FL - 3. kapitola

Překlad: Hannah
Kor.: Maxi

Proč si Blake myslel, že se neuvidíme během zbytku týdne, jsem nechápala, protože docela jistě byl první člověk, kterého jsem viděla, když jsem následující odpoledne dorazila do tělocvičny. A překvapení, překvapení.... měl kolem sebe ten den jen čtyři holky včetně té kterou protahoval na zemi.

Candicino nekonečné mluvení ustalo a zbledla, když jsem čekala, jak vysvětlí, proč té holce na zemi protahuje ty určité svaly. Ale věděla jsem, že ta holka nevěnuje pozornost ničemu jinému, že ho má přímo mezi svýma nohama.

Řekla mu něco, co jsem nemohla slyšet a ta pěkná přistávací dráha s kávovou pletí, která stála nejblíž ke mně, prakticky zapředla, chytila ho za předloktí a řekla „No to je jen proto, že je Blake tak dobrý se svýma..... rukama.“ Ostatní čtyři holky se zachichotaly a já bych si nejraději dala roubík do pusy.

Blakeova hlava vystřelila nahoru a já si uvědomila, že to, že chci roubík, jsem řekla nahlas. Hups. Naše oči se na chvilku střetly, než se rychle podíval na holky okolo a na jeho pozici s holkou na zemi. Jakmile se podíval zpět na mě tak se jeho oči omlouvaly, ale já jsem jen zavrtěla hlavou a odešla do zadní části tělocvičny. Zanechávajíc ostatní holky s ním.

„Hej.“ šťouchla do mě Candice. „Nebuď naštvaná z toho co se tam děje. Ony s ním nejdou v pátek večer na rande.“

„Nejsem naštvaná z toho, co se tam děje.“

Jsem naštvaná na to, že se na mě vykašlal. Jak jsem mohla očekávat, že se změní přes noc jen kvůli tomu, že máme rande? Nebo mě jeho včerejší slova přiměla zapomenout na jeho stádo robotický nanynek? A do háje co se starám. Stejně jsem s ním na rande nechtěla jít. Opravdu ne.....

O hodinu a půl později jsem se stále úspěšně vyhýbala jeho pohledu, který jsem na zádech cítila jako laser. Ale když jsem se otočila s vybavením, které jsem chtěla uklidit, stál přímo za mnou a nebyl způsob, jak bych se mohla vyhnout Blakovi v celé své kráse modela od Calvina Kliena.

„Jsi blázen.“ řekl a chtěl mi vzít nářadí z ruky a odnést ho do skříně.

„Uhm … ne? A můžu si to uklidit sama.“

„Rachel, říkal jsem ti, že jediný, co vidím, jsi ty.“

„Jo, já jsem tě slyšela.“ Jakmile bylo všechno hotovo, otočila jsem se a čelila mu.

„Podívej Blaku, myslím si, že to v pátek není dobrý nápad.“

„Proč ne?“

„No.... protože...prostě není. Takže ještě jednou děkuji za nabídku, ale znova a doufám, že i naposledy, nehodlám s tebou jít na rande. Pokud se někdy nastěhuješ zpátky do Californie, doufám, že páteční večeře nebudou nepříjemné.“

„Dobře, skončila jsi pro dnešek?

To bylo první odmítnutí který vzal dobře, a to mě trochu rozhodilo. „Uhm...jo?“

„Tak tedy jdeme“

„Wow, počkej. Kam jdeme? Je středa, ne pátek. A stejně jsem řekla ne.“

„Řekla si ne na rande se mnou, které mělo být v pátek. Takže nejdeme na rande. Jen se jdeme projít, vyrazit si, cokoliv co chceš. Ale není to rande.“ Přiblížil se ke mně tak blízko, že jsme mohli dýchat stejný vzduch a jeho hlas se snížil a zostřil.

„Pokud to chceš nějak pojmenovat, můžeme to nazývat cvičením, nebo prohlídkou Austinu. Což se rozhodně nemůže počítat jako rande, Rach.“

Na chvilku jsem byla ohromena jeho hlasem a jeho modrýma očima. „Hm....“ rychle jsem zamrkala a podívala se dolů, abych si pročistila hlavu. „Bydlím tady téměř tři roky, nepotřebuji vidět památky.“

„Perfektní, nemám moc času se dostat ven, tak můžeš být mým průvodcem.“

„Blaku...“

„No tak Rachel.“

Nedávajíc mi možnost, mě popadl za paži a táhnul ven z budovy. Zahlédla jsem Candice, která na nás vzrušeně mávala, když jsme odcházeli. Proč se usmívá? Já bych se neusmívala. Blake mě prakticky táhl pryč! Klidně mě mohl dát na porážku na prasečí farmě a Candice si jen tak seděla a mávala jako šílenec. Dětské hřiště. Láska. Nejlepší kamarádka byla oficiálně degradováná.

Jakmile jsme byli venku, stáhla jsem své ruce a následovala Blaka, když zamířil mimo půdu akademie. No aspoň měl pravdu v jedné věci. Rozhodně to nebylo rande. V žádném případě, když mám na sobě tříčtvrteční tepláky a sportovní tričko.

„Stále jsi naštvaná?“

Vzhlédla jsem a viděla jeho stupidní úšklebek, který jsem právě teď nesnášela.

„Proč bych měla být naštvaná? Zrovna mě vytáhl z budovy kluk, se kterým jsem odmítla jít na rande.“

Jeho úšklebek se proměnil v plnohodnotný úsměv „Stále naštvaná.“ řekl a podíval se dopředu „I když mi připadá tvůj temperament jako rozkošný, dej mi vědět, až naštvaná nebudeš.“

O třicet minut později jsem byla unavená z následování ho. Můj průvodcovský kurz byl k ničemu, na nic se nedíval. Naschvál šel dál a od té doby, co se zeptal, jestli jsem naštvaná, se na mě nepodíval.

„Takže bylo to skvělý a tak. Chystáš se mi říct, kam jdeme teď?“

„Chystáš se mi říct, proč jsi naštvaná?“

„Nejsem naštvaná!“

Zvolnil krok a postavil se přímo vedle mě. Překvapilo mě, že ho vidím s vážným výrazem.

„Ano jsi Rach. Pokud nechceš jít v pátek večer na rande, tak bys nesouhlasila a teď bys se mnou nikam nešla.“ Otevřela jsem pusu, ale přerušil mě. „Vrátila by ses na svou kolej a ty to víš. Celou dobu jsem byl dva kroky před tebou, mohla ses vrátit, když jsi na mě naštvaná.“

„Nedal jsi mi žádnou možnost říct ne!“ zvedl obočí a já se naštvala. „Dobře, možná jsem naštvaná.“

„A jsi naštvaná na mě.“

„Jo Blaku, jsem.“

„ Ale ne protože jsem tě vytáhl z budovy.“ Panebože byl tak nesnesitelný!

„Uh, jo, jsem si jistá, že to je ten důvod. Hodláš mi říct, že nejsem hladová, vzhledem k tomu že to vypadá že, mě znáš tak dobře?“

Zastavil a postavil se přímo přede mnou, vzal mě prsty pod bradu a zaklonil mi hlavu vzhůru. "Jsi naštvaná kvůli těm holkám, které byly kolem mě, když jste dnes odpoledne přišly."

„Já...“

„A já ti řekl, že vidím jenom tebe. A budu ti to říkat znovu a znovu, dokud to nepochopíš. Oni neznamenají nic, kromě toho, že se chovají jak na střední škole.“

„Nestarám se o ně tak, jak si myslíš. Když jsem tě s nimi viděla, hlavně jsem si připomněla, proč jsem s tebou nikdy nechtěla jít na rande. Nic víc, nic míň.“

„Lžeš, Rachel.“ ucítila jsem jeho mentolovou žvýkačku, když mi dýchal na rty, a najednou jsem se zajímala o to, jestli opravdu lžu. Něco na té žvýkačce muselo být, připadala jsem si jako ve snu.

„Je v pořádku, přiznat si, že žárlíš. Mně se zase nelíbí, jak se na tebe dívá Aron a to s ním pracuješ každý den.“

Já nežárlím...počkat, cože??? Aron je gay. Naklonila jsem se k němu blíž a chystala se mu to říct, když jsem si najednou uvědomila, že jsme na vrcholu mostu, obklopení lidmi, kteří se někam dívají a na něco čekají. Ukázala jsem na skupinku „Um... uniklo mi něco?“

Blake vypadal trochu samolibě, podíval se na oblohu a řekl.

„Ne, dej tomu chvilku, jsme tu včas“

Úplně jsem zapomněla na Arona, jeho sexualitu a fakt, že Blake žárlí na mého žhavého kamaráda gaye. Podívala jsem se na oblohu a potom zkontrolovala čas na mobilu. Na tomhle času nebylo nic zvláštního. Obloha se měnila na soumrak, a i když to byl krásný výhled, nechápala jsem co je na tom zvláštního. Otáčela jsem se na lidi kolem a všimla si, že se jich tu shromáždilo mnohem víc. Byli jsme na Congress Avenue.

„Ale ne. Ne, ne, ne, ne!“ pomalu jsem ustupovala, až jsem narazila na Blakovu hruď. Jeho ruce se omotaly kolem mě a držel mě namístě. Cítila jsem na krku jeho tichý smích.

„Beru to tak, že víš, co bude dít. Už jsi to někdy viděla?“

„Ne a je pro to dost dobrý důvod. Děsím se.....“ V tu chvílí milion netopýru vyletělo z pod mostu. Malý výkřik mi vylítnul z pusy, až jsem si ji zakryla. Co kdyby náhodou můj křik přilákal nějakého netopýra.

Neslyšela jsem nic kromě jeho smíchu. Blakeovy ruce se kolem mě utáhly a já se k němu přitiskla. Chtěla bych říct, že to bylo jen proto, že můj největší nepřítel lítal kolem mě, ale lhala bych, kdybych řekla, že jeho kolínská, silné paže a hruď s tím nemají nic společného. Je to něco co jsem léta chtěla udělat a nemohla jsem uvěřit, že jsem právě v jeho náruči.

V naprostém zděšení jsem se dívala na horor kolem nás i s malou trochou fascinace. Proud netopýru, který vypadal, že nikdy neskončí, opouštěli úkryt z pod mostu a letěli dál do tmavé oblohy.

O několik minut později se Blake naklonil k mému uchu. „Bylo to opravdu tak strašné?“

Přinutil mi sundat ruku z úst, roztřeseně jsem vydechla a zakroutila hlavou.

„Nebylo to tak hrozný, jak jsem si představovala.“

„Teď můžeš říct, že jsi čelila svému strachu.“

„Tomu největšímu.“

„Vidíš?“ a vracel se po cestě, po které jsme přišli. „Nezajdeme na skleničku?“

Uvědomila jsem si, že jsem se ještě třásla a tak jsem jen kývla a následovala ho. „Jen jednu.“

Šli jsme dobrou půl hodinu a mezitím se Blake snažil napodobit můj výkřik. Na to jsem ho obvinila, že tam chodí s každou holkou jen proto, aby je mohl objímat. Vzduch mezi námi byl mnohem uvolněnější, když se ptal na můj život po té, co se připojil k letectvu. Řekla jsem mu vše od konce střední až po vysokou, ale ani jednou jsem nezmínila rodiče. Neměla jsem tušení, jestli o nich ví nebo ne, ale nechtěla jsem přivádět zpět bolestné vzpomínky. Mimo to, pokud o tom věděl, tak nepřišel ani na jejich pohřeb. Když jsme míjeli školu, propletl své prsty s mými.

„Rachel, proč ses nakonec rozhodla si se mnou vyjít?“

Když jsem se na něj podívala, byla jsem překvapená jeho chmurným výrazem. Očekávala jsem něco více vyčítavého.

„Chceš, abych ti odpověděla upřímně?“

„To bych ocenil. Zval jsem tě několik..... do háje ani nevím, devět měsíců? Nezáleželo, co jsem říkal, tvoje odpověď byla vždycky ne, až do včerejšího večera.“

„No....“ Dívala jsem se na zem.

„Můžeš mi to říct, je to v pořádku. Nikdy si neskrývala své pocity. A tvoje nenávist ke mně byla v poslední době zřejmá. Jsem připravený na nejhorší.“

„Není to tak že bych tě nenáviděla. Jen jsem tě už neměla moc ráda.“ Zamžourala jsem na něj a on mě k sobě přitáhnul ještě víc. Zavrčel, s malým úsměvem na tváři.

„Uhm... Candice mě do toho tlačila, a řekla, že s tím přestane, když s tebou půjdu na jedno rande.“ Já vím, já vím, neměla jsem to říct takhle. Ale prostě to tak bylo. Pokud bych se nepodívala dolů, zřejmě bych si nevšimla, že se jeho nohy zastavily.

„Chápu.“ Procházeli jsme se ještě pár minut, než se zastavil a otočil směrem ke mně. „ Už tě dál nebudu nutit, aby si se mnou vyšla“

„To ne. Já jsem řekla, že půjdu.“ Jeho obočí se zvedlo a zmizelo pod jeho neuspořádanými vlasy. „Taky jsi mi před chvíli řekla, že jsi se mnou nechtěla jít. Jen ti dávám vědět, že s tím končím. Se vším. Dneska sis se mnou vyrazila. Až budu mluvit s Candice, povím jí o tom.

„Blaku.“

„Ne, Rach, měl jsem s tím přestat už dávno. Omlouvám se, že jsem tě do toho dnešního večera tak tlačil. Jen jsem s tebou chtěl jít na rande. Nechci, abys šla jen proto, že jsem tě k tomu donutil a neustále se tě ptal. Což jsem dělal.“ 

Nevím, jestli byl víc v rozpacích nebo zraněný. Je směšné, že ho chci potěšit?

„Já jsem chtěla jít.“

„Ne, to nechtěla.“ Ok, to je trochu pravda.

„Nechtěla.... Ale to bylo předtím.“ Uh, co si nalhávám. On ví, že stejně lžu.

„Podívej, nevím, co chceš, abych řekla. Nemůžeš mi dávat za vinu, že jsem s tebou nechtěla jít.“ Vypadal jako bych mu dala facku.

„Teda chtěla jsem říct, no tak Blaku, byli bychom pomlouváni každým studentem a zaměstnancem fakulty. A ani jednou by ses nesnažil uklidnit ty drby. Navíc Blaku, ta doba, kdy jsme spolu vyrůstali, je už dávno pryč a teď jsi trochu nafoukaný. Proč si myslíš, že bych s někým takovým šla?“

„Pomluvy se budou šířit bez ohledu na to, co udělám. Čím víc se je snažím zastavit, tím víc vypadám provinile. Věř mi. A s tím že si myslíš že jsem nafoukaný....“ Jeho hlas se vytratil a projel si rukou vlasy. „Podívej se na to z mý strany. Jediná holka, kterou už chci roky, a kterou nemůžu dostat z hlavy, mě odmítá, ať dělám cokoliv.“ Řekl roky? Pustil moji ruku, otočil se a nervózně si prohrábl vlasy.

„Pojď, odvedu tě zpátky na pokoj.“

„A co ta sklenička?“

„To ti neudělám, Rach.“

„Blaku, proč nemůžeš být takový pořád? Takový, jako když jsme spolu vyrůstali, jako včera v noci, jako tuhle hodinu.... takového bych tě pravděpodobně nikdy neodmítla.“ Vypustil smutný smích.      „Jo, dobře.... Samozřejmě, vždy to poseru.“

Sledovala jsem ho odcházet směrem ke koleji, zavřela jsem oči a vykřikla na něj: „Víš, že si mě dneska docela traumatizoval, takže mi dlužíš pivo!“ Koukla jsem na něj skrz řasy a viděla že, se zastavil, ale neotočil. „A možná večeři v pátek večer?“

Když se Blake ke mně otočil, jeho úsměv byl široky a dech beroucí.