BM - 4. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

Lucas

„Kolik ti bylo, když se to stalo?“ zeptám se a přesunu ruce na její krk, abych jí ho promasíroval. Yuliino tělo se třese, když ji držím v klíně a mým tělem projede čerstvá vlna vzteku. Někdo ji ublížil, hnusně, a já za to toho člověka nechám zaplatit.

„Patnáct,“ odpoví a slyším, jak se zadrhne. Patnáct. Přinutím se zůstat v klidu a nenechat ten vroucí vztek vybuchnout. Myslel jsem si, že to tak nějak bude. Když křičela, byl její hlas vysoký, skoro dětinský, slova, která z ní padala, byla ukrajinsky nebo rusky.

„Kdo to byl?“ Držím hlas klidný a pokračuju v masáži. Zdá se, že ji to uklidňuje, zmenšuje její třes. Barva jejího obličeje je stejná jako mého povlečení, modré oči jsou teď tmavé ve slabém světle lampy. Možná jí je dvacet dva, ale teď vypadá hrozně mladě.

Mladě a neskutečně křehce.

„Jeho jméno-“ Polkne. „Jeho jméno bylo Kirill. Byl to můj učitel.“ Kirill. V hlavě si udělám poznámku. Potřebuju ještě jeho příjemní, abych ho mohl najít, ale aspoň mám něco. Pak mi dojde druhá část toho, co řekla.

„Tvůj učitel?“

Odvrátí pohled. „Jeden z nich. Jeho specialitou byl boj z blízka.“

Hajzl. Patnáctiletá holka – kruci, dokonce dospělý muž – by proti němu neměl šanci. „A ti lidé, pro které jsi pracovala, to dovolili?“ Vztek se projeví v mém hlase a ona sebou trhne, skoro neznatelně. Abych ji nevyděsil, zhluboka se nadechnu, ve snaze nabýt znovu kontrolu nad sebou samým. Pořád se dívá jinam, oči má přikované k místu po mé levici, tak vjedu rukou do jejích vlasů a vezmu její hlavu do dlaní, donutím ji přivést pozornost opět k sobě.„Yulie, prosím.“ S úsilím zklidním hlas. „Oni to schválili?“

„Ne.“ Rty se jí zkroutí hořkou ironií. „To je to. Neschválili.“

„Nechápu.“

Zasměje se, ten zvuk je surový a plný bolesti. „Měli to schválit. Nebyl by pak tak naštvaný.“

Krev se mi vaří a přesto je ztuhlá. „Povídej.“

„Začal ke mně chodit, když mi bylo patnáct, hned jak mi sundali rovnátka.“ Znovu uhne pohledem. „Byla jsem ošklivé dítě, chápej – vysoká, hubená a divná – ale když jsem vyrostla, vypadala jsem lépe. Začala jsem se klukům líbit a stejně tak si mě začali všímat muži. Stalo se to téměř přes noc.“

„A on byl jedním z těch mužů.“

Přikývne a vrátí svou pozornost ke mně. „Ano. Byl jedním z těch mužů. Nejdřív o nic nešlo. Držel mě o něco déle na žíněnce nebo mě nutil trénovat déle, aby se mě mohl dotýkat. Ani jsem netušila, že se o mě zajímá, ne dokud-“ z ničeho nic přestane a zatřese se.

„Dokud?“ Pobídnu ji, snažím se zůstat nadále klidný.

„Ne dokud za mnou nepřišel do šatny.“ Znovu polkne. „Přistihl mě, když jsem se sprchovala, a dotýkal se mě. Všude.“

Zkurvenej hajzl. Tak moc toho chlapa chci zabít. „Co se stalo pak?“ Přinutím se zeptat. Není to konec příběhu, to můžu říct.

„Nahlásila jsem ho.“ Po Yuliině štíhlém těle přejede třes. „Šla jsem za ředitelem programu a řekla mu o Kirillovi.“

„A?“

„A oni ho vyhodili. Řekli mu, ať odejde a nic mi nedělal.“

„Ale neposlechl.“

„Ne,“ souhlasí prázdně. „Neposlechl.“

Zhluboka se nadechnu a obrním se. „Co ti udělal?“

„Přišel na ubytovnu, kde jsem bydlela, a znásilnil mě.“ Její hlas je prázdný a opět uhne pohledem. „Řekl, že mě trestá za to, co jsem mu udělala.“ Ty slova mi vyrazí dech. Dojde mi ta podoba. Také jsem měl v plánu použít sex jako trest, ukojit touhu po jejím těle a ukázat jí, jak málo pro mě znamená. Popravdě to jsem udělal předtím v noci, kdy jsem si ji hrubě vzal a ignoroval její zápasení.

„Yulie…“ Poprvé za ty roky pocítím sebenenávist. Žádný div, že zpanikařila, když jsem ji přitiskl k podlaze. „Yulie, já-“

„Doktoři říkali, že jsem měla štěstí, že mě našli ostatní trenéři,“ pokračuje, jako bych nepromluvil. „Jinak bych vykrvácela.“

„Vykrvácela?“ Sevře se mi hrdlo. „Ten sráč ti ublížil tak moc?“

„Šlo o vnitřní krvácení,“ vysvětlí podivně klidně, když se mi zase podívá do očí. „Bylo to mé poprvé a byl drsný. Velmi drsný.“

Smrt toho zasraného bastarda bude pomalá. Velmi pomalá. Představím si, jak na něj použiju techniku Petera Sokolova, a ta představa mě uklidní natolik, že se můžu konečně zeptat. „Jaké je jeho příjmení?“

Yulia mrkne a já v jejích očích uvidím nepřirozený klid. „Na příjmení nezáleží.“

„Mně na něm záleží.“ Stisknu jí ramena a ucítím křehkost jejích kostí. „No tak, miláčku. Jen mi řekni jeho příjmení.“

Zavrtí hlavou. „Na tom nezáleží,“ zopakuje. Pohled jí ztvrdne, když dodá, „nezáleží na tom, je mrtvý. Je mrtvý už šest let.“

Kurva. Tolik k mým představám.

„Zabila jsi ho?“ zeptám se.

„Ne.“ Oči se jí zatřpytí jako rozbité sklo. „Přála bych si, abych to udělala. Chtěla jsem, ale ředitel našeho programu na něj poslal nájemného zabijáka.“

„Takže ti vzali možnost odplaty.“ Vím, že většina lidí by byla ráda, že tak mladá holka neměla šanci spáchat vraždu, ale nikdy se mi to nelíbilo. V pomstě je jisté zadostiučinění, uzavření. Nezmění to minulost, ale pomůže to člověku cítit se lépe.

Vím to, protože mně to pomohlo.

Yulia neodpoví a já si uvědomím, že jsem narazil na citlivé místo. Nesnáší je za to, ten úřad za to, že jí donutili o tom nemluvit – tenhle ‚ředitel‘, který ji měl před jejími trenéry chránit. Prozradila by je, kdybych se jí na ně teď zeptal? Je zranitelná, když se mi svěřila se svou minulostí. Byl bych hajzl, kdybych toho využil. Až na to, že pokud to udělám, získám informaci, kterou potřebuju a nemusel bych jí ublížit. Udržel bych ji v bezpečí a nikdo by jí nemohl ublížit. Včera bych tu myšlenku odehnal, bral ji jako slabost, ale už ne. Lhal jsem ty týdny sám sobě a teď je na čase si to přiznat. Nebudu schopný ji mučit. Když si snažím představit, jak proti ní používám nůž jako na toho chlapa, který neoprávněně vešel na náš pozemek, žaludek se mi stáhne. Dokonce ani před její noční můrou, jsem se nemohl přinutit jednat s Yulií jako se skutečnou vězenkyní, a teď, když vím, jak moc trpěla, se mi z té představy, že bych jí způsobil víc bolesti, dělá fyzicky špatně.

Když se rozhodnu, tiše řeknu. „Pověz mi o tom programu.“ Tohle je má nejlepší šance na to, z ní vytáhnout požadované informace, a mám v plánu jí využít, i když to znamená zneužít Yuliiny zranitelnosti. Stále se jí dívám do očí, přesunu jednu ruku na zátylek a jemně ho začnu masírovat. „Kdo jsou ti lidé, co tě naverbovali?“

Ztuhne a zahlédnu náznak bolesti, který jí zkřiví její nádherné rysy předtím, než zase nasadí krásnou masku. „Ten program?“ Její hlas je chladný a odměřený. „Nic o něm nevím.“

A s tím mě odstrčí, vyskočí z postele a vyběhne z pokoje.