TLOM - 19. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

NEZASTAVIL JSEM, ABYCH SI TO PROMYSLEL. Nešel jsem zpátky k Gi, abych Tagovi řekl, co jsem našel na hřbitově. Byl jsem plný burácivého rozhořčení, který jsem maskoval tu hrůznou pravdu. Jel jsem přímo k Georgie a kráčel kolem ohrad a stodol. Už nebyla v kulaté ohradě. Ten kůň, kterému říkala Cuss, se pásl blízko plotu a zastříhal ušima, když jsem se přiblížil. Ostře zařehtal a zdvihl se na zadních, jako bych byl predátor. Našel jsem Georgiu, jak plní koryto vodou a stejně jako kůň zvedla hlavu, sledovala, jak přicházím a záda jí ztuhla.

„Co chceš, Mosesi?“ měla u plotu balík sena a natáhla se po vidlích, aby seno podala koním, kteří se nechtěli přiblížit, ani když se podávala večeře. Její hlas byl drsný, hlasitý a byla v něm cítit panika. Děsil jsem jí. Byl jsem velký, byl jsem muž a lidi se mě báli. Ale to nebylo ono. To nebyl ten důvod, proč se bála. Bála se mě, protože přesvědčila sama sebe, že mě nezná. Byl jsem neznámý. Byl jsem ten kluk, který si maloval, když jeho babička ležela mrtvá na podlaze. Byl jsem psychopat. Někteří si dokonce mysleli, že jsem svou babičku zabil. Někteří si mysleli, že jsem zabil spoustu lidí. Ale nevěděl jsem, co si doopravdy myslí Georgia. A zrovna teď mi to bylo jedno.

„Co chceš?“ zopakovala, když jsem jí vzal vidle z rukou a dokončil za ní tu práci. Potřeboval jsem se rozptýlit. Její ruce bezmocně padly k bokům a udělala krok zpět, zjevně zmatená celou tou situací.

„Měla jsi syna.“ Dál jsem klopil seno přes plot do různých oddílů a nedíval jsem se na ní, když jsem mluvil. Na členy rodiny jsem se nikdy nedíval. Prostě jsem mluvil, dokud mě nepřerušili, nezačali na mě křičet, nezačali vzlykat nebo neprosili, abych pokračoval. Většinou to stačilo. Když jsem doručil zprávu, dali mi ti mrtví pokoj. A já jsem byl volný, až dokud jsem nerazil na další mrtvé.

„Měla jsi syna a ten mi pořád ukazuje obrázky. Tvůj syn… Eli? Nevím, co přesně chce, ale nedá mi pokoj. Nechce odejít, takže jsem tady… a to mu možná bude stačit.“

Nepřerušila mě. Nezačala na mě křičet. Neutekla. Prostě tam stála s rukama u boků, a oči měla upřené na můj obličej. Krátce jsem se setkal s jejím pohledem a pak jsem se znovu zadíval na to místo krátce nad její hlavou. Balík sena byl pryč, tak jsem se opřel o vidle. A čekal.

„Můj syn je mrtvý.“ Její hlas zněl zvláštně, jako by se její rty proměnily v kámen a bylo těžké tvořit slova. Moje oči ještě jednou zamířily k její tváři. Opravdu zkameněla. Její obličej byl tak nehybný, že se podobala sochám v mých knihách. V tlumeném světle pozdního odpoledne byla její kůže hladká a bledá stejně jako mramor. Dokonce i její vlasy vypadaly bezbarvě, husté bílé a přehozené přes rameno v dlouhém copu, což mi připomínalo lano, které mi ukazoval Eli. Provaz, který se točil ve vzduchu, až dokud se neobtočil kolem krku koně s barvami na zádech.

„Já vím,“ řekl jsem mírně, ale tlak v mé hlavě se zvýšil. Voda stoupala, pulzovala a mé zdi byly blízko k prasknutí.

„Tak jak ti může něco ukazovat?“ zeptala se Georgia drsně.

Polkl jsem, snažil jsem se zastavit příliv a znovu jsem potkal její oči. „Ty víš jak, Georgio.“

Zavrtěla rychle hlavou a vytrvale popírala, že ví, o čem mluvím. Udělala krok dozadu a oči jí střelily na levou stranu, jakoby plánovala útěk. „Musíš mě nechat na pokoji.“

Odtlačil jsem hněv. Strčil jsem do něj silně, abych nemusel strčit do ní. A chtěl jsem do ní strčit, smazat to popření z její tváře, chtěl jsem jí natlačit hlavu do hlíny, dokud by neměla ústa plná bahna. Potom by mi mohla nařídit, abych odešel. Pak bych si to zasloužil. Místo toho jsem ale udělal to, co mi řekla a ignoroval jsem toho malého chlapce, který mi posílal do mozku zoufalé obrázky své matky a snažil se mě zavolat zpátky beze slov.

„Jak vypadá?“ zavolala, a v jejím hlase bylo zoufalství, které bylo tak v rozporu s jejím odmítnutím, že jsem se zastavil. „Chci říct, pokud ho vidíš. Tak jak vypadá?“

Eli byl najednou přede mnou, skákal nahoru a dolů, usmíval se, a ukazoval směrem k Georgii. Otočil jsem se, pořád naštvaný, pořád vzdorný, ale byl jsem ochotný zkusit další kolo a Eli byl zase přede mnou, stál mezi mnou a koňskou ohradou. Podíval jsem se na něj a potom zpátky na Georgii.

„Je malý. Má tmavé, kudrnaté vlasy. A hnědé oči. Jeho oči vypadají jako tvoje.“ Trhla sebou a ruce zvedla k hrudi, jako by chtěla povzbudit své srce, aby dále bilo.

„Jeho vlasy jsou dlouhé. Lezou mi do očí. Potřebuje ostříhat.“ Chlapec si uhladil vlasy z očí, jakoby chápal, co jeho matce říkám.

„Nenáviděl stříhání vlasů,“ řekla tiše a rty se jí okamžitě stáhly, když si přála, aby do rozhovoru nepřispěla.

„Bál se strojku na vlasy,“ doplnil jsem, viděl jsem Eliho vzpomínku na bzučení kolem jeho uší, z čehož mi soucitně začalo rychleji bušit srdce. Eliho vzpomínka byla naplněna hrůzou a stojek byl dvakrát větší, než jeho hlava. Připomínalo mu to čelist TyrrannosauraRexe, což dokazuje, že jeho vzpomínky nejsou tak úplně pravdivé. Potom se ta vzpomínka změnila na něco jiného. Narozeninový dort. Byl čokoládový a uprostřed byl plastový kůň. Kolem hořely čtyři svíce.

„Má čtyři roky,“ řekl jsem a věřil, že se mi tohle snaží Eli říct. Ale věděl jsem to. Viděl jsem to na jeho hrobě.

„Teď by měl šest.“ Zavrtěla vzdorně hlavou. Čekal jsem. To dítě se na mě s očekáváním podívalo a potom se podíval zpátky na svou matku.

„Pořád jsou mu čtyři,“ řekl jsem. „Děti čekají.“

Její spodní ret se roztřásl a ona se do něj kousla. Začínala mi věřit. To, anebo mě začala nenávidět. Nebo mě možná nenávidí už dlouho.

„Čekají na co?“ její hlas byl tak tichý, že jsem skoro neslyšel otázku.

„Až je někdo vychová.“

Bolest na její tváři byla tak intenzivní, že jsem zalitoval, jak jsem jí zahnal do kouta. Nebyla na mě připravená. Ale já jsem na tohle taky nebyl připravený. Bylo to vyrovnané.

„Na tebe by čekal dlouhou dobu,“ řekla tiše, udělal několik kroků mým směrem a potom se zastavila, postoj měla agresivní a ruce sevřené v pěstě. Truchlící matka byla pryč. Teď tady byla ukřivděná žena. A já jsem byl muž, který jí zbouchl a pak opustil město.

„Takhle to chceš hrát?“ vydechl jsem chraplavě, můj hněv byl zpátky v plné síle, byl jsem tak naštvaný, že jsem chtěl začít vyrvávat sloupy plotu ze země a odhodit ostnatý drát.

„Hrát co, Mosesi?“ odsekla.

Taky jsem vyštěkl. „Tu skutečnosti, že jsme měli syna. Já jsem měl syna! Udělali jsme spolu dítě. A je mrtvý. Nikdy jsem ho nepoznal. Já jsem ho nikdy nepoznal, Georgio! Nedozvěděl jsem se o něm ani jednu zasranou věc. A ty mi teď řekneš takové hovno? Jak umřel, Georgio? Co? Řekni mi to!“ Věděl jsem to. Byl jsem si téměř jistý, že to vím. Eli mi ukazoval náklaďák. Georgiin starý náklaďák Myrtle. V tom autě se Elimu něco stalo.

Vztek přišel v barevných pruzích za očima. Cítil jsem, jak se začíná voda oddělovat, rozdělovat a barvy z druhé strany začaly prosakovat. Přitiskl jsem ruce na oči a možná jsem vypadal tak šíleně, jak jsem se cítil, protože když jsem ruce sundal, Georgia přeskočila plot a začala utíkat, její nohy rychle překonávaly vzdálenost, jako by si myslela, že jí taky zabiju. A místo toho, aby mě to zastavilo, mě to nasralo ještě víc. Odpoví mi. Řekne mi to. A udělá to hned. Vrhl jsem se za ní, ruce o nohy se mi zvedaly a můj vztek se zaměřil na její štíhlé záda a světlé vlasy, které vypadly z jejího copu, když ode mě utíkala, jako bych byl netvor.

Když jsem jí stáhl na zem, obtočil jsem kolem ní ruce a přitiskl její váhu na mou. Dopadly jsme tvrdě, její hlava se odrazila o mého ramene a moje narazila do země, ale to jí nijak nezpomalilo. Bojovala se mnou, kopala a škrábala jako divoké zvíře a já jsem se na ní překulil, přišpendlil její ruce mezi námi a držel její nohy u země za pomoci těch mých.

„Georgio!“ zařval jsem a položil svoje čelo na její, abych měl pod kontrolou každou její část. Cítil jsem, jak lapá po dechu, pláče a vší silou odolává.

„Přestaň! Budeš se mnou mluvit. Budeš se mnou mluvit. Hned. Teď. Co se mu stalo?“ Cítil jsem v rukou led a plameny v krku, když jsem si vzpomněl, že je tam i Eli. Věděl jsem, že nás sleduje, pozoruje, jak jsem držel jeho matku. Styděl jsem se. Nechtěl jsem, aby to viděl, ale nechtěl jsem jí pustit. Potřeboval jsem, aby mi to řekla. Posunul jsem se, abych jí pod sebou nedrtil, ale svoje čelo jsem z jejího nesundal. Když ti dá kůň svou hlavu, je tvůj. Georgiina slova mi pošeptala do hlavy. Nedávala mi svou hlavu. Ale já jsem si jí i tak bral.

„Mluv.“

**

GEORGIA

„MAMI! JÁ JDU!“ zavolala jsem, když jsem vešla do kuchyně a vzala klíčky z vrcholku lednice.

„Já chci taky.“ Eli vyskočil z podlahy, kde pečlivě skládal ohradu s Lincoln klád a rozběhl se ke dveřím, čímž poslal polínka do všech stran. Už jsem ho vykoupala, dala jsem mu oblíbené pyžamo s Batmanem a dokonce jsem připojila i černý plášť, aby mohl mezi stavěním ohrádek taky zachránit Gotham. Chytila jsem ho a zvedla, jeho nožičky se obmotaly kolem mého pasu a rukama objal můj krk.

„Ne, miláčku. Dneska ne. Zůstaneš tady s babičkou a dědou, jo?“ Eli zkrabatil tvář a oči se mu začaly lesknout.

„Já chci jít!“ protestoval v slzách.

„Já vím, ale domů přijdu až pozdě a to by ti nepřipadalo jako zábava, kamaráde.“

„Bude to zábava! Rád chodím spinkat pozdě!“ nohy obmotal pevněji a jeho ruce byly kolem mého krku jako svěrák.

„Eli, přestaň,“ zasmála jsem se. „Děda říkal, že se s tebou bude dívat na JohnyhoWayna a kovboje. A vsadím se, že babička udělá popcorn. Dobrý?“ Eli vehementně zavrtěl hlavou a já jsem věděla, že nebude spolupracovat. Nechávala jsem ho dlouho vzhůru až moc.

„MAMI! Pomoc!“ řekla jsem hlasitě, aby mě máma slyšela tam, kde zrovna byla.

„Jdi, Georgie. Postaráme se o něj.“ Ozval se můj táta ze zadní části domu a já jsem s Elim v náručí šla do pokoje rodičů. Táta byl natažený na posteli, ovladač v ruce, boty sundané a jeho kovbojský klobouk měl pořád nasazený na hlavě. Pozdravil nás úsměvem a poplácal postel, přemlouval Eliho, aby se k němu přidal.

„No tak, divochu. Pojď si sednout k dědovi. Podíváme se, jestli najdeme nějakou dobrou show s kovbojema.“

Eli propustil můj krk, neochotně sklouzl z mého těla a spadl jako malá hromádka na postel. Svěsil hlavu, aby mi dal vědět, že není spokojený, ale přijímá to. Políbila jsem ho na hlavu a rychle se odtáhla, aby se mě nemohl zase chytiti. Jeho ruce byly někdy jako lepkavé chapadla.

„Díváme se na kovboje, mami. Žádné mamky tady nemůžou být.“ Eli trucoval a vyhazoval mě proto, že jsem ho nechtěla vzít sebou. Potom zkřížil ruce na prsou, popotáhl a já se na tátu s povzdechem podívala,

„Díky, tati,“ řekla jsem tiše a on na mě mrknul.

„Slyšela jsi ho. Žádné mamky tady nemůžou být. Tak jdi, děvče,“ zopakoval s úsměvem.

Zadními dveřmi jsem vyletěla z domu, dala jsem si pozor, abych nezašlápla matčiny dvě pokusné slepice Dame a Ednu, uhladila jsem si vlasy a otevřela dveře Myrtle během několika sekund. Když jsem dveře zavřela, otočila jsem klíčem a starý náklaďák se probudil k životu a z reproduktorů se rozezněla hudba GorfonaLightfoota „IfYouCouldRead My Mind“. Ten song jsem milovala a na chvíli jsem jenom seděla, abych mohla poslouchat. Takhle rádiová stanice vždycky hrála country oldies hudbu. Sama jsem se cítila jako country stařečka. Měla jsem dvaadvacet, ale někdy jsem se cítila na pětačtyřicet. S hlasitým povzdechem jsem si položila hlavu na volant a nechala se uklidnit tou hudbou, jen na chvíli. Nerada jsem opouštěla Eliho. Vždycky to bylo utrpení. A právě teď jsem potřebovala jen popadnout dech. V mém životě nebylo žádné ticho. Vůbec. Ani čas se nadechnout.

Dneska se chci cítit mladá a krásná, možná si dokonce zatancovat s pár milými kovboji a předstírat, že mám na starosti jen sebe a možná taky předstírat, že hledám chlapa jako ostatní holky. Ale nehledala jsem. Eli byl jediný muž v mém životě. Ale dneska večer by bylo hezké, kdyby se mě někdo dotkl. Možná kapela zahraje tuhle písničku. Požádám o ní.

Gordon skončil svou touhu po někom, kdo umí číst myšlenky a další song byl o mámách, které nechtěly, aby z jejich dětí vyrostly kovbojové. Trochu jsem se zasmála. Moje dítě už byl kovboj. Pozdě.

Ještě jednou jsem si povzdechla a zvedla hlavu z volantu. Zkontrolovala jsem zpětné zrcátko, sklopila stínítko a podívala se na můj odraz, dala si lesk na rty a přitiskla rty k sobě. Pak jsem dala zpátečku a začala couvat. Je čas jít. Holky už tam budou a já mám zpoždění jako obvykle.

Připadalo mi, jako bych najela na obrubník. Byl to náraz a odraz. Ani ne moc velký odraz. Ani ne moc velký náraz. Ale něco tam bylo. Zanadávala jsem a zkontrolovala jsem zpětné zrcátko, když jsem přemýšlela, na co jsem sakra najela.

Vystoupila jsme z auta a moje oči automaticky zamířily k pneumatice. Bylo kolem ní obalené něco černého. Pytel na odpadky? Narazila jsem do popelnice? Zavřela jsem dveře náklaďáku a udělala jeden krok vpřed. Jen jeden krok. A najednou jsem věděla, co to bylo. Eliho plášť. Eliho Batmanův plášť byl omotaný kolem pneumatiky.

Eliho plášť. Plášť, který na sobě měl Eli. Ale Eli byl uvnitř. Eli seděl s mým tátou a dívali se na kovboje. Padla jsem na kolena, drápala jsem se v před, zoufalá, protože jsem věděla, že se musím podívat. Nemůžu se podívat. Musím se podívat…

**

MOSES

KDYŽ DOMLUVILA, slezl jsem z ní a sedl si. Ona se nepohnula. Nechala paže zkřížené na prsou, kde jsem je držel, zatímco mluvila, její hlas byl v mém uchu drsný šepot. Vlasy se úplně uvolnily z copu a teď byly rozprostřené kolem její hlavy v divokém zmatku. Vypadala jako malba Arthura Hughese, která se mi líbila. Paní ze Shalott – Georgia vypadala jako Paní ze Shalott, ruce složené, vlasy rozprostřené a oči prázdné.

Ale její oči teď prázdné nebyly. Byly zavřené a slzy tekly po obou stranách jejího obličeje. Její hruď se zvedala a klesala, jako by uběhla maraton. Položil jsem ruku na své vlastní burácející srdce a odvrátil jsem se od ní, neschopný se postavit na nohy. Neschopný dělat něco jiného, než si položil hlavu na kolena.

A potom mi Eli ukázal zbytek.

Georgiina hlava ležela na volantu starého pick-upu a z jejího otevřeného okýnka šla slyšet hudba. Díval jsem se na ní z divného úhlu, jako bych seděl na zemi za rezavým nárazníkem. Georgiiny vlasy byly hladké a dlouhé, lesklé a čisté, jako by si je vyfénovala a mířila na nějakou speciální událost. Otevřela oči a sklonila stínítko, aby zkontrolovala barvu svých rtů. Otřela je o sebe a dala stínítko zpátky nahoru. Můj úhel se změnil, když oči, kterými jsem jí pozoroval, změnily pozici. Zíral jsem na zadní část auta, na otevřené dveře korby, které visely dolů. Pořád to bylo vysoko. Obraz se zatřepal, jako bych se snažil tam vylézt. Motor zaburácel a můj pohled se náhle zase změnil. Kola, podvozek.

A potom obličej Georgii, který se díval po auto. V její tváři se objevila hrůza. Vypadala strašně – otevřená ústa a poblázněné oči. Vypadala jako z jiného světa a křičela, „Eli, Eli, Eli…“

Cítil jsem, jak mnou projíždí její křik a pak se spojení přerušilo a obraz v mém mozku zčernal. Ale Eli neodešel. Jen naklonil hlavu na stranu a čekal. Potom se jemně usmál, smutně, jako by věděl, že to, co mi ukázal, mi ublížilo.

A já jsem si dal obličej do dlaní a rozplakal se.

**

GEORGIA

BYL TO TEN NEJHORŠÍ zvuk, který jsem kdy slyšela. Plačící Moses. Jeho záda se otřásala v parodii strašného smíchu, jeho hlava byla v dlaních, jako by nemohl uvěřit tomu, co jsem mu řekla. Zvláštní bylo, že když se ze mě odvalil, jeho výraz byl prázdný, zmrazený, jako socha. A potom naklonil lehce hlavu, jako by něco poslouchal… nebo o něčem přemýšlel. A potom vypustil strašný, bolestný výkřik, přikryl si oči rukama a zhroutil se. Nebyla jsem si ani jistá, proč pláče. Nic jsem pro něj neznamenala. Zjevně.

Vždycky byl tak nepřístupný a odtažený, byl schopen se odtáhnout bez sebemenšího náznaku, že ho naše oddělení obtěžuje. Neznal Eliho. Nikdy ho nepoznal. Snažila jsem se mu to říct. Navštěvovala jsem ten zatracený ústav týden po týdnu, až dokud mi jasně neřekli, že mě tam nechce. Napsala jsem mu dopis, který nikdo nedoručil. A potom zmizel na téměř sedm let.

Nikdy Eliho nepoznal. V tom měl pravdu. Ale to by mu mělo pomoct přijmout tuhle zprávu snáz. A podle toho, jak plakal a měl zlomené srdce, vůbec to pro něj nebylo jednoduché.

Neutěšila jsem ho. Nechtěl by můj dotyk. Byla jsem jako jeho matka. Nepostarala jsem se o svoje dítě, stejně jako se ona nepostarala o Mosese. Nenáviděla jsem se skoro tak, jako mě nenáviděl Moses a cítila jsem, že z něho ta nenávist přichází ve vlnách. Ale to mě nezastavilo, aby neplakala s ním.

Byla jsem skoro ohromená tím, že pořád přicházejí slzy. Den po dni. Bylo to neomezené množství. Můj smutek byl hluboký podzemní pramen, který neustále bublal, přelíval se a tak jsem plakala s Mosesem, slzy mi tekly a dívala jsem se na modrou říjnovou oblohu nad hlavou. Obloha se táhla do nekonečna a mizela za horami, které obklopovaly mé městečko jako němé hlídky, které nikoho z nás neudržely v bezpečí. Krásné hory. Zbytečné hory. Říjen byl vždycky můj nejoblíbenější měsíc. A potom si říjen vzal Eliho. Nenáviděla jsem říjen. Říjen mi dal slunečnice – asi mírová nabídka. Dala jsem je na jeho hrob a začala říjen zase nenávidět.

Teď slunečnice lemovaly travnatou plochu, kde jsem ležela vedle svého bývalého milence, nehýbala jsem se, a oči jsem měla upřené na prázdnou modrou oblohu, dalšího prázdného dne. Moses zůstal vedle mě a truchlil pro syna, kterého nikdy nepoznal. Truchlil otevřeně, zoufale a nic, co by udělal, mě nemohlo překvapit víc. Jeho smutek prosakoval přes jeho ruce a vlíval se do země pod námi a jeho žal obměkčil mé srdce. Nakonec si lehl na záda vedle mě, rty se mu pořád třásly, jeho dech byl trhaný, ale jeho vzlyky se uklidnily a žádné slzy už netekly.

„Proč jsi tady, Mosesi?“ zašeptala jsem. „Proč ses vrátil?“

Jemně otočil hlavu a zahleděl se mi do očí. Hněv byl pryč. Dokonce i nenávist, i když jsem nevěděla, jestli není pryč jen dočasně. Pevně jsem mu oplácela pohled a musel v mé tváři vidět totéž. Žádný hněv. Zoufalství, smíření, smutek. Ale ne hněv.

„Přivedl mě zpátky, Georgie.“