Dylan - 11. kapitola 1/2

Překlad: Iva
Kor.: Yanica

Tessa

Už je to dva dny, co jsem našla Seana před mým bytem. Připadá mi to jako zlý sen, jako něco, co se opravdu nestalo.

Ale stalo. Byl tam. On mě sledoval, pronásledoval mě.

Nejsem v bezpečí.

Stále zůstávám v bytě u Audrey a Asser. Být s nimi je skvělé. Nemyslím si, že bych mohla právě teď bydlet na vlastní pěst, ale jsou úžasní přátelé, u kterých se cítím vítaná každou hodinu, každý den, i když bydlím v jejich malém bytě.

Přesto, že jsou tak zahledění do sebe právě teď, a s jejich ne tak malým tajemstvím, chápou. Ještě to neřekli ostatním. Těší se dělat plány do budoucnosti. Vidím to ve způsobu, jakým se na sebe podívají, úsměvy, které sdílejí, když si myslí, že se nikdo nedívá. Je to sladké a hřejivé a chce se mi je nechat na pokoji, aby si mohli vychutnat tento zvláštní čas v jejich život s mírou v klidu.

Mezitím, se všechno změnilo. Táta mi zmrazil bankovní účet a zrušil moje karty. Všechno, co vlastním je stále v  bytě. Zajímalo by mě, jestli moje přístupová karta a klíče stále fungují. Alespoň, že začínám zítra pracovat pro organizaci pana Walkera.

Tlačím pryč myšlenky ze strachu, že bych mohla křičet od frustrace, strachu, hněvu… smutku. Hluboko uvnitř, mě bolí myslet, že peníze mých rodičů a sociální postavení znamená pro ně více než já. Stále se to opakuje, znám to celý život.

Ale cítím se v pohodě. Po pravdě řečeno, bez vlastního bydlení, bez žádných peněz v kapse, poprvé v životě se cítím dobře.

Až na to… Stýská se mi po Dylanovi. Nemůžu uvěřit, že všechno opustil a přišel za mnou, šel s námi na policejní stanici a pozval mě, abych bydlela v jeho domě.

Těžké, tak to je, když musím jít dál. Musím ho pustit. Musím se vrátit do svého bytu, pro věci, najít si jiné místo k životu. Začít pracovat. Najít druhé zaměstnání.

S povzdechem sedím na pohovce, která slouží jako moje dočasná postel a tahám se za vlasy. Je to jak, jak se cítil Dylan po celou dobu, zahlcen starostí o všem? Nalezení peněz, získání zaměstnání, a starost o bratry? Teoreticky jsem to všechno věděla, ale poprvé jsem se vcítila – a soucítila. Poprvé jsem si opravdu představila, co musí být jeho život a podobně.

Je to tak, až se mi srdce sevře pro něj.

Ale přesto, ho musím nechat jít.

S touto myšlenkou vstanu a rozbalím nové šaty, které jsem koupila společně s Audrey a Dakotou. Vytáhnu je z papírových obalů a rozložím na pohovku. Roztrhané džíny, dva barevné svetry, několik levných triček a tepláky, silné ponožky, spodní prádlo, a vojenské boty. Levné věci. Věci, kterých mi nebude líto, jestli se roztrhají nebo zničí. Zajímavé věci.

Člověk. Princezna, která se stává dívkou Popelkou. Popelka bez minulého života. Princezna už není.

Pomalý úsměv se mi usadí na tváři. Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem si naposledy koupila šaty, s ohledem na to, co jim řeknou rodiče, na jakou událost by mohly být, kdo by mě mohl vidět v nich.

Kašlat na to. To jsem já. Představení se počítá, i v případě, že odráží to, co se děje uvnitř, a já uvnitř chci prolomit tuto formu, vyšperkovaný kokon, ale být svobodná.

Přes šaty, si obléknu černošedý kabát, vezmu kabelku a zastavím se. Nevídám Dylana. Ale řekla jsem mu, že budu vyzvedávat Milese, a slíbila jsem Milesovi, že nezmizím z jejich života.

Složité. Ale já nemusím vidět Dylana. Vyzvednu Milese, dovezu do školy, vyzvednu ho kolem třetí, odvezu a vysadím doma. Zamávám na rozloučenou. Odjedu. Hotovo.

Nasednu do džípu, sepnu si vlasy do ohonu, jsem ráda, že se nemusím obtěžovat s make-up a účesem.

Hned jak zastavím před Dylanovým domem, uvědomím si svou chybu. Samozřejmě, že to nebude tak jednoduché.

Dylan stojí na verandě, zapíná Milesovi bundu. Teo stojí vedle nich, vypadá malý, roztomilý a mazlivý, má na sobě červenou bundu s kapuci vytaženou nahoru. Dylan se narovná, vysoký, se širokými rameny a svalnatým tělem a moje srdce se převrátí při pohledu na jeho hezkou tvář.

Ježíši. Vidět všechny tři je dost na to, aby se dívka roztavila do louže břečky. To vyžaduje snahu odvrátit oči, a já jsem předstírala, že kontroluju zprávy na telefonu při čekání na Milese, když se vydá k autu.

Když se podívám znovu, vidím, že moje směrnice Základní, zakazují účast, se chystá k epickému nezdaru. Proč teď přemýšlím o vládci ze Star Trek, když Dylan přichází po cestě, zamyšlený a krásný, ranní světlo vytváří svatozář nad jeho krátkými vlasy a lov přitažlivý na jeho hranatými čelistmi, jen se dohaduji. Nejsem do sci-fi filmů, jako je Erin.

Myslím, že můj mozek prostě zkratoval. To by mohlo být vysvětlení.

Myslím, že způsob, jakým ten kluk chodí, posílá mi plameny ohně dolů po břiše a dělá moje prsa stažená a bolestivá. Pohybuje se jako panter, jeho boky se pomalu vlní, jak jde po pěšině. Můžu říct, že balení svalů, je impozantní, i když jde pomalu, aby mu kluci stačili.

Přímo se na mě dívá. Přímo na červený ruměnec, který mi stoupá po krku na tváře a uši.

Ne, ne, ne. Nechtěla jsem ho vidět. Nemůžu to dělat – nemůžu se držet Základní směrnice, nemůžu být pitomá, když ho vidím. Pokaždé, když se na něj podívám, musím bojovat s touhou strhnout si šaty a plazit se přes jeho horké tělo.

Všichni tři přijdou před auto a zastaví se. Pomalu stočím okénko, třesu se z jeho blízkosti, víc než ze zimy zvenčí.

Dylan jemně poplácá Tea po hlavě, a pak stiskne Milesovi ruku. Hluboký modrý pohled je zaměřen na mě.

Sakra. Jak můžu zůstat naštvaná na nádherného muže, který je tak jemný na bratříčky? Jak můžu zůstat klidná?

Navlhčím si suché rty. „Ahoj. Ahoj, Miles. Připraven do školy?“

Tak. Můžu hrát, že je to v pohodě.

„Jak se máš, Tess?“ zeptá se Dylan, zatímco Miles, zrádce, nic neříká, jen nás sleduje.

„Jsem v pořádku.“

„Ten bastard tě nesledoval, že ne?“ Dylanovo obočí se spojí dohromady. „Rozbiju mu hubu, když to bude dělat.“

Teplo se mojí tváři zintenzivňuje. Chtěla bych zažít skutečnost, když je tak naštvaný na Seana a chce mě chránit. „Ještě jsem ho neviděla.“

„Půjdu s tebou do bytu, pokud potřebuješ, pro věci. Řekl ti to Ash?“

Zavrtím hlavou.

Dylan přikývne. „No, dobře. Musíš mi jen zavolat a dát mi vědět předem.“ Zhluboka se nadechne. „Je dobře, že tě vidím.“

„No, já jsem to slíbila.“ Myslím, že se mračí na chlapce, který se šklebí na mě. „Tak mě tu máš.“

Krásná Dylanova pusa se zkroutí. „Přesně tak. Jo.“ Polkne. „Poslouchej, mohla bys taky vzít Tea?“

„Nejsem školní autobusová doprava, Dylane.“

Zrudne ve tváři. Blesk v modrých očích a ztuhne mu čelist. „Je mi líto. Nikdy jsem nemyslel, že jsi. Najdu jiný způsob, jak ho dostat do školky. „Postrčí Milese dopředu. „Nastupte si, Milesi. Uvidíme se později, kámo.“

Koušu se do rtu, přemýšlím, proč jsem taková mrcha k Dylanovi. Možná, že to mám dovolené, potom co mě tlačil tolikrát pryč, ale... „Co je s Teem? Proč nemůže jet dnes autobusem?“

„Ujel nám autobus do školky. Vstali jsme pozdě.“

„Vstal pozdě,“ Teo obviňuje Dylana, buclatým prstem ukáže na něj, a Dylanovi tváře jsou červenější.

Pohladí dětské vlasy. „Máš pravdu. Moje chyba.“

„Jsi unavený,“ řekne mu Teo se vší vážností, a jeho malá pusa se třese. „Je to v pořádku.“

„On je pořád unavený,“ řekl Miles, starost mu mihne přes obličej.

Zamračím se. Něco se stává nesnesitelně těsné na prsou. Bolí mě slyšet, že je tak vyčerpaný. To, co chci, je dostat se ven z auta a obejmout se vší silou Dylana. Miluju ho tak moc. Zajímalo by mě, jestli taková láska někdy zmizí.

„Je to kvůli práci?“ Zeptala jsem se. „Je všechno s tebou v pořádku?“

Neodpovídá, ale jeho oči vypadají velmi jasné v šedém ranním světle.

Bože… „Kluci, nastupte.“ Polknu povzdech. „Jedeme do školy. Myslíš, že mám taky vyzvednout Tea?“

„Ne, školní autobus ho přiveze přímo před dveře.“ Dylan mi dává zářivý úsměv.

Na okamžik, jeho výraz má slabé dolíčky ve tvářích, vrásky smíchu v očních koutkách, chlapecký úsměv – a to je pro mě, chci se smát.

***

Poté, co vysadím obě děti v jejich školách, jedu do práce, kde mi ukážou, malý stůl a starý počítač, kde si dělají instantní kávu, kde jsou záchody, jo – aha, a co mám taky na práci. Shromažďovat informace, psát návrhy žádající o financování z různých organizací, organizovat soubory, nastavit setkání s vedoucími různých skupin se sídlem v zemi.

Je to fascinující. Četla jsem si sociální program na archeologické vykopávky, a nemůžu si vzpomenout, kdy jsem byla šťastnější.

Až na to… Jo, když jsem s Dylanem, ale to se nepočítá. Nemělo by se to počítat.

Což znamená, že se to počítá.

Strnu. Není to, to, co řekl? „Mohl bych tě milovat.“ V žádném případě. Jako kdyby to už dělal.

Vůbec to, nedává smysl.

Proboha, jak můžu strávit dvě minuty života, aniž bych přemýšlela o Dylanovi? Myslet a přemýšlel, doufat a to bolí.

Mám částečný úvazek, a tak skončím dnes dřív, protože je to první den a pan Walker není přítomen, aby mi řekl více o mých povinnostech. Vezmu si sendvič na cestě k autu a statečně zastavím u malé kavárny za rohem, zeptám se, zda potřebují číšnici pro odpolední hodiny. Ukázalo se, že tomu tak není, a pravdou je, že i já si nemyslím, že bych byla dobrá v čekání na objednávky – já jsem tak trochu nemotorná a nerad bych rozlila teplé nápoje na někoho, ale cítím se lépe, za to, že mám snahu. 

Najdu si něco jiného.

Máma mi volá na mobil, když odemykám auto, vklouznu dovnitř, třesoucí se zimou.

„Ahoj, mami,“ řeknu opatrně, když zapnu topení a čekám, až se vzduch, zahřeje. „Pokud mi voláš, abys mi řekla, že jsem na hřišti, že mám přestat bláznit a jít se omluvit tátovi, být hodná holka a nechat Seana mě mlátit, nadávat mi, pak to bude velmi krátký rozhovor.“

Podivný zvuk v telefonu. Nejsem si jistá, zda je to smích, nebo vzlyk. „Je mi to líto, miláčku.“

„Už jsi mi to říkala, mami.“ Co se děje? „Ve skutečnosti jsi mi to řekla vícekrát v posledních několika dnech, než si pamatuji. Jsi v pořádku?“

Určitě teď pláče, jemné zvuky, plačící, že mě naplní nelibosti a lítosti. „Nemyslela jsem si, že se to takhle stane,“ šeptá.

„Co myslíš? To, co nebylo myšleno, že se stane?“

„Tvůj otec. Zradil nás obě.“

Mrknu, zamračeně se dívám ven na rušnou ulici. „O čem to mluvíš, mami?“

„Ach, Tess…“ Slyším, jak smrká. „Požádala jsem o rozvod. Nemůžeme to nechat na tobě.“

Rozvod. Slovo visí mezi námi jako mimozemská loď. Navzdory všemu, myšlenka na rozvod rodičů bodne.

„Rozvod“.

„Podváděl mě celá léta. Už když jsem s ním chodila, co já vím. A všechny ty lži…“ Zní teď tvrdě. Hlas má silný a na úrovni, více než kdy jindy. „Krmil mě příběhy o hospodaření firmy, aliancí, týkající se Anholts… Jeho sen a tebe jako pěšáka … jako…“ Ona prská.

Kolečka se mi otáčejí v hlavě. „Nebyla jsi na slavnosti a na setkání s Anholts. Věděla jsi, že Sean, je zpátky a o tátových plánech?“

„Řekl mi, že jsi, se rozhodla nejít na slavnost a že bychom se mohli setkat s Anholts u jachtařského klubu, takže jsem tam čekala a čekala… Pak mi došla trpělivost a šla jsem domů.“ Na chvíli se odmlčí. „Tvůj otec mi řekl, co se stalo se Seanem. Křičel to na mě během našich hádek v posledních dnech. Takže je mi to líto, zlato. Není to, že budeš platit za moje chyby.“

Máma nikdy nebyla dobrá lhářka. Takže možná, že mluví pravdu. Možná, že mě chtěl prodat za nejvyšší nabídku.

Přes hrůzu z toho všeho, mám pocit, že jsem trochu lehčí.

„Mám práci,“ říkám, nejsem si jistá proč. „Já jsem odešla z vysoké školy. Odstěhovala se. Bydlím několik dní s Audrey a Asser, dokud se nerozhodnu, co mám dělat. Já nevím…“ ztěžka polknu. „Nevím, jestli chci jít zpátky do bytu. Co když tam bude Sean?“

„Miláčku…“ Slyším hudbu přes mobil, ráda bych chtěla vědět, kde je. „Nedovolím tvému otci, aby tě pronásledoval, tak daleko od domova. Už nadělal dost škody. To není fér. Ty máš mít možnost studovat, to co chceš a dělat, co se ti líbí.“

Dívám se z okna, jak lidé nakupují, mluví o svých domovech, jezdí. „Ne všechno je o tom, co chci, nebo dokonce co potřebuju. Všechno je relativní pojem. Žila jsem lehký život, mami. A i když bych ráda studovala archeologii, myslím, že bude nejlepší, když začnu žít jako normální člověk.“

„Zlato, o čem mluvíš? Jsi inteligentní mladá žena, máš mnoho talentů, a ty si zaslouží studovat to, co chceš, a do-“

„Mnoho lidí si zaslouží, ale nikdy si to nesplní, takže nevím, co to má co do činění se spravedlností. To má co do činění s penězi, a peníze, není něco, co mám právě teď.“

„Máš peníze,“ říká máma. „Máš fond v bance na svoje jméno. Už máš k němu přístup, protože ti bylo osmnáct. Nejsou to miliony, ale něco to je.“

Něco. Neberu nic jako samozřejmost.

„Děkuji ti, mami.“ Usmála jsem se, a úsměv mě nutí přemýšlet o Dylanovi. Ne každý má takové štěstí, rodiče, kteří jsou zpět, když přijde na věc. „Myslím, že si chci udržet novou práci, a já si vezmu rok volno k přemýšlení, víš? Rozhodnout se, co opravdu chci dělat se svým životem. Co je skutečně důležité.“

„To je v pořádku.“ Odmlčela se, a vzdychá. „Ráda bych tě viděla. Můžeme, já nevím… Jako matka – dcera, jeden z těchto dnů? Jít nakupovat? Jít ven na kávu? Pak mi všechno můžeš říct o tom, co se stalo?“

Nikdy jsem nebyla v její blízkosti. Vždycky byla vzdálená, skrytá v otcově stínu, papouškovala jeho slova, souhlasila s jeho činy. Ale ona mě oslovila, a já chci věřit, že to myslí vážně. Chci získat zpět svojí víru v lidi, které mám rád. Najít svojí důvěru.

Tak jsem řekla, že ano.

***

Legrační, je vědět, že moje máma schvaluje moje akce, ale také skutečnost, že je důvěra s mým jménem v bance, zdá se, že se mi zvedla obrovská váha z ramen. A to přináší moje myšlenky ještě jednou zpět k Dylanovi. Zdá, že všechno vede zpátky k němu v těchto dnech.

Myslím, na zchátralý domek se zarostlou zahradou, plesnivou, špinavou kuchyni a malé ložnice se starým nábytkem a hrozné, barevné květinové závěsy. Nepřátelské pohledy na mě, když jsem jela kolem zavřených domů, zastíněné zábavy odehrávající se na tmavých verandách, jak večer padal a násilníci, kteří čekali na Milese napadnout ho, když se vrací domů z autobusové zastávky.

Mnu si hrudník. Bojím se, pro ně. Pro kluky. Pro Dylana, který je tak unavený, dokonce, že i bratříčci si to všímají.

Nemůžu si dovolit ještě jednou příliš mnoho. Ne znova.

Vyzvednu Milese ze školy, a odvezu ho domů, převrátí moje plány, protože je tady zase Dylan.

„Dnes žádná práce?“ Ptám se, když vystupuju z auta, a uvidím malý hurikán, který vypadá jako Teo. Ječí a zaboří tvář do mých nohou. Moje odhodlání jen pozdravit a jít taje, a já ho zvednu. Voní jako dítě, pudrem a čokoládou. „Ahoj, Teo.“

Miles mi zatahá za ruku, ale stojím, zakořeněná na místě. Pohled se mi přilepil na Dylana. Těžké, když je oblečený jen v tričku navzdory studenému říjnu, hruď zalitou potem, prsní svaly jsou tvrdá skála. Lapá po dechu, pot mu stéká do modrých očí. Utře si tvář zadní stranou ruky a zašklebí se na mě.

„Co děláš?“

Ukáže na elektrickou sekačku, kterou drží v druhé ruce. „Sekám trávník, něco, co jsem měl udělat už v létě.“

„Trávník.“ V krku se mi zadrhnou bublinky smíchu, protože jediné, co džungle a trávník mají společné, je jejich zelená barva. Pak mi smích umírá, když si uvědomím, kolik množství tvrdé práce na něj čeká.

„Měl by sis najmout někoho, kdo to udělá,“ řekla jsem, přemýšlím o dnešním ránu.

Odfrkne si, a obočí spojí dohromady. Jeho čelisti se sevřou. „No, dobře. Vyhodil jsem komorníka minulý týden, princezno, ale jsem si jistý, že královský zahradník se o to později postará.“

Zavrtím hlavou. Nepotřebuju to, ne od Dylana. „Přesně tak. Vezmu děti dovnitř a potom půjdu.“ Vydala jsem se po cestě k domu. „Nechám tě se zahradníkem.“

„Počkej, Tess…“ Chystám se ho obejít, ale on po mě sáhne a položí ruku na záda. Jeho ruka vyzařuje teplo i přes mou tlustou bundu. „Je mi líto. To nebylo namířeno na tebe.“

„Vztek, myslíš?“

„Jo. Já jsem jen…“ Ustoupí, a tře si zátylek. Stojí blízko, vůně čistého mužského potu a pižma, citrusů a kávy. „Nejsem trochu ve své kůži.“

Mám obavy, i když se Teo začne kroutit v náručí. „Je ti něco?“

„Nic to není.“ Dylan se slabě usmívá, kroužek na jeho rtu se třpytí, a všechno, co chci, je, políbit tu krásnou pusu.

„Nic,“ říkám, zpátky jako ozvěna, postavím Tea dolů, aby mohl běžet ke svému bratrovi do domu. „Co je s tebou, Dylane? Proč nejsi v práci?“

Pokrčí rameny. „Musel jsem něco zařídit.“

Lže. Nejsem si jista, jak to vím. Možná je to způsob, jakým se drbe na zadní část hlavy a udržuje odvrácený pohled.

„Teď je Teo v pořádku.“ Podívám se směrem k domu. „To je jedna z věcí, která ti ulehčila.“

Přikývne. „Jo, je to úžasné.“

Studuji napětí v ramenou. „Léčebné výlohy pokryla pojišťovna Medicaid, že jo?“

„Většinou.“ Narovná se a zvedne sekačku. „Měl bych tohle dodělat.“

Měl by. Neměla bych. Pokud tě nemiluju. Měla bych odejít. Pokud by tohle a tamto. Kdo tvoří tato pravidla?

„Nebo možná bys měl jít,“ řekla jsem, „a zachránit se před zápalem plic. Půjdu zkontrolovat kluky.“

„Tess, proč… Proč mi pomáháš s Milesem a Teem?“ Zeptá se tiše, tak nevěřícně tichý tón, který se dostane ke mně.

Neočekává, že by někdo pro něj něco udělal. Navzdory všemu potlačovanému hněvu a všech jeho odmítnutí, jeho protichůdná opatření, o bolestí které způsobil mě, moje láska k němu, mě nenechá odejít.

„Protože chci,“ řekla jsem a jdu do domu, a nečekám, jestli mě bude následovat.

***