Elite - 5. kapitola

Překlad: Mili

Měla jsem vědět, že Elite nedělá nic napůl a že studentský uvítací večírek v jejich očích nebude žádnou výjimkou. Mohl by to taky být školní ples, korunovační bál nebo udělování Oskarů. Vážně.

Sál osvětlovaly trojrozměrné obrazy, které tančily podél stěn až ke stropu. Hudba se odrážela do stran a vytvářela na zdech podoby různých forem a za tanečním parketem se promítaly videoklipy.

Všechno bylo ozářeno černými světly a napůl jsem očekávala, že vyjde na jeviště nějaká známá pop star a začne svůj koncert.

"Skvělý, co?" Šťouchla do mě Monroe. "Pojďme si dát něco k pití."

Následovala jsem ji k jídlu a nemohla jsem zavřít pusu, ačkoliv jsem se o to snažila. Všechno bylo zasazené v ledu. A myslím tím všechno. Tuny dezertů, jaké jsem nikdy předtím neviděla, byly rozmístěny kolem ledové sochy i na ní. Ke konci stolu bylo něco jako modrý vodopád, který byl olemován skleničkami.

"Elixír bohů," snažila se Monroe překřičet hudbu. Měla v ruce dva talířky a shromažďovala na něho kousky ovoce a dezertů máčených v čokoládě. Pak jsme šly směrem k té modré věci. Vzala dvě sklenky na šampaňské a naplnila je až po okraj.

Možná to byl nějaký druh punče?

Našly jsme stůl a sedly si.

"Ochutnej to." Ukázala na punč a zakřenila se.

Vypadalo to neškodně. Zhluboka jsem se napila a pak se divoce rozkašlala.

"Co je? Ve Wyomingu nemáte alkohol?" Řekl podrážděný hlas za mnou.

Čtyři Vyvolení stáli přímo u našeho stolu. Každý z nich se posmíval mému neštěstí.

"Ano, ale když piješ coby nezletilá osoba, jdeš do vězení, ty chytráku." Položím skleničku a vzala jsem si jahodu namočenou v čokoládě. O té jsem aspoň věděla, že je bezpečná.

"Tady neplatí zákon," řekne Nixon a vysune si židli vedle mě. "A kdyby tady zákon byl, tak já budu šerif, soudce i porota."

"To se máš."

Znala jsem pravidla. Ale poklepala jsem mu na rameno tak jako tak.

K obrovskému pobavení Monroe. Ta se vedle mě zasmála.

Tex natáhl ruku. "Můžu tě požádat o tanec?"

Monroe se začervenala a vzala ho za ruku. "Nezabij mého bratra, Trace."

"Budu se snažit kontrolovat své nutkání." Zasalutovala jsem.

"Ach, přeju si, aby ses nesnažila." Chase se svalil vedle mě a ušklíbl se.

"Vypadněte!" Zařval Nixon. Oba dva, Phoenix i Chase, odešli od stolu.

"Proč jsi to udělal?" Ostře jsem se na něho podívala.

"Protože by s tebou neměl flirtovat." Pokrčil Nixon rameny a ukradl mi jahodu z talíře.

Cítila jsem, že se červenám. "Neflirtoval."

"Ano, flirtoval." Nixon si vzal další jahodu.

"Ne." Plácla jsem ho přes ruku a jahoda spadla na zem. "Neflirtoval. Byl jenom milý, mohl bys to taky někdy zkusit."

"Zlatíčko, můžu být na tebe milý. Věř mi. Můžu být tak milý, že nebudeš vědět, která bije. Ale je to to, co opravdu chceš? Abych na tebe byl milý?" Jeho dech voněl po jahodách, když ovanul mou tvář. Olízla jsem si rty a přinutila jsem se odtrhnout oči od jeho pronikavého pohledu.

"Tady." Vzal do ruky další jahodu.

Sáhla jsem po ní, ale odtáhl se. "Tz, tz. Dovol."

Nabídl mi ji znovu. Povzdechla jsem si a naklonila se dopředu.

"Otevřít."

"Ne." Zaskřípala jsem zuby.

"Tak žádná jahoda."

"Myslím, že to přežiju." Odtáhla jsem se od něho a stoupla si. Jeho ruka najednou vystřelila a popadla mě za zápěstí.

"Sedni si."

Sedla jsem.

"Nechci ti ze života dělat peklo. Víš to, že? Nechci, abys po nocích brečela, dokud bys neusnula a ráno mě proklínala. Víš, že si sama můžeš zvolit. Ty si vytváříš svůj osud. A bejby, já mám klíč. Tak buď budeš hrát podle mých pravidel nebo ne. Volba je na tobě."

"A co na tom záleží? Stejně bych ti nemohla nikdy věřit."

Oči mu zablikaly, než se naše pohledy vpily do sebe. "Víra je jako láska. Neexistuje. To je jen pohádka, kterou nás živí splečnost, abychom se cítili dobře. Neočekávám od tebe, že mi budeš věřit. Očekávám od tebe, že budeš dodržovat pravidla. Pravidla tě udrží v bezpečí."

"A co když je nebudu dodržovat?"

Stoupl si a hodil jahodu na talíř. "Pak poneseš následky, a poslední věc, kterou bych chtěl slyšet, je poslouchat nářkům mojí sestry o tom, jak po nocích brečíš, jen kvůli tomu, že neumíš poslechnout několik jednoduchých pravidel."

Polkla jsem. "Dobře."

Ušklíbl se a narovnal si kravatu. "Věděl jsem, že se pochopíme... nakonec."

"Nesouhlasím s tebou. Jenom jsem si říkala, že to bude nejrychlejší způsob k tomu, abys odešel."

Nixon naprosto utichl, pak se natáhl a dotkl se mé tváře. Bojovala jsem proti všem instinktům, abych mu jednu nevrazila. Mé zrádné chtělo však hladovělo po doteku a chtělo pozornost. Chyběla mi babička. Chyběl mi děda. Chtěla jsem někoho, kdo mě obejme a řekne mi, co dělat. Ale byla jsem osamělá.

Zachvěla jsem se.

"Zatancuj si se mnou," poručil.

Otevřela jsem pusu, abych ho odmítla, ale on už mě vedl na parket.

Lidé zírali, jak si mě Nixon přitáhl k sobě do náruče, když začal hrát ploužák. Moc toho nenamluvil. Ani já. Místo toho jsem se začala chvět, protože jsem věděla. Věděla jsem, že to začalo. Vyzvala jsem ho a on chtěl, abych začala platit. Chystal se z mého života udělat peklo. Nevěděla jsem jak nebo kdy, ale věděla jsem, že udeří a bude to tam, kde to bude bolet ze všeho nejvíc.

Právě když už jsem se začala uklidňovat, jak se písnička chýlila ke konci, Nixon mě od sebe odstrčil. Zavrávorala jsem, ale udržela se na nohách.

Hudba umlkla.

Skvělé.

"Cože?" Zakřičel Nixon a pak se zasmál. "Zbláznila ses?"

Bezradně jsem se rozhlédla kolem sebe a potom zpátky na něho.

"Myslíš, že bych se vyspal s někým jako ty? Co jsi vlastně zač? Uklizečka z farmy?"

Cítila jsem, že se můj obličej proměnil do jasně rudé.

"Asi jo, he?" Nixon si zkřížil ruce na prsou. "Věř mi, holko z farmy. Je mi jedno, kolik si na sebe naplácáš makeupu nebo jak drahé oblečení máš na sobě. Je mi taky šumák, jestli tě má právě teď ráda polovina studentů. Jsi ubohá. Nešukal bych s tebou, ani kdybys mi za to zaplatila. Takže odpověď zní ne. A příště, ať se budeš chtít ukazovat na mojí studentské párty, tak měj aspoň tolik slušnosti, aby sis na sebe vzala nové boty."

To mě zlomilo. Vrhla jsem se na něho, ale nějaké silné ruce mě zadržely. Nechtěla jsem, aby mě lidi viděli brečet. Nevěděla jsem, co jiného dělat. Třásla jsem se tak silně, až jsem myslela, že omdlím.

"Šššš..." Řekla Monroe do mých vlasů. "Texi, pomoz mi ji vzít zpátky do pokoje."

Zakýval  a Chase se k nám přidal.

"Jděte ode mě pryč!" Zakřičela jsem na ně, ale místo toho, aby odešli, tak si Tex i Chase stoupli každý po obou stranách mého těla. A pak jsem přišla na to, proč.

Lidé se snažili mi na hlavu házet jídlo. Ale ve chvíli, kdy mi kluci nabídli pomoc, se všichni zastavili a dívali se, jak opouštíme večírek.

Nixon bude naštvaný. Bylo mi to jedno. Tak neuvěřitelně jsem se styděla. Styděla jsem se za to, že jsem tomu člověku nalítla na to, co říkal. Ale nejvíc ze všeho, jsem byla naštvaná, že si dělal srandu z bot mojí babičky. Z těch, které mi dneska dodaly tolik sebedůvěry.

Potichu jsme vešli na koleje.

Kluci nic neříkali. Nedělali žádné vtípky. A Monroe nepřestala proklínat své bratra.

Konečně jsme se dostali k výtahům. Zpanikařila jsem. Nechtěla jsem použít svůj jediný vstup do výtahu jen proto, že jsem byla ztrapněná, zostuzená a taky trochu naštvaná.

Chase vytáhl lesklou černou kartičku a přejel s ní přes výtah. Jsem si jistá, že tato karta měla neomezený přístup ke všemu. Vešli jsme dovnitř. I kluci.

Myslela jsem, že na tom uvítacím večírku byli ti, kdo za něco stojí.

Myslela jsem špatně.

Na mém patře se otevřelo několik dveří. Bylo to, jako když se ve chvilce, kdy ty holky otevřely dveře a viděly, kdo mě doprovází, rozdmýchal nárůst estrogenu, který zapříčinil chichotání na celém pravém křídle.

Holky si šeptaly, "To je Chase a Tex! Co tady dělají? To je něco! Jsou tak sexy! Chasi, Chasi!" Jedna holka začala skandovat jeho jméno a já bojovala s nutkáním na ni zakřičet. Evidentně jsem právě teď bojovala s hodně emocemi.

Monroe otevřela dveře do pokoje. Kluci se vecpali dovnitř. Sedla jsem si na postel a čekala jsem na to, až na mě začnou křičet.

Monroe se sehnula k mým nohám a sundala mi babiččiny boty. "Je to debil. Vím, že bych ho neměla bránit, ale myslím, že kdyby věděl, že to jsou boty po babičce..."

Chase se podíval nejdřív na boty a pak na mě. "Já to nechápu. Co je tak důležitého na - "

" - Je mrtvá, pitomče! A ty boty jsou starožitnost a ona je nechala Trace, okej? Jsou to nejhezčí boty, jaké má!"

Chase zmlkl. Jeho pronikavý zelený pohled na mě na chvilku utkvěl a potom s nadávkou odešel z pokoje. Tex vyhodil ruce do vzduchu a odešel taky. Monroe za nimi zamkla dveře.

"Hádám, že toto znamená válku, co?" Zkusila jsem se usmát.

"Promluvím s ním." Ale nevypadala tím nápadem až tak nadšená. Pochodovala po pokoji. "Nikdy jsem si nemyslela, že by zašel tak daleko. Zatím to nikdy nezašlo tak daleko. Lidé se Vyvolených až moc bojí na to, aby něco udělali nebo řekli."

"Nejsou přece žádní bohové."

Monroe se hořce zasmála. "Ne, jsou mnohem horší. Alespoň řečtí bohové zůstávali na Olympu, kam patřili. Ti naši nás straší na škole, jako by už škola sama o sobě nebyla dost blbá, že?"

"Jednou se ze mě musí unavit."

"To je to." Monroe se začala vysvlékat. Pro její tělo bych zabíjela. Popadla triko, které na sobě mělo nápis 'sexy' a natáhla si ho spolu s pyžamovými kalhotami. "Normálně vyhrožuje lidem, kteří se nepodřídí a to je ono. Když ho napadnou, většinou jsou vyhozeni ze školy. Jenom jeden student ho napadl a byl odsud ostatními doslova vykopaný, všichni ho doslova nesnášeli. Myslím tím, Nixon je blbec, ale všechny ochraňuje. Je tady v těch věcech něco jako kmotr."

"A já jsem teda co?"

Monroe se kousla do rtu. "Nevím." Kývla směrem k mému kufru. "Máš tam nějaké pyžamo?"

"Vsadím se, že bylo ukradeno." Zavtipkovala jsem.

Monroe přistoupila blíž a začala mi pomáhat se prodírat skrz věci v kufru. "Je v pořádku si pobrečet, víš. Nikomu to neřeknu. Jen abys věděla, myslím si, že jsi fakt statečná."

Potom jsem ucítila slzy. Ten dusivý pocit, který dostanete, když se mimořádně těžce snažíte zadržet všechny emoce, a ta bolest, která skoro vždycky jisto jistě následuje. Zakývala jsem a přerušila oční kontakt.

"Hej, nechceš ode mě půjčit nějaké pyžamo, abys mohla jít rovnou do postele, co? Tvým oblečením se propereme zítra po škole."

Zasténala jsem. "Ugh, škola."

"Podívej se na to z té lepší stránky." Monroe mi hodila kraťasy a vršek. "Aspoň nebudeš muset snášet Nixona. Neměl by být na všech tvých vyučováních, možná tak na dvou. Jestli budeš mít štěstí."

"Budu si přát vidět padající hvězdu," zahuhlala jsem.

"Dobrou, Kozačko." Monroe se zasmála a zhasla světla v pokoji.

Hodila jsem na sebe kraťasy a tílko. Oči mi padly na krabičku od babičky. Sedla jsem si do tureckého sedu a otevřela ho.

Monroe měla pravdu. Možná bylo v pořádku plakat. Babiččin šťastný úsměv na mě koukal z fotky, kterou jsme pořídily vloni v létě. Dotkla jsem se skla zarámované fotky a nechala spadnout několik sobeckých slz. Co by mi dala za radu? Co by mi řekla?

"Drž hlavu vzhůru. Na zemi není nic, na co by ses měla dívat," zamumlala jsem si její oblíbenou frázi a skrz slzy jsem se usmála. Zítřek bude těžký, ale byla jsem zvolená, byla jsem tady a zasloužím si to. Nixone, raději by sis měl hlídat záda, protože já, Tracey Rooks, ti za nimi budu stát.