TBZ - 14. kapitola

Překlad: Lucie

Když jsem následujícího rána otevřela oči, měla jsem ten nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Byla jsem v teple, měla jsem na sobě Everettovo tričko a byla jsem ukrytá pod přikrývkami. Skutečnost, že jsem ležela na teplém těle, s tím měla taky co dočinění. Zvedla jsem oči a setkala jsem se s jeho hrudí, můj pohled přejížděl po slovech na jeho hrudním koši, než jsem se setkala s jeho pohledem.

"Ahoj," řekl chraplavým hlasem. V místnosti byla ještě tma, takže jsem předpokládala, že bylo ještě brzo ráno.

"Ahoj," odpověděla jsem. Ležel na posteli, hlavu měl položenou na své paži a jeho ruka byla stále omotaná kolem mě.

"Proč máš na sobě moje tričko?"

"Protože jsem nemohla najít to svoje."

"Někam jsi šla?"

Nemohla jsem si pomoct a protočila jsem oči. "Ano, šla jsem na procházku dolů po silnici jenom v tričku, bez kalhot nebo kalhotek."

"Proč sis teda oblékala tričko?"

Vzpomněla jsem si na svůj rozhovor s Mirou. "Měla jsem telefonát." Odpověděla jsem. "Od Miry."

Everett se posadil na posteli. "Co se děje?"

"Mohli bychom jet do Colorada?"

"Mám to v plánu. Podívat se na Four Corners."

"Dobře." Zvedla jsem se a popadla svůj telefon z nočního stolku. Na displeji jsem nastavila textovku od Miry s mapou a umístěním, kterou mi poslala poté, co zavěsila. "Mohli bychom se zastavit i tady?" A otočila jsem mu telefon k obličeji.

Zamrkal, vzal si telefon do ruky a prohlížel si ho. Sáhl i pro svůj telefon a něco do něj napsal. O vteřinu později se na mě podíval. "Je to asi dvanáct hodin odsud." Znovu se podíval na svůj telefon. "Je 5:30 ráno. Budeme se muset dostat na silnici během několika minut, pokud chceme dorazit ve slušnou hodinu."

Vylezla jsem z postele a hledala své spodní prádlo. "Tak pojďme."

Držela jsem svůj pohled od Everetta, zatímco jsem hledala svoje spodní prádlo a doufala, že se mě nebude ptát, proč tam jedeme. Naštěstí začal taky hledat svoje oblečení. Sundala jsem si jeho tričko a hodila ho po něm. "Tady."

Dívala jsem se na něj, jak si zvedl třičko k nosu a přičichl si k němu. "Hezky voní."

"Protože voní jako ty."

"Ne, protože voní jako ty."

Podívala jsem se na něj a uviděla jsem, jak mě pozoruje při oblékání, jeho oči hřály navzdory jejich chladné barvě. Touha mě zasáhla dole v podbříšku. "Nemáme čas."

Přetáhl si tričko přes hlavu. "Já vím," povzdechl si dramaticky.

Odvrátila jsem se a koutky úst se mi zvedly nahoru. Nebyla jsem připravená se plně usmát. Ještě ne.

***

Jízda byla velmi dlouhá, nejdelší, co jsme ujeli během jednoho dne, což o ničem moc nevypovídalo, když jsme byli na cestách teprve třetí den. Jedna moje část nemohla uvěřit, že to byl teprve třetí den. Měla jsem pocit, jako by to bylo mnohem déle. Ve stejné době jsem si vzpomněla, jak málo toho vím o Everettovi.

"Jaké je tvoje příjmení?"

Everett se na mě otočil, sluneční brýle mu zastiňovaly oči. "Vážně? Na to se ptáš zrovna teď?"

Pokrčila  jsem rameny. "Pravděpodobně jsem se měla zeptat dřív, ale ptám se teď. Mira tě dnes večer ugriluje. Měla bych znát aspoň základy."

Otočil se zpátky na silnici. "O´Callaghan."

"Irské?"

Podíval se na mě tím pohledem, který jsem načínala nenávidět, tím "duh" pohledem.

Když nic jiného neřekl, zeptala jsem se, "Nezeptáš se na moje jméno?"

"Už ho dávno vím, Parker Sloane. A předtím, než mě obviníš z něčeho hloupého, pamatuj si, že jsem ten první večer, co jsme se poznali, měl tvoji kreditku. A pak jsi mi řekla o Morrisi Jensenovi. Takže bych to stejně tak jako tak zjistil."

Cítila jsem to, to dunění zlosti. A to jsme měli celkem lehce probíhající ráno.

"Kolik ti je?"

"Dvacet šest. A už vím, že ti je dvacet jedna, než vezmeš své kalhotky a omotáš je kolem mě, když se nezeptám na tvůj věk."

Rozmrzelost doutnala, hrozilo, že se převaří. "Nebudu nikde obtáčet svoje kalhotky."

"Zatím ne," řekl. Sklouzl pohledem na mě a sundal si sluneční brýle. "Ale dnes v noci? Budeš."

"Jsi si sám sebou nějak jistý," poznamenala jsem. Sedla jsem si zpátky do sedadla a přinutila oči, aby se dívaly pouze dopředu.

"To jsem," souhlasil. "A jsem si taky pěkně jistý tebou. Většinu času."

Chtěla jsem protočit oči. Proč ve mně Everett vyvolával tohle dětinské chování? Než jsem stačila něco říct, sjel ze silnice až k vjezdu k Four Corners. Zaplatil poplatek a zaparkoval auto.

"Hej, Parker?" Zeptal se a obrátil se na mě.

"Jo?"

"Pojďme se postavit na čtyři státy najednou." Vystoupil z vozu, ještě než jsem si stačila rozepnout pás.

Pospíchala jsem za ním, málem jsem spadla na chodník, když jsem vystupovala. Smála jsem se. Bylo to krátké, hlasité, ale byl to opravdový smích. Táhlo se mi to po tvářích, trvalo to jen pár sekund, ale byl to smích. Když jsem se rozhlédla, Everett na mě zíral.

"To je děsivý zvuk," řekl. "Co to děláš se svojí pusou, že to způsobuje takový zvuk?"

Vykročila jsem k němu, chtěla jsem cítit podráždění, ale všechno, co jsem cítila bylo... světlo. "To byl můj smích. Nebuď hrubý. Měl bys mi říkat milé věci."

Popadl mě za ruku a táhl mě za sebou k památníku. "Neznělo to tak hrozně, jako když jsem tě slyšel poprvé."

Vytrhla jsem mu ze sevření svou ruku. "To stále nebylo milé."

Obrátil se ke mně a posunul si brýle na hlavu. S mazaným úsměvem se naklonil. "Vypadáš neuvěřitelně, když se uděláš."

Oči se mi vytřeštily víc než by měly. "To je..." Začala jsem. "To není vhodné."

"Ale je to milé. Opravdu, opravdu milé."

A pak byl pryč, šel směrem k památníku a já jsem tam stála s čelistí až u kolen.

Když jsem ho konečně dohonila, Everett seděl na lavičce na straně Arizony. Natáhl ke mně ruku. "Postav se tam se mnou."

Neochotně jsem vložila ruku do té jeho. Vedl mě do kruhu ve středu pomníku. Obrátil se na mě, takže jsme stáli naproti sobě tváří v tvář, nohama jsme stáli přímo na liniích, které se protínaly. A pak si mě přitáhl do objetí. Na vteřinu jsem přestala dýchat. Objal mě už někdy předtím? Nemohla jsem si vzpomenout. Na okamžik jsem zavřela oči. Byla jsem v jeho náručí, dýchala vůni, která patřila jemu. Kdyby mě už někdy objal, uvědomovala bych si to.

Bylo to moje první objetí po několika letech. Tak dlouho, nemohla jsem si vzpomenout na mé poslední. Jeho paže byly bezpečné. Nemohla jsem si pomoct: Přitulila jsem se. Stáli jsme ve čtyřech státech najednou, společně, poprvé se objímali. Moje srdce párkrát vynechalo, můj dech se nakonec vrátil k normálu. Byla to ta nejhezčí věc, kterou jsem cítila za poslední roky. Kdo to mohl tušit, že dvě paže ovinuté kolem vás, můžou působit tak neskutečně dobře?

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsme tam takhle stáli a navzájem se objímali. Ale bylo to největší spojení, které jsem cítila k jinému člověku za celý svůj život. Když jsem si to uvědomila, snažila jsem se ty pocity, které na mě působily, odehnat.

Couvla jsem a zastrčila si vlasy za ucho. Koukala jsem se všude kolem, jen ne na Everetta.

"Tak pojď, musíme být někde jinde." Znovu mě popadl za ruku a šel se mnou k autu.

Byla jsem potichu celou cestu k autu, protože jsem měla v hlavě pěkný zmatek. Nemohla jsem se rozhodnout, jak se cítím ohledně toho objetí. Bylo to jen objetí, ale byl to také první lidský kontakt, který jsem měla za poslední roky, který neměl násilný, sexuální nebo vzdělávací podtext.

Když jsme se blížili k autu, vytáhla jsem svou ruku z Everettova sevření a šla jsem na svou stranu. Naskočila jsem dovnitř, než stihl cokoliv říct. Potřebovala jsem od něj emocionální i fyzický odstup.

Bylo to jen objetí, snažila jsem si namluvit. Ale určitá moje část neposlouchala.

***

Něco po šesté večer jsme zastavili na příjezové cestě u malého hotelu, ke kterému nás Mira navedla. Hotel byl postaven v horách v Coloradu, mimo prašnou cestu. Celou cestu mi běželo v hlavě snad milion myšlenek. A teď, když jsme vešli do hotelu, jsem byla ještě zvědavější.

Na parkovišti bylo pouze jedno auto, takže Everett zaparkoval vedle něho. Dveře od hotelového pokoje, které byly hned za autem, se otevřely a na zápraží stála Mira. Zevnitř vycházely nějaké hlasité zvuky z televize, když nás zvala dovnitř.

Vešla jsem první a posadila se na postel hned vedle dveří. Everett zavřel dveře a zůstal u nich stát, jako by nevěděl, co má dělat.

Mira byla nervózní, přecházela po místnosti. Mohla jsem říct, že si potřebovala zapálit cigaretu, která by jí uklidnila. Znervózňovala mě.

Její vlasy byly modré. Ostříhané kolem brady, s ofinou, která jí sestupovala nad obočím. Měla na sobě těsné džíny a velkou šedou mikinu, přes kterou měla natažené tričko s nápisem Michiganské univerzity. Mira takto vypadala vždycky.

Zasmála se, pak si rukou prohrábla vlasy. "Ani nevím, kde začít."

"Možná bychom se mohli představit?" Zeptal se Everett. "Já jsem Everett."

Mira se na chvíli zastavila, jako kdyby si až teď všimla Everettovy přítomnosti. Podívala se z něho na mně a naklonila hlavu v otázce. "Kdo jste?" Zeptala se opatrně.

"Zrovna jsem ti to řekl, jsem Everett."

Okamžitě jsem věděla, že mezi Mirou a Everettem to nikam nepovede. Byli svéhlaví a brutálně upřímní. A oba se dívali na mě.

"Everett je... přítel." To bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. "A ty už o Miře víš," řekla jsem Everettovi, než jsem si uvědomila, že to jsem říkat neměla.

Miřina hlava se otočila zpátky na mě. Její modrý drdol na hlavě se tím pohybem kýval jako bambule. "Co to znamená?" Zeptala se mě otráveně.

"Ugh," zastánala jsem. Já už jsem rozhodně z téhle situace otrávená byla. "Miro, řekla jsem mu, žes mě našla a zachránila mě. Everett je přítel. Jsme na cestách společně. Můžeme popojet?"

Mira se na mě bystře podívala, jako bych Everettovi odhalila její nejhlubší a nejtemnější tajemství. Což by bylo nemožné, protože Mira byla jako pevnost, neproniknutelná. Neřekla mi ani svojí oblíbenou barvu, natož její nejhlubší tajemství. Když se zdála spokojená s mojí odpovědí, konečně se zastavila. Popadla židli, otočila ji kolem, rozkročila se na ní, aby mi viděla do tváře. "Mám problém." Pořád byla nervózní, byla uzlíček nervů. Její noha klepala o podpahu nahoru a dolů, čímž její drdol poskakoval.

"Tady," řekl Everett a vytáhl zapalovač z kapsy. "Zkus to s tímhle." Hodil jí ho, ona ho chytila, aniž by na něj pohlédla. O vteřinu později ho otevřela a zažehla. Znovu a znovu.

"Dobře," vydechla a hleděla na zapalovač. "Je to dlouhý příběh, a nemůžu tě do něj úplně zasvětit, ale potřebuju, abys dnes večer dělala návnadu a nahradila dívku, která se tu kolem potuluje." Vydechla. "Ta dívka je v nebezpečí. Je tu muž, který ji hledá. Potřebuju, abys byla návnada, aby uvěřil, že jsi ona natolik, aby si uvědomil, že vlastně ona nejsi a že tohle celé byla ztráta času. A on odjede."

V tu chvíli jí zazvonil telefon. Vylezla ze židle, natáhla se k posteli a zvedla ho. "Co?" Na několik vteřin se odmlčela a podívala se na mě. "Myška je tady. Má Andřinu postavu a barvu vlasů." Nastalo ticho, než zvedla ruku. "Počkej, dám tě na hlasitý odposlech. Nechci říkat to, co jsi mi právě pověděl." Zamumlala nadávku a zapnula u telefonu reproduktor. "Dobře, poslouchají."

"Myslel jsem, že jsi říkala, že přijede Myška. Kdo je tam ještě?" Byl to Sixův hlas. Nepochybovala jsem o tom. Zněl netrpělivě a otráveně.

"O to se nestarej. Mám to pod kontrolou."

Na druhém konci jsem slyšela hlasitý povzdech. "Dobře, Myško. Mira tě vezme na ranč. V podstatě se budeš procházet po pozemku, abychom viděli, jestli se ukáže. Je mi jedno, kde budeš - bude hledat někoho, kdo vypadá jako ty."

"Počkej," Everett poodešel od dveří směrem k telefonu. "Mira říkala, že ta dívka, za kterou bude dělat Parker návnadu, je v nebezpečí. Znamená to, že je Parker taky v nebezpečí?"

"Kdo je to?"

"Everett. Jsem tu s Parker. Bude v nebezpečí?"

Na druhém konci nastalo ticho. Mira se podívala na Everetta s obavou v očích. Six konečně promluvil. "Ne nutně. Myška umí běhat a navíc je silná. Mira ji naučila, jak být silná. Mira to bude sledovat z bezpečné vzdálenosti a já mám na pozemku ještě v záloze jednoho chlápka."

"Její jméno je Parker." Everett byl rozrušený. Díval se na mě, jako bych byla blázen, že jsem s tím souhlasila.

"Jo, ale mi jí říkáme Myško. A nic se jí nestane. Že ne, Myško?"

Everett a Mira se na mě podívali. Ošila jsem se. Nenáviděla jsem, když byla pozornost zaměřená na mě. "Bude to v pohodě," řekla jsem. Mělo by být. Cítila jsem malý záchvěv strachu, ale věděla jsem, že bych to měla udělat. Ne pro Sixe, ale pro Miru. "Když tak uteču."

"Skvěle. To je opravdu vše, co po tobě chci. Když se k tobě dostane blízko, utečeš. Utečeš směrem k chatě. Bude tam na tebe čekat chlápek. Jsem si jistý, že Mira má spoustu věcí, které ti může dát, které tě udrží v bezpečí. Teď, Miro, dej mě pryč z hlasitého odposlechu." Mira to udělala a odešla s telefonem u ucha.

"Děláš si ze mě srandu?" Zeptal se Everett, z jeho hlasu prosakoval hněv. "Vetuju tuhle tvoji myšlenku. Pojďme se vrátit zpět na silnici."

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Pokud se tu nechceš zdržet, je to v pohodě. Ale já tu zůstanu. Je to maličkost."

"Jo, protože je ti jedno, co se ti stane. Nemáš strach, ale ne doopravdy." Everett zavrtěl hlavou. "Nelíbí se mi to."

"Řekla bych, že je mi to líto, ale lhala bych," řekla jsem a hodila na něj zpět jeho slova.

"Poslouchej, můžeme se vrátit na cestu ještě dnes v noci, jestli chceš, můžeme na noc zůstat v Denveru. Mira mě sem odveze zpět, až bude po všem."

Everett se na mě podíval tím svým pohledem - jeho  ‘jsi hloupá?’ pohledem. "Jdu s tebou."

Neobtěžovala jsem se s odporem. Everett by si našel cestu, ať tak, či jinak. "Dobře, ale nepleť se mi do cesty."