BM - 15. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

15/ Yulia

Během dalšího týdne zajedeme já a Lucas do rutiny. Má se mnou sex pokaždé, kdy má šanci – což je několikrát za noc a jednou během dne – a jíme společně v kuchyni. Zbytek času trávím sledováním televize přivázaná k židli nebo spím připoutaná k Lucasovi.

„Myslíš, že by bylo možné si něco přečíst?“ zeptám se po dvou dnech neustálého sledování televize. „Miluju knihy a chybí mi čtení.“

„Jaké knihy?“ Lucas projeví nezvyklý zájem.

„Jakékoliv,“ odpovím upřímně. „Romantické knihy, thrillery, science fiction, naučná literatura. Nejsem vybíravá – jen mám ráda ten pocit, když držím v ruce knížku.“

„Dobře,“ odpoví a druhý den mě vezme do pokoje vedle ložnice. Stejně jako zbytek domu není moc vybavený. Každopádně je ale útulnější, chlubí se stolem, třemi policemi plných knih a luxusním křeslem vedle okna, které směřuje do lesa.

„Tohle je tvá knihovna?“ zeptám se překvapeně. Vždycky jsem si myslela, že je můj věznitel prostě jen voják, někdo, kdo se zajímá spíš o zbraně než knihy. Je jednodušší si představit Lucase ohánějícího se mačetou, než si pokojně čtoucího knihy.

„Jistěže je moje.“ Opře se o rám dveří a pobaveně se na mě podívá. „Čí by měla být?“

„A všechny tyhle knihy jsi četl?“ natáhnu se k policím a čtu si názvy. Musí tu být stovka knih, většinou mysteriózní a thrillery. Také zahlédnu několik biografií a naučných knížek, stejně jako odborných knih o financích.

„Většinu,“ odpoví. „Mám sklony k objednávání ve velkém, takže mám vždycky co číst, když mám čas.“

„Chápu.“ Nevím, proč mě tak překvapuje tahle jeho stránka. Vždycky jsem si myslela, že je Lucas velmi inteligentní, ale nechala jsem se vtáhnout do myšlenky, že je to jen žoldák, muž, který se točí jen kolem zbraní a boje. Fakt, že hned po střední narukoval do námořnictva, tomu dojmu jen přidává.

Podcenila jsem svého protivníka a musím si dávat pozor, abych to už neudělala. Zastavím se před oknem a podívám se na něj. „Kdy sis všechny ty knihy pořídil?“ zeptám se. „Myslela jsem, že ses několik let schovával poté, co jsi odešel od námořnictva.“

Lucasův výraz na chvíli potemní, ale pak přikývne. „Ano, utíkal. Zapomněl jsem, kolik toho o mně víš“ Přejde přes pokoj a zastaví se přede mnou. „Většinu těch knih jsem si koupil během posledních pár let. Poté, co se Esguerra rozhodl, že si z tohoto pozemku uděláme trvalý domov. Předtím jsme cestovali po celém světě, takže jsem si pár oblíbených schoval ve skladu. A předtím jsem neměl moc věcí – bylo tak lehčí se přemisťovat.“

„Ale to už nechceš,“ tipnu si, prohlížím si ho. „Chceš věci vlastnit, mít domov.“

Zírá na mě a pak se rozesměje. „Nejspíš. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale ano, řekl bych, že mě unavuje nespát každý večer ve stejné posteli. A vlastnit věci?“ Jeho hlas zesílí, když si mě prohlíží. „Jo, něco takového. Mám rád, když můžu o věcech říkat, že jsou moje.“

Zrudnu a podívám se jinam, předstírám, že mě zajímá výhled venku. Lucasova extrémní majetnickost mi nemohla uniknout. Vím, že si můj věznitel myslí, že mě vlastní, a když se to tak vezme, tak je to pravda. Kontroluje každý aspekt mého života: co jím, kdy spím, co si oblékám, dokonce i kdy jdu na záchod. Když nejsem svázaná, jsem s ním a většinu toho času jsme v posteli, kde se mnou dělá to, co je mu příjemné. Kdybych ho nechtěla tak moc, jako chce on mě, bylo by to peklo.

„Yulie…“ Lucasův hlas má opět známý vřelý tón, když si stoupne za mě. Velkou rukou mi přeloží všechny vlasy na jednu stranu, odhalí tak můj krk. Nahne se dolů, políbí mě pod ucho a volnou rukou vjede pod jeho tričko, které nosím jako šaty. Zaboří mi ji mezi nohy, najde klitoris a já zasténám, když do mě vnikne dvěma prsty a dokáže mi svou posedlost.

A další hodinu, kdy mě Lucas šuká ohnutou přes stůl, nad knihami dál nepřemýšlím.

Po tomhle se kvalita a rozmanitost mé zábavy zlepšila. Místo sledování televize celý den, trávím část dne čtením u okna. Také se mi dostane ústupku a dostanu pohodlnější židli a ruce mám spoutané před sebou – tak, abych mohla držet knihu. Každé ráno po snídani mě Lucas přiváže k židli, spoutá mi ruce tak, abych mohla maximálně tak otáčet stránky, a já pak až do oběda čtu. Pak přijde, najíme se a já si stačím protáhnout nohy.

„Víš, nejsem pes, který chodí na záchod podle rozvrhu,“ odvážím se jednoho dne postěžovat. „Co kdybych vážně musela jít a ty bys nebyl doma?“

K mé úlevě si nerýpne, že jsem teď nějaká rozmazlená. Místo toho mi později přinese malé zařízení, které vypadá jako pager. „Když stiskneš tohle tlačítko, dostanu zprávu,“ vysvětlí mi. „A pokud budu moct, přijdu za tebou. Nebo ti někoho pošlu.“

„Děkuju,“ řeknu, cítím se nesmírně vděčná a začínám čím dál víc doufat. Možná mě opravdu jednoho dne nechá jít nebo mi alespoň poskytne tolik svobody, abych mohla utéct. Samozřejmě vím, že se na to nemůžu spoléhat. Každý den stráví Lucas část oběda tím, že mě vyslýchá, a i když mu zatím stačím odporovat, bojím se, že jednou ztratí trpělivost a přesune se k mnohem jistějším metodám, jak získat informace.

Netrvá to dlouho a pocítím, jak jeho frustrace roste. „Nic jim nedlužíš,“ řekne naštvaně, když i popáté odmítnu prozradit svou agenturu. „Vzali tě, když jsi byla zasrané dítě. Co za bastarda pošle šestnáctiletou holku do tak zkorumpovaného města, jako je Moskva, a nařídí ji, aby se vyspala s několika muži, a zjistila nějaká vládní tajemství? Kurva, Yulie-“ práskne rukou do stolu, „jak těm sráčům můžeš být pořád loajální?“

Jak, dobrá otázka. Chci na něj zařvat, říct mu, že ničemu nerozumí, ale zůstanu zticha a dívám se do talíře. Není nic, co bych mohla říct, a neohrozila tak Mishu. Moje loajalita nepatří Obenkovi, agentuře, dokonce ani Ukrajině. Patří mému bratrovi – jediné rodině, která mi zbyla.

Naštěstí toho Lucas nechá a změní téma k post-apokalyptickému thrilleru, který jsem ten den četla. Diskutujeme o tom, stejně jako to děláme s dalšími knihami a filmy, a oba se shodneme, že autor skvěle vysvětlil, proč vědci nemůžou zabránit konci světa způsobeného nano-technologiemi. Oběd se dál nese v přátelském duchu, ale moje odhodlání utéct neopadne.

Jednou totiž Lucase unaví mé mlčení a já u toho být nechci.