Ricochet - 6. kapitola

Překlad: Jilyan

Aubree

„Paní Culling, váš manžel mně požádal, abych vám připomněla maškarní bál v nemocnici dnes večer.“ Carmen, něco přes dvacet, služebná rozevřela záclony mého pokoje do slunečního světla, oslepující mně, když jsem se přetočila na posteli. „Rozumím tomu tak, že pro vás vybral něco formálního.“

„Předpokládám, že ano.“ Bylo nemožné skrýt můj nedostatek nadšení.

„Michael je muž, který se stará o všechno. Jste šťastná žena!“

Nemohla jsem vinit Carmen za její ignoraci. Byla přítomna na panstvím jen ráno na dvě hodiny, většinou po té, co Michael odešel do práce a nevěděla nic o mém manželovi. Ale stejně, překvapilo mně, že ta stejná žena, kterou jsem často slyšela říkat ostatním služkám o tom, jak by nikdy nenechala muže řídit jí život, najednou myslela, že když vám muž vybere šaty, je to kavalírské gesto.

Samozřejmě, možná byla jen milá. Všichni zaměstnanci kolem mě chodí po špičkách. Ačkoliv jsem věděla, co říkají za mými zády. Způsob, jakým se na mně dívali-stejný lítostivý pohled, jaký by shromážděný dav mohl mít při pohledu na krysu uvnitř klece s hadem, nedočkavý na moment, kdy had konečně udeří a zabije svou kořist.

„Jo, štěstí.“ Otočila jsem se na stranu, zamrkala jsem, když mi žaludkem projela křeč a přitáhla kolena k hrudi, bála jsem se, že by se mi něco mohlo protrhnout. Uniklo mi tiché zaúpění.

Velký pyj zatlačí hlouběji, pálilo mně v mém vstupu, zatímco uvnitř mně pohyboval dildem, zatímco jsem vysela na háku, ke kterému jsem byla přivázaná. „Miluješ to, že ano? Co kdybys předstírala, že tě šuká Achilleus, hm? Jsem si jistý, že šuká jako kůň.“

Při té vzpomínce jsem se otřásla. Po hodinách mučení, opustil svou hračku a donutil mně se téměř doplazit do mého pokoje, aniž by mi ukápla jediná kapka krve, jinak by se znovu bavil mou bolestí.

„Jste v pořádku, paní Culling?“ Carmen přistoupila k posteli, oči zeširoka otevřené. „Ay dios mio! Je to krev?“

„Jsem v pořádku, Carmen. Prosím, budu v pohodě.“ I když na prostěradle bylo dostatek skvrn, aby to vyloučilo říznutí do prstu, to nejhorší bylo patrně uvnitř mě. Udělal to již dříve, mnohem násilněji než včera v noci, takže jsem věděla, že se zotavím, během několika hodin. „Prosím, jsem v pořádku. Já… zrovna mi začal cyklus.“ Zalžu a když Carmen zajde do mé osobní koupelny, byla jsem si jistá, že si dobře pamatovala, že jsem ani ne před týdnem dokončila svůj obvyklý cyklus.

„Měla bych zavolat do nemocnice? Říct jim, že nemůžete přijít?“

„Ne!“ Neměla jsem v úmyslu, aby ze mě ta slova vyšla silně, ale odmítala jsem přijít o možnost dostat se alespoň na pár hodin z tohohle domu hrůzy. Jediná věc, která mně udržovala příčetnou byly schůzky se skupinou zlomených a zbitých studentů- to byla má odměna. „Ne, budu v pořádku. Já jenom… mám zbytkové krvácení.“

„Na to je to dost krve.“ Její Hispánský akcent ten komentář učinil téměř směšným, pokud ne pro ten náznak starosti v něm, ale její pohled byl připoutaný ke skvrně krve na prostěradle, v místě, kde jsem seděla. „Napustím vám vanu, nebo, myslím teplou sprchu, co vy na to?“

Jednou jsem Carmen řekla, že moc nejsem na koupele. Popravdě, měla jsem z nich hrůzu.

„A nechám rychle vyčistit to prostěradlo.“

„To zní skvěle, Carmen. Díky.“

Zamířila ke koupelně, ale zastavila se uprostřed pohybu. „Paní. Víte, mám přítelkyni, která byla jednou ve velmi špatné situaci.“ Ztlumila hlas, díky čemuž mé senzory začali zvonit a neobtěžovala se otočit a podívat se na mně. „Najala si jednoho chlapa...“

„Carmen-“ Přerušila jsem ji pro její vlastní bezpečí. „Říkám, že jsem v pořádku.“

Přikývla a pokračovala do koupelny.

Kdysi jsem měla na univerzitě hodiny psychologie a měla jsem problém pochopit rozdíl, mezi psychopatem a sociopatem. Pro mně byl každý pat (sociopath, path=cesta) někdo, komu bych se v reálu vyhýbala, ale popravdě, měla jsem dávat lepší pozor.

Zatímco se z koupelny ozval zvuk tekoucí vody, vzhlédla jsem ke kameře v rohu místnosti.

Renata, Carmenina sestřenice, která pracovala pro tu samou rodinnou úklidovou agenturu, upravila zadní část mých šatů a podívala se mi přes rameno, když jsme obě zíraly do zrcadla. Jediný pruh černého saténu se táhnul přes prsa k pravému ramenu a obepínal mé křivky v dlouhých, elegantních šatech, s pásem korálků, který překrýval můj úzký pas. Dlouhý rozparek mi odhaloval stehno a páskové boty pod nimi dodávaly delikátní dotek. Zatímco černé rukavice skrývaly jizvy na mých zápěstích, náhrdelník z perel zakrýval modřiny, kde se Michael, s opaskem kolem mého krku, nechal unést.

Po pravdě, nenáviděla jsem přepychové šaty a drahé šperky, které mně nutil nosit, jako svou osobní Barbie. Jelikož jsem vyrostla v chudobě, bylo mi proti srsti nosit něco tak okázalého.

„Taková kráska!“ Renata se otočila k mnohem menší, mírnější ženě, která shromažďovala šaty, které jsem zamítla. Nikdy nemluvila. Nemohla. Neměla jazyk. „Není krásná, Elise?“

Na její otázku se ta žena lehce usmála a přikývla, ale rychle se vrátila ke sbírání jakéhokoliv nepořádku, který našla v mé jinak čisto skvoucí ložnici. Renata přejela konečky prstů přes mé dlouhé, hnědé prameny, které byly na koncích zakroucené. „Co jste, paní Culling? Máte nějakou Evropskou krev, že?“

„Můj otec je Francouz a jeho matka byla taky ze Sicílie.“

„A vaše matka?“

Instinktivně jsem si přejela přes jizvu na mém předloktí a podívala se na tetování, které se kurzívou táhlo přes mé zápěstí. Citace od Charlotty Bronte:

V mém životě je málo radosti,

A trocha hrůzy v hrobě;

Žila bych do poslední hodiny,

abych viděla toho,

pro jehož záchranu bych zemřela.

Bože, při myšlence na ni mně pořád bolí u srdce. Přišla jsem o ni v době, kdy jsem ji patrně nejvíc potřebovala. V době, kdy byl můj otec zasažený smutkem, při každé zmínce jejího jména se na hodiny ukrýval v jeho garáži, jeho svatyni. Později, v dopise, který mi napsal v den, kdy jsem utekla s Michaelem, jsem si uvědomila, jak moc bolestivá pro něj její smrt byla.

Nikdy jsem nepoznala nikoho takového, jako byla má matka. Tak plná života, energická a svobodomyslná. Cítili jste se teple a správně jen, když jste byli poblíž ní. Jen ztěžka jsme mohli přežít s otcovým malým příjmem a stejně jsem měla všechno, co jsem potřebovala, když byla naživu.

„Nádherná,“ řekla jsem. „Má matka byla nádherná.“

„No, tak proto jste tak krásná. Panu Cullingovi spadne čelist až vás uvidí. Jen doufejme, že se vrátí včas!“

„Michael odešel?“ Vystřelila jsem pohled k jejímu odrazu v zrcadle. Měli jsme odejít za dvacet minut, na charitativní akci nemocnice, kterou mi tohle ráno připomněl. „Jak to víš, Renato? Myslela jsem, že pracuje ve své kanceláři?“

Zavrtěla hlavou. „Nejpodivnější věc. Normálně nechává svou kancelář zamknutou, ale když jsem tohle odpoledne dorazila, byly dveře zeširoka otevřené.“

Ta slova byla téměř rouhačské. Michael nikdy nenechával dveře do své kanceláře otevřené. „Dnes odpoledne? Byla otevřená celé odpoledne?“

„Klepala jsem, jako vždycky, než jsem vešla a nikdo neodpověděl.“ Připlácla si dlaň na obličej. „Oh, ne! Doufám, že není...“

Mrtvý? Sevřela jsem obličej, aby mi obočí nevyletěla do šťastného úsměvu. „Šla jsi dovnitř?“

„Oh, ne. Nikdy bych nešla dovnitř bez jeho dovolení. Na tom trvá.“

„Možná...“ Pročistila jsem si hrdlo a uhladila si předek šatů. „Měla bych to zkontrolovat. Ujistit se, že se na mně nevykašlal!“ Doufala jsem, že můj smích nezněl ostatním tak falešně, jako mně.

„To by bylo dobré. Ani nechci myslet na to, že by se mu něco stalo!“

Můžeme jen doufat. I když vím, že bych byla zklamaná, představa, že bych ho našla ležícího na podlaze, s prázdným, neživým výrazem na modré tváři, která by rozhodně potvrzovala jeho smrt, byla vzrušující? Ježíši, stal se ze mě takový psychopat, jako je ten bastard?

„Díky, Renato, to bude vše. Zkontroluji Michaela. Jsem si jistá, že jenom odešel.“

Přikývla a usmála se. „Užijte si večer, paní Culling. Znovu, jste ohromující.“

„Gracias,“ dodala jsem, trochu moc veselá na tu morbidní konverzaci, kterou jsem vedli před dvěma minutami.

Jakmile zmizí z místnosti, vydala jsem se do Michaelovi kanceláře.

Prosím, buď mrtvý. Prosím, buď mrtvý.

„Zmlkni!“ Zašeptala jsem, napomínala se.

Proč? Nemůže slyšet tvé myšlenky!

„Rozhodně by to zkusil, kdyby mohl,“ zamumlala jsem si pro sebe.

Dolů po schodech, kolem haly a přes další chodbu, jsem konečně přišla k Michaelově kanceláři. Co když je tady? Přemýšlela jsem nad výmluvou. I čenichání kolem jeho kanceláře bylo dost na to, abych si vysloužila trest a po tom, co jsem celé odpoledne kulhala, bylo s podivem, že jsem vůbec zvažovala něco tak nebezpečného.

Zaklepala jsem na dveře. Jednou, dvakrát. Se třetím zaklepání jsem strčila hlavu dovnitř. Sakra, srdce mi bilo, jako kdyby se mi chystalo vyskočit z hrudi!

„Michaeli?“ Přikrčila jsem se nad normálností mého hlasu, téměř jako prosba, jako bych ho najednou na něco potřebovala. Když neodpověděl, vkročila jsem dovnitř.

Pohled na jeho kancelář ve mně vyvolal touhu zvracet, ale zadržela jsem to. Drž se pohromadě. Tohle bylo monumentální a já jsem nehodlala podělat takovou příležitost svou nervozitou.

„Jak jsem čekala, Michael nebyl nikde k nalezení. Obešla jsem jeho stůl a otevřela šuplíky. Měsíce jsem toužila na něj něco najít-fotku, dokument, něco, co by mohlo sloužit jako důkaz u soudu. Ačkoliv, jak znám Michaela, jeho konekce by mu vymysleli nějakou neuvěřitelnou historku, díky níž by vypadal jako nevinná oběť a Michael by byl očištěn.

Jeho stůl byl jako názorná ukázka OCD. Všechno pečlivě uspořádané, narovnané. Nic nevypadalo podezřele.

Zvedla jsem dokument, shodila jsem na zem flash disk a zalezla pod jeho stůl, abych ho zvedla, zároveň jsem vrátila papíry na své místo. S diskem v ruce jsem se rychle vyhrabala z pod jeho stolu a napřímila, zalapala jsem po dechu, když se ve dveřích objevil stín. Oh, kurva. Oh, kurva. Málem jsem se v ten moment počůrala. Zachvátila mně panika.

„Co tu děláš?“ Jeho hlas byl nebezpečně klidný, což bylo vždycky jako červená vlajka.

„Kontroluji tě.“ Slova vyletěla z mé pusy, zatímco se mi žaludek nervózně svíral. „Tvoje dveře byly otevřené.“

„Mé dveře nejsou nikdy otevřené.“

Bylo by zbytečné se o tom hádat a neměla jsem zájem nechat Renatu zabít-nemohla bych ho přesvědčit, že vážně byly odemčené. Žaludek mi ztěžkl, když jsem táhla prsty přes jeho stůl, sklouzly na nezbytnou kůži, kterou jsem ale nesnášela a přešla k němu. „Pravda je, Michaeli. Nemůžu přestat myslet na včerejší noc.“ To přistoupení bylo ošidné. Neukazovala jsem ani záblesk nadšení, když přišlo na sex s ním. „Něco… je na sexu na tvém stole. Zničit tvé perfektní papíry, s tvým semenem stékajícím po mých zádech. Ráda bych takto zničila tvé důležité věci.“ Musela jsem potlačit touhu vyzvracet se do pusy. Ježíši Kriste z představy jeho semena stékající po mně mi běhal mráz po zádech.

Ta krátká chvíle ticha mi tvořila husí kůži. Nevěří mi. Nevěří mi.

„Možná odložíme tuhle konverzaci na později.“ Téměř jsem cítila, jak mně jeho oči skenují pro sebemenší náznak lži. „Přijdeme pozdě na ten charitativní bál.“

Nemocnice Detroit Riverside se objevila ve výhledu. Cylindrická struktura postavená ze skla, useknutá v úhlu, pokračující z cihlové budovy a zářila jemným oranžovým světlem.

„Drahá, vypadáš rozkošně.“ S jeho dlaní položenou na mém stehně, vedle mě seděl Michael na zadním sedadle limuzíny.

Neobtěžovala jsem se otočit a čelit mu. Bojování s třesem mých rukou, mně zaměstnalo po většinu jízdy, jelikož před méně než půl hodinou mně přistihl v jeho kanceláři. Jeho kanceláři. Za pět let jsem nikdy bez pozvání do jeho kanceláře nevstoupila. Michaelova kancelář byla mimo limity a za normálních podmínek, během dne zamknutá.

Noc před tím to bylo poprvé, co jsme šukali v jeho kanceláři, což mi dávalo perfektní příležitost zakrýt pravý důvod, proč jsem riskovala svůj život abych prozkoumala místo, kde jsem byla varována, abych nikdy nechodila. V kvapném a neupraveném stavu zapomněl zamknout dveře, než mně dokončil v posteli.

A s tím, co hádám byly důležité informace, na tom disku, lhala jsem mu do obličeje, na mou duši a řekla mu, že nemyslím na nic jiného, než  ho znovu šukat na stole.

Vypadalo to, že to sežral, ale přišla jsem na děsivé zjištění o Michaelovi- co vypadalo jen zřídka bylo.

„Díky, Michaeli,“ řekla jsem v tom nejvíce robotickém hlase, jaký jsem zvládla vydat. Trhla jsem rameny s dechem na mém krku, zoufalá touha odstrčit ho mi rezonovala ve svalech.

„Těším se, až z tebe později ty šaty strhám. Možná tě nechám se udělat na výkonném shrnutí, na kterém pracuji.“

Při té hnusné představě mně zasáhla urgentní myšlenka- ta samá myšlenka, jakou jsem měla při každé vzácné příležitosti, když mně vzal z panství, abych ho doprovázela na nějaké akci.

Utéct.

Pokud bych uspěla, byla bych lovena.

Kdybych selhala, byla bych zabita.

Věděla jsem to, protože to nebylo poprvé, co jsem zvažovala útěk. Vlastně jsem to i zkusila a pokaždé jsem byla chycena a Michael přichystal trest. Minule jsem byla týden připoutána k posteli, ne jako trest, ale na doporučení lékaře. Blbý tah. To se stane, když nemáš plán. Ačkoliv na tom nezáleželo. Úzký střih šatů, který obepínal mé nohy, sloužil jako připomínka toho, že bych se nedostala daleko. Šaty, které mi vybíral byly sami o sobě forma pout.

Michael znal lidi a zaplatil by směšnou částku peněz, aby mně našli, tak by mně pak mohl zabít řádně. Kontroloval policii skrz jeho vlastnoručně zvoleného, hanebně zkorumpovaného policejního kapitána. Mezi nimi, mohli zakrýt mou smrt s takovou finesou, že by to bylo, jako bych ani neexistovala.

Stejně, instinkt mi svíral žaludek a zabaloval mi ruce do pěstí. Pokud zjistí, že jsem mu vzala ten disk, bude vědět, že jsem se mu hrabala ve stole. Nikdo nevstoupil do Michaelovi kanceláře, kromě Renaty.

Vrátit se na panství znamenalo trest, takový, jaký jsem patrně ještě nezažila. Charita byla má jediná šance-jediný moment, kterého budu rozhodně litovat, pokud ho nevyužiji. Kdo ví, kdy mně zase vezme z panství? Pravděpodobně mně pohřbí zaživa ve sklepě za to, že jsem mu vzala ten disk. Pokusím se Michaelovi uprchnout, bez ohledu na to, jak nebezpečné to může být.

Limuzína zastaví před předním vchodem, kde přistoupí podomek. Zatahám za lem mých šatů a všimnu si zoufalého klepání mých kolen, mrtvolné ztuhlosti mých prstů v rukavicích.

„Uvolni se, je to jen večírek. Jsem tady.“ Jeho vlhká ruka překryje mou.

Jednou jsem mu řekla, že podobné akce ze mě dělají uzlíček nervů, že nesnáším, když se musím pěkně obléct a opustit panství-přiznání, které mi zabezpečilo možnost doprovázet ho při více příležitostech.

Falešně jsem se usmála, žádná část této výměny nevedla k pozvání, co se mu honí hlavou. Podezíral, že jsem ho zradila? Využije příležitosti později vyšetřit, co jsem udělala? Jestli zjistí, že disk chybí, nemůžu říct, jaký osud mně čeká, protože jsem nikdy takto nestydatě Michaelovi nevzdorovala, kromě několika pokusů o útěk. Není pochyb o tom, že by to vedlo k nějaké groteskní smrti, vedle které by vražda Černé Dahlii vypadala jako milosrdná smrt. „Budu v pořádku.“

Nemohla jsem se s ním později vrátit. Musím najít cestu ven, způsob útěku. Nelituji, že jsem ukradla ten disk-nakonec to muselo skončit-ale vrátit se s ním zpátky na panství by mohl být můj konec. Viděla jsem ho zavraždit muže tak uvolněně, jako by četl ranní noviny a pak je odhodil. Žádné výčitky. Žádná lítost. Ale nemohla jsem strávit život strachem, že budu zabita a odhozena.

„To je má statečná holka.“ Stisknul mi stehno a táhl dlaň přes mé tělo, přes má prsa, k mému týlu. „Pořád mi buď na očích, je to jasné?“

Pohled jsem přiložila k složeným rukám, třesoucím se v mém klíně a ostře jsem přikývla.

Naser si.