W:VO - 14. kapitola

Překlad: Aileen

Otevřu oči do slunečního světla, které prosvítá skrz žaluzie. Chvíli mi trvá uvědomit si, kde to vlastně jsem. Scarlett se přetočí do mého náručí a já se usměji nad událostmi včerejší noci. Pořád cítím na rtech její chuť.

Když se podívám na mobil, vidím zmeškaný hovor od táty. Vstanu z postele tak abych ji nevzbudil, a po špičkách přejdu do obývacího pokoje. Naliji si kávu a teprve potom mu zavolám.

„Co se děje?“ zeptám se, když to zvedne.

„Howes se snaží sehnat Scarlett. Hádám, že nemáš představu o tom, kde teď je?“ On ví, že jsem s ní. Z jeho hlasu jde poznat, že nesouhlasí s tím, co dělám.

„Je všechno v pořádku?“ zeptám se. „Je Jake v pořádku?“

„Nic mu není, doktor s ní chce jen probrat průběh léčby. Můžeš jí to vyřídit?“

„Jo, můžu,“ odpovím.

„Oh a Rydere? Chtěl jsem ti říct, že vztahy na dálku nefungují, ale pak jsem si uvědomil, komu to vlastně povídám,“ uchechtne se.

„Skvělý. Díky za podporu,“ zamumlám.

„Ale Rydere. Pokud je ta dívka tak pěkná jak si myslíš, že je neměl by ses kolem ní motat. Tys nikdy nic ve svém životě nebral vážně.“ Je to drsný a ve mně začne vřít vztek.

„Díky, tati. Musím končit.“ Zavěsím a opřu se o stůl. Můžu předstírat, že mě jeho slova nezasáhla, ale to bych lhal sám sobě.

„Kdo to byl?“

Otočím se. Scarlett stojí u dveří a kolem sebe má omotané prostěradlo. Usměji se, protože to je všechno co zmůžu, když se dívám do jejích očí.

„Můj otec. Howes s tebou potřebuje mluvit o léčbě.“

Oči se jí rozšíří. Spěchá ke stolu, kde má položený telefon. „Sakra. Jak jsem mohla zapomenout a nevzít si ho do ložnice? Co kdyby se něco stalo?“ zní zoufale.

„Scar, to je v pohodě. Všechno je v pořádku. Jdi se obléknout a já tě tam odvezu.“

Vděčně se na mě podívá a utíká zpět do ložnice. Doliji si kávu a posadím se. Tátova slova se mi honí hlavou. O několik minut později se Scarlett vrátí zpět do obýváku stále si sušíc vlasy. Stále ještě vlhké vlasy si sepne do culíku a popadne kabelku. Vstanu.

„Půjdeš se mnou dovnitř?“ požádá mě.

„Samozřejmě,“ řeknu. Jsem polichocen tím, že mě tam chce a pak si uvědomím jaká je situace. Koho jiného by tady asi tak mohla znát?

***

Zatímco sedíme v čekárně, můžu na Scarlett vidět jak je nervózní. Chytnu ji za ruku a povzbudivě se na ni usměji, ale nic neřeknu, protože vím, že žádná slova nezmírní její úzkost. Ani si nedokážu představit, co se jí právě honí hlavou.

„Jsem tak vyděšená,“ zasměje se. „Snažím se nevzdát naděje, ale…“ Potřese hlavou.

Stisknu jí ruku. Ve chvíli kdy se jí chystám uklidnit, někdo zavolá její jméno.

Oba vstaneme. Profesor Howes je mnohem mladší než jsem předpokládal: má něco kolem pětadvaceti let, tmavé vlasy a laskavé modré oči. Má přátelskou tvář, což považuji za podivně uklidňující. Kývne na mě, jak okolo něj procházíme do jeho kanceláře.

„Posaďte se, Scarlett. To je váš partner?“ Poukazuje na mě. Odpověď nechám na ní.

„Uh, tohle je Ryder Stevens.“

„Jasně,“ řekne nadšeně. V očích se mu blýskne poznání. „Jak je na tom zranění?“

Můj obličej lehce zrudne a Scarlett se zahihňá.

„Dobře,“ odpovím v rozpacích. Takže teď jsem známý pro svůj rozbitý zadek.

Doktor obrátí svou pozornost zpět ke Scarlett. „Takže… Mám dobré zprávy. Testy, které jsme Jakeovi udělaly, nám ukázaly, že je vhodným kandidátem pro léčbu. Jsme rádi, že ho můžeme zahrnout do programu.“

„Oh, Bože, mockrát vám děkuji.“ Ruce jí vyletí ke tváři, jak je přemožena emocemi. Usměji se na ní, když si utírá slzy a já si uvědomím, že je sám zadržuji.

„Proces začne za šest týdnů. Vy tady budete muset zůstat osm týdnů, a pak následují tři schůzky. Bude to pro vás problém?“

„Žádný problém,“ odpovím místo ní, protože jsem rozhodnut pokrýt všechny náklady.

„Dobře. Bude potřebovat ještě nějaké testy, ale ty můžou být provedeny i v Chicagu.“ Přes stůl posune plastovou složku. „Potřebuji, abyste vy a Jakeův specialista vyplnili tyhle papíry. Můžete mi to poslat i faxem.“

„Mockrát vám děkuji,“ zašeptá znovu. Vstane a natáhne ruku.

On ji přijme a zadívá se svýma laskavýma očima do jejích. „Scarlett, doufám, že léčba výrazně zlepší stav alespoň některým z našich pacientů, ale pamatujte je to jen pokus. Neexistuje žádná záruka, dobře?“

„Rozumím, profesore.“ Smutně se usměje. „Ale potřebuji věřit tomu, že to bude fungovat. Musím věřit, že on bude v pořádku.“

***

Opustíme kancelář a já doprovodím Scarlett do Jakeova podlaží. Stále je v šoku. Její poslední slova u profesora se mi stále přehrávají v hlavě.

 „Nemůžu tomu uvěřit, zítra jedu domů.“

„Já taky ne,“ zamumlám.

 Nejsem zvyklá na ten pocit prázdnoty, který mi svírá žaludek. Snažím se sám sebe přesvědčit, že mi na tom nezáleží. Toto - ať je to cokoli - nemůže jen tak odejít. Jsme tak odlišní. Proboha, vždyť žijeme v úplně jiných zemích.

„Dobrou zprávou je, že byl přijat pro léčbu, že? To je to nejdůležitější,“ řeknu. A myslím to vážně. Mám dobrý pocit z toho, že jsem jim byl schopen nějak pomoci.

„Správně,“ usměji se. „Sejdeme se později?“

„Musíš se vůbec ptát?“ ušklíbnu se.