Enforce - 41. kapitola

Překlad: Mili

Holky moje, mějte pro mě prosím teď pochopení, že je mistrovství v hokeji, a pač sleduju všechna utkání, tak mám v překladu trošku prodlevku :( ♥

A zdi se řítí... těžce.

Chase

Nixon psal jako zatracený puberťák pořád dokola smsky. Konečně odhodil telefon stranou, asi proto, že jsem se celou dobu nezdržoval od zachmuřených pohledů.

"Je vyjevená."

"Můžeš ji za to vinit?" Zavrčel jsem. "Nemá ani páru, do čeho se řítí, ani jediné vodítko."

"Do pekla," ozval se Tex. "Tam se řítí."

"Nápomocné." Plácl jsem Texe a dál se věnoval řízení. Nikdy jsem nebyl na pozemku Alfera - to jen Nixon. Jeho podělané dětství zahrnovalo hodně tamějších návštěv. Říkal, že já jsem tam byl taky, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout.

Velká železná brána se otevřela a odhalovala masivní bílé zděné sídlo s kruhovou příjezdovou cestou.

Vjel jsem autem dovnitř a srdce v hrudi mi bušilo jako kladivo.

"Už není cesty zpět," zašeptal si Tex pod vousy.

Ve chvíli, kdy sem zaparkoval auto, se z předních dveří se vyhrnulo aspoň deset chlapíků s namířenými zbraněmi našim směrem. Fantastické. Naštěstí nás následovalo pět dalších aut s našimi vlastními muži. Nebyl by to snadný boj, byla by to z pekla krvelačná válka.

Nixon zanadával a vyšel z auta. "Odvolej je. Nejsme tady, abychom se pobili."

Chlap, co měl velení, vyšel vpřed. "Frank nechce žádné potíže."

"A myslí si, že my snad ano?" Opáčil Nixon. "Kde je?"

Muž pokýval ostatním a ti sklopili své zbraně. "Přiveze tu holku. Měli by tady být během několika minut."

"Tracey." Podíval jsem se na něho chladně. "Má jméno."

Muž přimhouřil oči.

Věděl jsem, že pro starší členy, kteří byli v našem byznysu tak dlouho, že už skoro zapomněli, jak vypadá opravdový svět, je to těžké. Viděli Nixona a mě s našimi potetovanými pažemi a taky viděli něco, o čem bez pochyb předpokládali, že je špatný názor a byli přesvědčení o tom, že nerespektujeme staré způsoby, když ve skutečnosti jsme to byli my, kteří se snažili uklidnit problémy mezi rodinami.

"Následujte mě." Muž zakýval a vyšli jsme po schodech do sídla.

Uvítala nás bílá mramorová podlaha. Uprostřed vchodové haly visel lustr a sympatický chlápek s páskou přes oko nás začal prohledávat, přičemž Texe vzal jako prvního.

Což mu vydělalo ránu do čelisti. Zavrávoral dozadu a zanadával něco v italštině. Tex zabručel a pozvedl ramena Nixonovým směrem. "Co je? Byl až moc přátelský."

Nixon zakoulel očima a oslovil chlapa, co měl na starosti velení. "Hele, my máme zbraně, naši muži mají zbraně, vy máte zbraně - nebudeme předstírat nic jiného."

"Fajn." Zaťal zuby. "Schůze bude v obývacím pokoji."

Pokynul nám, abychom ho následovali, ale Nixon zůstal stát, nohama pevně zapřenýma na mramoru, jako by čekal na pokyn boha, aby ho přesunul.

"Jdeš?" Zavolal jsem.

"Ne," otřel si rukama obličej. "Bude možná lepší, když na Trace počkám přímo tady."

Vlastně to byl ten nejhorší nápad, který jsem v celém svém životě slyšel. Jeden pohled na něho a dostane životní šok, a to všechno předtím, než bude schopen se jakkoliv obhájit.

No kurva. S nadávkou jsem si stoupl vedle něho. Možná chci Trace víc než cokoliv jiného, ale nenechám ho padnout samotného.

Přední dveře se otevřely a dech se mi zadrhl, když vstoupil můj otec. Každou svou částí vypadal jako pravý mafián, přes jeho černý italský oblek a lesklé kožené boty až po tmavé sluneční brýle. Z toho chlapa čišela mafie, zatímco z Nixona a ze mě čišela spratkovitost.

"Nixone." Zakýval Anthony jeho směrem a pak se chladným pohledem zadíval na mě. "Synu."

Naježil jsem se. Nemohl jsem si pomoct. Neměl jsem žádný důvod nenávidět svého otce. Celý můj život mi dával střechu nad hlavou, živil mě a udržoval v teple, ale nebyla mezi námi žádná láska, jen soupeření. Možná to bylo ono. Když se podíval na Nixona, viděl v něm víc syna, než když se podíval na mě. Byla to pro mě zase připomínka toho, že jsem druhý nejlepší, ne tak dobrý - nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu.

Anthony se přesunul vedle nás, zrovna když se vstupní dveře otevřely podruhé.

Slyšel jsem Frankův hlas.

A pak se objevila Trace, oči měla rozšířené strachem a pusu otevřenou v úžasu.

Upírala pohled na strop, ale potom blikla po Nixonovi, Anthonym a nakonec mně.

Žaludek se mi zmuchlal do kuličky, když jsem si všiml, jak se její pohled mění ze strachu do úplného zklamání. Já to udělal. Já ukradl ten úsměv, tu nevinnost, tím, že tu jen tak stojím, jsem od ní odtrhl jednu její část, kterou nebudu nikdy schopný vrátit zpátky.

"Připraveni?" Zeptal se Nixon drsným hlasem, když očima zkoumal Franka od hlavy k patě, jako by byl Satan.

"Ano," vyštěkl Frank a tlačil Trace do obývacího pokoje, pryč z našeho dosahu. Opravdu už nebylo cesty zpět. Vůbec.

Nixon a já jsme si sedli na pohovku naproti Trace. Ve tváři byla bledá, se rty staženými do přísného výrazu. Její obvyklá projasněná nálada byla nahrazena něčím tak srdcervoucím, až přímý pohled na ni bolel.

Naši muži nás obkroužil a své zbraně mířili na Frankovy muže, zatímco ti drželi zbraně namířené na nás. Opravdu to vypadalo jako ve špatném mafiánském filmu a vůbec ne reálně, ale mezi námi bylo tolik špatné krve, že důvěra, která by tam měla být, nebo zdravý respekt mezi šéfy, byly dávno pryč, přerušené a zničené zbytečnou smrtí a oběťmi.

"Porušil jsi pravidla," řekl Frank a opřel se o opěradlo černého koženého gauče.

Nixon se ušklíbl. "Co? Myslel sis, že jsem to věděl?"

"Vyrostl jsi s ní!" Zařval Frank.

Wow. Byli jsme tu tři sekundy a už potřeboval naučit se ovládat svůj vztek.

"Bylo jí šest!" Křičel Nixon.

"Ty jsi stejně tak mohl zmáčknout kohoutek. Tvůj otec..."

"Je mrtvý." Zašklebil se Nixon. "Studený a bez života, ležící přímo vedle mé matky."

"Cože?" Trace zavřískla. Ach k čertu, opravdu, Nixone? Skvělé načasování, no opravdu, epické. "Říkal jsi, že - "

"Monroe to neví, Trace." Nixonovy oči na krátký moment zněžněly. "Byl už nějaký čas nemocný. Je to..."

"Není to žádný její zatracený problém." Odplivl si můj otec a zíral na Trace, jako by už dávno neměla nárok na vykoupení. Takovou nenávist jsem v očích svého otce nikdy neviděl a tak rychle, jako se objevila, zase zmizela, zamaskovaná lhostejností.

"Pánové." Odkašlal jsem si. "Zpátky k důvodu, proč jsme uspořádali tuto schůzku."

Frank se naježil. "Jak už jsem říkal..." Položil paže kolem Trace a stiskl. "Tato dívka chudák ztratila rodiče, když jí bylo šest let. To je pořád věk na to, aby byla rozpoznatelná, měl jsi to vědět, Nixone."

"Já jsem ti řekl, kdy jsem ji poznal já," bránil se Nixon. "A nemohl jsem s tím nic udělat!"

"Vzal jsi ji pryč ze školního pozemku."

Ach, pro boží lásku, samozřejmě, že vzal! Co jiného měl dělat?

"Předtím, než jsem to věděl." Povzdechl si Nixon ztěžka. "Neměl jsem žádnou představu, dokud jsem neviděl ten zatracený náhrdelník a nápis Alfero na něm."

"Tak ses měl držet dál."

Bylo to jako hrát ping pong. Nixon řekne něco, potom Frank, pak zase Nixon, a oba dva měli svým způsobem pravdu, ale pořád se mýlili ve věci, na které záleželo nejvíc, a totiž na Tracině bezpečnosti.

"Opatrně," promluvil můj otec. "Možná máš teď právo na to, abys ho mohl vyzvat na souboj, ale pořád je tu šéf. Již nějakou dobu. Tak našlapuj opatrně, starý muži."

Frank si odkašlal. "Promiňte, pane Abandonato." Vyplivl ta slova, jako by byla jed. "Ale v okamžiku, kdy její krytí vyplulo na povrch, jsi ji měl zamknout v jejím zatraceném pokoji."

Nixon vedle mě ztuhl, prsty si zaťal do stehen. "Ona je teenager, Franku. Co chceš, abych udělal? Odhalit krytí všech? Všechno zničit? A kvůli čemu? Kvůli opatření? Jsme v tom zatracené čtyři roky." Jeho pohled padl na mého otce. "Někteří z nás dýl. Jak jsem mohl vědět, že ji hodíš přímo do zatracené války? Svou vlastní vnučku? Vedli jsme si dobře, dokud jsi nám neudělal toto!"

"A ty pořád nemáš důkaz!" Vykřikl Frank.

"Jsme blízko!" Opáčil Nixon. "Potřebujeme jenom víc času."

"Čas nevrátí Trace zpátky rodiče," řekl Frank jemně. "Čas nevyléčí zlomené srdce a čas nespraví fakt, že jsi pomohl odhalit moji nevinnou vnučku našemu světu. Jen jsem chtěl uklidnit svoji umírající ženu a zároveň dovolit, aby Trace mohla udělat návnadu, když to bude nevyhnutelné, a co udělals ty? Nárokuješ si ji sám pro sebe! Abandonato!"

A bylo to tady. Příčina problému. Nixon si vzal něco, co není jeho - její spojenectví, její oddanost, její lásku. Něco, s čím byl dosud obeznámen pouze Frank, když vezmeme v potaz příběh jeho syna a snachy.

"Všechno, co můžu říct, je, že je mi to líto. Ale byl bys radši, abych ji nechal bezmocnou? Přiznej to. Věděla by, že se něco děje, kdybych ji zamknul v pokoji a upřímně jsme si ani nebyli jistí, jestli už byla odhalená, ne do včerejší noci, když nás skoro..." Nixon polkl. "... zabili."

"Kdy už bylo málem pozdě!" Zakýval Frank. "Tak co budeš dělat teď? Jak to budeš chtít napravit?"

"Snadno. Necháme všechno utichnout a pak musíme zapracovat na tom, aby se infiltrovala rodina De Lange."

Frank kývnul, očividně se mu ta odpověď líbila. "A ona musí být ochráněná."

"My ji chráníme," řekl jsem přes zatnuté zuby a zíral na Franka.

"A skoro umřela," zopakoval Frank. "Minulou noc. Že? Nebo počkej, ty jsi byl moc zaneprázdněný strkáním jazyka do krku mojí vnučky."

Nixon ve mžiku vytasil zbraň a zamířil s ní na Franka. "Ještě jednou zneucti respekt své vnučky před mými i tvými muži a skončíš."

Ušklíbl jsem se, nemohl jsem si pomoct. Vyhrožuje mu prolitím jeho krve za to, že říká negativa o dívce, pro kterou bychom umřeli, abychom ji ochránili!

Frank se zamračil. "To bys nikdy neudělal. Miluji ji. Schoval jsem ji. Patnáct let práce pryč jen kvůli tobě!"

Nixon složil zbraň a zanadával. "Neměla do té školy vůbec chodit."

Ve Frankových rysech se objevila něha. "To její babička. Řekla mi na smrtelné posteli, že chce, aby Trace znala pravdu. Myslel jsem, že splním své ženě poslední přání a zároveň uchlácholím svoji vnučku. Dovolím ji zažít luxus, ve kterém měla vyrůstat. Ten život jí byl ukraden. Jak jsem řekl, nepředpokládal jsem, že bude odhalená, a kdyby byla, domníval jsem se, že bychom ji mohli použít ke stažení rodiny De Lange."

Nixon se díval z Franka na Trace. "Použít vlastní vnučku? Myslím, že jsme tady skončili."

"Myslím, že ano." Frank se zvedl ze svého místa. Nixon a Frank se objali a políbili jeden druhého na tvář, zatímco v italštině pronesli 'Krví dovnitř - Ne ven'.

Vrhl jsem pohled na Trace. Zatraceně, vypadala hrozně. Slzy se jí hromadily v očích. Chtěl jsem ji držet a nikdy nepustit, ale nejvíc ze všeho jsem jí chtěl říct, jak moc je mi líto, že byla chycená mezi peklem a peklem, dvěma zatracenými body, ze kterých se nikdy neosvobodí.

Chtěl jsem jí říct, že jsem se snažil ji nemilovat.

Snažil jsem se ji ochránit.

Snažil jsem se ji od sebe odstrčit.

Ale konec konců, nemůžete zastavit osud, můžete mu jen na chvilku dát pauzu.

Naznačil jsem jí rty 'promiň' a držel hlavu skloněnou, když jsme se šourali ven.

"Ještě poslední věc," zavolal za námi Frank.

Bleskově vytasil zbraň a střelil vedle Nixonovy nohy.

Nixon se ani nepohnul. Jen zíral na zem a pak na Franka s chladnou lhostejností. "Poznamenáno." Zakýval Nixon, jako by ten starý mizera vůbec zrovna nevypálil střelu, která skončila až nebezpečně blízko jeho palce. Následovali jsme ho ven.

Můj otec něco Nixonovi pošeptal, než sedl do auta a odjel. Vlezl jsem do Range Roveru a nastartoval.

Tex byl zticha.

Nixon byl zticha.

Já byl zticha.

Jo, byl to špatný den. Všichni jsme se cítili na hovno, protože jsme byli zodpovědní za to, že jsme někomu zruinovali život.

Když se narodíte do mafie, víte, jaký osud vás čeká. Víte, co se od vás očekává. Žijete, zabíjíte, eventuálně umřete se ctí. Ale být do toho všeho vhozen jako Trace? Není do pekla žádná šance si zvyknout na to, že každý den může být váš poslední.

Každá chvíle, každý den, každá zkušenost - všechno je vám odejmuto, protože jste na ostří s jinou rodinou.

"Do prdele." Praštil Nixon rukou, zatímco jsem si zapínal bezpečnostní pás.

Odjížděli jsme z pozemku a v pozadí nám hrála hudba osmdesátých let.

"No," odkašlal si Tex. "Uvízla v tom."

"Je v tom až moc." Zašeptal Nixon. "Bude nás všechny nenávidět."

"To není pravda," argumentoval jsem. "Pořád to můžeme napravit. Jen jí musíme dát čas, aby si uspořádala všechny informace."

"A jak dlouho myslíš, že jí to bude trvat? Hmm?" Vyprskl Nixon. "Ach, mimochodem, Trace, tvé rodiče zavraždil nějaký De Lange psycho, který to nastražil tak, aby to vypadalo, že to udělal můj otec, nenáviděný milenec v tom malém trojúhelníku, kterého nasralo, že byli tak šťastní. Nebo co tohle? Tví rodiče zemřeli kvůli chamtivosti. Kvůli penězům? Umřeli bez důvodu a byla to moje vina. Vina mého otce, vina mé rodiny, protože když z toho nemůžeme obvinit De Lange, když nemáme za ty roky pořád žádný důkaz, Alfero nedodrží svůj slib."

Polkl jsem sucho v krku a zaremcal, "Vyhladí celou Abandonato linii."

Nixon znovu zanadával. "Je to jeho právo. Ty to víš."

"Nemůžeš jen tak zavraždit nějakého šéfa," poukázal Tex. "I když na to máš právo."

"Frank může," povzdechl jsem.

"Frank to udělá," souhlasil Nixon.

"No, má to i světlou stránku!" Tex dvakrát tleskl rukama. "Aspoň já budu žít. Já jsem Campisi."

"Texi," zanaříkali jsme zároveň s Nixonem.

"Raději to kdykoliv risknu s Frankem než s tvým otcem," zašeptal jsem si pod vousy.

"To jsme dva," zamumlal Tex.

"Takže co teď?" Zeptal jsem se a doufal, že bude mít Nixon připravený nějaký herní plán, který bude zahrnovat ukradnout Trace a strčit ji do krytí.

"Jeď zpátky ke kampusu. Vezmu si SUV. Potřebuju přemýšlet." Nixon poklepával prsty o palubovku a povzdechl si. "Potřebuju vymyslet, co bude dál."

"V mafii?" Zasmál se Tex ze zadního sedadla. "Krev, vždycky můžeš počítat s hektolitry krve."