PMA - 21. kapitola

Překlad: Tanulka

Je to všechno moje vina...

Blake

„Kde sakra je?“ Vztekal jsem se na zdravotní sestru na pohotovosti. Poslední vzpomínku na Tess jsem měl na ni v bezvědomí, když ji nakládali do sanitky.

„Pane, než kamkoli půjdete, musíte si nechat ošetřit ruku. Teď, prosím – nehýbejte se, už to bude skoro hotové.“ Asi se dalo říci, že už se mnou sestra ztrácena trpělivost, ale seru na to. Potřeboval jsem vidět Tess, potřeboval jsem vědět, že je v pořádku.

Věděl jsem, že je na živu, ale to bylo všechno. Viděl jsem, jak tvrdě narazila hlavou do zdi a měl jsem o ni hrozný strach. Prohledával jsem už dost hořících domů, hledal oběti v zakouřených místnostech, sakra, dokonce jsem byl sám uvězněn v hořícím pekle, kde nebyla žádná cesta ven. Ale sledovat Teesino bezvládné tělo spadnout na zem byl pro mě zdaleka ten nehorší okamžik v mém životě. Poranění hlavy může být vážné a modlil jsem se, že až konečně vejdu do jejího pokoje, aby byla vzhůru.

Právě když mi zašívali rameno, Devin vstoupil na pohotovost hlavními dveřmi. Hned si mě všiml.

„Ježiši, Blaku! Jsi v pořádku?“ Ptal se mě a spěchal ke mně.

„Jsem v pořádku. Už jsi slyšel něco o Tess?“ Zeptal jsem se. „Ten zasraný personál mi nechce nic říct.“ Sestra ukončila poslední steh na mém rameni a zle se na mě podívala.

„Bohužel ne. Palmer říkala, že byli na čtvrtém patře, ale že tam byli zbytečně, protože jí zrovna dělali sken,“ řekl mi a prohlížel si mou zašitou ruku. Za několik okamžiků se vrátila sestra s nějakými papíry. Když jsem vše podepsal, byl jsem konečně propuštěn. S Devinem jsem rychle zamířil k výtahu.

Jízda nahoru byla pomalá a mučivá. Nemohli bychom, kurva, jet ještě pomaleji?! Dveře se konečně otevřely ve čtvrtém patře a můj žaludek při pohledu na Tessiny rodiče spadl. Craig držel Elaine, která mu vzlykala do ramene. Palmer, Lexi a Avery seděli na pohovce, všechny se držely za ruce a po tvářích se jim valily proudy slz. Něco bylo špatně, cítil jsem to.

Když jsem vystoupil z výtahu, můj tep se zrychlil. Dveře se za mnou zavřely a Craig vzhlédl. Jeho znepokojující oči na mě přímo zíraly a já jsem si všiml, že také pláče. Kurva!

Tohle se nemělo stát. Bál jsem se na cokoli zeptat, v obavě, že už jsem věděl odpověď. Celé mé tělo se třáslo při vstřebávání celé situace. Jakoby to Devin vycítil, protože mě ihned jeho ruce vzaly kolem ramen. Naklonil jsem se k němu a šli jsme k Craigovi a Elaine.

„Jak se jí daří?“ Zeptal jsem se s rozechvělým hlasem. Craigovi oči se zamlžily a pohlédl dolů. „Doktor to nazývá traumatické poranění mozku (TBI) a dosud se neprobudila. Myslí si, že může mít nějak poškozený mozek. Vzali ji na CT mozku, aby věděli víc.“

Snažil jsem se udržet vážnou tvář, když jsem chápavě kýval Craigovi, ale uvnitř – byl jsem kurva zmatený. Můj mozek se vracel zpět do lékařských tříd, které jsem měl a připomínal mi všechno, co jsem o traumatickém poranění mozku věděl. S každou připomenutou informací se moje úzkost zvyšovala.

Koma...minimálně stav bezvědomí...záchvaty...poškození nervů...ztráta paměti...

Kurva! Prosím, Bože, ať je v pořádku!

Tlačil jsem si ruce do vlasů, zavřel oči a doufal, že bych se mohl probudit a tohle všechno by byl kurva jen sen. Ale nebyl. Byla to, do pekla, skutečnost.

Jak mi stoupala žluč krkem, cítil jsem se nemocný. Potřeboval jsem se rozptýlit, než se úplně zhroutím. Šel jsem k oknu na druhé straně čekárny. Slunce začínalo vycházet nad obzorem a sledoval jsem, jak pomalu stoupá výš a výš, měnící půlnoční oblohu do zářivě fialové, růžové a oranžové. Vše na co jsem celou dobu myslel, byla Tess.

Bude v pořádku, musí být.

Moje oči byly plné neprolitých slz, jak jsem se tak díval na barevnou oblohu. Bylo to jen pár minut, ale mě to přišlo jako celé hodiny, když se konečně objevil lékař.

„Jste rodina Tessy Collins, předpokládám? Jsem doktor Zell. Mám nějaké informace o vaší dceři,“ řekl profesionálně a Craig vykročil k němu. Studoval jsem jeho netečný obličej v naději, že vytuším, jak to dělá, že je jako nepopsaný list proti všem citům.

Pohlédl na svou klopu, než pokračoval. „Její výsledky CT už máme a nenašli jsme jakýkoli nadměrný otok. Probudila se před několika minutami a byla dost zmatená. Má bolesti hlavy a trochu se jí i točila hlava, ale to jsou běžné příznaky TBI. Má modřiny na žebrech a otoky ve tváři, ale všechno se časem vyléčí. Vypadá to, že se úplně vyléčí, ale následujících 24 hodin jí budeme pro jistotu sledovat. Je více než pravděpodobné, že zítra ráno půjde domů.“

Úleva se mi prohnala tělem, když Craig horlivě potřásl doktorovi rukou. Nakonec jsem uvolnil zadržovaný dech. Byla v pořádku.

„Nyní ji už můžete vidět, ale prosím ne všichni najednou.“ Dr. Zell pokynul Tessiným rodičům, aby ho následovali. Palmer a Cole jim byli v patách.

Sledoval jsem, jak Lexi zvedla telefon a začala šířit zprávy, pomocí textovek, o tom, že Tess bude v pořádku. Všiml jsem si, že Devin a Avery byli v rohu místnosti v hlubokém rozhovoru.

Devin vypadal znatelně nervózně a uvažoval jsem, o čem mluví. Rozhodl jsem se, že se ho zeptám, až budeme spolu sami a otočil jsem se zpátky k oknu. Přestal jsem vnímat zvuky Avery, Lexi, Devina a uzavřel jsem se se svými myšlenkami.

Byl jsem obklopen všemi těmito lidmi – mými nejbližšími přáteli, ale cítil jsem se sám. Jediná věc, na které mi v mém životě záleželo, byla zavřena v pokoji někde v tomhle domě a musel jsem čekat, než na mě přijde řada a já uvidím na vlastní oči, že byla v pořádku. Jen jsem doufal, že to bude už brzy.

Doktor sice řekl, že bude v pořádku, ale to bylo absurdní. Potřeboval jsem vidět na vlastní oči, že tomu tak bude. Ani jsem nevěděl, jestli by mě chtěla vidět a nemohl jsem si pomoct, ale do pekla nevěděl jsem co jí řeknu. Doufal jsem, že se na mě nezlobí za to, že spadla.

Seděl jsem tam a díval se na město zářivě zalité sluncem, v duchu jsem se proklínal za to, že jsem umožnil, aby se tohle všechno stalo. Dokud Jared dýchal, neměl jsem polevit z ostražitosti. Byl jsem tak soustředěný na odvedení Tess z bytu, že by mě nikdy nenapadlo, že by Jared byl ještě schopen se pohybovat po tom, jak jsem ho zmlátil. Neměl jsem v úmyslu přestat, zabil bych toho hajzla, kdyby nebylo Tess.

Chtěl jsem ho zabít za to, že jsem tam s ní nebyl, že jsem nebyl po jejím boku. Jak jsem mohl být tak hloupý?

Po čase, který se zdál jako věčnost, jsem byl vytažen ze svých myšlenek Palmer, která si stoupla vedle mě. Mlčky stála vedle mě a položila mi hlavu na rameno, když mluvila. „Děkuji, Blaku.“

„Za co?“ Odpověděl jsem, zdánlivě v šoku, když jsem se na ni rychle ohlédl.

„Děláš si ze mě srandu?“ Zeptala se, její ruka cestovala po mém boku. Podívala se na mě, jako bych byl blázen, že se takhle ptám, ale já jsem opravdu netušil, proč nebo za co mi děkovala.

„Ne, Palmer, já nevím.“ Ve studu jsem sklonil hlavu a díval jsem se do země. „Nebyla by v téhle situaci, kdyby nebylo mě. Měl jsem být s ní a chránit jí. Neměl jsem jí opustit. Kdybych jen...“

„Blaku...“

„Ne! Je to moje chyba! Každé rozhodnutí, které jsem dělal, jí ubližovalo tak či onak!“ Zavřel jsem pevně oči a snažil jsem se udržet klid. „Nemohu, kurva vyhrát!“

„Proboha, to není tvoje vina!“ Řekla a chytila mě za ramena. Otočila si mě tváří tvář. „Ty jsi ji zachránil, Blaku! Kdyby nebylo tebe, tak by ji zabil! Kdy se přestaneš obviňovat za každou maličkost, která se stane?“ Podíval jsem se na podlahu, přejíc, aby se prostě otevřela a stáhla mě dolů.

„Proč nemůžeš vidět tu úžasnou osobu, kterou vidíme my?“ Podíval jsem, pomalu na ni a slzy mi zakalily mou vizi. Neměl jsem slov.

„Myslím to vážně, Blaku. Musíš se dostat přes všechny ty pochybnosti a kurva, moje sestra tě potřebuje právě teď.“ Na tváři se jí pomalu objevil úsměv. „A věř tomu nebo ne,“ řekla a podívala se mi přímo do očí, „zaslouží si tě.“

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Třes mi vracel zasraný slzy, který hrozily, že se vyvalí ven. Palmer měla pravdu. Potřeboval jsem se dostat přes tohle hovno jednou provždy. Věděl jsem, že to nebude přes noc, ale nemohl jsem si dávat za vinu všechny tyhle bolesti. Odháněl jsem Tess od sebe ode dne, kdy jsem ji potkal. Měl jsem příliš velký strach, abych ji nechal. Zatraceně jsem se bál, že mi zlomí srdce – musel jsem ji zastavit.

Miloval jsem ji víc než cokoliv jiného a protože jsem věřil, že si zaslouží víc, nemohl jsem déle zůstat. Je to neuvěřitelné, že jsem skoro ztratil někoho, než jsem si uvědomil, jak důležitý pro mě je.

Znovu jsem otevřel oči a podíval se na Palmer, smějící se po celé tváři. Natáhl jsem se a přitáhl si ji do objetí. Potřeboval jsem vidět Tess, víc než kdy jindy. Měl jsem ji tolik co říct a potřeboval jsem začít už dnes večer. Palmer mi vrátila objetí, poplácala mě po zádech, takže bylo jasné, že rozuměla, že jsem si vzal její slova k srdci.

S nově nalezeným odhodláním jsem se otočil a zastavil se, když jsem na druhém konci čekárny uviděl Craiga.

„Má pravdu, víš to?“ Řekl opatrně a zamířil ke mně. Zřejmě zaslechl, co mi Palmer říkala. „Jsi úžasný člověk, Blaku. Nikdy ti nebudu moci splatit to, co jsi dneska pro moji holčičku udělal.“ Natáhl ke mně ruku. „Možná tomu nebudeš věřit, ale zaslouží si tě a jsem si tím, sakra, jistý.“

Jeho hlas se zlomil, což mě uzemnilo. „Ptá se na tebe – pokoj 423.“ Vzal jsem Craiga za ruku a potřásl mu s ní, ale on si mě k sobě přitáhl a objal mě kolem zad. „Děkuju.“ Řekl mi a uvolnil sevření. „Teď tam běž a starej se o mou dceru,“ mrkl na mě. Zamířil jsem najít jeho dceru a celý můj svět.

***

Byl jsem nejen vzrušený z toho, že uvidím Tess, ale taky kurva pěkně nervózní. Moje nervy, byly napnuté k prasknutí, když jsem šel do jejího pokoje. Neměl jsem tušení, jak bude reagovat, až mě uvidí. Jo, ptala se po mně, ale možná tím chtěla jen říct, abych ji nechal na pokoji. Možná, že mě už nechtěla nikdy víc vidět, možná byla na mě naštvaná za bolest, kterou jsem jí způsobil.

Najednou jsem se cítil špatně – instinkt mi říkal, abych se otočil a běžel pryč. Ale nemohl jsem. Potřeboval jsem slyšet její andělský smích, cítit teplo jejího doteku a zírat do jejích pozoruhodných světle hnědých očí. Potřeboval jsem tohle všechno, ať už mě chce nebo ne. Musel jsem vidět na vlastní oči, že byla v pořádku. Jestli mi zlomí srdce, tak budiž. Vždycky ho držela ve svých rukách – ať už vcelku nebo na kousky.

Zastavil jsem se, když jsem viděl z Tessina pokoje vycházet Elaine. Podívala se mi do očí a utírala si slzy, které jí stékaly po tvářích. Neuhnula pohledem a šla přímo ke mně, objala mě a choulila se mi v náručí.

„Nikdy ti nebudu moci splatit to, co jsi udělal. Děkuji ti z celého srdce,“ zašeptala mi do ucha s hlasem plným vřelosti. Propustila mě, políbila mě na tvář a šla dál chodbou. Sledoval jsem ji, jak prochází chodbou. Jakmile byla z dohledu, jsem se zhluboka nadechl a vešel do místnosti k Tess.

Ve chvíli, kdy jsem ji spatřil, mi vyrazila dech – vypadala jako anděl. Oči měla zavřené a neslyšela, že jsem přišel. Takže jsem tam stál a prohlížel si ji. Její pravé oko bylo těžce pohmožděné. Měla několik škrábanců na tváři a na krku, ale kromě toho nikdy nevypadala krásněji.

Postoupil jsem v místnosti dál a zastavil se na konci její postele, v tom otevřela oči. Nejdříve jsem z ní byl trochu překvapen, protože při pohledu na mě vyskočila. Cítil jsem se z toho špatně, protože sebou trhla bolestí – zapomněl jsem, že měla pohmožděná žebra.

„Do prdele, holčičko. Omlouvám se. Neměl jsem tě takhle vyděsit. Jsi v pořádku?“

Zeptal jsem se jí dotčeně, řítíc se k její straně postele.

„Jo, všechno to trochu bolí,“ odvětila se slabým úsměvem na tváři. Myslím si, že ta bolest byla mnohem větší, než dala najevo.

Přitáhl jsem si židli vedle postele a posadil se. „Panebože, Blaku! Tvoje ruka! Úplně jsem na to zapomněla. Bolí to?“ Zeptala se šokovaně. Sledoval jsem její pohled na mé stehy. Do téhle chvíle jsem na svou ruku úplně zapomněl.

Sáhl jsem po její ruce, která jí ležela u boku. „Není to tak hrozné,“ řekl jsem krčíc rameny. Moje ruka se trochu třásla, když jsem hladil její klouby svými prsty. Hleděl jsem přímo na ni a pokračoval jsem. „Upřímně řečeno, měl jsem spoustu starostí s péčí o tebe, než o svou zkurvenou ruku.“

Její tvář se rozzářila, jakmile vyšla tahle slova z mých úst a já se ve vteřině uvolnil. Doufal jsem, že mě možná chce taky zpátky. Mé naděje stouply a její oči se zalily slzami. V jejím obličeji bylo tolik emocí, nemohl jsem říct, jestli byla rozrušená, naštvaná, smutná nebo kombinace všeho.

Nervy se mi vrátily v plné síle, když konečně zamrkala a dvě osamělé slzy sklouzávaly po jejích tvářích. Okamžitě jsem věděl, v hloubi duše, že ty slzy nebyly kvůli tomu, co udělal Jared. Ne, ty slzy byly vyhrazeny pro mě.

Cítil jsem se hnusně a bezcenně. Byl jsem nemocný lítostí z odchodu od ní, a že jsem jí dostal do téhle šlamastyky.

Věděl jsem, že jsem potřeboval dát věci do pořádku a všechno jí říct. Otevřel jsem pusu, snažíc se promluvit, ale slova nešla ven. Zhluboka jsem se nadechl a nebyl jsem připraven. Opřel jsem si čelo o její ruku, která se třásla stejně jako ta moje.

Strašně dlouho jsme oba mlčeli a slyšel jsem, jak s každým dechem potlačuje vzlyky. I nadále klouzal můj palec přes její klouby, když jsem konečně nashromáždil myšlenky a snažil se najít slova k tomu, co potřebovala slyšet.

„Já...Je mi to líto, holčičko. Je to moje chyba. Pokud bych...“

Zarazila mě dřív, než jsem stihl říct víc. „To není tvoje vina, Blaku, a ty to víš! Nemohl jsi ho kontrolovat a i kdyby, tak on by si stejně našel způsob, jak mě nakonec dostat.“ Zněla naštvaně. Zvedl jsem hlavu a podíval se jí do očí. Její oči změkly a další slzy začaly vytékat.

„Kdyby nebylo tebe, pravděpodobně bych právě teď byla mrtvá...takže děkuji.“ Stáhla ruku dolů, spočívala jí na břiše a její pohled následoval. „Je mi jen líto, že jsem tě do té šlamastyky zatáhla. Mohl jsi být kvůli mně vážně zraněn.“

Znovu jsem sáhl po její ruce, tahajíc ji zpátky na okraj postele. Tentokrát jsem ji uchopil pořádně, aby mi ji už nemohla vytáhnout. Věděl jsem, že byla stále ublížená a na mě naštvaná, ale bylo mi to jedno. Toužil jsem po jejím doteku, a protože její tělo bylo zbito a bolelo, její ruka mi bude muset protentokrát stačit.

„Vydržel bych sto bodnutí do mého ramene, když by to znamenalo, že budeš v bezpečí,“ řekl jsem a odhrnoval jí vlasy z tváře. Usmála se na mě a já jsem se mále ztratil. Byla tak krásná. „Co tě to napadlo, skákat na něj? Víš, že on je tak dvakrát větší?“ Dobíral jsem si ji a snažil se trochu jí zlepšit náladu...

„Hele, ty! Jsem si jistá, že kdybych na něj neskočila, byl bys v téhle posteli místo mě ty. Tak bys mi možná mohl děkovat místo těch vtípků,“ odsekla na mě s úsměvem.

„Pfff! S přehledem,“ řekl jsem sarkasticky a upřel na ni svůj hravý úsměv. Oba jsme věděli, že má pravdu, ale nechtěl jsem to rozebírat. Nebyl jsem dost ostražitý, a kdyby neudělala, to co udělala, kdo ví, co by se stalo.

„Ach, snad jsem neurazila vaše ego, pane Bently?“ Vysmívala se mi, mrkajíc na mě, ale mračíc se. Jejím malým smíchem mi hned ztvrdlo péro v kalhotách. Co to se mnou sakra je? Leží v zasranným nemocničním lůžku a malý zvuk mi rozhodí mysl.

Jak jsem se tak snažil rozehnat z hlavy myšlenky „na to jedno“, zeptala se: „Tak, co se stalo, víš...po tom, co jsem omdlela?“ Trochu jsem se její otázce zasmál. Měla opravdu potřebu se ptát?

„Zmlátil jsem toho zmrda!“ řekl jsem hrdě. „Naštěstí pro něj se policajti objevili asi o dvě minuty později a sundali mě z něj, - měl jsem v úmyslu ho zabít.“

Po posledních slovech se zasmála. „Nezabil bys ho, Blaku, a ty to víš.“ Díval jsem se na ni a tiše zvedl obočí v reakci na její prohlášení. Její tvář potemněla, když to řekla. Uvědomil jsem si, co řeknu a její pohled sklouzl na naše ruce, které byly u jejího boku stále propletené.

„Nedělám si legraci,“ řekl jsem vážně. Zvedl jsem jí bradu prstem, aby se mi podívala přímo do očí, když jsem pokračoval: „Nikdy jsem za celý svůj život, Tess, nebyl tak vyděšený. Když jsem vidět, jak jsi spadla na podlahu, věděl jsem, že jsem tě znovu zklamal. Bál jsem se o tvůj život, zaslepený sám sebou a kurva rozzuřený, že Jared ještě dýchal po tom všem, co udělal.“

Můj tep se zvyšovat a musel jsem zavřít oči, abych se uklidnil. „Mlátil jsem ho a jediné, na co si vzpomínám, je zvuk lámání kostí pokaždé, když jsem mu dal pěstí. Celé mé tělo nic necítilo, jako bych ho mlátil hodiny, dokud mě od něho neodtáhli tři policajti.“

Když jsem otevřel oči, Tess se naklonila dopředu a položila svoje čelo na moje. Znovu se jí v očích tvořily slzy, natáhla ruku a pohladila mě po tváři. „Tolik jsem se bála,“ zašeptala. „Věděla jsem, co plánoval se mnou udělat, a nemyslela jsem si, že ho včas někdo zastaví.“ Vzlykala a já jsem jí otřel slzy z tváře.

„To je v pořádku, holčičko. Je to pryč a já už nikdy nikomu nedovolím, aby ti ublížil.“

„Slibuješ mi to?“ Zašeptala.

Nemohl jsem si pomoci, ale když jsem slyšel tahle slova. Stáhl jsem si její obličej níž a jemně jsem ji políbil na její sladké měkké rty. Trochu otevřela ústa, aby mi umožnila přístup, a já jsem se toho chopil. Mírně jsem prohloubil náš polibek, naklonil jsem hlavu a pomalu hladil její jazyk s mým.

Mohl jsem ochutnávat sůl z jejích slz, jak jsem klouzal dovnitř a ven z jejích úst. Čas se zastavil, když se naše rty setkaly a já jsem věděl, že tohle je to místo, kam patřím. Všechny moje starosti, obavy a vlastní pochybnosti se rozplynuly, když jsem ji políbil. Věděl jsem, že už ji nikdy znovu neopustím. Nechtěl jsem ji znovu tlačit, pomalu jsem ukončil náš polibek. Po odtažení pryč, jsem jí otřel jednu slzu, která jí stékala po tváři, a zašeptal jsem: „Vždycky.“