TLOM - 31. kapitola

Překlad: Liv

Holky,
dneska zjistíte, že jsem pokazila prolog. Nepřečetla jsem si knížku dopředu a bohužel to nešlo poznat, tak odpuste. Alespoň jsme si to udělali napínavější, že.
Děkuji za komentáře, dnes poslední kapitola a zítra už jen epilog :)

GEORGIA

V DÁLCE SE OZVALO NĚCO, co znělo jako nastartování motoru, tlumené a neškodné. Ale já i DaleGarrett jsme se otočili, uši napnuté a obočí zvrásněné.

„To byl výstřel ze zbraně,“ uvažoval a jeho oči zamířili k zadní straně domu KathleenWrigtové. A já jsem se rozběhla.

„Georgio!“ Vykřikl DaleGarrett. „Stůj! Georgio! Zatraceně, holka!“ Nevěděla jsem, jestli běží za mnou, nebo jestli vytahuje telefon, ale doufala jsem v to druhé. Byl starý a tlustý a nechtěla jsem, aby se zabil, zatímco se mě bude snažit chytit.

Nevěděla jsem, jak dlouho mi trvalo se dostat přes kruhovou ohradu, pole a plot na dvorek Kathleen, ale měla jsem pocit, že je to několik let. Celé dekády. Když jsem dorazila na zadní verandu a vrhla se na skleněné posuvné dveře, zjistila jsem, že jsou zamčené a strachem a frustrací jsem zakřičela. Moses byl na verandě větší část dne a stejně ty zatracené dveře zamknul. Oběhla jsem dům, myšlenky mi v hlavě vybuchovaly jako petardy a nekontrolovatelně svištěly kolem mé hlavy.

Bílý ChevyTahoe s nápisem Juab Country Šerif na boku zlatými písmeny parkovalo vedle Mosesova černého pick-upu a když jsem vyběhla z rohu a mířila k předním dveřím, přiřítil se černý Hummer a štěrk odlétal, když rychle zabrzdil. David ‚Tag‘ Taggert vystřelil z auta s pistolí v ruce, vraždou ve tváři a já jsem se málem zhroutila úlevou.

Ale to bylo předtím, než jsem slyšela druhý výstřel.

„Zůstaň tady!“ Zařval Tag a běžel ke dveřím. Takže jsem ho následovala. Musela jsem. A když bez zastavení prorazil přední dveře, nejdřív jsem si všimla toho pachu. Ale tentokrát to nebyla barva. Nebyla to ani vůně koláčů. Bylo to cítit jako střelný prach a krev. A Tag znovu zařval a já jsem cítila, jak se jeho paže zvedla, když vystřelil a potom znovu. Zazněl další výstřel a kulka zasáhla okno v jídelně. Sklo se rozbilo, Tag něco překročil a klesl na kolena. V první chvíli jsem si myslela, že ho zasáhla kulka a natáhla se po něm, zbytek místnosti mi zakrývaly jeho velké záda. Potom jsem si uvědomila, že Tag překročil šerifa Dawsona, který ležel, zíral do stropu, z hrudi mu trčel velký nůž a měl střelnou ránu na hlavě.

A pak jsem viděla Mosese.

Ležel na boku na podlaze v kuchyni, pod jeho tělem se rozšiřovala kaluž krve a Tag ho otočil, snažil se zastavit proud krve a proklínal Mosese, proklínal Boha, proklínal sebe.

A stejně jako když umřela Gigi před všemi těmi lety a Moses byl pokrytý barvou místo krve a smrt byla na stěnách místo jeho očí, rozběhla jsem se k němu. A stejně jako předtím jsem cítila úplnou bezmoc.

**

MOSES

BYLO SVĚTLO, CÍTIL JSEM SE V BEZPEČÍ a byl jsem si dokonale vědom toho, kdo a kde jsem. Eli stál vedle mě, jeho ruka v mé a vypadalo to, že jsou tady i ostatní a míří ke mně. Kdybych to musel nakreslit, pochyboval jsem, že bych to dokázal, ale možná by to dokázala malba vyjádřit líp, než slova. A i přes měkké šumění a nepoddajné světlo všude kolem, to byl Eli, kdo si držel mou pozornost. Zvedl bradu, přemýšlel a sledoval mou tvář. Potom se usmál.

„Jsi můj táta.“ Jeho hlas byl jasný a sladký a já jsem ho poznal ze vzpomínek, které se mnou sdílel, i když teď bylo snadnější ho slyšet, bez filtru a jasně.

„Ano,“ přikývl jsem a díval se na něj. „Jsem. A ty jsi můj syn.“

„Jsem Eli. A ty mě miluješ.“

„Miluju.“

„Taky tě miluju. A ty miluješ mou mámu.“

„Ano,“ zašeptal jsem a přál si, aby tady byla i Georgia. „Nesnáším, že je teď sama.“

„Nebude sama napořád. Rychle to přejde,“ řekl Eli moudře a jemně.

„Myslíš, že ví, jak moc jí miluju?“

„Dal jsi jí květiny a řekl jsi, že je ti to líto.“

„To jsem udělal.“

„Dal jsi jí pusu.“

Přikývl jsem.

„Namaloval jsi jí obrázky a objal jí, když plakala.“

„Jo,“ zašeptal jsem.

„Taky ses s ní smál.“

Znovu jsem přikývl.

„Tím vším říkáš, že jí miluješ.“

„Opravdu?“

Eli důrazně přikývl. Na chvíli byl ticho, jako by nad něčím dumal. A potom znovu promluvil.

„Někdy si můžeš vybrat, víš.“

„Co?“ zeptal jsem se.

„Někdy si můžeš vybrat. Většina lidí se rozhodne zůstat. Je to tady krásné.“

„Vybral sis, že zůstaneš?“

Eli zavrtěl hlavou. „Někdy si můžeš vybrat. Někdy nemůžeš.“

Čekal jsem, moje oči se do něj vpíjely. Byl tak jasný, tak ostrý, tak přítomný a dokonalý, že jsem ho chtěl vzít do náručí a nikdy nepustit.

„Přišel pro tebe někdo, když jsi umřel, Eli?“ Řekl jsem, skoro prosebně, protože jsem potřeboval, aby to tak bylo.

„Ano. Gigi přišla. A babička taky.“

„Babička?“

„Tvoje mamka, přece.“

Zazubil jsem se na něj. Připomínal mi Georgiu, ale cítil jsem, jak mi ten úsměv hned zmizel z tváře. „Nevěděl jsem, jestli tady moje máma bude. Nebyla moc dobrý člověk,“ řekl jsem tiše. Překvapilo mě, když jí nazval babičkou, jako by plnila tu roli stejně dobře, jako Gigi.

„Někteří lidi mají být zlí. Někteří ne. Babička nechtěla být zlá.“ Bylo to tak jasné, řekl to s dětskou moudrostí a s jednoduchým přijetí dobra a zla, že jsem neměl odpověď.

„Můžu tě držet, Eli?“

Usmál se a okamžitě byl v mé náručí, jeho paže obtočil kolem mého krku. A já jsem zabořil hlavu do jeho vlasů, cítit hedvábí jeho temných kudrlin, které mě lechtaly na nose. Byl cítit jako dětský pudr, čistá sláma a čerstvě vyprané ponožky. Zachytil jsem Georgiin parfém, jako by ho pevně držela, těsně předtím, než odešel a on jí sebou od té doby nesl. Byl teplý, vrtěl se a jeho tvář byla hladká a jemná, když jí ke mně přitiskl.

Když sníme, nevíme o tom. V našich snech jsou naše těla pevná, dotýkáme se, líbáme, běháme, cítíme. Naše myšlenky nějakým způsobem vytvoří realitu. Takhle to tady bylo. Věděl jsem, že nemám tělo, stejně jako Eli. Ale nezáleželo na tom. Eli byl pevný, celý v mém náručí a já jsem držel svého syna. A nikdy jsem ho nechtěl pustit.

Eli se odtáhl a vážně se na mě podíval, jeho hnědé oči byly tak podobné jeho matce, že jsem se v nich chtěl utopit. Potom sundal ruce z mého krku a držel můj obličej v malých rukou.

„Musíš si vybrat, tati.“

**

GEORGIA

MOSES UMŘEL NA CESTĚ DO NEMOCNICE. To mi později řekli. Nenechali nás jet s ním, takže jsme s Tagem skočili do Hummeru a pronásledovali sanitku, lámaly jsme rychlostní rekordy, a když jsme konečně dorazili do Nephi, klopýtali jsme na pohotovost.

Čekali jsme a viseli na tom druhém, když se snažili Mosese přivést zpět. Tagův obličej byl bílý a jeho ruce se mu hrůzou třásly, když mi říkal, že věří tomu, že JacobDawson zabil jeho sestru a stejně tak pravděpodobně i ostatní holky.

„Moses mi dneska ráno zavolal, Georgio. Zeptal se na značku Calico, na zakroužkované A. Nemohl jsem potom myslet na nic jiného. Zavolal jsem tátovi a zeptal se ho na to, jen kdyby náhodou něco věděl. A řekl mi, že zakroužkované A byla značka JacobaDawsona. Koupil od něj několik koní to léto, co Molly zmizela. Ty koně, které jsme koupili, měli tu značku. Můj otec dokonce jednoho dal Molly.“

„Andersonovi ranče,“ doplnila jsem otupěle. „Dawsonova matka byla Andersonová. Zdědila farmu a její bratr zdědil mlýn, když jejich otec umřel. Ranč a veškerý dobytek předala Dawsonovi, když mu bylo jednadvacet.“

Hromada policistů dorazila do nemocnice – někteří byli z oddělení šerifa, někteří z města Nephi – a Taga si vzali k výslechu. Mě taky vyslýchali, ale v nemocnici a mohla jsem zůstat. Šerif byl mrtvý a zabila ho Tagova kulka a ten nůž v jeho hrudi zřejmě ovládal Moses. Bála jsem se o Taga a Mosese a měla jsem strach, že pravda nikdy nevyjde najevo.

Potom přijeli mí rodiče a tichým, nevěřícným tónem mi řekli, že se našla Lisa Kendricková pod vlivem drog v SUV JacobaDawsona. A nejednou už si nikdo nebyl jistý světem, jaký ho znal. Je ironií, že to byl JacobDawson, kdo mi jednou řekl „Okolo zvířat nemůžeš nikdy přestat být ve střehu. Zrovna, když s myslíš, že jsi je pochopila, udělají něco naprosto nečekaného.“ On to musel vědět.

Když už jsem nedokázala být statečná, našla jsem malou kapli, zabořila obličej do krví potřísněných dlaní a mluvila s Elim, šeptala jsem mu, říkala jsem mu o Mosesovi, o našem příběhu, jak přišel na svět a jak byl to nejlepší z nás dvou. A potom jsem mu se slzami v očích řekla, že potřebuju, aby Mosese přivedl zpátky ještě jednou, pokud to půjde.

„Pošli ho zpátky, Eli,“ prosila jsem. „Pokud tam něco zmůžeš, pošli ho zpátky.“

**

MOSES

HNED NA ZAČÁTKU JSEM VÁM ŘEKL, že ho ztratím. Ten den, kdy jsem Eliho poznal, už byl pryč. Věděl jsem, že je mrtvý. Věděl jsem to a i přesto to bolelo. Tak moc. Neztratil jsem ho tak, jak ho ztratila Georgia. Ale i tak jsem ho ztratil. Ztratil jsem ho předtím, než jsem ho poznal. A nebyl jsem připravený.

A každý den, jsem ho miloval víc a víc, sledoval jsem, jak mi ukazoval svůj krátký život, obrovskou lásku, a bylo to těžší, ne jednoduší. Ve skutečnosti – protože jsem se rozhodl, že pravda je to jediné, co mám – rád bych prožil něco jiného. Cokoliv, jen ne tohle. Ale to nebylo dáno. A já jsem nebyl připravený.

Nemůžu vám říct, jaké to je, se rozloučit. Jaký to byl pocit, když jsem si vybral. Ale nakonec, naštěstí, to za mě rozhodl někdo jiný a já jsem to dělat nemusel. Držel jsem svého chlapečka v náručí a slyšel jeho matku z dálky, jak mu říká náš příběh. Příběh o tom, jak se Eli narodil, jak umřel a jak nás ze záhrobí vyléčil. Poslouchal jsem to spolu s Elim.

Prvních pár slov každého příběhu je nejtěžší. Jako bych je vytahoval, dělal z nich pravdu a zavazoval se, že si tím projdu znovu. Když jednou začnu, jsem nucen dojít dokonce.

A my jsme nebyli u konce. Georgia a já jsme neskončili. Věděl jsem to. A Eli to taky věděl.

„Musíš jít, tati,“ zašeptal.

„Já vím.“

Cítil jsem, jak kloužu, jako bych padal, skoro jako ve chvílích, kdy nechám téct vodu.

„Dobrou noc, StewyStinkere,“ slyšel jsem ho říct s úsměvem v hlase.

„Dobrou noc, BuzzardeBatesi,“ řekl jsem, můj jazyk byl v ústech tak těžký, že jsem sotva dokázal tvořit slova.

„Uvidíme se brzy, tati.“

„Uvidíme se brzy, chlapče,“ zašeptal jsem a pak jsem byl pryč.

**

GEORGIA

ZPRÁVY V DESET ODVYSÍLALI JEHO PŘÍBĚH – novorozenec, kterého našli v koši na prádlo ve špinavé prádelně u špatné čtvrti WestValley City, které opustila narkomanka, a čekalo se, že bude mít nejrůznější problémy. A teď znovu odvysílali jeho příběh, o pětadvacet let později – příběh MoseseWrighta, umělce, který uměl komunikovat s mrtvými a chytil vraha.

Tag i Moses byli oba zproštěni viny ve smrti šerifa JacobaDawsona. A rychle byli očištěni i z dalších podezření, když se našly ostatky Sylvie Kendrickové na jeho pozemku, spolu s ostatky několik dalších, ještě neidentifikovaných dívek. Lisa Kendricková se zotavila, a i když se nepamatovala, že jí šerif Dawson unesl, pamatovala si, že jela po silnici a zastavila jí policie.

Věří se, že JacobDawson zabil více než tucet dívek v Utahu za poslední dvacet pět let a je pravděpodobně zodpovědný i za zmizení několika dalších dívek v ostatních státech. Vzhledem k tomu, že zdědil více než sto aktů půdy, včetně pozemků, který hraničily s dálničním podjezdem, kde byla Molly Taggertová, bylo ještě mnoho míst, které se musí ohledat a spoustu těl, které se musí najít.

Celé město Levan sledovalo příběh, poslouchalo reportáž a předstírali, že mají někoho uvnitř a vymýšleli si to, co nevěděli, jen aby se cítili důležitě, stejně jako poprvé, co se Levan dostalo do zpráv. Byl to skvělý příběh a lidi milují příběhy, stejně jako milují miminka.

A i když lidé milovali příběh o Dítěti Mosesovi, ze kterého vyrostl tak trochu prorok, měli problém mu věřit a přijmout ho, když se zpravodajské kamery vypařily a život se vrátil do normálu. Jak řekl Moses, pokud se bojíte pravdy, nikdy jí nenajdete. Ale to bylo v pořádku. My jsme ani moc nechtěli, aby nás někdo našel.

Nechali jsme lidi, aby věřili, čemu chtějí. Nechali jsme barvy, ať se slijí dohromady a podrobnosti vyblednou. A nakonec si lidé vyprávěli příběh a to bylo všechno. Koneckonců to byl skvělý příběh.

Příběh o předtím a potom, o nových začátcích a žádných koncích. Příběh o chybách a zlomeninách, o šílenostech a prasklinách, ale nejvíc ze všechno to byl milostný příběh.

Náš příběh.