BM - 26. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

26/ Yulia

Nevím, kolik času uběhne, než dostanu slzy pod kontrolu, ale když konečně otevřu knihu, kterou mi Lucas nechal, tak začne zapadat slunce. Zírám na slova na otevřené straně, ale text je rozmazaný a slova se mi před opuchlýma očima míchají.

Zklamala jsem svého bratra. Kvůli mně ho zabijí.

Pokusím se soustředit na knížku, zatlačit tu myšlenku co nejdál, ale je to to jediné, na co můžu myslet. Staré vzpomínky se derou do popředí a já jsem příliš unavená na to, abych držela otevřené oči, tak je zavřu.

„Prosím, dohlédni na svého bratra,“ prosí mě matka, její modré oči jsou plné obav. „Zkontroluj ho, než půjdeš spát, ano? Předtím vypadal, že má teplotu, takže pokud bude mít neobvykle teplé čelo, zavolej nám, ano? A neotvírej dveře nikomu, koho neznáš.“

„Neotevřu, mami. Vím, co mám dělat.“ Možná mi je deset, ale není to poprvé, co zůstávám doma sama jen s Mishou, zatímco rodiče jedou za nemocným dědou. „Postarám se o něj, slibuju.“

Máma mě políbí na čelo, obklopí mě její parfém. „Vím, že ano,“ zamumlá a odstoupí. „Jsi moje nádherná velká holčička.“ Obličej má stažený strachy, ale usmívá se na mě. „Jakmile tvého dědečka stabilizují, vrátíme se.“

„Já vím, mami.“ Usměju se na ni zpátky, aniž bych tušila, že se mi navždy změní život. „Jeďte za dědou. Dohlédnu na Mishu, slibuju.“

A já se o to opravdu snažila. Když k nám druhé ráno přišli policisté, nepustila jsem je dovnitř, dokud mi neukázali fotku rodičů z márnice, znetvořené a zakrvácené z autonehody. Trvala jsem na tom, že se mnou můj bratr zůstane, když se nás sociální pracovnice snažila oddělit, protože podle ní by nemělo dvouleté dítě chodit na pohřeb rodičů. A když mě o rok později oslovil Obenko v sirotčinci, nabídl mi, že jeho sestra a její manžel Mishu adoptují, pokud se připojím k jejich agentuře, neváhala jsem. Řekla jsem hlavě UUR, že udělám cokoliv, jen aby měl můj bratr normální, šťastný život.

Otevřu oči, znovu se pokusím soustředit na knížku, ale v ten moment periferním viděním něco zahlédnu. Vyděšeně se otočím a zahlédnu tmavovlasou ženu stojící uprostřed Lucasovi pracovny.

Uvědomím si, že je to Rosa, a srdce mi začne zrychleně bít.

„Co tu děláš? Jak ses dostala dovnitř?“ Nemůžu skrýt vyděšený tón v hlase. Ruce mám spoutané a jsem přivázaná k židli silnými provazy. Pokud mi bude chtít ublížit, nebudu ji moct zabránit.

Rosa zvedne nahoru klíč. „V hlavní budově máme náhradní klíče ke každé budově v tomhle areálu, včetně soukromých domů.“

Nevidím u ní žádnou zbraň, což mě trochu uklidní. „Dobře, ale proč jsi tady?“ zeptám se jí klidnějším tónem.

„Chtěla jsem tě vidět,“ řekne. „Zítra na dva týdny odjíždíme. Jedeme navštívit Nořinu rodinu do Chicaga.“

„Nořinu rodinu?“

„Ženu seňora Esguerry,“ vysvětlí Rosa.

Zmateně se zamračím, ale hned si uvědomím, že Nora je jméno americké holky, kterou Esguerra unesl a pak si ji vzal. Lucas mi neřekl o důvodu jeho pracovní cesty, ale myslela jsem, že to bude něco ohledně obchodu. Netušila jsem, že Lucasův sadistický šéf má nějaký vztah s rodiči své manželky.

„Každopádně,“ pokračuje Rosa. „Chtěla jsem tě osobně vidět, než odjedu.“

Mé zmatení naroste. „Proč?“

Rosa přistoupí o něco blíž. „Protože si myslím, že sem nepatříš.“ Ruce má propletené před černými šaty. „Protože tohle není v pořádku.“

„Co není v pořádku?“ Chce mě spoutat v nějaké mučící místnosti, jak zmínila předtím?

„Ty. Celá tahle věc.“ Její hnědé oči se do mě zapichují. „Je špatné, že tě tu takhle Lucas drží. Že tě tu nechá s Diegem a Eduardem. Jsou to hodní chlapi, oba. Rádi hrají poker.“

„Poker?“ Jsem naprosto ztracená.

Rosa přikývne, „Hrávají ho se strážnými na druhé severní věži. Každý čtvrtek odpoledne od dvou do šesti.“

„Vážně?“ Srdce mi zase začne bít. Říká mi Rosa to, co si myslím, že mi říká?

„Ano,“ řekne klidně. „Není to problém, protože pozemek hlídají droni, a všude tu jsou teplotní a pohybové senzory. Cokoliv, co se přiblíží k pozemku, nehledě na to, jak malé nebo velké to je, se prohlédne a přezkoumá naším bezpečnostním softwarem, a pokud si počítač myslí, že je tu někde problém, upozorní strážné.“

Srdce mi teď buší jako o závod. „Chápu.“ Všechno, co se přiblíží. To znamená, že počítač ignoruje věci, které míří opačným směrem. „Jak daleko je severní hranice areálu odsud?“

Rosa zaváhá a já si nadávám za to, že jsem moc přímá. Určitě chce předstírat, že si se mnou jen povídá a jakoukoliv informaci, kterou získám, mi řekne náhodou.

„Dvě a půl míle,“ řekne nakonec a oddechne si. Nakonec jsem ji tedy nevyděsila. „Je tam řeka, která tu hranici značí,“ pokračuje a odhodí přetvářku. „Dál na západ je malá silnice, která ji kříží. Vede celou dobu na sever až do Miraflores. Občas nám tou cestou dovezou zásoby.“ Odmlčí se a pak dodá. „Další dodávka je naplánovaná na čtvrtek na tři odpoledne.“

„Čtvrtek ve tři,“ zopakuju, pořád nemůžu uvěřit, jaké mám štěstí. „Tenhle čtvrtek. Pozítří.“

Přikývne. „Přivezou nám nějaké jídlo.“

„Dobře.“ Mozek mi pracuje, přemýšlí nad všemi možnými překážkami. „A co-“

„Musím jít,“ řekne a přistoupí o něco blíž. „Lucas brzo přijde.“ Přejede prsty přes hřbet knihy, kterou držím, a na chvíli se dotkne i mě. „Sbohem, Yulie,“ řekne tiše předtím, než se otočí a vyběhne z pokoje.

Šokovaně se podívám dolů a zahlédnu na knize dva malé objekty.

Žiletku a sponku do vlasů.