TSOD - 8. kapitola

Překlad: Liv

TAG - kazeta

NAŠEL JSEM NĚKOHO, kdo bude v baru pracovat na poloviční úvazek a začal jsem trénovat Vince, aby se z něj mohl stát manažer. Pořád jsem očekával Morga, ale asi dostal lepší nabídku. Mátl mě. Ale je to jeho volba. Poslal jsem mu šek na adresu, kterou jsem našel ve složce a pokračoval bez něj. Trénoval jsem na zápas čtyři nebo pět hodin denně a skoro každou noc jsem byl v baru. A pořád jsem doprovázel Millie domů.

Nikdy nechtěla jet autem. Ani já. Noci byly chladné, ale ne až tak moc a já jsem se těšil, až mě vezme za ruku, půjde vedle mě a bude se mnou mluvit. Rozesmával jsem jí a ona rozesmávala mě. Dělala na mě dojem a já jsem se nemusel snažit dělat dojem na ní.

Měl jsem jí tak strašně rád.

Byl to zvláštní pocit, mít opravdu rád holku a nesnažit se dostat do jejích kalhotek. Vím, že je to primitivní, ale když jsou muži napjatí, vždycky existuje důvod. Existuje důvod pro to, jak jsem ženy stavěné. Je to biologie. Základní biologie. Ale já jsem se nesnažil dostat Millie do postele. Nedával jsem Millie žádné návrhy. Jen jsem jí měl prostě rád. A zbytek jsem odtlačil pryč. Poprvé v životě jsem ignoroval biologii.

Byl jsem s ní uvolněný. A častokrát jsem zjistil, že jí říkám věci, které jsem nerad říkal všem ostatním. Jednou jsem si vzal jen vestu místo bundu když jsem jí doprovázel domů. Měl jsem jen bílou košili a rukávy zohýbané nad lokty, přesně tak, jak jsem to nosil za barem. Poprvé se její ruka dotkla přímo mé pokožky, a když Millie obmotala dlaň kolem mé ruky, cítila jizvu.

„Co je to, Davide?“ konečky jejích prstů přejížděly po vrásnité čáře na mém předloktí, která se táhla od mého zápěstí k loktu.

„Bývaly časy, kdy se mi nechtělo moc žít,“ přiznal jsem snadno. „Bylo to už dávno. Teď se miluju. Nedělej si starosti.“ Chtěl jsem, aby se zasmála, ale to neudělala.

„Ty ses pořezal?“ Její hlas zněl smutně. Neobviňovala mě. Jen byla smutná.

„Jo. Pořezal.

„Bylo to těžké?“

Její otázka mě překvapila. Většina lidí se ptala, proč jsem to udělal. Neptali se, jestli bylo těžké si ublížit.

„Žít bylo těžší,“ řekl jsem.

Nezaplnila ticho svými slovy a já jsem zjistil, že to potřebuju vysvětlit. Ne zapůsobit. Jen vysvětlit.

„Když jsem se snažil zabít poprvé, držel jsem si pistol u hlavy a počítal pozpátku od sedmnácti; jedno číslo za každý rok mého života. Moje máma vešla do pokoje, když jsem došel k pětce. Pistole se zamknuly a kombinace k sejfu se změnila. Takže jsem se uchýlil ke kapesnímu noži. Byl ostrý a lesklý. Čistý. A já se nebál. Poprvé za dlouhou dobu jsem neměl vůbec strach.“

Když jsme šli, přejížděla prsty po čáře, vyhlazovala jí, jako by jí mohla setřít. Tak jsem jí řekl zbytek.

„Ale osud znovu zasáhl a našli mě dřív, než bylo pozdě. Pořád mě nacházeli a zachraňovali. Ale já jsem nemohl zachránit svou sestru, chápeš. A cítil jsem se bezmocný. Bezmocný a beznadějný. Po týdnu v nemocnici mě přesunuli do psychiatrické léčebny. Moje máma brečela, táta měl kamennou tvář. Už ztratili jedno dítě a já jsem se snažil taky ztratit. Řekli mi, že jsem sobecký. A byl jsem. Ale nevěděl jsem, jak být něčím jiným. Dali mi všechno, a přesto mi to nestačilo. A to bylo děsivé. Prázdnota je děsivá.“

„Tam jsi poznal Mosese.“ Vzpomněla si na konverzaci z parku.

„Jop. Musíš ho někdy poznat. A jeho ženu Georgiu taky. Jsou to mí nejoblíbenější lidi na světě.“

„To bych ráda.“

„Mají koně. Georgia ve skutečnosti pracuje s dětmi, jako je Henry. Říká tomu koňská terapie. Henrymu by se to pravděpodobně líbilo.“ Zjistil jsem, že nad tou myšlenkou uvažuju. Henry to dělal všechno jednodušší. Díky Henrymu bylo úplně normální trávit s Millie čas i kromě doprovázení domů. Byl dokonalý nárazník mezi biologií a přátelstvím.

Než jsem si to uvědomil, zařídil jsem datum, kdy Millie pozná mého nejlepšího přítele. A taky Henry.

Nemohl jsem zapomenout na Henryho.

MOSES A GEORGIA zbourali starý dům jeho babičky a v jeho základech postavili rozsáhlý dvoupatrový dům s velkou verandou a bočním vchodem, aby Moses mohl malovat a pracovat, aniž by se musela jeho rodina potkávat s jeho klienty. Nemělo to žádnou podobu se smutným malým domkem, který měl tragickou minulost, do kterého jsem vstoupil poprvé přes osmnácti měsíci, když jsme s Mosesem vjeli do města a hledali otázky a duchy. Spoustu duchů. Netrvalo mi dlouho, než mi došlo, že nechci v Levan zůstat. Mosesovi netrvalo dlouho, než mu došlo, že nechce odejít. Kdybych byl na jeho místě, nezůstal bych. Vzal bych Georgiu a našel jiné místo, kde bych začal od začátku. Ale někdy umí být historie magická a Moses s Georgií, jejich příběh, jejich historie, patřili do toho města.

A Moses nebyl jediný, který tam měl práci. Georgia lámala a trénovala koně. Taky byla koňský terapeut a používala zvířata, aby se spojili s dětmi a dospělými, což pomohlo jejich tělu a duši. Pozemek, na kterém vyrostla, hraničil s pozemkem Mosesovi babičky, který mu nechala, a asi dávalo smysl, aby to fungovalo. Moses mi vždycky říkal, že sám sobě utéct nemůžu. Asi jsem se jen cítil ochranářsky. Chtěl jsem, aby byl v bezpečí, šťastný a přijatý, ale měl jsem strach, že lidi v malém městečku v Utahu ho mezi sebe nepřijmou. Ale co já jsem o tom věděl? Můj kamarád byl šťastný. Takže jsem si nechal obavy pro sebe. 

Den nemohl být lepší. Utah bezostyšně flirtoval s jarem a bylo třicet stupňů, i když takhle horko být nemělo. Řekl jsem Mosesovi a Georgii, že přijedeme a Georgia na nás byla připravená. Zanedlouho už jsme byli v kulaté ohradě, Millie a Henry hladili Georgiina Palomino koně Sacketta a koně jménem Lucky, který byl stejně černý, jako byla Georgia spravedlivá a který sledoval Georgiu všude, kam šla. Jednou mi řekla, že se ho snažila zkrotit ve stejnou chvíli jako Mosese, i když o tom ani jeden z nich nevěděl.

Moses pořád nebyl ve své kůži kolem většiny zvířat. Měl za sebou dlouhou cestu, ale bylo těžké skrývat nervózní energii, hlavně u koní, kteří odráželi neklid. Zůstali jsme dál, opírali se o plot ohrady a sledovali Georgiu kouzlit. Držel jsem malou Kathleen – které jsem říkal Taglee, jen abych naštval jejího otce – dělal na ní obličeje a snažil se jí rozesmát. Když začala široce zívat, Moses si jí vzal, a když položila hlavičku na jeho rameno, okamžitě usnula. Poslouchali jsme její dětské vzdychání v tichu, než se na mně Moses nepodíval přes její hlavu plnou chmýří a zúžil oči, když hladit Kathleen po zádech.

„Tak to řekni, Mo,“ řekl jsem a věděl, co přijde.

Když si Georgia potřásla rukou s Millie a řekla sladké ahoj, usmála se na mě, jako by mě opravdu chtěla dráždit narážkami na mou novou „kamarádku“, ale držela se. Moses mě nechtěl dráždit. On chtěl očividně jen odpovědi.

„Co se děje, chlape?“ Moses si nebral servítky. To nikdy. Pokud jsi chtěl poznat Mosese, musel jsi dávat pozor, protože toho moc neřekl. Musíš si najít cestu do jeho prostoru a odmítat odejít, když tě odstrčí. Tak jsem to udělal já. To byl můj dar. Narážet, bojovat, lepit se, zápasit, unavit ho. To udělala i Georgia a zaplatila za to. Cena za Mosesovu lásku a oddanost byla vysoká. Ale ona jí zaplatila. A na oplátku jí teď Moses uctíval.

„Co myslíš?“ zamračil jsem se na svého nejlepšího přítele.

„Millie není jako holky, se kterými… randíš.“ Moses dokončil větu mnohem mírnějším slovem, než které jsme si oba dosadili za jeho dlouhou pauzu.

„To proto, že s ní… nerandím.“

„Ne?“

„Ne. Je to můj zaměstnanec. Kamarádka. Vtipná. Zajímavá. A tvrdá. Líbí se mi to. Mám rád i Henryho. Vzala ho do tělocvičny. Trochu s ním cvičím. Otec odešel, když byl ještě malý, a pořád se s tím vyrovnává.“

„Zase zachraňuješ lidi, Tagu?“

„Nezachraňuju lidi.“

„Blbost. Sbíráš ztracené a charitativní případy jako staré dámy sbírají kočky. Zachránil jsi Axela, Coryho a dokonce i tu kopu sraček Morgana, který má pocit, že ti prokazuje laskavost, když je manažer tvého baru. Říkáš tomu Tag Team, ale mělo by to být spíš sběrna tag team. Každého zachraňuješ. Máš neviditelný plášť. Máš ho na sobě celý život.“

„Tebe jsem nikdy nezachránil.“ Ten zbytek jsem nemohl popřít, i když jsem o tom takhle neuvažoval.

„Jo, Tagu. Zachránil.“

„Zachránili jsme se navzájem.“

„Ne. Nechal bych tě utopit, chlape. To je ten rozdíl mezi tebou a mnou. Nebo alespoň tím starým Mosesem. Klidně bych tě nechal, aby ses utopil, jen abych si udržel svou vlastní hlavu nad vodou. Chtěl jsem jen přežít. Ale ty ne. Ty bys radši umřel, než abys mě nechal potopit. Možná to nakonec bylo pro oba lepší. Ale zachránil jsi nás ty, Tagu. Ne já.“

„A co všichni ti lidi, kterým jsi pomohl svými obrazy?“

„Jsem jen posel. Ty? Ty jsi zachránce. To proto tak tvrdě bojuješ. Neznáš nic jiného. Ale ta holka nechce zachránce. Chce milence. Dvě zcela odlišné věci. Georgia je jako ty. To proto spolu vycházíme. Ale Millie? Myslím, že je spíš jako já. Prostě pozoruje. Nechává se pohltit.“

„Pozoruje?“ zpochybnil jsem a rty se mi zkroutily.

„Pozoruje. Nemusíš vidět, abys mohl pozorovat. Garantuju ti, že ta holka už ví, co jsi za chlapa. A líbí se jí, co pozoruje. Ale nechce zachránit. Já jsem taky nechtěl zachránit, ne od Georgii. Chtěl jsem, aby se mi podrobila.“

Mosesovi oči se zaměřily na jeho manželku, která vedla Henryho a Millie na koních, které si ochočila a vytrénovala vlastníma rukama. Záda měla rovné, její hlas byl klidný. Byla vysoká, mladá štíhlá žena, se silnými rameny a sluncem políbenými blond vlasy, které se jí houpaly ve velkém copu, který měla téměř k pasu. Podrobení nebylo v jejím slovníku. Ale potom vzhlédla a já jsem viděl, jak její oči přejely přese mně a spočinuly na Mosesovi, který držel jejich spící dítě, a pochopil jsem, co tím Moses myslel. Někdy podrobení znamenalo uvolnit hrdost, nechat někoho vzít otěže a věřit mu s láskou a svým životem, i když si to nezaslouží. Ona to udělala.

„Chceš Millie? Tak si budeš muset sundat plášť a nechat se pohltit, brouku.“ Moses znovu promluvil, jeho hlas a oči jemnější. „Poddat se tomu.“

„Kdo říká, že jí chci?“ bránil jsem se.

„Dej mi svátek, chlape. Mluvíš s pozorovatelem. Znám tě líp, než se znáš ty sám. Nesnaž se mi vykládat takové sračky.“

„Takže mám nejlepšího kamaráda, který vidí úplně všechno a holku –“ nemohl jsem říct přítelkyni, „ – která nevidí vůbec nic.“

„Vidí toho spoustu. Ty jsi ten slepý. Jsi slepý, protože se bojíš. A bojíš se, protože víš, že už je moc pozdě. A měl by ses bát, chlape. Nebude jednoduché jí milovat. Dostaneš jí jen v balení. Ona a Henry. Ale zatraceně, Tagu. Ty jsi nikdy nebyl na snadné věci. Mně je těžké milovat. A prakticky ses na mě nalepil. Nemohl jsem se tě zbavit. Máš rád výzvy. Sakra, ty pro takové věci žiješ!“

„Ještě nejsem tak daleko, Mosesi,“ řekl jsem pevně. „Netlač na mě.“

„Říká někdo, kdo mi radil, abych na Georgii šel tvrdě a rychle.“

„Ukázalo se, že jsem měl pravdu, nebo ne?“ zasmál jsem se a miloval skutečnost, že to tak bylo.

„Správně. Ale já mám taky pravdu. Nejsi připravený? To je v pohodě. Ale neubližuj jí.“

„A proč bych něco takového dělal, Mo?“ někdy mě sral.

„Protože dokážeš být hlupák.“ Ušklíbl se na mě přes hlavičku jeho dcery a já jsem přemýšlel, do jaké části bych ho mohl praštit, aby jí neupustil. „Její matka je mrtvá.“ Nebyla to otázka. Moses se neptal. Nemusel. Jeho úšklebek byl pryč a v jeho očích šlo vidět, že vidí věci, které já vidět nedokážu.

„Jo.“ Přikývl jsem. „Už je to nějakou dobu. Rakovina plic. Jejich otec odešel asi rok potom, co Millie přišla o zrak. Millie si myslí, že se nemohl smířit s tím, že má autistického syna a slepou dceru. Nevím, jaká je pravda. Ale kromě peněz s ním neměli žádný kontakt. Aspoň posílá peníze.“

„Má strach o její děti. Ukazuje mi Ameliinu slepeckou hůl a knížku, dětskou knížku. Něco o obrech.“

„Daří se jim dobře. Starají se o sebe navzájem,“ namítl jsem.

„Hm,“ zamumlal Moses a já jsem pocítil nepříjemný pocit v břiše.

„Nečeká na jednoho z nich, že ne, Mosesi?“ Moses řekl, že se duchové objevují u svých blízkých, když mají umřít, jako by na ně čekali, aby je přivítali nebo odvedli domů.

„Ne. Nevypadá to tak.“ Moses už nic víc neřekl a já jsem to nechal plavat, zvyklý na Mosesovi schopnosti a neochotě věci vysvětlovat.

(konec kazety)

MOSES

„VIDĚL JSI MOU matku, Mosesi?“ zeptala se Millie.

Přikývl jsem a pak jsem odpověděl nahlas. „Jo.“

„Jak vypadala?“ zeptala se Millie a v jejím hlase bylo víc smutku než pochybností.

„Jako ty. Vypadala jako ty. Tmavé vlasy, modré oči, dobrá struktura kostí. Hned jsem věděl, kdo to je. Ale stáli jste s Henrym přímo přede mnou. Nebylo těžké na to přijít.“

Millie rázně zavrtěla hlavou, jako by si potřebovala uspořádat myšlenky, změnit všechno, co si dosud myslela. Takhle to bylo pokaždé. Lidem nějaký čas trvalo, než přijali takové věci.

„Ta kniha – ta kniha o obrech. Co to je?“ zeptal jsem se a dal jí něco na soustředění, zatímco bude její hlava a srdce hledat kompromis.

„Nevím…“ zakoktala se, ruce na tvářích.

„Obři, kteří si hrají na schovávanou?“ pobídl jsem jí. Mou hlavu naplnil obraz obrovských nohou trčící zpod postele.

„Kam se schovávají obři, když si hrají na schovávanou? Neumím si představit, že by si měli kam schovat nohy,“ zašeptala Millie.

„To je ono,“ řekl jsem.

„Nemohou se zkroutit pod postel, ani skrčit ve skříni. Nemůžou se schovat za strom ani vklouznout do kapsy.“ Další sloku odrecitovala Georgia a já na svou ženu překvapeně vzhlédl.

„Jmenuje se to Kam se schovají obři. Četla jsem jí Elimu. Miloval jí. Četli jsme to skoro stejně často jako Calico, Zázračný kůň.“

Cítil jsem bodnutí v žaludku, jako vždy, když jsem myslel na svého syna. A potom mi odpověděl mír, poznání, že láska žije dál.

„Úplně jsem na tu knihu zapomněla! Henry jí miloval – moje máma a já jsme mu jí četly pořád dokola. Zapamatovala jsem si to, a když se mi začal horšit zrak a pak odešel úplně, Henry obracel stránky a já jsem předstírala, že čtu.“

„Mohli se schovávat za hory, ale horolezectví trvá celý den. Mohli se schovat v oceánu, ale voda by je mohla odnést,“ recitovala Georgia.

„Mohli natáhnout ruce, chytit měsíc –“ řekla Millie.

„A schovat se za mraky –“dodala Georgia další řádek.

„Mohli by za tebou chodit po špičkách, ale jsou moc hlasití,“ dokončila Millie s úsměvem. „V tom příběhu se obři schovávají na očích. Jsou všude, kam se podíváš, ale jsou maskováni stromy a budovami. Na jednom obrázku máš pocit, že se díváš na bok lodi, ale ve skutečnosti je to obr, který leží na písku. Na dalším je obr ve tvaru letadla, který je na zádech, ruce má natažené jako křídla a boty mu směřují vzhůru a dělají ocas. Prostě v té knize hledáš obry. Víš, stejně jako je Kde je Waldo, ale místo drobných postav v pruhovaném červenobílém triku hledáš obrovské obry. Ale ten umělec je nakreslil takovým způsobem, že prostě splynou.“

„Existuje místo, kde se obři schovávají, ale já ho říct nesmím. Pokud chceš obra najít, musíš hledat sám,“ vložila se do toho Georgia. Usmívala se, ale její úsměv byl plný bolesti, takže jsem se natáhl a chytil jí za ruku.

„Když jsem oslepla a začala používat hůl, Henrymu byli jen čtyři roky. Myslel si, že hledám obry. Myslel si, že moje hůl sloužila k jejich hledání. Chodil po domě se zavřenýma očima a bouchal tou holí do všeho, co mu přišlo do cesty.“

„Proč myslíš, že tvoje máma chtěla, abych tu knihu viděl?“ zeptal jsem se při vzpomínce na její naléhání. „Pořád mi ukazovala stránky, obrázky. Chtěla mi tím něco říct.“

„Můj táta odešel,“ Millie uvažovala, jako by si nebyla jistá odpovědí, ale je ochotna o tom přemýšlet nahlas. „Když táta odešel, přestali jsme tu knihu číst. Hrál v San Franciscu – takže byl ‚Obr‘.“ Pokrčila rameny, jako by se snažila přesvědčit samu sebe, že to nebylo důležité. „Věděli jsme, kde se skrývá každý obr v té knize. Hledali jsme je tak stokrát. Ale nevěděli jsme, kde je ten jeden obr. Ten obr úplně zmizel. Pamatuju si, jak máma jednou tu knihu četla Henrymu hned po tom, co táta odešel. Rozbrečela se u toho.“

Chtěl jsem to vzít zpátky. Už jsem o tom nechtěl mluvit. Ale Millie pokračovala.

„Potom začal mít Henry noční můry a schovávající obři už nebyli neškodní. Byli děsiví. Byl přesvědčený, že naše postele jsou jen maskovaní obři, kteří nás unesou pryč, zatímco budeme spát. Myslel si, že dveře ledničky jsou obří pusa a popelářské auto byl hlasitý hladový obr, který sní všechno v dohledu. Bylo to k smíchu, dokud máma tu knihu nezakázala. Z obrů se pomalu zase stávaly domácí spotřebiče a jeho postel byla zase postel. Ale pořád nemá rád popelářské auta.“ Usmála se a já se zachechtal. Ale nebylo to tak vtipné. Nic z toho.

„Je to divné,“ dodala Millie. „Henry se mě asi před měsícem ptal, jestli znám příběh o Davidovi a Goliáši. A i když jsem mu řekla, že znám, musel mě informovat o tom, že David zabil Goliáše. Zdálo se, že je zvláštně nadšený tím, že máme svého vlastního přemožitele obra.“

Ať už to byl přemožitel obra nebo ne, poprvé jsem přemýšlel o tom, jestli se mi Millina matka nesnažila ukázat, jakou má nedůvěru v Taga. Možná věděla, že uteče, stejně jako to udělal její manžel.

Možná věděla, že si její děti zaslouží něco lepšího.