Enforce - 2. kapitola

Překlad: Mili

A smůla se pořád lepí na paty

Nixon

Mezitím, co jsme se dostali ke klukům na opačném konci trávníku, už jsem třas svých rukou dostal pod kontrolu. Vypadal jsem jako zatracený drogový závislák, který potřeboval další dávku.

"Hej, jsi v pohodě, chlape?" Phoenixovy oči mě skenovaly od chlapy k patě a zúžil oči, když jsem strčil ruce do kapes a pokrčil rameny.

"Jasný."

"Ta Nová Holka je sexy," řekl Chase a tím mi zachránil prdel. "A všichni víme, že Nixon je už pár let v celibátu jak kněz, tak co, asi na něho přišly sexuální choutky."

"Debile." Plácl jsem ho do hlavy a tělem mi proběhla úleva. "Nemám sexuální choutky."

"Je dost nevinná na to, aby strhla tvou pozornost." Mrkl Chase. "Vždycky jsi měl rád ty čisté. Dělej a dostaň svoje péro pod kontrolu, než se ztrapníš, kámo."

Zíral jsem.

"Čisté." Odfrkl Phoenix. "Ne na dlouho, hlavně ne na této škole. Bude sežraná zaživa."

"To je fakt," souhlasil jsem a ohlédl se zpátky ke kolejím.

Proč mi sakra Mo neodpovídala na žádné zprávy? "Texi?" Telefon zel prázdnotou, žádná nová smska, "Ozvala se Mo?"

Vytáhl svůj mobil a zakroutil hlavou. "Ne, proč?"

"Rodinná záležitost," zalhal jsem. "Hele, jdu se podívat, jestli není ve svém pokoji. Uvidíme se v baráku za pár minut, okej?"

"Jasný."

Tex a Chase ode mě už odcházeli, ale Phoenix zůstal na místě a jeho pronikavý pohled mě nutil mu chtít dát do držky. O co mu šlo? Už tak byly naše vztahy nejisté, protože věděl, že se neprověřujeme každou rodinu - ale že se zaměřujeme na něho.

Řekl, že kdyby přišlo na věc, tak si vybere naši stranu.

V čem byl problém?

Ve chvíli, kdy se otočí proti krvi, bude stejně mrtvý muž.

Nezáviděl jsem mu jeho pozici. Být součástí rodiny, která ho nechránila, stálo za hovno - ale že ho zabije, když udělá správnou věc? Jeho otec byl mistr činu. A pořád se se mnou odmítal sejít.

"Jsi si jistý, že je všechno v pohodě?" Zeptal se Phoenix lehkým tónem, ale pohled jeho očí byl pokaždé temný, jako by dočista ztratil všechnu naději.

"Jo." Pevně jsem přikývnul. "Uvidíme se později, jo?"

"Jo, jo." Mávnul rukou a odešel za klukama.

Jakmile byli z dohledu, přiběhl jsem k dívčím kolejím a bral si výtah do patra, kde bydlí Mo. Ve kterém pokoji že to byla?

Poslal jsem Texovi rychlou smsku.

"Spojený státy, brácho. Vážně? Jak to můžeš zapomenout?"

S nadávkou jsem hodil telefon do zadní kapsy džínů a šel jsem na konec haly, kde byl  Monroein pokoj. Nedivím se, že jsem vymyslel dát Trace do tohoto patra - bylo to patro mého dvojčete. Jsem fakt blbej.

Dvakrát jsem zaklepal na dveře. Pak jsem zabouchal a zavolal její jméno.

Několik dveří se na chodbě otevřelo.

A pak začalo hihňání a šeptání.

To byl důvod, proč jsem si nevyšel s žádnou holkou z Elite. Byly příliš zvědavé a já nemám na zvědavost čas.

Zakoulel jsem očima a zkusil kliku. Bylo odemčeno. Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře. Počkám tady na ni. Nebude to trvat hodiny. Vyučování ještě nezačalo a nemá dovoleno opustit kampus bez mého svolení, a ani nebyla doba oběda.

Přešel jsem k její posteli a sedl si, užíval jsem si ticho kolem. Zajímalo by mě, jak dlouho to takhle bude? Jak dlouho budu trčet v tomto světě, do kterého nepatřím? Eagle Elite nebyl můj domov;  nebylo to to, co jsem v životě chtěl. Co jsem chtěl, bylo rozjet vlastní byznys pryč od bedlivého dohledu Elite. Všechno, co jsem měl, byl život ve lži, pověst hříšníka a neschopnost uniknout.

Holky na chodbě se začaly smát. Slyšel jsem pár pokřiků a potom se někdo snažil otevřít dveře.

Byly to chytrácké dveře, člověk musel najednou otočit a zatlačit. Jestli to holka na druhé straně neví - znamená to, že to musí být nová spolubydlící.

Skvělé, další dívka, kterou jsem mohl vyděsit k smrti.

Čekal jsem.

Dveře se ani nehnuly.

Zaslechl jsem na druhé straně podrážděný hlas a pak se dveře s odlétnutím otevřely. Holka padla k zemi jak na hromadu přímo k mým nohám.

Bojoval jsem s nutkáním jí říct 'Takhle se mi líbíš'. Hlavně, když se ty hnědé oči pomalu couraly nahoru po mém těle a zamračily se mi do tváře. Do pekla, jo, už je to hezky dlouhá doba, co jsem byl s holkou...

A kvůli této cizince jsem z prapodivného důvodu chtěl zabouchnout dveře a opřít ji o ně.

Ponořit ji prsty do vlasů, vniknout jí jazykem do pusy, strčit svého -

Několik holek se začalo shromažďovat přede dveřmi.

Nabídl jsem jí ruku, abych jí pomohl vstát, ale uvědomil jsem si, že nemám být žádný hrdina ani gentleman. Než se naše prsty dotkly, nasadil jsem si koženou rukavici a afektovaně se usmál. "Bakterie, znáš to."

Zamračila se, pleskla mě do ruky a vstala sama.

Některé z holek se začaly hihňat.

S nadávkou jsem zakřičel, "Nechte nás!"

Chodbou bouchaly zavírající se dveře, nechávající nás na pokoji. Do háje. Když jsem žádal o umístění Trace na toto patro, nemyslel jsem do tohoto pokoje, do pokoje mojí sestry.

Sakra. Za to budou platit.

Traceyn spodní ret se začal třást, když zavřela oči. Chvěla se, když jsme slyšeli bouchání dveří a s každým zachvěním jejího těla - jsem chtěl. S každým škubnutím jejích rtů - jsem byl v pokušení. Když konečně zavírání dveří úplně přestalo, přešel jsem kolem Trace a zavřel u nás. Ani se nepohnula.

Už jsem to nemohl vydržet. Musel jsem být blíž. Můj rozum byl v sázce. Polkl jsem a stoupl si za ni, rty jsem přejížděl u jejího sametově hladkého ucha. "Nemáš ráda pravidla, že, Nová Holko?"

V odpověď na můj hlas se zachvěla.

Tehdy jsem se jí málem dotkl.

Málem jsem to udělal.

Málem jsem se přestal ovládat

Ale bylo by ode mě sobecké, kdybych uspokojil svoji zvědavost a potřeby, když navíc neměla ani ponětí, co je v sázce, co riskuje tím, že je na Elite.

Obešel jsem ji a usmál se. "Je tady ještě jedno, poslední, pravidlo."

"Jaké?" Zvedla hlavu nahoru, čímž si vysloužila mé uznání za tu falešnou smělost.

Olízl jsem si rty, věnoval jí dravý pohled a šel k ní blíž. Natlačil jsem její tělo na dveře - přesně tam, kde jsem ji chtěl mít - a uvěznil jsem ji mezi svými pažemi.

"Musíš si zasloužit právo používat to, co vlastníme." To byla vlastně jen částečně pravda, ale chtěl jsem vystrašit, aby se na nic neptala. "Výtahy jsou zamčené. Vyvolení mají kopie čipových karet. Bazény, posilovny - všechno, k čemu máš přístup, i jídlo, všechno je na kartu."

Sáhl jsem do kapsy a vytáhl jednu z těch, co jsem měl navíc, kterou jsem původně udělal pro Chase. Nebyla to klasická karta, kterou dáváme novým studentům, ale svou práci odvede. Dostala šanci a když si ji Mo vzala pod svá křídla, tak je jen otázkou času, než ji lišácky navede k našemu obědu. Plus ji taky může pozvat. Abych na ni mohl dávat pozor.

Ne že bych chtěl být vadný a sledovat ji.

Bylo to z čistě obchodního hlediska - nic jiného. Musela být v ústraní; muselo to vypadat, že je naše hrčka.

A není tu do pekla možnost, že bych ji hodil mezi studenty.

"Řekni děkuji." Choval jsem se jak kokot.

"Za co?" Oči se jí naplnily slzami.

"Že ti dovolím se najíst, samozřejmě." Řekl jsem jemně. Nenáviděl jsem, že mě její slzy nutily ji chtít držet blízko sebe - ale hlavně jsem nenáviděl, že mi její slzy připomínají dívku, která mě neustále pronásleduje ve snech.

"Cože?"

"Ještě jsem neskončil." Byl jsem vytočený, že se nebála a že mi připomínala minulost, na kterou jsem nemohl zapomenout - a budoucnost, které jsem nemohl uniknout. "Tato čipová karta ti dává přístup k výtahu jenom jednou týdně. Povolí ti vstup do jídelny, dvakrát denně. Ne třikrát. Nechceme, abys přibrala." Další lež. Chystal jsem se jí zatraceně sypat do jídla proteinový prášek, jestli zhubne ještě víc, ale potřeboval jsem, aby byla nejistá, tak nejistá, aby se na nás ve všem spoléhala, tak nejistá, že bude chtít z Eagle Elite utéct. "Používej ji moudře a pokud na mě uděláš dojem tím, že budeš schopná poslouchat nařízení, dám ti víc svobody. Do té doby..." Pokrčil jsem rameny a odkašlal si. "... uhni na stranu."

Ani se nehnula.

Opakoval jsem se - nikdy jsem se neopakoval.

Bouchl jsem do dveří rukou vedle její hlavy, naklonil jsem se, až jsem se rty skoro dotýkal jejích. Krev mi burácela v uších, moje tělo se na mě zlobilo za to, že si nevezmu, co jsem měl přímo před sebou. Bylo by to. Tak. Kurva. Jednoduchý.

Tak krutě jsem to chtěl.

To bylo moje životní motto. Kdyby to nebylo kruté - nestálo by to za to.

Nečekaně, zatímco jsem byl pohlcený v myšlenkách, mě svýma malýma rukama strčila do hrudníku.

Byly teplé.

Kdybych mě tu noc zastřelili, pamatoval bych si tuto jedinou věc. Že měla teplé ruce.

Líbilo se mi to.

Příliš.

A nenáviděl jsem, když se mě někdo dotýkal.

Naštvala mě.

"Ty ses mě právě dotkla?"

"Vyhrožuješ mi!"

"Vyhrožuju každému." Snažil jsem se nesmát nad jejím podrážděným postojem.

"Tak to jsi tyran."

Nikdo mi neřekl tyran od šesté třídy. Otevřel jsem pusu, abych řekl něco sprostého, ale zase jsem ji prudce zavřel. "Takže ty ses mě chtěla dotknout?"

Tváře ji zčervenaly. Zajímavé.

"Ne." Zatnula zuby. "Chtěla jsem, abys mě k čertu nechal na pokoji!"

"Řekni prosím." Bože, mohl bych ji zničit.

"Prosím?" Zaprosila. Co bych neudělal pro to, abych ji slyšel říkat své jméno, prosit mě znovu a znovu.

Nebyla pro mě, připomínal jsem si. Toto nebyla hra. Odblokoval jsem pryč emoce a teplo, které mi proudilo tělem. "Do pekla. Nic takového." Pak jsem se dotkl jejich rtů, krátce, ale dost na to, abych si zapamatoval jejich strukturu - dost na to, abych mučil sám sebe dalších pět let, jestli budu žít tak dlouho.

Vrhl jsem se na dveře a s trhnutím jsem je otevřel.

Stála tam Mo s veselým pohledem ve tváři, pak se podívala za mě a mohl bych přísahat, že byla připravená sáhnout po zbrani.

Zabouchl jsem dveře.

"Myslela jsem, že odcházíš." Chytrá Nová Holka.

"Změna plánu," zamumlal jsem a přešel k oknu. Super, hry pořád ještě probíhaly. Elite byla fanoušek extrémních sportů. Lidé skákali celý den z oken místo toho, aby jezdili výtahem. Nikdy jsem se skutečně nepodílel ani na uvítacích dnech ani na hrách, ale očividně to byl den všeho poprvé.

"Co chceš dělat?" Zakřičela. "Slézt dolů po okapové rouře?"

"Nixone! Otevři ty zatracený dveře!" Zakřičela moje sestra.

Se smíchem jsem vystoupil na parapet.

Nová Holka zakřičela.

Bylo roztomilé, že se o mě bála, a to jsem si myslel, že do mě strčí.

Popadla mě za triko. "Zbláznil ses?"

Ano. Hodně.

"Ruce pryč," zakřičel jsem a pak jsem vyskočil ven. Letěl jsem volným pádem asi tři sekundy, než jsem přistál na nafouknuté plachtě.

"Nixone!" Slyšel jsem řev.

A pravděpodobně kvůli tomu, když jsem přistál, jsem se široce usmíval. Bála se o mě. Choval jsem se k ní jak naprostý čůrák a ona se o mě bála.

To pitomé teplo se mi začínalo znovu rozhánět do těla. Bez přemýšlení jsem jí poslal pusu a odklusal pryč.

A málem jsem vběhl do Phoenixe.

"Dobrá show," řekl neupřímným hlasem. "Vzal jsi Nové Holce taky panenství nebo to nebylo dnes odpoledne na menu?"

Ruce jsem zaťal v pěst. Chtěl mě vyprovokovat.

"Nudí mě," odpověděl jsem lhostejně. "Hledal jsem Mo a pro tu druhou jsem měl kartu."

Phoenix zvedl obočí. "A kam jsi ji strčil? Do červené jídelny? Do klasické?" Pokrčil rameny.

"S námi," řekl jsem klidným hlasem.

"Takže..." Přidal se chůzí ke mně. "... nám neseš hračku - jak... milé."

"Nehraj si s ní."

"Oh, nebudu." Ušklíbl se. "Nenáviděl bych představu, že ti beru oblíbenou kostičku. Kromě toho, nedělám do podřadného zboží."

S tím odešel.