Entice - 19. kapitola

Překlad: Mili

Mil

Rty mě pořád ještě brněly z Chasovy pusy. Jeho polibky nebyly stejné. Včera jsem si toho nevšimla. Možná proto, že jeho první polibek byl tak důrazný, že jsem ho chtěla praštit do té jeho perfektně vymodelované tváře nebo mu nožem odřezat všechna jeho tetování.

Jeho polibky bývaly - přesně takové, jaké čekáte od nadrženého teenagera. Jenom pusa, jenom jazyk, žádná něha, prostě čirá sexualita.

A teď? Jeho ústa mě ohromila takovým  způsobem, že veškerá moje obrana padla. Jeho jazyk mě vábil - všechno na něm bylo teplé a vítalo mě a, bože pomoz mi,  bylo to tak neodolatelné, že kdybychom nebyli na veřejném místě, na místě bych ze sebe udělala strašného obřího blázna.

Zahrávala jsem si s ohněm.

Chase byl plamen.

A já měla dusivý pocit, že jsem osamělý lísteček v horkém slunci, který čeká jen na to, až bude upálen zaživa.

Začínal skrývat své emoce pro Trace fakt dobře. Vím, že to pořád muselo být těžké, ale slíbila jsem si, že do toho nezapojím své srdce, jenže pokaždé, když se jeden na druhého podívali, chtěla jsem křičet. Vzala si, co nebylo její, a nechala mi jenom nechtěné kousíčky.

A chtěla jsem ji nenávidět.

Ale ona se prakticky nedala nenávidět. Bylo to, jako byste chtěli nenávidět Texe. Nakolik ho chcete praštit, tak pokaždé, když vás obdaří tím připitomělým úsměvem, všechno bylo zapomenuto.

Vedlejší ztráta. V hlavě se mi ta dvě slova přemítala pořád dokola. Chase je přiřadil k zaměstnanci toho hotelu, ale nemohla jsem si pomoct, jak jsem se ptala sama sebe, jestli nepasují i na mě. Protože takhle bych skončit nechtěla. Osoba, která by byla zničená ve opravdovém boji. V boji o Chasovo srdce.

Sakra. Ani jsem nevěděla, jak bych o něho měla bojovat.

Jen jsem věděla, že v hloubi duše chci vyhrát.

***

„Je tohle sedadlo obsazené?“ Zeptal se temný hlas po mé pravici. Vzhlédla jsem a ušklíbla se.

„To záleží. Kdo se ptá?“

„Pozoruhodný starý muž se dvěma operovanými koleny a srdcem ze zlata,“ odpověděl Frank Alfero a sedl si po mé pravé straně. Frank byl Tracin děda a všestranně děsivé individuum.

Vypadal jako ten starý chlápek v reklamě v Dos Equis. Až do loňského roku jsem nikdy toho muže neviděla, jen jsem slyšela o jeho špatných vztazích s rodinou Abandonato.

Chase nalevo se zasmál a natáhl se přese mě, aby si s Frankem potřásl rukou.

„Už to je nějakou dobu.“

„Byly to tři týdny, Chasi.“ Frank sevřel jeho ruku. Vtipné, protože ještě před pár měsíci spolu tyto rodiny ani nemluvily a teď spolu letí do Vegas. Jo. Co je na tom špatně?

„Jak se má Luca?“ Chase pustil Frankovu ruku a rozhlédl se kolem sebe.

„Luca,“ ozval se hlas se silným přízvukem, „se má přímo báječně. Díky za váš zájem, pane Wintere.“

„Ach, my o vlku.“ Zaklel Chase.

„Vtipné, myslel jsem, že mluvíte o mně,“ zavtipkoval Luca. Jsem přesvědčená, že všichni z nás, a Nixon především, věděli, že na tom nic vtipného není. Ten chlap dokonce nemá ani otisky prstů a vsadila bych milion dolarů, že by nikdo nenašel ani žádnou jeho dentální složku. Vlasy měl v barvě pepře a soli, které byly za všech okolností sčesané dozadu. Nosil jenom italské oblečení - vypadal v něm dokonale. Kdybych musela hádat, řekla bych, že je mu jen okolo čtyřiceti devíti nebo padesáti let, protože stárl extrémně dobře, hlavně, když zvážíme, že je jedním z nejnáviděnějších šéfů v Americe.

Zavrtěla jsem se v sedadle a předstírala, že se dívám do časopisu, když Luca usedl za nás vedle Texe a Mo. Poslední věc, kterou bych chtěla, bylo získat znovu jeho pozornost. Už mi jednou vyhrožoval. Jako bych potřebovala ještě víc připomínek, co má obsahovat náplň mé práce a co by se mi stalo, kdybych v ní selhala.

No, aspoň se během letu bude nacházet ve vlastní verzi pekla. Jestli si někdo zaslouží sedět mezi těmi dvěma, je to Luca. Možná nám všem udělá laskavost a dá do pořádku jakoukoliv rvačku, která se semele.

„Takže...“

Naskočila jsem v sedadle, když se Luca předklonil a začal mluvit s Chasem a Frankem, jako bych ani neexistovala. „Jak se má náš šťastný pár?“

Chase mě vzal za ruku a zatraceně mě vyděsil. Škubla jsem sebou, když mě tiskl čím dál silněji. „Prostě skvěle. Že, Mil?“

„Jsme ve stavu naprostého a úplného blaha, nesrovnatelným s jakýmkoliv jiným okamžikem nebo dnem v mém dosavadním životě.“ Zeširoka jsem se posměšně usmála.

„To je až příliš,“ zamumlal si Chase pro sebe.

„Dobře.“ Zakýval Luca. „Takže není nic, čeho bych se měl obávat?“

Nikdo nic neřekl. Kašlu na to. Nixon chtěl, abych seděla po boku těchto chlápků? Fajn.

„Vlastně...“ Rozepnula jsem si bezpečnostní pás, abych se mohla otočit obličejem k Lucovi. „Je tu jeden problém.“

„A jaký?“ Zeptali se Luca a Chase zároveň a Frank se zasmál.

„No, je tu problém, Chasi.“

„A co?“

Chudák kluk. Ačkoliv mohl tušit, že to přijde. „Tvůj malý problém.“ Ukázala jsem směrem dolů.

„Cože?“ Zařval.

Lucovy oči se rozšířily v úžasu, tak šokovaný výraz jsem u něho nikdy předtím neviděla. „Eh, no, eh.“

„Luco...“ Zamrkala jsem řasami. „Byl jsi vždycky tak užitečný v této naší věci, takže myslím, že bys mohl svou pomoc trochu prohloubit. Víš, Chase a já máme problémy v ložnici. Víš o tom něco? Všeobecně se ví, že víš všechno o všech a o všem. Tak proč nám nepomoct v tomhle? Konec konců, rád strkáš nos tam, kde nemá co dělat.“

Luca vyprskl. „No, já...“ Bezmocně se podíval k Frankovi, který zvedl ruce do vzduchu a podíval se jinam.

„Ach, moment. Ty nefunguješ tímto směrem.“ Poklepala jsem si prsty na bradě. „Funguješ jenom s výhrůžkami a násilím... tak co teda takhle. Chasova zbraň - “

„Ach, dobrý bože.“ Zanadával Chase. „Nixone, pohni svým zadkem sem!“

Luca svraštil obočí, když zvedl ruku v gesto, aby Nixon zůstal tam, kde je. „Pokračuj, Emiliano.“

Odkašlala jsem si. „Jak říkám, jeho zbraň...“ Jako by se všichni v letadle nadechli v očekávání. „Stojí pořád v cestě. A víš, že nesnáším být manželka, která si pořád na něco stěžuje, ale můžeš mu prosím tě říct, ať ji odloží stranou? Hlavně, když je čas jít do postele.“

Triumfálně jsem se usmála, když všichni vydechli.

Lucovo pravé oko se pohnulo, když se podíval na Chase. „Synu, ložnice není to pravé místo pro zbraně.“

„Mluv za sebe.“ Přišlo od Nixona. Slyšela jsem zvuk kůže na kůži. Jsem si celkem jistá, že za to zaplatí ještě víckrát.

„Wow, dobrá řeč. Díky.“ Vyslovila jsem to díky s takovým nucením, že mu bude jasné, jak jsem vytočená, že stejně svůj nos strká tam, kam nemá. Chtěl, abych převzala vedení? Fajn, tak si běž laskavě po svým, přestaň se nade mě povyšovat a dívat se mi přes rameno.

Chase na mě přimhouřil oči.

„Myslím,“ oznámil Luca tichým hlasem. „Že jsem tě podcenil, Emiliano.“

„To lidé vždycky,“ řekla jsem nahlas. „A Luco?“

„Ano?“

„Dokud jsem spojená s De Langeovými - jsem nevinná. Jsem zodpovědná za všechno, co se jim stane. Jsem jejich vůdce. A oni jsou mí podřízení. Pomohl jsi mi dostat se do téhle pozice a teď mě nechej dělat svou práci. Nejsem žádná loutka a nepracuju s lidmi, kteří se mi každou zatracenou sekundu dívají přes rameno. Jsem De Lange. Mám ve svých žilách jed a plivnu ho na tebe, jestli budu muset. A teď prosím všechny, můžete prostě zůstat mimo můj byznys?“

„Ano,“ řekl Luca.

Frank zamrkal a v jeho ošlehané tváři se zračilo překvapení.

Ušklíbla jsem se a otočila se na Lucu. „Ano, co?“

V Lucových očích se objevilo pobavení. „Ano, madam.“

S úlevou jsem vydechla a otočila jsem se zrovna včas, abych viděla, jak Nixon potichu zatleskal a zakýval mým směrem hlavou.

Na Chase jsem se podívat nechtěla. Očekávám, že bude naštvaný, že jsem zašla tak daleko a dokonce si ho dobírala. Zapípal mi mobil.

Sakra, musím ho vypnout, než se dostanu do problémů. Rychle jsem mrkla na displej a uviděla tři smsky od Chase.

Chase: Jsem zrovna nehorázně vzrušený.

Chase: Oh a jsem na tebe hrdý. V tomhle pořadí. Nejdřív vzrušený, hrdost až jako druhá... vždycky až druhá.

Chase: Tři slova. Sex. V. Letadle.

Já: Tři slova. To si teda nemyslím.

Chase: To byly čtyři slova.

Já: Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi pořád ten chytrej.

Chase: Pořád tě držím za ruku.

Já: Okej.

Vypnula jsem mobil a koutkem oka se podívala na Chase. Jeho úsměv byl tak široký, jako by do něho vrazilo štěstí, namísto toho, že poslal jen pár hloupých zpráv. Byl na mě hrdý. A chtěl mě.

S tím dokážu žít, prozatím.