Entice - 9. kapitola

Překlad: Mili

Mil

Jo, nikoho jen tak neošálím. Snažím se, aby mi nedrkotaly zuby, ale bylo to skoro nemožné. Už jsem předtím zabila. Smrt mi nebyla cizí, ale nikdy jsem nebyla svědkem sebevraždy nějaké osoby. Bylo to... zoufalé, hrůzu nahánějící. Všude byla krev, na zdech, na Chasovi, na podlaze. Bylo to tak násilné. Můj mozek nemůže pochopit, proč ten stejný bratranec, který mě škádlil ohledně mé posedlosti pro Justina Timberlakea, když mi bylo šestnáct, nejen, že chtěl namířit zbraň proti mně, ale namířil ji proti sobě.

Jako rodina jsme si nikdy nebyli blízcí. Byli jsme De Langeovi, k čertu; ke snídani jsme jedli hřebíky a prodávali jsme cokoliv na nejvyšší nabídku, abychom udrželi naši rodinu u moci a vydělali peníze.

Byli jsme v mafii ti odporní, zoufalý vtip - nikdy by mě nenapadlo, že moje vlastní rodina půjde po vlastní krvi. Že ti samí lidi, které jsem přísahala ochraňovat - na mě nařídí útok.

„Mil, sedni si, než ztratím zpropadený rozum.“ Cítila jsem, jak mě Chase obalil svým tělem. Přijala jsem to pohodlí, jako bezdomovec přijme útulek za bouřky. Zachvěla jsem se, když mě přivinul ke své hrudi. „Jsi v pořádku?“

„Už jsem zažila lepší noc.“

Chasovo tělo se otřáslo smíchy. „Jasně, teda, věděl jsem, že naše svatba bude epická, ale hlavně, protože jsem byl přesvědčený o tom, že ve chvíli, kdy se vysvleču, tak na mě namíříš zbraň nebo tak něco.“

Zasmála jsem se do jeho potrhané zakrvácené košile. Skrze díry šly vidět kousky jeho svalnatého těla; do dlaní se mi rozšířilo teplo, když jsem je přitiskla na jeho hrudník a trochu se odtáhla, abych se na něho podívala. „Děkuju.“

„Wow, ještě jsi mě nezastřelila a už mi děkuješ? Kde je moje žena a co jsi s ní udělala?“

Usmála jsem se tak zeširoka, že jsem málem zapomněla, jaký strach jsem měla. „Jo, no, moc si na to nezvykej.“

„Ani bych o tom nesnil,“ zašeptal a jeho oči se soustředily na mé rty.

Naklonila jsem se první.

On mi šel v polovině cesty naproti.

Naše rty od sebe byly asi centimetr, když se ozvalo zaklepání na dveře. Chase mi pokynul, ať jsem zticha a šel se podívat kukátkem. S nadávkou zamumlal a otevřel dveře. „Sergio, to je to nejhorší načasování vůbec.“

„Říká chlap, který má přede dveřmi dvě mrtvá těla.“ Řekl hluboký mužský hlas. Slyšela jsem náznak přízvuku, ale byl jen minimální. Nato majitel toho hlasu vstoupil do pokoje a natáhl ruku. „Sergio. A ty musíš být nevěsta? Nebo vrah?“

„Vrah.“ Ukázala jsem na Chase. „Nevěsta.“ Ukázala jsem na sebe.

„Škoda.“ Mrkl Sergio, vlasy měl stažené do nízkého culíku, pár pramenů mu zabloudilo až pod bradu. Vypadal, jako by patřil do románu, zasazeného do středověku.

„Pardón?“

Pokrčil rameny. „Doufal jsem, že budeš vrah. Ulehčilo by to mému svědomí, kdybych tě ukradl. Ale když už jsi vdaná...“ Zakroutil hlavou. „To by mi zkomplikovalo scénář.“

„Proč? Protože tak strašně dodržuješ pravidla?“ Zeptala jsem se sarkasticky.

„Zatraceně, ti Abandonatovic chlapi.“ Sergio se ohlédl po Chasovi. „Vždycky si vezmou ženské dřív, než vůbec dostanu šanci zapojit se o ně v boji.“

„Ulehčím ti to,“ řekla jsem. „Prohrál bys. Pro tvoje ego by asi bylo lepší, kdybys vůbec nebyl v ringu.“

„Auvajs.“ Zasmál se Sergio. „Šťastný bastard.“ Vytáhl mobil a ukázal fotku na displeji. „Takhle vypadala chodba, když jste sem přijeli?“

„To se ptáš mě?“ Mžourala jsem na fotku.

„Ženy mají tendenci věnovat pozornost detailům.“ Pokrčil Sergio rameny. „Kdybych se zeptal Chase, jakou barvu měly tady ty kytky, určitě by se zaškaredil a zeptal by se, jestli tam ty kytky vůbec byly.“

„Jasně.“ Zakývala jsem. „A ano, takhle to vypadalo, ačkoliv myslím, že za květiny byly vánoční hvězdy.“

„Samozřejmě.“ Sergio vsunul mobil zpátky do kapsy. „Tento hotel mění květiny v závislosti na ročním období. Nasadím na to svoje muže.“ Přešel zpátky ke dveřím. „Zničím důkazy na kamerách.“

„Snaž se při tom nikoho nezabít,“ dodal Chase. „Už tady máme mrtvých dost.“

„Roky jsem nikoho nezabil. Už jsem zapomněl, jak se to dělá,“ zavtipkoval Sergio. Mrkl mým směrem, otevřel dveře a odešel.

„On je - “

„Duch.“ Dokončil Chase. „Co se tě týče, tak vůbec neexistuje.“

„Fajn.“ Zachvěla jsem se a olízla si rty. Myslím, že moje tělo bylo pořád v šoku, protože jsem se najednou cítila vyčerpaná, jako bych si potřebovala sednout, nebo nad sebou úplně ztratím kontrolu.

Další zaklepání.

Tentokrát se jedinec identifikoval. „Tady Nixon.“

Chase se ujistil přes kukátko a otevřel zeširoka dveře. Vstoupili Nixon a Tex s několika dalšími muži, které jsem nerozpoznala. Nixon je rychle instruoval, jak pomoct Sergiovi s čímkoliv, s čím bude potřebovat, potom se dveře s kliknutím zavřely a poslední, co jsem viděla, bylo, jak se jedno z těl balí do něčeho černého.

Tato sračka byla skutečná. Věděla jsem to, protože pokaždé, když jsem zamrkala, jsem doufala, že to zmizí. Ale nezmizelo... Kdyby nic jiného, tak mi to minimálně dělalo zle od žaludku.

Dveře byly zavřené. Byla jsem uvězněná v místnosti se třemi zbývajícími členy Vyvolených. Můj nevlastní bratr býval součástí jejich kruhu - a zaplatil za to svým životem. I když to částečně byla jeho vina. Můj otec se k němu dostal, jako se dostal ke každému. Teď byli mrtví oba a já zůstala, abych posbírala střepy.

A neměla jsem žádnou možnost volby. Tušila jsem, že mám na zádech obrovský kříž. Jenom jsem netušila, že přijdu na řadu tak brzo.

„Mil.“ Nixon se přede mnou začal procházet po pokoji. Jeho zářivě modré oči byly jako lasery, které mě nutily chtít si nakadět do kalhot zrovna tam, kde sedím. Záblesk světýlka od jeho piercingu se odráží při každém pohybu hlavy. Konečně přede mnou vytáhl židli od stolu a přisedl si. Naklonil se dopředu a jeho bílé tričko mu obemklo jeho svalnaté potetované tělo. „Potřebuju to vědět.“

„Vědět co?“

Jednou se pousmál a potom vytasil zbraň, kterou mi namířil přímo na hlavu. Do hajzlu.

„Co to kurva, chlape!“ Chase vyrazil směrem k Nixonovi v momentě, kdy ho Tex lapnul svými pažemi, takže mi byl k ničemu. Kromě toho byl ten chudák kluk zřejmě taky připravený se zhroutit, vzhledem k tomu, co zrovna prožil.

„Žádné hry. Žádné lži. Oba víme, že tě střelím bez váhání. Už jsem to udělal jednou. Udělám to znovu.“

„Nemusíš mi to připomínat.“ Hlas se mi třásl. Přísahám, že pořád cítím tu bolest, jak mě minulý rok střelil do nohy, když si myslel, že jsem byla zrádce. „Na co, že se to ptáš?“

Nixon se ušklíbl. „Vždycky jsem tě měl rád, Mil.“

„Vtipné, já tě vždycky nesnášela.“ Usmála jsem se sladce.

„Kecy.“ Nixon mávnul rukou ve vzduchu a olízl si rty. „Tvoje vlastní rodina tě chce mít mrtvou. To mi říká jen jedno.“

„Jsou nasraní?“ Nabídla jsem.

„De Langeovi jsou nasraní pořád.“ Přišlo od Texe.

V souhlasu jsem zakývala.

Nixon odjistil zbraň. A pořád mi s ní mířil na hlavu. „Oni se bojí.“

„No, tak to je nás víc.“ Kývla jsem směrem k zbrani. „Proč myslíš, že jsem požádala Chase, aby si mě vzal?“

Oči všech padly na Chase; pořád nebyl schopný se pohnout, protože Tex ho držel v pevném sevření, ale zvládl nakrčit ramena. „A já jsem si bláhově myslel, že je to kvůli tomu, jak dobře vypadám a jak jsem sexuálně zdatný.“

„Nezapomeň na to, jak umíš vařit,“ dodal Tex.

„Nápomocné.“ Zanaříkal Chase. „Díky.“

„Žádný problém.“ Tex udržoval svůj stisk.

Nixon se zasmál a obrátil tak pozornost zpátky k naší konverzaci. „Potřebuješ ochranu. Chápu to. Chase to taky chápe. Ale nechápu, jak to, že jsi věděla, že budeš potřebovat tu ochranu, jeho pomoc. Můžeme na to jít tou lehčí cestou nebo tou horší. Je mi jedno, jestli bys byla poslední ženská na této planetě. A je mi úplně šumák, jestli máš srdce z čirého zlata a absolutně nesobecké záměry. Zatraceně ti proženu hlavou kulku, jestli se chystáš ohrozit mou rodinu. Takže se tě zeptám ještě jednou. Řekni. Mi. Co. Víš?“

Musela jsem zavřít oči. Kdybych je držela otevřené, viděla bych v jejich tvářích pohled plný zrady - absolutní šok a zhnusení nad tím, že je moje rodina sémě samotného ďábla. „Všechno.“ Řekla jsem ochraptělým hlasem. „Vím zatraceně všechno.“