FR - PROLOG

Překlad: Clarissa

Nepřála si přitáhnout pozornost nebo být vtažena do konverzace, stála sama, zmítaná v davu – zranitelná. Nedbale oblečená do padnoucích džínů a smaragdově zeleného světříku, byla vysoká a štíhlá. Její rozcuchané blonďaté vlny byly upravené do nedbalého culíku na její šíji, jako kdyby si s tím nedala žádnou práci, ale efekt byl bezpochyby nádherný. Třásla se zimou, omotala ruce okolo svého těla a pohybovala rukama nahoru a dolů, aby udržela teplo. Zelené oči se i nadále soustředily na jednu věc, její ostražitý upřený pohled se nikdy neodchýlil ze směru, kterým hleděla. Něco vstoupilo do jejího zorného pole a shovívavě se usmála.

Muž, poté co uviděl, co přitáhlo její pozornost, změnil svůj záměr, že by se k ní přiblížil. 

Najednou se usmívala široce a energicky. Způsob, kterým se rozzářil její obličej přitáhl pozornost všech lidí okolo ní. Bylo to jako, když jste někomu darovali dárek a viděli jste zářivé sluneční paprsky prodírat se skrz tmavé mraky. Úplně to změnilo její chování a to dost na to, aby vám to vzalo dech. Její ruce se uvolnily, zlaté skvrnky v jejích očích zářily životem a stávala se méně izolovanou a více přístupnou. Přáli jste si, abyste to byli vy, na koho se usmívala. Protože byste byli ti jediní, které ona potřebovala, abyste rozzářili celou její duši. 

„Maminko, maminko!“ křičel malý klučík.

Lidé se otočili za tím křikem, aby viděli batole ztrácející svou miminkovskou baculatost, stávajíc se štíhlejším, jeho větrem rozfoukané, tmavě hnědé vlásky se jemně vlnily přes jeho uši. Jeho tvářičky byly růžové od chladu a jeho hnědé oči byly plné radosti, jak běžel směrem k té nádherné, osamocené ženě. Nezachytili byste tu podobu, dokud se neusmála. Její profil a ta samá radost v jejích očích říkaly, jak moc patřili k sobě. 

„Hej, zlatíčko moje.“ Smála se, sklonila se dolů, aby ho chytila, když jí skočil do náruče.

„Řekni mi znovu, maminko,“ požadoval, když se znovu narovnala. Chlapeček byl šťastně umístěn na jejím boku a pevně a důvěrně ho svírala ve své náruči.

„Znovu, zlatíčko?“

Netrpělivě se zavrtěl. „Poším, maminko. Ci sišet o tatínkovi.“

„Dobře,“ souhlasila.

Zmířila k nedaleké lavičce a sedla si dolů a chlapečka si vzala na klín. Trpělivě čekala, když se vrtěl a kroutil než se pohodlně usadil, zastrčila jeho vlásky za ucho a zhluboka se nadechla, aby uklidnila své divoce tlukoucí srdce. 

„Připraven?“

Když přikývl hlavičkou, její úsměv se změnil ze shovívavého na hořkosladký a v očích se jí zaleskly slzy. Na kratičký okamžik oči zavřela, aby se uklidnila, než je znovu otevřela a začala vyprávět. 

„Tvůj tatínek byl voják jednotky SAS v australské armádě. Tito vojáci nejsou jen tak obyčejní, každodenní vojáci. Byli to ti nejzdatnější, nejsilnější muži, kteří kdy žili. Oni.....“

Přerušil ji tou samou otázkou, na kterou se jí zeptal i posledně, když mu vyprávěla svůj příběh. 

„Byli silnější než vojáci SEAL, žejo maminko?“

„Ano, zlatíčko. Ti nejsilnější,“ zopakovala mu. Tentokrát to ještě trochu rozšířila. „Nejen že byli silní tělem, ale měli stejně tak silnou i mysl, srdíčko....,“ ukázala na svůj spánek „....a silné srdce.“ Ukázala na své srdce.  „Ale tvůj táta vždycky říkal, že být vojákem nikdy není jen o síle. Je to také o tom vědět, co chceš, jak moc tvrdě na tom chceš pracovat a co všechno jsi pro to schopen obětovat.“ Její poslední slova zazněla přiškrceně a hlas jí zakolísal.

Chlapeček jí položil svou baculatou ručičku na tvář. „Mamí, si v požádku?“

Polkla ten smutek, který jí vytvořil knedlík v jejím krku a vynutila úsměv pro svého syna. „Ano, můj maličký, maminka je v pořádku. Vlastně, mamince už bude jen dobře.“ Pohladila láskyplně prsty jeho jemnou a drahocenou pokožku na jeho tvářičce. „Tvůj táta tak moc chtěl být vojákem SAS, dokonce víc než chtěl dýchat.“

„Co je dýchat, mamí?“

„Vidíš tohle?“ Hluboce se nadechla a hlasitě vydechla do jeho vlásků, takže se zachichotal.

„Tohle je dýchání. Dýchání pomáhá tlukotu tvého srdce, zlatíčko.“

Jeho velké, tmavé oči se na ní zadívaly upřeně a její srdce se sevřelo. „Tlouklo tatínkovo srdce taky, mamí?“

Polkla další knedlík v krku při vzpomínce na slova, který se navždy vryla do jejího srdce. 

„Tvůj tatínek mi jednou řekl, že jeho srdce bije pro jednu věc.“

„Která to byla?“

„Povím ti to.“ 

A začala vyprávět zbytek příběhu.....