Elite - 1. kapitola

Překlad: Mili

"Cítím, jak mi dýcháš na krk, Trace." Děda sevřel volant a poslal mi slabý úsměv, potom sáhl dozadu a poplácal mě po ruce.

Jup, poplácal mě za ruku.

Jako bych z toho, co se děje, měla být míň nervózní.

Zavřela jsem oči, několikrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se soustředit na vzrušení z mé situace, ne na strach. Odmítala jsem být vystrašená jen proto, že to bylo něco nového.

Myslím tím, jistě, ještě do včerejší noci jsem nikdy neletěla letadlem, ale to nebylo to, z čeho bych vyšilovala... zatím.

Stýskalo se mi po mých psech a po všem na našem ranči ve Wyomingu. Když mi moje nemocná babička navrhla, abych se zúčastnila soutěže, poslechla jsem, abych ji potěšila - byla jsem pro cokoliv, co by odvedlo moji pozornost od její nemoci. Kromě toho, každý sní o tom jít na Eagle Elite, ale šance dostat se tam, se skoro blíží k nule. Jedna společnost o tom udělala studii a nechala se slyšet, že vaše šance jsou větší, než kdyby se vaše tělo mělo přeměnit na velrybu.

Hádám, že to ze mě dělá velkou, gigantickou, tlustou velrybu, protože já se tam dostala. Jsem si jistá, že ta společnost to myslela jako vtip, ale i tak.

Z jednoho milionu žadatelů vytáhli moje číslo, moje jméno. Takže strach v tomto okamžiku vůbec není na místě. Jít do prvního ročníku vysoké na Eagle znamená, že je člověk prakticky připraven na celý život. Budu mít kariéru, budu na každý pád zajištěná. Dostanu příležitosti, o kterých se každému ani nesní.

Je smutné, že v dnešním světě je vše jen o tom, koho znáte, a všechno, co zná můj dědeček, žehnám jeho srdci, je ranč a jak být dobrým dědou. Takže to udělám. Udělám to pro sebe a udělám to pro něho.

"To je ono?" Ukázal děda a probudil mě z mého povzbuzujícího vnitřního monologu. Stáhla jsem okénko a vyhlédla ven.

"No... eh... je tam na bráně napsané E.E.," zabrblala jsem, a byla jsem si jistá, že právě zírám na ocelovou bránu, na kterou by bylo pyšné každé vězení. Z malé budky vedle vchodu vystoupil muž a mávl na nás. Jak se naklonil k autu, zahlédla jsem zbraň, kterou měl pod bundou. K čemu potřeboval zbraň?

"Jméno," zeptal se.

Děda se usmál. Usmíval se. Potřásla jsem hlavou, protože se chystal začít svůj proslov, kterým už několik měsíců krmil naše sousedy. "Tady to je má vnučka, Trace." Ukázal na mě. Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála. "Dostala se do této nóbl školy, vyhrála soutěž o roční stipendium na Elite! Věříte tomu? Takže jsem tady, abych ji doprovodil." Jak to, že děda uměl zůstat vždycky tak strašně nad věcí? Možná to bylo tím, že si vždycky taky brával zbraň, ale i tak. On a babička byli ti nejlepší prarodiče, jaké si přeje mít každá dívka.

Polkla jsem slzy, které mě začaly pálit v zadní části krku. Měli by tady být oba, on i babička, ale ta umřela na rakovinu před půl rokem, týden poté, co jsme zjistili, že jdu na tuto školu.

Byli můj svět, děda s babičkou. Být vychovávána prarodiči není špatné, ne když máte prarodiče jako já. Děda mě učil jezdit na koni a dojit krávy a babička pekla ten nejlepší jablečný koláč ve státech, vyhrála na každém státním veletrhu pokaždé s tím samým receptem.

Rodiče mi umřeli při autonehodě, když jsem byla hodně malá. Nepamatuji si z toho moc, kromě toho, že té noci, kdy se stala autonehoda, jsem vůbec poprvé potkala své prarodiče. Bylo mi šest. Děda měl na sobě oblek. Poklekl ke mně a řekl něco v italštině, a pak mě s babičkou odvedli k černému mercedesu. Změnili kvůli mně celý svůj život, říkali, že pro malou holčičku není dobré žít ve městě. Chicago nebylo tak špatné, alespoň podle toho, co si pamatuju. Ale toho není moc.

Vyslala jsem k dědovi slabý úsměv, když se natáhl přes řadicí páku a vzal mou ruku do své velké upracované. Všechno pro mě obětoval, takže já udělám to samé pro něho, a pro babičku. Možná to znělo hloupě, ale jako jediné dítě jsem cítila tuhle ohromnou potřebu se o něho postarat, teď když babička byla pryč, a jediný způsob, kterým bych byla schopná to udělat, bylo dostat dobrou práci  a udělat cokoliv, aby na mě byl pyšný. Nevěděla jsem moc o tom, kdy půjde do důchodu nebo tak, ale chtěla jsem vědět. A chtěla jsem se o něho postarat, jako on se postaral o mě. Byl moje skála a teď je řada na mě, abych já byla jeho.

Děda mrknul a stiskl mi ruku. Byl vždycky tak vnímavý. Jsem si jistá, že věděl o tom, že myslím na babičku, protože zakýval hlavou a ukázal na své srdce a potom na mé, jako by říkal 'Je ve tvém srdci. A v mém srdci. Bude to dobré.'

"Nejste tady z okolí, že ne?" Muž nás vyrušil v naší chvilce a směřoval svou otázku na mě.

"Ne, pane."

Zasmál se. "Pane? Hmm... Musím říct, že se mi líbí, jak to zní. Dobře, můžete jet dál. Jeďte přímo rovně po silnici asi 1,5 míle. Parkoviště je po pravé straně a koleje jsou přímo před parkovištěm. Můžete ji tam vysadit."

Plácl po kapotě a brána před námi se náhle otevřela.

Měla jsem srdce v krku. Cestu, po které jsme jeli ke kolejím, lemovaly vysoké stromy.

Nic v životě mě nepřipravilo na to, co jsem tady uviděla. Budovy byly obrovské. Všechno bylo postavené z kamene a cihel. Jo, viděla jsem předtím fotky, ale ty se ani nepřibližovaly realitě. Koleje vypadaly jako luxusní hotel.

Další člen ochranky přišel k autu a naznačil dědovi zhasnout motor. Vystoupila jsem z auta s pusou dokořán a hlavu jsem zvrátila nahoru, abych si prohlédla dvanáctipatrovou budovu.

"Máme tady novou holku," uslyšela jsem za sebou hlas. Otočila jsem se a pusa se mi otevřela znovu.

"Takovou strašně čistou a nevinnou. Úplně jako jehňátko, že Chasi?" Kluk naklonil hlavu na stranu. Tmavé vlnité vlasy mu padaly do čela; měl piercing ve rtu a na sobě měl roztrhané rifle a těsné triko.

Couvala jsem pryč, stejně jako jehňátko/velryba, kterými jsem byla.

Děda přede mě ochranitelsky vykročil a sáhl do kapsy saka, pravděpodobně pro pistoli, která byla obvykle přítomna. Jsem si jistá, že se snaží ty kluky vystrašit. "Uvítací výbor? Toto místo je na každý pád velmi milé." Každý mohl vidět, že kluci stojící před námi, tady nejsou proto, aby nás přivítali a rozhodně ani nebyli částí žádného výboru, ale děda chtěl tímto pohrozit a ukázat, že spadám pod jeho ochranu. Ustoupila jsem za něho a polkla sucho v krku.

"Je tu nějaký problém?" Zeptal se a vyhrnoval si rukávy. Fíha. Můj dvaasedmdesátiletý dědeček se chystal jít porvat nebo co?

Ten kluk s piercingem na puse vystoupil dopředu a přimhouřil oči, když se podíval směrem k dědovi. "Znám tě odněkud?"

Dědeček se zasmál. "Znáš hodně farmářů z Wyomingu?"

Kluk se poškrábal na hlavě a jak mě ruku nahoře, dal mi tím krásný výhled na své do zlatova opálené břišní svaly. Polkla jsem a vzala dědu za paži.

Kluk jménem Chase mrkl a plácl druhého kluka po zádech. Ten se zamračil mým směrem a pak přistoupil přímo ke mně a vzal mě za bradu, aby mi zavřel pusu předtím, než jsme chtěli odejít.

"Mnohem lepší," zašeptal. "Nelíbilo by se nám, kdyby se náš charitativní případ udusil létajícím hmyzem hned první den." Očima bliknul po dědovi a pak zpátky na mě, načež odešel.

Zmizeli za kolejí. Cítila jsem, jak můj obličej hořel rozpaky. Nemám s kluky moc zkušeností. Okej, mohla jsem bezpečně říct, že moje první a jediná pusa byla od Chada Thomsona a bylo to hnusný. Ale  něco mě před těmito chlápky varovalo a říkalo, že pro mě neznamenali nic dobrého.

"Nelíbí se mi ti kluci. Připomínají mi... no, to je jedno." Děda se poškrábal na hlavě a odešel do kufru auta, aby vzal těch pár mých věcí. Pořád jsem se snažila dostat z toho, že jsem se právě strašně ztrapnila, když v tom před nás předstoupil někdo se složkou plnou papírů.

"V kolejích je zákaz vstupu rodičům. Sorry. Pravidla." Strčila si žvýkačku do pusy a mrkla na dědu. Flirtovala s ním právě? Co to k čertu bylo za školu? Kluci mají piercingy a vyhrožují lidem a holky flirtují se starými pány?

Děda na mě vrhl znepokojený pohled a povzdechl si, přitom položil obě ruce na pronajaté auto jako by se snažil uklidnit sám sebe kvůli tomu citovému zmatku během celého dne. "Jsi si jistá, že budeš v pořádku?"

Těžce jsem si povzdechla a podívala se na ty zastrašující budovy. Proto jsem se sem přihlásila. Potřebovala jsem to udělat, pro něho, pro nás.

Zhluboka jsem se nadechla, ustoupila jsem o krok a věnovala jsem mu nejvíc nejspokojenější úsměv. "Budu v pořádku, dědečku, ale bude se mi po tobě strašně stýskat." Teplé slzy mi začaly kanout po tváři a přišla jsem k němu, abych ho objala.

"Mám tady pro tebe pár věcí. Vím, že..." Děda si odkašlal a otřel si několik vlastních zbloudilých slz. "Vím, že by chtěla, abys je měla, Trace."

Beze slova se vzdálil a vytáhl ze zadní části auta malou krabičku, kterou mi podal. "Neotvírej to, dokud nebudeš na pokoji. Ach, srdíčko, budeš mi tak moc chybět."

Znovu jsem ho objala a zavřela oči, abych si zapamatovala, jak mi nos naplňuje jeho kořeněná vůně, která mi připomíná domov. "Ty mně víc."

"Nemožné," řekl chraplavým hlasem. "Nemožné, zlatíčko."

Pustil mě a schoval mi do ruky peníze. Podívala jsem se do mé složené pěsti, kde bylo v zagumičkované roličce složených několik set dolarů. "To si nemůžu vzít." Snažila jsem se mu to vrátit, ale dal ruce nahoru a zasmál se.

"Ne, tvoje babička by se obracela v hrobě, kdyby věděla, že jsem tě nechal ve snobské škole bez záložních peněz. Nech si to. Schovej si to pod polštář nebo něco, dobře?"

"Dědo, nežijeme v krizi. Nepotřebuju si schovávat peníze pod polštář nebo do povlečení."

Přimhouřil oči a zasmál se. "No někam si je ukliď."

Naposledy jsem ho objala. Hluboce si povzdechl do mého ramene. "Opatruj se, dědo. Nenechávej krávy venku a nezapomeň dojit kozy. Budeš mi opravdu chybět."

"A ty mně... A udělej mi laskavost." Odtáhl si mě od sebe a podíval se mi do očí, když jsem zakývala. "Dávej na sebe pozor. Jsou tady lidé, kteří..." Zaklel. Děda málokdy nadával sprostě.

"Co se děje?" No dobře, byl na nejlepší cestě mě vykolejit.

Podíval se za mě a stiskl frustrovaně rty. "Nic. To nic. Jenom se opatruj, dobře, zlato?"

"Dobře." Políbila jsem ho na tvář.

Děda se pousmál a nastoupil do auta. Mávala jsem mu, dokud neodjel, pak jsem se otočila zpátky k dívce se složkou.

"Okej." Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a začala čelit své budoucnosti. "Takže kam mám jít?"

"Jméno?" Zeptala se a zněla znuděně.

"Trace Rooks."

Dívka se ušklíbla a zavrtěla hlavou, jako by moje jméno byla ta nejzábavnější věc, kterou za celý den slyšela. Byli tu všichni jenom hrubí?

"Dnešek je tvůj šťastný den," prohlásila a ukázala směrem k budově. "Jsi ve Spojených státech."

Podívala jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že to není žádný místní žert. "Um, jo, já vím. Jsem Američanka."

"Žíííš." Strčila si pero do pusy a zhluboka si povzdechla. "To jsem fakt netušila. Připadla jsi mi jako cizinka. Odkud jsi říkala, že jsi? Wyoming? Mají tam už elektriku?"

Otevřela jsem pusu na obranu, ale přerušila mě... zase.

"Já vím, kde se nacházíme, Nová Holko. Ale pokoje jsou tematicky rozdělené podle zemí. Neptej se mě, proč, prostě to tak je. Tvůj pokoj je v části pokojů Spojené státy. Chovej se jako doma, ach, a vítej v Elite." Předtím, než se konečně otočila a vykročila k budově, mě přejela očima od hlavy až k palci u nohy.

Jak mám zvládnout si odnést všechny věci do budovy? A nebylo tady něco ve stylu uvítacího balíčku nebo směrovky nebo tak?

Matně jsem vzpomínala na informace, které mi minulý týden přišly poštou. Byl tam mimo jiné i můj studentský průkaz. Prohrábla jsem se v kabelce, našla obálku a rychle jsem projížděla formulář.

"Ztratila ses?" Zeptal se hluboký hlas za mnou. Otočila jsem se a v tu ránu jsem tváří v tvář čelila tomu samému klukovi, kterého jsem viděla předtím. Jenom tentokrát s sebou měl tři své kamarády namísto jednoho. Šťastná já.

"Ne. Evidentně bydlím ve Spojených státech." Věnovala jsem jim svůj nejlepší úsměv a snažila jsem se volnou rukou zvednout můj těžký kufr. Ten se ani nehnul a já málem upadla. Skvělý.

"Jsem Nixon." Postavil se přede mě. Pohled jeho chladných očí udělal s mým tělem podivné věci. Jsem si úplně jistá, že jsem právě zažila to, čemu se říká panický záchvat. Každá část v mém těle se zahřála a hned ochladla, jako bych měla každou chvíli vybuchnout.

"Tracey, ale každý mi říká Trace." Podala jsem mu svou ruku.

Podíval se na ni, jako by měla nějakou nemoc.

Rychle jsem ji odtáhla a otřela do riflí.

"Pravidla."

"Cože?" Ustoupila jsem o krok dozadu.

Kluk, kterému předtím říkal Chase, opustil čekající skupinku a došel k nám. "Má pravdu. Jakkoliv jsi pěkná, farmářská holko, tak ti někdo musí vysvětlit pravidla."

"Může to být rychle?" Zeptala jsem se, protože pocity podráždění už ve mně rychle rostly. Byla jsem unavená, trpěla jsem pásmovou nemocí a měla jsem pět sekund od toho, abych se znovu rozbrečela. Nikdy jsem nechodila na tak velkou školu, natož soukromou elitní školu, kde byli potetovaní a piercingy propíchaní kluci, kteří vypadali líp než Abercrombie modelové.

"Slyšels to, Chasi?" Nixon se zasmál. "Má to ráda rychle."

"Škoda." Mrkl Chase. "Já bych jí to rád udělal pomalu."

Polkla jsem. Dva kluci za nimi se hystericky zasmáli a plácli si navzájem rukama.

"Pravidla." Chase mě začal pomalu obcházet a já si připadala jako jedno z těch mrtvých těl, kolem kterého krouží supi. Fantastický.

"Nemluvit s Vyvolenými, pokud nejsi požádána s nimi mluvit."

"Kdo jsou ti - "

" - Ne. Zrovna jsi porušila pravidlo. Mluvím já, Nová Holko." Ušklíbl se Chase. "Ježíš, Nixone, tuhle bude těžké zlomit."

"Vždycky takové bývají," odpověděl Nixon a pozvedl mi rukou bradu. "Ale myslím, že tuhle si obzvlášť užiju."

No dobrá. Bylo očividné, že mě někdo hodil do hororové scény, kde budu do minuty mimo.

"Když se tě Vyvolení na něco zeptají, nikdy se jim nedívej do očí. Protože technicky - neexistuješ. Jsi jen ubohá výmluva pro lidskou existenci a na této škole jsi opravdová tragédie. Víš, zatímco některý Vyvolený se bude chystat kandidovat na prezidenta a prakticky ovládat svět, ty budeš šťastná, že pro nás budeš pracovat v některé z našich společností. Budeš se řídit pravidly a možná ti hodíme kostičku."

Celá rozzuřená jsem na něho zírala, ignorujíc jejich druhé pravidlo. "Je to všechno?"

"Ne," odpověděl Nixon místo Chase. Tentokrát byl jeho dotek hladký, když mi pohladil ruku. Snažila jsem se odtrhnout pryč. Jeho tvář se rozzářila úsměvem a upřímně, bylo to jako zírat na padlého anděla. Nixon byl úchvatný. Byl to debil, ale byl to úchvatný debil. "Cítíš to?" Jeho ruka pokračovala v pohybu nahoru po mé paži, až došla k rameni, pak vyrazila dál po mém krku, dokud mi palcem nepřejel přes mé chvějící se rty. "Zapamatuj si to teď, protože od následující chvilky se nás už nemůžeš dotknout. Jsme nedotknutelní. Pokud byť jen kýchneš naším směrem nebo pokud se nadechneš stejného vzduchu, udělám ti ze života peklo. Tento dotek, který teď cítíš na své pokožce, je jediný případ, kdy cítíš jinou lidskou bytost, která je tak silná jako teď já poblíž tebe. Takže, jak jsem řekl, zapamatuj si to, a možná ti jednou tvůj mozek udělá velkou laskavost, když zapomeneš na to, jaké to je, když se tě někdo, jako jsem já, dotkne. Potom, a jedině potom, budeš možná schopná být šťastná s nějakým průměrným přítelem a se svým patetickým životem."

Po tváři mi sklouzlo několik slz předtím, než jsem je vůbec mohla zastavit. Věděla jsem, že jsem se před Nixonem a Chasem musela jevit jako silná. Jenže... Já to v sobě nemám, ne když řekli takové kruté věci.  Udusila jsem v sobě vzlyk, snažila se odmrkat pryč slzy a přitom si přála, aby jejich zbytek zůstal uvnitř. Nezajímalo mě, kdo byli ti kluci. Neměli žádné právo mi takhle ubližovat, ale pořád to bolelo. Tak zoufale jsem chtěla zapadnout.

Odtrhl ruce pryč z mé tváře. "Dojemné. To budeš brečet? Opravdu?" Nixon se zamračil a natáhl ruku k Chasovi. Ten mu podal Purell (pozn. dezinfekce na ruce).

"Nechci mít na svých rukou farmu, chápeš." Nixon se usmál tak zlým úsměvem, že jsem doslova musela zatnout ruce u svých boků, aby mě nevyloučili za to, že ho uhodím do tváře.

"Ani na to nepomysli, Nová Holko. Dotkni se mě a řeknu to děkanovi, který je shodou okolností Phoenixův táta. Máme kontrolu nad učiteli, protože hádej co? Všechno tady platí můj otec. Teď, jestli máš nějaké dotazy ohledně toho, co jsme tady projednávali, prosím, abys je směřovala Texovi a Phoenixovi, kej?"

Dva kluci, co stáli kousek od nás na mě mávli a pak se ode mě odvrátili.

"Takhle oni říkají ahoj," vysvětloval Nixon. "Dobrá, Chasi, vypadá to, že naše práce tady skončila. Jo, a farmářská holko, nezapomeň. Vyučování začíná zítra. Vítej v Pekle."