s ním.

„Uvidíme se později,“ řekla jsem. A pak, než jsem se mohla zastavit, znovu jsem se k němu přitulila a ještě jednou políbila. „Až se vzbudíš, napiš mi email. Můžeme si povídat. Jako to děláš s Talií.“

Jeho rty na mé tváři se roztáhly do úsměvu a znovu mě políbil. „Povídat si s tebou, bude mnohem zábavnější, než si povídat s Talií, Lilly.“ Prohlížel si podlahu pod mýma nohama. „Ona je namalována čísly, zatímco ty jsi akvarel.“

Tyhle slova, tyhle momenty… jak můžete jiným lidem vysvětlit, že na světě není nikdo jiný, kdo by ve vás dokázal vyvolat takový pocit?