TLOM - 25. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

V LEVAN SE NEDALO DĚLAT MOC kromě jízdy na koních. Nebo jízdy na čtyřkolkách. Nebo si užívat prostranství. Nebo mít přátelé. Vzhledem k tomu, že jsem neměl nic z toho, skončil jsem u toho, že jsem sledoval Georgiu. Někdy jsem jí sledoval z okna v patře a doufal, že mě nevidí. Někdy jsem jí sledoval ze staré verandy Gi, když jsem jí opravoval, což mi dávalo záminku jí nenápadně sledovat, jak pracovala s koni a lidmi, den co den, obvykle ve velké kulaté ohradě. Zdálo se, že po svých rodičích zdědila práci, kterou sami dělali. A hodilo se to k ní.

Její pokožka byla opálená a vlasy ještě světlejší ze slunce. Její tělo bylo dlouhé a štíhlé – silné ruce, nohy a štíhlé prsty pevně držely otěže. Všechno na ní bylo dlouhé… její vlasy, její nohy, dokonce i její trpělivost. Nikdy neztratila pozornost nebo trpělivost s koni, se kterými pracovala. Naléhala, šťouchala, přemlouvala a podmiňovala si je. A znovu si podmiňovala i mě. Nemohl jsem se na ní vynadívat. Nebyla ten typ holky, který by se mi měl líbit. Vůbec nebyla můj typ. To byl ten argument, který jsem měl, když jsem přišel do Levan před téměř sedmi lety a viděl jí, starší, jak se smála, jezdila na koni a vysmívala se mi, dokud jsem se od ní nemohl držet dál. Soustředila se na mě celé léto, jako bych byl ta jediná věc, kterou chtěla. A ta intenzita byla moje zkáza.

Náš syn měl stejnou intenzitu. Často seděl někde poblíž, u plotu, jako by si to jeho duch pamatoval, i když neměl žádnou fyzickou podobu. Zíral na svou matku, a koně, které trénovala, a já jsem přemýšlel, jestli Eli často chodil navštěvovat svou matku. Přemýšlel jsem, jestli je mezi zvířetem a ženou takový vztah, že to přivolá i dítě, kteří se spojí v klidné ohradě a vytvoří si tam oázu klidu a pohodlí, která zkrotí každého, kdo tam vejde.

Bylo to divné, viděl ženu a její dítě, aniž by si ta žena byla vědoma, že je tam s ní, sleduje jí a vznáší se nad ní, jako její malý anděl strážný. Položil jsem nářadí a šel jsem k ní, zatímco pracovala, protože jsem jí chtěl být blíž, blíž k nim, i když by byla radši, kdybych zůstal v dálce.

Když jsem vylezl na plot poblíž Eliho, nezdálo se, že by si mě všiml, jako by byl mezi světy. Ale Georgia si mě všimla a lehce ztuhla, jako by uvažovala, jestli má utéct a potom se napřímila a já jsem věděl, že si řekla, že je to její „zatracený pozemek a Moses může jít do prdele.“ Viděl jsem to v tom způsobu, jakým zvedla bradu a trhla lasem v ruce. Musel jsem se usmát. Naštěstí mě neposlala do prdele. Ani mi neřekla, abych odešel.

Takže jsem seděl, oči jsem měl upřené na ženu a koně, kterému se dvořila, a zanedlouho začaly být Eliho myšlenky tak hlasité, že jsem je nemohl přeslechnout.

„Jak koně mluví, mami?“

„Nemluví, miláčku.“

„Tak jak poznáš, co chcou?“

„Chce to, co ty. Chce si hrát. Chce lásku. Chce jíst a spát a běhat.“

„A nechce dělat svoje domácí práce?“

„Ne. Nechce dělat svoje domácí práce.“

Viděl jsem její obličej, jako bych se na ní díval dolů, z vrcholku koně a ona se sladce usmála, smích v hlase a ruku na mé noze. Ne na mé noze. Na Eliho noze. Eli mi ukazoval svou vzpomínku. Jel na koni a Georgia ho vedla. Světlo bylo stejné, západ slunce zbarvil západní kopce a ohrada se koupala v měkkém zlatém závoji, zemi pokrývaly stíny a sluneční světlo. Zatřásl jsem se, když jsem se snažil oddělit scénu v mé hlavě od scény, kterou jsem měl před sebou, ale Eli ještě neskončil.

„Miluje mě Calico?“

„Samozřejmě!“ Georgia se zasmála, ale Eli byl velmi vážný.

„Já jí taky miluju. Jak jí to mám říct, když nemluví?“

„Můžeš jí to ukázat.“

„Jak jí to ukážu? Udělám velké srdíčko rukama?“ Eli zakřivil malé ruce do tvaru, které mělo připomínat srdce. V sedle trochu zabalancoval a Georgia ho jemně pokárala.

„Dávej pozor. A ne. Nemyslím si, že by to Calico pochopila, kdybys jí ukázal srdíčko. Pozná, že jí miluješ z toho, jak se k ní chováš. Že se o ní staráš. Že s ní trávíš čas.“

„Měl bych jí hodně hladit?“

„To by bylo dobré.“

„Měl bych jí donést i jablíčka k jídlu? Má ráda i mrkve.“

„Ale ne moc. Nechceš, aby jí z té lásky bylo špatně.“

„Mosesi!“

Geogia stála pode mnou, ruce na mých rukou, jako by mě chtěla udržet na plotu, zatímco já jsem balancoval stejně jako Eli, když se snažil udělat srdíčko rukama. Chytil jsem se a sklouzl z plotu do ohrady, a když jsem to udělal, moje tělo se otřelo o Georgiino. Oba jsme sebou trhli, ale ani jeden necouvl. Ten kůň, se kterým pracovala, Cuss, přešel na druhou stranu ohrady a my byli sami. Sami se západem slunce, koněm a Eliho vzpomínkami.

„Sakra! To už nedělej! Myslela jsem, že spadneš!“ Její obličej byl tak blízko, že jsem viděl zlaté skvrny v jejích hnědých očích a malou rýhu mezi obočím, která značila její obavy. Zíral jsem tak dlouho, že se z obavy stal úšklebek.

„Mosesi?“ zeptala se pochybovačně.

Zvedl jsem oči z její tváře a viděl jsem Eliho usazeného na plotu, jeho kadeře zvedal měkký vánek, jako by vítr věděl, že tam je a vítal ho.

„Je tady, Georgie. A když je blízko, tak se v něm trochu ztrácím.“

Georgia uskočila, jako bych vytáhl z kapsy hada a nabídl jí ho. Ale její oči se rozhlédly po okolí, jako by si nemohla pomoct.

„Díky, že jsi mě nenechala spadnout,“ dodal jsem tiše. Cítil jsem se dezorientovaný z toho, jak jsem byl na dvou místech současně. Eliho vzpomínky mě zcela unesly a návrat do současnosti byl nepříjemný. Bylo to jiné, než co jsem dosud prožil, malé okna do jeho života, tak plné a přesto nedostačující. Chtěl jsem v jeho hlavě zůstat celý den. Najednou mě napadlo, jestli koně a dívky mluví stejným jazykem a já jsem okamžitě věděl, že se mi Eli snaží pomoct a říct mi, jak se dvořit Georgii.

„Je pořád tady?“ zeptala se Georgia a přerušila moje myšlenky.

Nemusela říct, koho myslela, ale její otázka mě zaskočila. Nevím, kdy mi začala věřit, ale nebudu to zpochybňovat. Podíval jsem se zpátky, kde byl usazený Eli a zjistil jsem, že je pryč. Měl pozornost, která byla pro čtyřleté pravděpodobně typická, a bez varování se objevoval a zase mizel. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne.“

Georgia vypadala skoro zklamaně. Dívala se za mně, kolem ohrady do kopců, které byly západně od Levan. A pak mě zatraceně překvapila.

„Přála bych si mít tvůj dar. Jen jeden den,“ zašeptala. „Můžeš ho vidět. A já už ho nikdy neuvidím.“

„Dar?“ dusil jsem se. „Nikdy jsem na to nemyslel jako na dar. Nikdy,“ protestoval jsem. „Ani jednou.“

Georgia přikývla a já jsem věděl, že to taky nepovažuje za dar. Ne až do teď. Ve skutečnosti ani nevěděla, co si o tom myslet. Střežil jsem si své tajemství a nechal jí, aby věřila, že jsem blázen. Úplně vyšinutý. Ta skutečnost, že mi teď věřila, alespoň trochu, mi zatočila hlavou i žaludkem. A dlužil jsem jí tolik upřímnosti, kolik jsem jí mohl dát.

„Poprvé v životě jsem rád, že můžu rozdělit vodu. Tak tomu říkala Gi, rozdělovat vodu. Jsem vděčný, protože je to jediné, co dostanu. Je to to jediné z Eliho, co můžu dostat. Ty jsi měla čtyři roky, Georgio, a já mám jen tohle.“ Neřekl jsem to naštvaně. Ale nebyla jediná, kdo trpěl a někdy bylo uklidňující, když víte, že netrpíte sami.

Georgia se kousla do rtu, trhla sebou a já jsem věděl, že se to neposlouchalo snadno.

„Pamatuješ na tu dívku, kterou jsem namaloval na podjezdu?“ řekl jsem a snažil jsem se znít co nejjemněji, abych jí to mohl vysvětlit.

Georgia přikývla. „Molly Taggertová. Byla o pár let starší než já. Našli jí, víš. Jen chvíli poté, co jsi opustil město. Někdo jí zabil.“

Taky jsem přikývl. „Já vím. Byla to Tagova sestra.“

Georgiiny oči se rozšířily a ztuhla, jako by si všechno poskládala dohromady. Ale nechtěl jsem mluvit o Molly. Ne zrovna teď. Potřeboval jsem, aby poslouchala. Natáhl jsem se a vzal jí za bradu, abych se ujistil, že bude poslouchat. „Ale víš co? Už Molly nevídám. Přišla… a potom odešla. Tak je to pokaždé. Nikdo nevydrží moc dlouho. A jednou odejde i Eli.“

Georgia sebou znovu trhla a její oči se naplnily slzami, i když se je statečně snažila udržet. Stáli jsme tam, ani jeden z nás nemluvil a oba jsme bojovali s emocemi, které námi zmítaly už od toho okamžiku, co se naše oči před měsícem setkaly v přeplněném výtahu. Georgia to vzdala jako první a její hlas se třásl, když mi na oplátku taky dala upřímnost.

„Brečím každý den. Víš to? Brečím každý zatracen den. Nikdy jsem moc nebrečela. A teď neuběhne ani den, bez toho aniž bych neměla slzy v očích. Někdy se schovám ve skříni, abych mohla předstírat, že se to neděje. Jednou přijde den, kdy nebudu brečet, a část mě si myslí, že to bude ten nejhorší dne ze všech. Protože v ten den se mi skutečně vzdálí.“

„Taky jsem nikdy moc nebrečel.“

Čekala.

„Vlastně to bylo poprvé.“

„Poprvé?“

„Tam venku, na poli. Poprvé, co jsem brečel… nad čímkoliv.“ Zbořil jsem zdi a přinutil vodu, aby tekla, abych zastavil obraz Georgiiny zděšené tváře, když křičela Eliho jméno a poprvé se ta voda vylila z mých očí.

Georgia zalapala po dechu a já odvrátil zrak z jejího nedůvěřivého obličeje a cítil jsem, jak ve mně znovu stoupá voda. Co se to se mnou děje?

„Myslíš, že ho tvoje slzy drží blízko?“ zašeptal jsem.

„Moje slzy znamenají, že na něj myslím,“ zašeptala zpátky a pořád stála tak blízko, že bych jí mohl políbit, aniž bych musel udělat krok.

„Ale všechny tvoje vzpomínky nejsou smutné. Žádné z těch jeho nejsou smutné. A ty jsi ta jediná věc, na kterou myslí.“

„Jsem?“

„No, ty a Calico. A StewyStinker.“ Zasmála se a polkla škytnutí. Náhle ustoupila a já jsem věděl, že je připravená odejít.

„Tak dělej to, na co jsi zvyklá. Když potřebuješ plakat, dělej to, na co jsi zvyklá.“ V mém hlase byl zoufalý podtón.

„Cože?“ zeptala se Georgia.

„Dej mi pět skvělých, Georgie.“

Trhla sebou. „Čert tě vem, Mosesi.“

„Myslím na to od té doby, co jsi mi řekla, že mi Eli ukazuje oblíbené věci. Byla bys překvapená, jak často jsem si v průběhu posledních sedmi let dělal seznamy dobrých věcí. A je to tvoje vina.“

„Byla jsem taková osina v zadku, že?“ znovu se zasmála, ale nebylo v tom moc veselí. „Šílel jsi ze mě. Chovala jsem se, jako bych tě měla přečteného. Nevěděla jsem nic. A ty jsi věděl, že nic nevím. A i přesto jsi mě měl rád.“

„Kdo říká, že jsem tě měl rád?“

Zasmála se při té vzpomínce dávné konverzace u plotu.

„Tvoje oči říkaly, že máš,“ odpověděla stroze. A pak si nervózně zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho, jako by nemohla uvěřit, že se mnou flirtuje.

„No tak. Pět skvělých.“

„Dobře. Tak. Člověče, už je to tak dávno.“ Na minutu byla zticha. Věděl jsem, že o tom přemýšlí. Přejela dlaněmi přes džíny, jako by se snažila setřít nepohodlí, které měla přes celý obličej a tělo.

„Mýdlo.“

„Dobře.“ Snažil jsem se nesmát. Byla to náhodná položka. „Mýdlo. Co dál?“

„MountainDew… s ledem a brčkem.“

„To je ubohé,“ dobíral jsem si jí tiše a snažil jsem se jí vyprovokovat k úsměvu. Pousmála se, jen jemné zkroucení rtů, ale přestala si mnout ruce.

„Ponožky. Kovbojské boty bez ponožek by stály za houby,“ oznámila s trochu větší jistotou.

„To já nemůžu vědět. Ale jo. Umím si to představit,“ souhlasně jsem přikývl.

„To je pět.“

„Led a brčko se nepočítá. Patří to k MountainDew. No tak. Ještě dvě.“

Nehádala se kvůli diskvalifikaci dvou z jejich „Pěti Skvělých,“ ale dlouho mlčela. Čekal jsem a přemýšlel, jestli už nechtěla hrát. Potom se zhluboka nadechla, podívala se na své ruce a zašeptala, „Odpuštění.“

Hořící bolest vzrostla v mém krku, která byla jak cizí, tak známá.

„Tvoje… nebo moje?“ zeptal jsem se, protože jsem to potřeboval vědět. Zatajil jsem dech, snažil se držet zpátky svoje emoce a ona si zastrčila ruce do kapes, zdálo se, že sbírá odvahu.

„Obojí,“ odpověděla. S hlubokým nádechem se setkala s mým pohledem. „Odpustíš mi, Mosesi?“

Možná hledala odpuštění kvůliEliho, protože sama sobě ještě neodpustila. Ale já jsem jí nevinil za to, co se Elimu stalo. Já jsem jí kvůli Eliho miloval a chtěl jsem jí říct, že nebylo co odpouštět. Ale to by nebyla pravda, protože jsem měl jiné věci, které jsem měl odpustit. Nikdy mě nikdo nechtěl, ode dne, co jsem se narodil. Ale Georgia mě chtěla. A protože mě chtěla, když mě nechtěl nikdo jiný, okamžitě jsem jí podezříval. Okamžitě jsem jí nevěřil. A vždycky jsem jí to měl za zlé.

„Odpouštím ti, Georgie. Můžeš odpustit ty mě?“

Georgia přikývla ještě předtím, než jsem dokončil otázku. „Už jsem to udělala. Neuvědomila jsem si to. Ale v těch posledních týdnech jsem měla spoustu času přemýšlet. Myslím, že jsem ti odpustila v tu první chvíli, co jsem se podívala na Eliho. V tu chvíli, kdy se narodil. Byl takové umělecké dílo. Malé mistrovské dílo. A ty jsi ho stvořil. My jsme ho stvořili. Jak bych tě mohla nemilovat, i kdyby jen trochu, když jsem ho viděla?“

Nevěřil jsem sám sobě, abych něco řekl. Tak jsem jen kývl a přijal její odpuštění. A ona se usmála. Byl jsem moc emocionální na to, abych se na ní taky usmál, protože jsem se bál, že když jen trochu otevřu rty, znovu otevřu všechny své praskliny. Tak jsem se dotkl její tváře, něžně, vděčně a potom jsem spustil ruku zpátky.

„To je pět skvělých, Mosesi,“ řekla. „Tvoje odpuštění. A moje.“

**

MOSES

NEDOVOLIL JSEM, ABY TO ODPUŠTĚNÍ přišlo nazmar. Koupil jsem květiny. Udělal jsem večeři a koupil cupcaky. A dál jsem maloval obrazy. Ne srdíčka, ale obrazy. Neměl jsem pocit, že by stačily srdíčka. Rodiče Georgii byli pryč, což to dělalo jednoduší a tři večery po sobě jsem stál u jejich dveří. A ona mě vždycky pustila dovnitř. Nezůstal jsem tak dlouho, jak jsem chtěl. Nepolíbil jsem jí. Ale pustila mě dovnitř. A to bylo vše, co jsem mohl žádat.

Dostal jsem její povolení, abych nakreslil nástěnnou malbu do haly, která byla přidělána ke stodole. V zimě se tam přesouvají skupinová sezení a já jsem chtěl být hotový, než se změní počasí. Bude to nástěnná malba jako v její ložnici. Georgia říkala, že je její práce o transformaci a proto si myslela, že je příběh o slepém muži, který se osvobodil díky koně, ideální.

Sehnul jsem se a míchal barvu, když kolem mě prošla Georgia a tvrdě mě plácla přes zadek, až jsem sebou škubl a dostal barvu na botu.

„Plácla jsi mě právě přes prdel?“ Otřel jsem si to místo, naprosto pohoršený a víc, než překvapený.

„Zavázela. A je docela těžké se na ní nedívat.“

„Opravdu? Proč?“ Můj nevěřícný hlas zněl zženštile. Eli nás pozoroval, jeho malá ramena shrbená a rukou si zakrýval ústa, jako by se smál. Přál bych si, abych ho mohl slyšet. Chtěl jsem Georgii taky plácnout přes zadek, ale nemyslel jsem si, že by to bylo vhodné, když nás sleduje můj syn – a to pomyšlení mi rozbušilo srdce rychleji.

„Je to krásný zadek. Proto,“ Georgia nezněla nadšeně. Ale zněla jako ona, jako Georgia, která je trochu divoká, víc než jen trochu přímočará a plná života.

„Jo?“

„Nebuď tak překvapený. Miluju to, jak vypadáš. Nikdy ti nebudu moct odolat. Jsi pro mě jako crack.“

„Tvoje vlastní crackové dítě?“ zašklebil jsem se, nadšený tím, že mi nemůže odolat a dokonce to přizná.

Najednou jsem viděl Georgiu, která lechtala Eliho, který vyl smíchy a snažil se od ní dostat pryč. Podařilo se mu vykroutit, ale hned se vrátil a přešel do útoku, kdy své malé prstíky soustředil na její zaoblené pozadí. Zaječela ta hlasitě jako on a plácla ho přes ruku.

„Přestaň, ty uličníku! Mám lechtivý zadek!“

Eli jí objal v pase a ponořil zuby do její levé půlky zadku, která byla hned v úrovni jeho očí a Georgia se smála a křičela, skočila na postel a obmotala kolem něj ruce. Jeho tvář byla červená smíchem, jeho vlasy vstávaly statickou elektřinou, zatímco se smáli a lechtali se navzájem. Georgia se snažila být vážná a řekla, „Nemůžeš mě kousat do zadku, Eli, to je nevhodné,“ velmi přísným hlasem, ale hned na to se rozesmála.

„Mosesi? Už to děláš znovu,“ řekla Georgia mírně.

Podíval jsem se na ní a Eliho vzpomínka mi nechala úsměv na tváři.

„Nevnímáš. Zase sníš.“

„Myslel jsem na tvůj zadek,“ odpověděl jsem pravdivě. Šel jsem k ní a ignoroval mého chlapečka, který klusal vedle mě.

Nahlas se rozesmála a já jsem jí jednou rukou chytil za pas a začal jí lechtat.

Eli měl ty nejlepší nápady.

Spadli jsme na navršenou slámu u zdi, která oddělovala stodolu od haly a Georgia se bránila, pištěla a snažila se mi oplatit lechtání. Ale já jsem nebyl nijak zvlášť lechtivý a ona byla zanedlouho bez dechu, prosila a křičela mé jméno. Byl to ten nejlepší zvuk na světě a rozhodně jsem neměl chuť se smát.

„Prosím, přestaň!“ zakřičela a držela mě za ruce. Měla ve vlasech slámu, stejně jako já, byla zarudlá a celkově to vypadalo, že jsme dělali mnohem víc, než se jen lechtali, když její otec vešel do stodoly.

No, do prdele.

Pohled na jeho tváři mě donutil spustit ruce a poodstoupit, protože byl na jeho obličeji čirý vztek. Měl jsem problém – dokonce i Eli v hrůze zmizel, jednu minutu tam stál a najednou byl pryč. Georgia stála zády k otci, a když jí mé ruce pustily, klopýtla a chytila se mě. Jemně jsem jí postavil na stranu a čekal, až se přiblíží její otec, bez protestu nebo varování.

Ani jsem nezvedl ruce. Mohl jsem. Lehce jsem mohl zabránit tomu, aby se jeho nemotorná pěst spojila s mou čelistí, ale nechal jsem to být. Protože jsem si to zasloužil.

„Tati!“ Georgia se postavila mezi nás. „Tati! Ne!“

Ignoroval jí a zíral do mých očí, jeho hruď se těžce zvedala, ústa tvrdá a jeho ruka se třásla, když na mě ukázal.

„Už ne, Mosesi. Přivítali jsme tě. A ty jsi obrátil barák vzhůru nohama. A co víc, zůstaly oběti. Už se to znovu nestane.“

Potom se podíval na Georgiu a zklamaný pohled, který jí věnoval, byl mnohem horší než vztek, který namířil na mě. „Ty jsi žena, Georgio. Ne dítě. Už se takhle nemůžeš chovat.“

Skrčila se přímo před mýma očima.

„Můžete mě praštit, kolikrát chcete, pane Shepherde. Zasloužil jsem si to. Ale takhle s Georgií mluvit nebudete. Nebo budu rozdávat rány já.“

„Mosesi!“ Georgii zablesklo v očích, a její páteř se znovu narovnala. To je dobře. Může na mě být naštvaná. Vztek je lepší než porážka.

„Myslíš si, že se můžeš vrátit a zase ti projde vražda? Myslíš, že ti to projde?“ řekl Martin Shepherd a vztek ochraptěl jeho hlas.

„Nikdo z nás není tím, kým jsme byli, pane Shepherde. Já jsem byl jedna z obětí. A neprošlo mi nic. Ani Georgii ani mě neprošla ani jedna zatracená věc. Zaplatili jsme. Stejně jako vy. A pořád platíme.“

S odporem se odvrátil, ale viděl jsem, jak se mu chvějí rty a bylo mi ho líto. Taky bych mě neměl rád, kdybych byl v jeho kůži. Ale bude lepší, když se přes to dostaneme.

„Pane Shepherde?“ řekl jsem jemně. Nezastavil. Přemýšlel jsem o tom, co mi dala Georgia. Myslel jsem na pět skvělých. O odpuštění. A poslal jsem to dál.

„Omlouvám se, pane Shepherde. Opravdu. Doufám, že mi jednoho dne budete moct odpustit.“

Georgiin otec klopýtl a zastavil se. Něco na tom slově bylo mocného.

„Doufám, že mi odpustíte. Protože se to děje. Já a Georgia. Děje se to.“