BM - 21. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

21/ Lucas

Yulia je zamlklá a odtažitá, když nám dělá snídani, a nemám pochyby o tom, že myslí na něj – na muže, kterému patří její srdce. Nejspíš přemýšlí, co se mu stane, ubíjí se vědomím, že ho neúmyslně zradila. Chci ji chytit a nařídit ji, aby ho dostala z hlavy, ale to by věci jen zhoršilo. Pokud zjistí, že o něm vím, mohla by začít prosit o jeho život a to nechci. Zabiju toho sráče stůj co stůj, a nechci ji zbytečně naštvat. Už tak není po včerejším veselém úsměvu ani památky, žádné vtípky nebo smích, když se vlní po kuchyni. S čerstvou vzpomínkou na ten incident s vidličkou, ji bedlivěji pozoruji, ujišťuju se, že nevezme nic jiného. Nejspíš je domýšlivé, když tu nechávám svou zajatkyni takhle chodit, nesvázanou a s přístupem k věcem, které mohou posloužit jako zbraň. Jsem si ale jistý, že ji zvládnu, když uvidím náznak útoku, ale vždycky je tu šance, že mě nachytá, když nebudu dávat pozor. Je nebezpečná, ale jako z jakékoliv výzvy, jsem nadšený.

Snídaně, kterou Yulia připraví, je jednoduchá: omeleta se sýrem a miska jahod jako dezert. Teoreticky jsem to mohl připravit sám, až na to, že vajíčka by byly buď ztvrdlá, nebo nedodělaná, a sýr bych nejspíš na okrajích pánve spálil. S Yulií se nic z toho nestane. Omeleta je nadýchaná, jemná a dokonale sýrová, a dokonce i jahody chutnají nějak lépe.

„Chutná to skvěle,“ řeknu jí, když dojím svou porci. Yulia v tichosti přikývne jako poděkování za mé poděkování. Ale ani se na mě nepodívá nebo nepromluví.

Jako bych neexistoval.

Její chování mě vytáčí, ale svůj vztek se snažím kontrolovat. Vím, že si její mlčení zasloužím. Možná jsem jí neublížil fyzicky, ale to nezmírňuje fakt toho, co jsem jí udělal.

Mučil jsem ji, použil její největší strach, abych ji zlomil.

Otrávený pocitem viny vstanu a umyju nádobí, využiju denní rutinu k tomu, abych se rozptýlil od těch myšlenek. Co vím, dělám Yulii laskavost, když odstraním jejího milence ze života. Není pro ni dost dobrý. Nechal ji odejít do Moskvy, aby spala s jinými muži, a pak ji nechal dva měsíce hnít v ruském vězení. Agent nebo ne, ten muž je slabost a jí bude lépe bez něj. Když se ke mně Yulia včera v noci přitulila, myslel jsem, že mi nějakým zázrakem odpustila a rozhodl jsem se na toho chlapa zapomenout, ale teď vidím, že to bylo jen moje zbožné přání.

Byla příliš traumatizovaná na to, aby věděla, co dělá.

„Můžeme jít?“ řeknu a přejdu ke stolu. Yulia usrkává svůj čaj, pořád se na mě nemíní podívat. „Za dvě hodiny mám telefon, takže pokud chceš jít ven, měli bychom jít teď.“

Tiše vstane a vidím, že je úplně bílá. Je naštvaná. Ne, horší než naštvaná – zdrcená. Znovu pocítím vinu, ale násilím ji zapudím. „Pojď sem,“ řeknu a chytím ji za ruku. Její hubené prsty jsou studené, když ji vedu ven z kuchyně. „Půjdeme zadem.“

Ložnice má dveře, které vedou do zahrady, a já ten východ využiju, abych se vyhnul zvědavým očím. Nechci, aby někdo viděl mého vězně venku a začal šířit pomluvy. Dokud nemám nic hmatatelného na UUR, co bych mohl Esguerrovi dát, nechci prozradit náš vztah. Můj šéf mi dluží laskavost, ale bude lepší, když to bude oboustranná dohoda – hlava našeho nepřítele za to, že si nechám Yulii.

„Promiň, že je takové horko,“ řeknu, když vyjdeme. Je teprve půl deváté ráno, ale venku už je jako v sauně. Nejspíš bude za pár hodin pršet, ale prozatím je nebe jasné, jen s pár mráčky. „Příště půjdeme dřív.“

„Ne, to je v pořádku,“ odpoví Yulia a zastaví se na mýtině mezi stromy. Překvapeně se na ni podívám a vidím, že její tvář pomalu dostává barvu. Když ji sleduju, zavře oči a zakloní hlavu. Vypadá jako rostlina, která nasává sluneční světlo, a pak mi dojde, že to přesně dělá: vyhřívá se na slunci, bere si teplo.

„Líbí se ti tady.“ Nevím, proč mě to překvapuje. Asi jsem si představoval, že lidé z její části světa jsou zvyklí na zimu a nesnáší horké dusno deštného lesa. „Líbí se ti to počasí.“

Skloní hlavu, otevře oči a podívá se na mě. „Ano,“ řekne tiše. „Líbí.“

„To jsem rád.“ Sevřu Yuliinu ruku a usměju se na ni. „Chvíli mi trvalo, než jsem si na něj zvykl, ale teď si neumím představit žít někde, kde je zima.“

Neusměje se nazpátek, ale její ruce jsou teplejší, když je držím, zatímco jdeme hlouběji do lesa, až k hranicím areálu. Esguerrův pozemek je velký, roztahuje se na několika mílích deštného lesa. V osmdesátých letech, Juan Esguerra, Julianův otec, tady vyráběl velké množství kokainu, ale z toho už tu zbyly jen kousky. Džungle už pohltila staré laboratoře, příroda si zabrala svou půdu drsnou rychlostí.

„Je to tu tak nádherné,“ řekne Yulie, když vejdeme na další mýtinu. Všimnu si, že se dívá na tropické květiny několik kroků od nás. Zní tesknivě.

Pustím její ruku a otočím se k ní. „Je to tvůj nový domov.“ Zvednu ruku a zastrčím jí pramínek vlasů za ucho. „Až všechno zařídím, budeš se sem moc vrátit, kdykoliv budeš chtít.“

Jsem si jistý, že tohle ujištění, tenhle slib, je dobrá věc, ale její tvář při mých slovech potemní, a já si uvědomím, že se zase bojí o svého milence.

Zkurvysyn. Přál bych si, aby už byl šest metrů pod zemí, aby mohla jít dál.

Připomenu si, že musím být trpělivý, stáhnu ruku a řeknu, „Tohle je jedno z několika krásných míst tady na tomhle pozemku. Nedaleko je i krásné jezero.“

Yulia neodpoví. Otočí se a jde směrem k rybníku. Žabky, které má na nohách, nejsou ve vysoké trávě skoro vidět. Ten pohled, kdy se jí tráva otírá o kotníky, mi vnukne nápad, že bych jí měl pořídit tenisky na tyhle procházky. Jsou tu hadi a různé druhy brouků. Divoká zvířata také – několik strážných vidělo jaguáry. Znepokojeně se připojím k Yulii a prohlédnu si okolní trávu. Není v ní nic nebezpečného, tak se ji rozhodnu nechat. Vypadá ponořená v myšlenkách, když se dívá na vodu, její čelo je jemně zamračené. Její vlasy ve slunečním světle září a já si poprvé všimnu, že některé pramínky jsou skoro v odstínu zlata, zatímco další tmavě medové. Nevidím žádné odrostlé vlasy, takže její barva musí být naprosto přirozená.

„Byli tvoji rodiče také blonďatí?“ Zeptám se a stoupnu si za ni. Nemůžu si pomoct, chytnu pár její vlasů do rukou a žasnu nad její pevností. „Tenhle odstín se jen tak u dospělých nevidí.“

„Máma byla.“ Vypadá to, že Yulii nevadí, že si hraju s jejími vlasy, tak si to vychutnávám, projedu jimi prsty a pak je všechny odsunu na jednu stranu a odhalím její dlouhý, hubený krk. „Tátova barva byla víc pískově hnědá, o něco tmavší než tvoje. Jako dítě byl ale úplně blond.“

„Chápu.“ Nahnu se k ní a nadechnu se její broskvové vůně. Nemůžu odolat a přitisknu rty k místu pod uchem. Její pokožka je teplá a jemná, a když jí stisknu lalůček mezi zuby, zjistím, že zadržuje dech. Okamžitě mě zaleje touha a tělo mi ztuhne náhlou potřebou.

„Yulie…“ Pustím její vlasy a vezmu do dlaní její prsa. „Tak moc tě chci.“

Zachvěje se, z úst jí uteče tiché zasténání, když zakloní hlavu dozadu na moje rameno, a zavře oči. Možná je naštvaná kvůli svému milenci, ale pořád mě chce – tak moc, že to nejde popřít. Bradavky má ztvrdlé a tlačí mě teď přes tílko do dlaně, její bledá kůže je najednou zrůžovělá. Včerejší noc tedy nebyla zvláštní. Yulia mi možná neodpustila, co jsem udělal, ale její tělo ano.

Kleknu si a stáhnu ji s sebou, zatímco jí nepřestávám líbat na krku. Otočím její hlavu k sobě, položím se na záda a nechám ji, aby si na mě sedla, ruce si opřela o ramena. Yuliiny oči jsou teď otevřené a sleduje mě, když ji chytím za boky a zatlačím svůj ztvrdlý rozkrok do jejího. I přes několik vrstev oblečení cítím, že je jí to příjemné, což mi potvrdí i její ztemnělé oči.

„Pojď ke mně,“ zamumlám a přesunu jednu ruku na její záda. Chytím ji za zátylek, přitáhnu si ji k sobě a políbím ji. Chutná jako ona a jahody, její jazyk se nejistě proplete s mým, když náš polibek prohloubím. Přitisknu si ji k sobě pevněji, potřebuju ji blíž, ale v cestě mi stojí oblečení. S rostoucí netrpělivostí ji přestanu chvíli líbat a přesunu ruce dolů, chytím lem tílka a jedním rychlým pohybem jí ho svleču, odhalím její nádherná prsa – prsa, která okamžitě zakryju svýma rukama.

„Lucasi, počkej.“ Yulia se rychle ohlédne přes rameno. „Co když-“

„Nikdo sem nepřijde.“ Natáhnu se k jejím šortkám. „Jsme daleko od cesty.“

„Ale strážní-“

„Nejbližší strážná věž je příliš daleko, aby sem někdo dohlédl.“ Rozepnu jí šortky a přetočím se, položím ji do trávy. Stáhnu je a s temným úsměvem dodám, „Jsme tu sami, krásko.“

Jako další sundám svoje oblečení a Yulia mě sleduje roztržitým, skoro až ztrápeným výrazem. Nevím, jestli se cítí, že ho zrazuje tím, že po mně touží, ale nemám v úmyslu se tím teď zabývat. Jakmile jsem nahý, zakryju celé její tělo a vklíním kolena mezi její nohy, aby je rozevřela.

„Podívej se na mě,“ nařídím jí, když se snaží zavřít oči a odklonit hlavu pryč. Držím se na loktech, vezmu její hlavu do dlaní a zopakuju, „Podívej se na mě, Yulie.“ Její kundička není ani pár centimetrů od mého penisu a touha mi začíná zatemňovat mysl. Potřebuju to od ní, než si ji vezmu.

Potřebuju vědět, že patří mně.

Yulia otevře oči a já v nich zahlédnu slzy. Okamžitě zamrká, jak se je snaží zapudit, ale vylejí se ven a stékají jí po spáncích. Při pohledu na ně se ve mně něco sevře, zasáhne mě podivná bolest v hrudi.

„Ne,“ zašeptám a nahnu se, abych je slíbal. „Nebreč, zlato. To je v pořádku. Všechno bude v pořádku.“ Chuť soli na mých rtech bolest zvětší. „Nebreč. Jsi v pořádku. Postarám se o tebe.“

Ale slzy nepřestanou stékat – objevují se pořád další – a já se už nemůžu udržet. Hlad ve mně je jako démon, který si proráží cestu na povrch. Hluboce ji políbím, vstoupím do ní a její hladká kundička se kolem mě sevře tak pevně, že se zachvěju okamžitou rozkoší.

Napne se pode mnou a z jejích úst se vydere bolestný zvuk, ale nepřestanu. Nemůžu. Ta potřeba být mou je příliš silná. Takhle krásná, zlomená dívka byla stvořená pro mě. Byla mi předurčena. Neustále ji líbám, když se do ní ponořuju, znovu a znovu, co nejdál to jde, a nakonec ucítím její ruce na svých zádech, když mě obejme, a přitiskne si mě blíž.

Obejme mě tak těsně, jako bychom byli svázaní.