TLOM - 7. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

I TA VŮNĚ BYLA OMAMNÁ. Měl jsem z ní závratě, zhoršila bušení v mé hlavě a měl jsem větší tlak na hrudi. Čáry žluté a červené, vířivá stříbrná a pruhy černé. Moje ruce létaly, sprejovaly, natahovaly se a rozmazávaly barvy. Byla moc velká tma, na to abych viděl, jestli jsem vytvořil to, co jsem měl v hlavě. Ale nezáleželo na tom. Mně ne. Záleželo by na tom té dívce. Potřebovala, aby jí někdo viděl. Tak jsem namaloval její obrázek, ukázal jsem světu její tvář. Možná teď odejde.

Vídal jsem jí od poloviny léta, od té noci, co jsem našel svázanou Georgiu a vzal jí domů. Od té doby jsem začal vídat Molly. Napsala své jméno a Y zakončila dlouhým točivým ocáskem. Viděl jsem to jméno na testu z matematiky. Ze všech věcí mi ukázala zrovna ten test. V horní části bylo velké písmeno A, asi na to je hrdá. Nebo byla. Jednou. Předtím.

Molly vypadala trochu jako Georgia – blond vlasy a smějící se oči. Ale ukazovala mi věci a místa, které pro mě nic neznamenali, stejně jako ten test z matematiky. Slunečnice kolem cesty, na které jsem nikdy nejel, neklidná obloha a dešťové kapky, které dopadaly na okno lemované závěsy se žlutými pruhy, ruce ženy a jablečný koláč, s perfektně propečenou krustou.

A pak byla moje malba zezadu osvětlena dvěma reflektory. Zahodil jsem plechovku v ruce a sklouzl dolů po šikmé betonové zdi, plechovky s barvou jsem měl na provizorním pásu a teď řinčely, když se odrážely od mých nohou, jak jsem běžel pryč.

Ale ty světla mě sledovaly, uvěznily mě mezi trámy, až jsem zakopl a bolestně dopadl na zem, kde mě plechovky bodaly do břicha, boků, a do kůže na dlaních se mi vetřel štěrk. Auto zastavilo a já jsem byl dočasně propuštěn z tvé světelné záře. Hned jsem byl zpátky na nohou, ale něco bylo s mou pravou nohou, protože jsem spadl zpátky na zem a zařval jsem, když bolest pronikla přes můj adrenalin.

„Mosesi?“

Nebyla to policie. A nebyl to ani vrah té dívky. Byl jsem si docela jistý, že jí někdo zabil. V jejích obrázcích byla vážnost a čerstvost, kterou jsem viděl, jen když byla smrt nečekaná a násilná. Když byla smrt nová.

„Mosesi?“ Ozvalo se znovu. Otočil jsem se a zvedl ruku, abych si zastínil oči před baterkou, kterou na mě někdo svítil.

„Georgio?“ Co tady sakra dělá v jednu ráno, když jde zítra do školy? Můj duševní monolog zněl jako bych byl rodič a okamžitě jsem se zastavil. Nic mi do toho nebylo, stejně jako jí nic nebylo po tom, co tady dělám. Jako bych to řekl nahlas, protože se okamžitě zeptala:

„Co tady děláš?“ Georgia taky zněla jako rodič a já jí jako obvykle neodpověděl.

Snažil jsem se dostat na nohy a trhnul jsem sebou, když jsem si uvědomil, že z mé nohy něco trčí. Sklo. V koleni jsem měl vražený dlouhý úlomek skla.

„Proč to děláš?“ Její hlas zněl smutně. Neobviňovala mě. Nejančila, ani se nebála. Zněla prostě smutně, jako by mě nechápala, ale chtěla by. „Proč po všem maluješ?“

„Je to veřejný majetek. Nikoho to nezajímá.“ Bylo hloupé něco takového říct, ale nemohl jsem jí to vysvětlit. Stejně jako jsem to nemohl vysvětlit nikomu jinému. Nešlo to.

„Charlotte Buttersovou to zajímalo. Paní Murrayovou to sakra taky zajímalo.“

„Takže jsi dneska večer venku, abys chránila veřejný majetek před pomalováním?“ zeptal jsem se. Podjezd neobklopovalo nic kromě dlouhých polí plné zlaté pšenice… nebo co to tady roste. Kousek odtud byl chumel podniků, ale byl to jen malý ostrůvek na tomhle zlatém poli.

„Ne. Viděla jsem, jak odcházíš. Sledovala jsem tě do Nephi.“

Bezvýrazně jsem na ní zíral.

„Tvoje světla na autě se odrazily do mého okna, když jsi odjížděl. Byla jsem ještě vzhůru.“

To nedávalo moc smysl. Maloval jsem tady už přes hodinu.

„Jezdila jsem kolem, dokud jsem tě nenašla; viděla jsem tvůj džíp na kraji silnice,“ dokončila tiše. Její upřímnost mě ohromovala. Neměla žádnou vynalézavost. A když se snažila zamaskovat svoje city, viděl jsem skrze ní. Byla jako sklo – ryzí, čistá a jasná jako facka. A stejně jako sklo mě její upřímnost řezala.

Vytrhl jsem střep z kolena, začal jsem nadávat a ta diverzní taktika zafungovala, protože Georgia sklopila oči k mé ráně. Posvítila na ní baterkou, aby lépe viděla, a když si všimla krve, která zbarvovala moje kalhoty v měsíčník světle, začala nadávat se mnou.

„Není to tak hrozné.“ Pokrčil jsem rameny. Ale bolelo to.

„Pojď sem. Mám pod sedadlem lékárničku.“ Lákala mě baterkou, udělala světelný kruh, když se otočila a předpokládala, že jí budu následovat. Což jsem udělal.

Otevřela dveře auta, vytáhla zpoza sedadla spolujezdce oranžovou plastovou krabičku a s očekáváním poklepala sedadlo.

„Můžeš si tady sednout?“

Zavrčel jsem. „Je to jen škrábnutí – nebudeš mi tu nohu muset amputovat.“

„Ale krvácí to jako blázen.“

Vytáhl jsem nohavici nahoru a Georgia se zaneprázdnila tím, že si hrála na doktora, zatímco já jsem zíral na vrchol její blond hlavy a po milionté přemýšlel, proč se kolem mě motá. Bylo to odhodlání? Ta holka milovala výzvu, to šlo vidět. Pozoroval jsem, jak jezdí na černém koni, přeskakuje s ním ploty a létá po poli. Sledoval jsem jak jemně a vytrvale mámila hřebce, který je z ní teď tak okouzlený, že přiběhne hned, jak na něj zavolá. Ale já jsem nebyl zvíře a nechci být další překážka, kterou překoná, a byl jsem si jistý, že pro ní znamenám přesně to.

Ta myšlenka mě naštvala, a hned jak byla hotová, jsem si stáhl nohavici, vystoupil z jejího auta a beze slova jsem zamířil ke svému džípu. Klusala za mnou.

„Jdi domů, Georgie. Porušuješ další z mých zákonů. Nebudeš mě sledovat.“

„To jsou tvoje zákony, Mosesi. Nesouhlasila jsem ani s jedním z nich.“

Slyšel jsem, jak jde za mnou a i přes své přesvědčení jsem se zastavil. Všude tady bylo rozbité sklo a plechovky piva. O víkendu tady pili nezletilí. Pokud se to dalo počítat podle těch plechovek piva, tak se tady opíjelo víc lidí, než kde jinde ve městě. Nechtěl jsem, aby si ublížila. Šel jsem zpátky za ní, vzal jí za ruku a doprovodil jí k jejímu autu.

„Jdi domů, Georgie,“ zopakoval jsem, ale tentokrát jsem se to snažil říct laskavěji. Otevřel jsem dveře na strašně řidiče jejího rezavého auta, kterého pojmenovala Myrtle, protože se to rýmovalo s želvou (turtle) a přesně tak rychle se to auto pohybovalo.

„Proč jsi namaloval tu holku? Na nadjezdu. Proč jsi to udělal? Co to znamená?“ Její hlas byl smutný, jakoby se cítila zrazená. Nevěděl jsem čím.

„Viděl jsem její fotku. Namaloval jsem ji,“ řekl jsem jednoduše. Ve skutečnosti jsem její fotku neviděl, alespoň ne tak, jak to znělo. Ne na letáku – i když byl vyvěšený na poště. Viděl jsem to ve své hlavě.

„Líbilo se ti, jak vypadala?“

Lhostejně jsem pokrčil rameny. „Je pěkná. Je to smutné. Rád maluju.“ Pravda. Byla pěkná. Bylo to smutné. Rád maluju.

„Znal si jí?“

„Ne. Vím, že je mrtvá.“

Georgia vypadala zděšeně. I ve tmě jsem dokázal říct, že jsem jí rozrušil. Myslím, že jsem to zamýšlel. Chtěl jsem, aby se bála.

„Jak?“

„Protože děti na letácích obvykle jsou. Byla odsud?“

„Ani ne. Je ze Sanpete. Je to stejně malé město jako tohle. A je divné, že prostě zmizela. Je to druhá holka, která zmizela stejně jako ta minulý rok. Je to prostě… divné. Strašidelné, víš?“

Přikývl jsem. Jméno té dívky bylo Molly. A byla definitivně mrtvá. Pořád mi ukazovala věci. Ne o její smrti. Ale o jejím životě. Doufal jsem, že mi teď dá pokoj. Tohle už trvalo moc dlouho. Nechápal jsem, proč za mnou vůbec přišla. Většinou tady musí být nějaká spojitost. Molly jsem nikdy nepotkal. Ale teď snad odejde, doufal jsem. Namaluj je a oni zmizí. Takhle jsem je bral na vědomí. A většinou to stačilo.

„Když jsi tady uprostřed noci a maluješ jí… tak je to taky divné,“ řekla Georgia statečně a dívala se mi do očí.

Znovu jsem přikývl. „Bojíš se, Georgie?“

Pozorovala mě, jako by se snažila dostat se do mé hlavy. Můj Malý zaříkávač koní se mi snažil něco říct. Zavrtěl jsem hlavou, abych jí pročistil. Nebyla moje Malá zaříkávačka koní. Nebyla moje nic.

„Jo. Bojím se. Bojím se o tebe, Mosesi. Protože to každý uvidí. I policie. A lidi si nakonec budou myslet, že jsi té holce něco udělal.“

„To si myslí všude kam jdu, Georgie. Jsem na to zvyklý.“

„Vždycky maluješ mrtvé lidi?“

Její hlas zněl jako bič a já jsem cítil, jak šlehl přes mou tvář se všemi trhlinami, bodnutími a tajemstvím.

Ustoupil jsem, ohromen tím, jak snadno se jí podařilo rozluštit to. Zamířil jsem k džípu a nechtěl jsem nic víc, než běžet, běžet, běžet a pořád běžet. Proč jsem prostě nemohl odejít? Měl jsem sedm měsíců, než skončí škola, ale pracoval jsem na GED[1] a šetřil jsem si peníze. Sedm měsíců. A potom - i když Gi miluju a představa, že už nikdy Georgiu neuvidím, bolela - opustím tohle malé město plné zvědavých lidí, jejich podezřelého myšlení, vměšování a neúnavných drbů. A budu neustále v pohybu, budu malovat, kudy půjdu. Nevěděl jsem, jak přežiju, ale nějak to udělám a budu volný. Volný jako nikdy.

Georgia klusala za mnou, „Na straně naší stáje jsi namaloval mého dědu. Je mrtvý dvanáct let. Bylo mi pět, když umřel. Namaloval jsi bouři na stodolu Charlotte Butterové. Jejího manžela tam zabila bouřka. Na tabuli paní Murrayové jsi namaloval muže jménem Ray a já jsem zjistila, že se tak jmenoval její snoubenec. Zabil se v nějaké podivné nehodě dva týdny před jejich svatbou. Maloval jsi taky uvnitř starého mlýna. Viděla jsem to. Nepoznala jsem ty tváře, ale všichni jsou mrtví, že?“

Nebyl žádný způsob jak odpovědět, aniž bych jí o sobě všechno řekl. Chtěl jsem jí všechno říct. Ale na to jsem byl až moc chytrý. Takže jsem šel dál.

„Mosesi! Počkej! Prosím, prosím, prosím přestaň ode mě odcházet!“ zakřičela frustrovaně tak blízko k slzám, že jsem skoro slyšel, jak se hromadí za jejíma očima. Moje srdce zabolelo a moje vůle se vypařila. Udělal jsem tu jedinou věc, u které jsem věděl, že zapomene na své otázky a zapomene na všechny pochybnosti, které o mně má. Oba zapomeneme.

Nechal jsem jí, aby mě dohnala.

A když to udělala, otočil jsem se k ní a obmotal kolem ní paže tak pevně, že se naše srdce přitiskly na sebe a našly společný rytmus. Moje bušilo do jejích ňader a její se tisklo na mou hruď, jako by mě vyzívala stejně tak, jako vždycky. Líbal jsem jí znova a znovu na rty, nechal jsem barvu jejích úst vstoupit do mé problematické mysli, a vyhnal jsem z hlavy všechno ostatní, až dokud tam nezůstala jen Georgia, jen její růžové polibky a měsíční světlo, jen žár. Dotkl jsem se jejího těla a hřál jsem si ruce tam, kde se dotkly její pokožky, dokud její otázky neodvál vítr. A ta dívka, kterou jsem namaloval na betonový podjezd, zvedla svůj obličej k nebi a nechala nás o samotě.

**

GEORGIA

ODEŠLA JSEM ZE ŠKOLY DŘÍV než skončila a vzala jsem Myrtle na projížďku k podjezdu, abych se podívala na Mosesovu malbu na denním světle, ještě než to bude muset zakrýt.

Bylo to tak krásné. Ta dívka se smála na neznámého ctitele, tvář zvednutou ke slunci a vlasy jí létaly kolem ramen. Skoro jsem žárlila a styděla jsem se za to. Ale Moses jí takhle viděl. Jak to bylo možné, to jsem nevěděla. Ale on byl umělec a ona jeho múza, bez ohledu na jak krátkou dobu. A to se mi nelíbilo. Chtěla jsem být jeho jedna jediná. To můj obličej jsem chtěla v jeho hlavě.

Seděla jsem a zírala na tu smějící se dívku, která ožila na osamělém podchodu pomocí barvy ze spreje a geniálního novodobého Michelangela. Nebo možná Van Gogha. Nebyl Van Gogh ten blázen? Ta dívka, kterou Moses namaloval, vypadala plná života a byla jsem si jistá, že nemůže být mrtvá. Ale Moses si myslel, že byla. Ta představa mi zkroutila žaludek a moje nohy se proměnily v želé. Ne proto, že byla mrtvá – to byla hrůza – ale protože se Moses zdál být jistý. Nikdo, kdo se na to podíval, si nemohl myslet, že by Moses zesměšňoval něčí zármutek nebo že by to bylo násilné. Ale bylo to divné. A nikdo nevěděl co s ním. Nic z toho nepopřel. Ale taky se nesnažil bránit.

A včera v noci. Včera v noci jsem byla vystrašená, naštvaná a zmatená. Zdál se tak nedosažitelný. Tak zoufale vzdálený! Takže když se ke mně najednou otočil a líbal mě, držel mě tak pevně, jakoby žádná vzdálenost neexistovala… nějaká část mě se tomu poddala. A když odhodil svou bundu a my padli na zem s dlaněmi a ústy u sebe, a odhrnovali jsme oblečení, které nás od sebe drželo, já neprotestovala a on nezastavil.

Vyrostla jsme na farmě s koňmi. Měla jsem celkem jasné grafické znalosti toho procesu. Ale nic mě nemohlo připravit na ten pocit, na tu potřebu, na ty intenzivní vjemy, na sílu a na to sladkou agonii. Dostali jsme se do prostoru, který byl současně tak prvotní a zralý, že se z našeho srdečního tepu stal ohlušujícím metronomem, který úderem odbíjel čas a značil tento okamžik. Byla jsem tak naplněná úžasem, že jsem nemohla odtrhnout oči. Nemohla jsem je ani zavřít.

„Mosesi, Mosesi, Mosesi,“ zvolalo mé srdce a hned potom to zopakovaly má ústa.

Jeho oči byly stejně rozšířené jako moje, jeho dech mělký a když jeho rty nebyly přitisklé k mým, byly pootevřené, lapal po dechu, když jsme se drželi navzájem, ruce sepjaté a oči spoutané na tom druhém. Naše těla se pohybovaly v rytmu, který byl stejně starý jako zem, na které jsme leželi.

Znala jsem se dost na to, abych věděla, že později nebudu pyšná na svůj nedostatek sebekontroly. Nebudu mít ráda smetím posetou betonovou stavbu nedaleko, ani trávu pod mými zády. Věděla jsem, že nebudu schopná se nějakou dobu podívat tátovi do očí. Ale stejně tak vím, že to bylo nevyhnutelné. Řítila jsem se k té chvíli od prvního okamžiku, kdy jsem Mosese viděla. Mí rodiče byli věřící, duchovní lidé. Vyrůstala jsem tak, že jsem každý týden chodila do kostela a dostávala rady, jak se vyhnout hříchu. Ale nikdo mi neřekl, jaké to je. Nikdo mi neřekl, že odolávání je jako snažit se dýchat přes brčko. Marné. Nemožné. Nereálné.

Takže jsem vytáhla brčko a naplnila své plíce vzduchem, naplnila své plíce Mosesem a vtahovala ho do sebe velkými nádechy, neschopná zpomalit nebo se soustředit na něco jiného kromě dalšího nádechu.

Možná jsem se od něj mohla držet dál. Možná jsem se od něj měla držet dál. Ale včera v noci jsem nemohla. A taky jsem to neudělala. A při denním světle, když sedím v zašlém slunečním svitu jednoho říjnového odpoledne, s pohledem upřeným na tvář dívky, kterou namaloval můj milenec a kluk, který vlastnil mou duši i tělo, jsem si přála, abych mohla.

---

[1] GED - General EducationalDevelopment – Test, po kterém se dostane certifikát, který dokazuje, že člověk splnil základní minimum požadavků pro absolvování střední školy.