Enforce - 50. kapitola

Překlad: Mili

Máte tady dlouho očekávanou kapitolu, děvčata - Phoenixův "přešlap" a navíc z jeho pohledu ;)

Zlomený

Phoenix

Můj otec mě oficiálně zapřel.

Řekl mi to do obličeje, udeřil mě a potom se mi vysmál, když se na nás všichni naši zbylí společníci dívali - a nic neudělali.

Byl jsem ponížený.

A nejhorší na tom je, že jsem si to pravděpodobně zasloužil, protože jsem mu řekl ne. Konečně jsem se mu postavil a on mě za to málem zabil.

Poručil mi znásilnit další pannu.

Další, kterou měl uvést na trh pro jednoho ze svých speciálních klientů. Odmítl jsem to a řekl mu, ať jde do pekel.

Místo toho tam poslal on mě.

Nemám žádné peníze.

Žádný domov.

Žádné přátele.

Žádnou rodinu.

Bylo lepší být mrtvý.

Byl jsem na cestě k tomu, bych si strčil pistoli do pusy a zmáčkl spoušť - protože jaký to všechno mělo dál smysl? - Trace vypadla ze třídy a šeptala si pro sebe.

"Babi, kéž bys tady byla."

"Babi?" Zopakoval jsem. Nepoznával jsem svůj hlas - Kdo to k čertu mluvil? Bylo to, jako bych tady byl, ale nekontroloval své činy - Ne, už dávno mě převzal vztek; monstrum uvnitř mě se osvobodilo.

Protože jsem ho krmil.

Znovu a znovu.

Sexem.

Temnotou.

Zabíjením.

Nakrmil jsem ho a teď byl hladový, rozzuřený a potřeboval se víc najíst. Ona byla důvod, proč jsem neměl nic. Byla důvod, proč se chci zabít. A zasloužila si hanbu, stejně jako jsem hanbu cítil já sám.

V jejích očích byl strach.

Něco prasklo, možná to bylo moje svědomí, protože v té chvíli jsem ji nedokázal vidět jako osobu, ale jako objekt, který potřeboval být zničen, problém, který jsem mohl napravit.

"Babi?" Zopakoval jsem znovu. "To jako babi Alfero?"

Zasmála se a snažila se kolem mě projít. "Nemám ponětí, o čem to mluvíš." Začala psát smsku a ignorovala mě, jako bych nebyl nic. Což jen potvrdilo mé podezření.

Byl jsem nic.

Mrhání vzduchu.

Mrhání zkurvené lidské existence.

Jak to říkával můj otec.

"Kam si myslíš, že jdeš?" Pohnul jsem se, abych se postavil před ni.

Otočila se a snažila se odejít opačným směrem, ale skočil jsem jí do cesty. Vystřelil jsem ruce vpřed a vzal ji kolem ramen. Zabořil jsem do nich prsty a hodil ji proti zdi.

Můj nepřítel.

Který by měl být mým přítelem.

Co to k čertu dělám?

Mé tělo řvalo po pomstě.

Má mysl byl jeden zpřeházený bordel urážek a temnoty a potom se její tvář změnila v každou tvář, kterou jsem ošukal. Všechny dívky, které jsem si vzal...

Viděl jsem je v její nevinnosti.

Pohnul jsem se dopředu. Možná, kdybych ji políbil, možná by to mohla napravit, zlepšit to, vycucnout tu temnotu z mojí duše. "Mluv." Otřel jsem se svými rty o její.

Odstrčila mě.

Nechce mě.

Samozřejmě. Protože nejsem on.

"Nebo ne." Zakřenil jsem se, přestože jsem nebyl šťastný, jen opravdu opravdu smutný a zmatený. "Pořád můžeme dělat jiné věci... školní tamtamy říkají, že jsi použité zboží. Jakmile s tebou budu hotový, zapomeneš na celého Nixona a bude to moje jméno, které budeš křičet."

Kopla mě a já po ní chňapl a táhl jsem ji pryč chodbou. Začala volat o pomoc, ale věděl jsem, že jí nikdo nepomůže.

"Má to ráda drsně." Zasmál jsem se.

Lidé se začali smát taky.

Žil jsem svou vlastní noční můru.

Tohle jsem nebyl já.

Ale pořád jsem ji s sebou táhnul.

Dovolil jsem svému vzteku, aby mě ovládnul, uzavřel se v mé duši. Možná bych ji měl jen zabít a pak zabít sebe jako dalšího.

Možná bych mu ji měl vzít, jako on ukradl všechno mně.

"Ne, ne! Prosím! Prosím, pomozte mi!" Volala šíleným hlasem.

Ignoroval jsem její prosby a pořád ji táhnul ven směrem k našemu bejváku v kampusu.

"Přestaň! Phoenixi! PŘESTAŇ!"

Bořila se podpatky do země, ale tomu jsem se jen víc smál a hodil si ji přes rameno.

"To je lepší," řekl jsem stroze. "Myslíš si o sobě, že jsi tak dokonalá jen proto, kdo je tvoje rodina? Víš vůbec, kdo jsem já?" Škubl jsem její hlavu blíž ke svým rtům a zakřičel jí do ucha. "A jenom kvůli tobě jsem ztratil šanci být s Nixonovou rodinou! Moje konexe? Pryč. Moje peníze. PRYČ! Chceš vědět proč?"

Snažila se zakroutit hlavou.

Vztek ve mně vřel, tlačil se mi hrudníkem ven a kroutil se bolestí, bolestí, kterou způsobila, bolestí, kterou teď trpí.

"Protože De Lange nejsou dost dobří. Naše peníze nejsou dost dobré. Ale Nixonovy? A jeho jméno? To je zasraný zlato a ty jsi přišla a zničila všechno pouhým zamrkáním tvých zatracených řas. Jsi zasraná děvka stejně jako tvoje matka..."

Udeřil jsem ji přes obličej, načež jsem ji s třesoucíma rukama strčil do místnosti.

Co to dělám?

Na okamžik jsem zaváhal.

Ale zaváhání už mě dál nevlastnilo. Ponechalo mě nemilovaným. Ponechalo mě prázdným. A monstrum se potřebovalo nakrmit.

Potřeboval jsem pomstu.

Abych mohl umřít v míru, musel jsem něco dostat, ne? Zasloužil jsem si aspoň něco! Opuštěný syn, ignorovaný kamarád, chtěl jsem mít zase nějaký smysl.

A ona mi to všechno vzala. Ukradla mi to z mých vlastních rukou.

Trace začala v záchvatu šílenství tlačit na displej svého mobilu.

"Co to děláš?" Vzal jsem jí telefon z ruky zrovna, když zazvonil. "Zvedni to. Řekni mu, že jsi v pohodě."

Zakroutila hlavou. Vytáhl jsem nůž. "Zvedni to nebo ti na tváři vyřežu doživotní značku."

S chvějícíma rukama vzala telefon a zvedla ho. "Haló?"

"Trace?" Z druhého konce se ozval hlasitý mužský hlas. "Jsi v pořádku? Nixon říkal, že jsi odešla ze třídy... Trace, ty brečíš?"

"Ne." Odpověděla napjatým hlasem.

Nemohl jsem určit, komu patřil hlas na druhé straně, ale předpokládal jsem, že to byl jeden z kluků.

"Ehm, Chasi, musím běžet. Jdu zpátky do pokoje si trochu zdřímnout." Zírala na mě a mluvila do telefonu. "Jo?" Zavřela prudce oči a zašeptala. "K sežehnutí."

Když mi podala zpátky mobil, hodil jsem ho proti zdi. Okamžitě se rozbil.

"Myslíš si, že znáš všechna naše tajemství jenom proto, že jsi Alfero?" O tu samou zeď jsem ji opřel a zasmál jsem se. "Kde je Nixon teď? Chystá se tě zachránit? Kde byl, když umřeli tví rodiče? Ach, jasně, byl moc malý, neschopný udělat cokoliv. Zrovna tak, jako bude neschopný cokoliv udělat teď."

"Proč?" Vyšlo z ní.

"Proč?" Olízl jsem si rty a plivnul na ni zrovna tak, jako otec plivnul na mě. Tak jaké to je, princezno? Být ničím. Když je s tebou zacházeno, jako bys nic neznamenala. Jako by tvoje existence byl jeden velký omyl. "Protože jsi špinavá děvka. Protože jsi zničila všechno, na čem jsem roky pracoval. Protože ve chvíli, kdy mě Nixon odtrhl od Vyvolených, tak s námi nikdo nechce obchodovat. Dostal jsem od otce rozkazy, abych se o to postaral jakýmkoliv možným způsobem. A toto je můj způsob, jak to udělat. Nedovolím, aby rodinné tajemství vztyčilo jejich hnusné hlavy jen proto, že se Nixon rozhodl, že má srdce, teď už můžeme?"

"Nixon tě zabije." Hlas se jí vzteky třásl.

Udeřil jsem do zdi nad její hlavou a věděl jsem, že je to pravda, doufal jsem, že mě ten parchant zastaví a zachrání mě od sebe samého, zachrání mě od něčeho, co nechci udělat, ale nedokázal jsem se ovládnout. Ruce se mi třásly, tělo jsem měl v křeči. Nebyl jsem to já. Toto jsem nebyl já.

Ale moje skutečné já zemřelo už před dlouhou dobou.

Bylo donuceno se podrobit.

"Ne, když ho zabiju jako první." Roztrhl jsem svetr na jejím těle. "Vsadím se o tisíc babek, že jsi panna..." Pomalu jsem rozepínal knoflíky na její košili. Ruce se mi chvěly, dusil jsem se. Tohle se ze mě stalo; můj otec udělal ze sexu akt násilí.

I s někým, jako je Trace.

Bylo to násilné.

Bude to násilné.

Protože už jsem dlouho nebyl člověk.

Udeřila mě pěstí do čelisti.

Zapotácel jsem se a zašeptal. "Líbí se mi drsné holky." Slova, která mi vycházela z úst se nevyrovnala mým činům, nevyrovnala se mým pocitům, ale všechno ovládala zuřivost.

Bojovala silněji.

A znovu jsem viděl obličeje těch dívek.

A když jsem vzhlédl a rval košili z jejího těla, představil jsem si svoji tvář, tvář mého otce.

On za to zaplatí.

Zaplatí za to všichni.

Za to, že mě donutili stát se člověkem, kterým jsem nechtěl být. Když jsem byl malý kluk, nebál jsem se příšer.

Bál jsem se jeho.

Deana De Lange.

Děsil mě.

Modlil jsem se k bohu a od všech padajících hvězd jsem si přál, aby mě zachránily před předurčením, který mi otec dal.

Ale bůh mě nevyslyšel.

A hvězdy zářily pro hodné chlapce a holčičky, ne pro Phoenixe De Lange. Pro Phoenixe nikdy. Vidění se mi zatemnilo, když vedle ní dopadla na cáry roztrhaná sukně.

Co. To. Kurva.

Snažila mě od sebe odhodit.

Udeřil jsem ji.

Cítil jsem se líp.

Tak jsem ji udeřil silněji.

Když jí začala po tváři stékat slza, rozpoznal jsem známý výraz na její tváři, ten, který patřil Trace a ne jedné z těch dívek, které jsem předtím zneužil. Mrkl jsem a rukama jsem sahal po jejím spodním prádle, protože jsem se nemohl zastavit.

Ale chtěl jsem.

Začal jsem se modlit.

Naposledy v mém životě.

Modlil jsem se, aby mi bůh odpověděl. Alespoň jednou.

Zachránil mě od toho, čím jsem se stal.

Zachránil mě od toho všeho.

Něco zabušilo na dveře a nezaostřeně jsem zahlédl, jak dovnitř vlítli Nixon s Chasem. Na mou tvář začaly létat pěsti.

A já se usmíval, ne protože ze mě mlátí duši.

Ale protože... jestli na tom záleží...

Bůh konečně vyslyšel mé modlitby.

A zachránil mě od sebe samého.