SW - 13.kapitola 1/2

Překlad: Marťa
Kor.: Jitka

„O čem jste včera v noci s Pennem mluvili?“

„Většinou o manželství. Chtěli bychom koupit dům a vychovávat v něm naše děti,“ odpověděla Becca rozhodně.

Lenošily jsme po tom, co na mě Becca před několika minutami skočila a probudila mě. Vytáhla jsem zpod ní deku, až se skulila na záda a zůstala tak.

„Ach, to je paráda. Nezapomeň mi říct, až přivedeš děti na fotbalový trénink.“

Becca se převalila a opřela si hlavu o ruku. „Eh, ne. Přestaň. Nemluvili jsme o ničem důležitém. Byla jsem docela opilá, takže jsem si jistá, že jsem se snažila hodně vtipkovat, ale nezdálo se, že by to mělo smysl.“

Usmála jsem se. „A když tě odvedl z večírku, prováděl nějaké hokusy pokusy?“

Becca se zamračila. „Nada. Nic. Byl opravdu sladký, doprovodil mě až ke dveřím, ale jen mě objal. Což je stejně hrozné, jako plácnutí. Ne, plácnutí je lepší, protože bychom se mohli zasmát a on by si myslel, že jsem okouzlující, když se směju a chtěl by mě políbit.

„Hm, je do tebe blázen. To mi řekl Liam, když se k nám připojili na parketu. Takže, možná, se jen snaží jít na to pomalu nebo si možná myslel, že jsi pořád opilá a nechtěl tě zneužít.“

„Bylo by to zneužití, kdybych mu ochotně pomohla na mě zaútočit? Pro něj bych si svůj obleček Batgirl svlékla.“

Smála jsem se. „Nejsem si jistá, ale je super žhavý. Nemůžeš mu to mít za zlé.“

Becca zírala na přikrývku a přikývla, jako by si sama myslela totéž. „Chci kuře a vafle,“ dožadovala jsem se.

„Měla jsi je v noci. Nemůžu uvěřit, že jste jedli v jeho autě. Já bych se mu připoutala k přístrojové desce a nikdy se jí nepustila.“

„Snažím se nechovat se jako psychopat…“

Becca se zasmála. „Protože chceš svého vlastního…“

Ozvalo se lehké zaťukání na moje dveře a pak dovnitř strčila hlavu jedna druhačka.

„Hele, Kinsley, dole stojí chlap od dodávky a ptá se po tobě.“

Podívala jsem se na Beccu, ale ona se jen usmála a prohlásila: „Striptérská tyč. Už jsem si říkala, že bychom měly přestat s našimi lenošnými pondělními rány.“

Zasmála jsem se a vyskočila z postele. Následovala jsem dívku dolů do haly. Jak slíbila, stál na verandě muž středního věku s velkou krabicí.

„Kinsley Bryantová?“ Zeptal se, když jsem otevřela dveře.

„Ano, pane!“

Podepsala jsem dodejku, poděkovala, a pak se rychle rozběhla i s krabicí zpátky nahoru. Becca se nepohnula ani o píď.

Lenivá mrcha.

„Moje máma by vážně měla přestat s těma opečovávacíma balíčkama. Mám strach, že je to teď její jediná zábava.“

Becca vyskočila, aby mi pomohla otevřít krabici. „Pfff, neodepisuj své dárky. Jestli chce objednávat náhodné věci z Amazonu a posílat je sem, nech ji. Díky ní mám roční zásobu deodorantu.“

Protočila jsem oči a odlepila pásku z krabice. Uvnitř bylo ohromné množství barevného hedvábného papíru a pod ním růžová cyklistická přilba, chrániče loktů, kolen, náplasti a sáčky s ledem. Na dně toho všeho byl jednoduchý kus bílého kartonu se vzkazem, hned jsem poznala Liamovo písmo.

Pro tvoji ochranu, když jsi poblíž Beccy. Doufám, že už je tvé koleno v pořádku. - L

„Ne, to neudělal,“ zasmála se Becca a vytáhla mi z ruky kartičku. „Zatraceně! On nepřestane dělat vtípky. To není fér.“

O pět minut později jsem se courala po pokoji v kompletním vybavení, jako když se pětiletá holčička těší na to, až půjde ven, zajezdit si na svém prvním kole. No, nebo jako někdo, kdo právě utekl z blázince.

„Tak, pojďme vzbudit Emily,“ řekla jsem a šla rozpačitě ke dveřím do koupelny.

„Ok, ale musíš to udělat ty, protože ty jsi ta chráněná. Já na sobě nemám nic, co by dovedlo zabránit, aby mě nekopnula.“

„Uvědomuješ si, že mluvíme o Emily, že jo?“

Becca se odmlčela a zvedla ruku. „O té Emily, která mi téměř zlomila vaz při polštářové bitvě? Myslím, že musí být nějaký tajný boxer nebo bojovník. Přísahám.“

„Dobrý postřeh,“ zasmála jsem se. „Drž se za mnou.“

***

Neznámý: Zítra přijď na trénink dřív.

Kinsley: Kdo je to?

Neznámý: Liam.

Kinsley: Dokaž to…

Liam: Věřila, že dokáže cokoli, co si zamane.

Kinsley: Dobře. Prošel jsi testem, fešáku. Jak brzy se uvidíme? A je to dobrý

nápad?

Liam: Měla bys být mladá a lehkomyslná… 5:15.

Kinsley: Co, když tam budou fotografové?

Liam: Ujistím se, že tam žádní nebudou.

Kinsley: Chceš ze mě udělat spoluviníka jejich vražd?

Liam: Moje chyba. Smaž tu zprávu.

Ještě několikrát jsem si naši textovou výměnu pročetla, než jsem si telefon přitiskla na prsa. Neměla jsem tušení, co ode mě chtěl, ale věděla jsem, že ho musím vidět. Poté, co jsem řekla Becce, že bude muset jet na trénink sama, protože se brzy ráno sejdu s Liamem (což vyústilo v její třicetiminutové ječení do mého ucha), jsem si vybrala roztomilý cvičební outfit a bezvýsledně se snažila vypnout svůj mozek.

V 5:00 jsem vyskočila z postele, natáhla na sebe oblečení a z vlasů si vytvořila chaotický koňský ohon. Když jsem přijela na cvičiště, uviděla jsem bílou Toyotu, která stála na místě, kde obvykle parkovalo Liamovo auto. Okna budovy byla tmavá, nikdo tam nebyl, když jsem zkontrolovala svůj telefon, uviděla jsem zprávu, kterou mi Liam před několika minutami poslal.

Liam: Právě jsem dorazil.

Vešla jsem dovnitř, otočila jsem se, abych se ujistila, že nikde nečíhají žádní fotografové. Hřiště bylo zcela opuštěné, protáhla jsem se dovnitř a pro jistotu za sebou bezpečně zavřela dveře. Neuvědomila jsem si, že celou dobu tajím dech, dokud jsem pomalu nevydechla.

Oficiálně jsme se sem vplížili.

Nikdy předtím jsem v Liamově kanceláři nebyla. Měl ji v hlavní chodbě, za kanceláří trenérky a zasedací místností. Když jsem vyšla nahoru, dveře byly pootevřené a já uviděla Liama, jak sedí za stolem a točí na něm s mobilem. Zaklepala jsem na dveře, než jsem do nich jemně zatlačila.

„Dobré ráno,“ řekla jsem, najednou nervózní.

„Dobré,“ odpověděl s úsměvem, upustil telefon na stůl a věnoval mi plnou pozornost. „Máš hlad?“

Přikývla jsem a zavřela za sebou dveře. Najednou jsem měla pocit, jakoby se místnost zmenšila. No, ve skutečnosti byla malá, ale Liam vyplňoval prostor takovým způsobem, že jsem se nemohla nadechnout, aniž bych necítila závan jeho čerstvě umytého těla.

„Pěkná kancelář,“ řekla jsem a rozhlédla se kolem. Je jasné, že vůbec nic nezměnil, protože druhá asistentka trenérky odešla na mateřskou dovolenou. „Moje oblíbená věc je tvůj menstruační kalendář.“ Ukázala jsem na stěnu vedle jeho hlavy a on se podíval směrem, kterým jsem ukazovala.

„Myslím, že jsem se tu ani nerozhlédl, stejně jsem tu málokdy,“ zasmál se a potom přesunul pozornost na mě. Byla až příliš intenzivní. Stál za stolem a jeho tmavé oči přejížděly po mém těle až k běžeckým botám. Upustila jsem kopačky i moji láhev s vodou na židli před jeho stolem a na okamžik jsem se cítila statečně.

Dost statečně na to, abych obešla stůl na stranu, kde seděl. „Jsem trochu nervózní. Je to zvláštní situace a ty se zdáš až příliš klidný.“

Zatímco seděl, měla jsem svou výhodu mé výšky a ten pocit se mi moc líbil.  Jenže Liam měl kontrolu nad naší situací. Byl v pozici větší síly, ale pro teď jako bych cítila, že mám navrch já.

Natáhl ruku a omotal mi ji kolem pasu. Nepřitáhl si mě k sobě, jen ji tam prostě podržel. Moje odvaha se vypařila stejně rychle, jako přišla.

„Měla bys jíst a dopřej tělu dostatek času jídlo pořádně strávit, než začneš trénovat.“

Ani jsem si nevšimla nepřeberného množství potravin, které měl na svém stole. Bylo tam ovoce, proteinové tyčinky, dvě smoothies a nějaké müsli. Sáhla jsem po jednom smoothie, protože vypadalo, jako ta nejjednodušší věc k jídlu. Nebyla jsem hladová. Moje tělo se zaměřovalo na jiné důležitější věci.

„To je tvoje auto tam venku? Ta Toyota?“ Zeptala jsem se a opatrně se k němu otočila tak, aby se jeho ruka ještě víc přitiskla na můj tréninkový trikot. Jeho pohled následoval svou ruku a než mi odpověděl, přimhouřil oči. „Patří mému spolubydlícímu. Půjčil jsem mu na dnešek své auto, abych sem mohl přijet bez toho závěsu, co se za mnou obvykle táhne.“

Takže to byl důvod, proč venku nebyli žádní fotografové.

„Dobrý nápad,“ odpověděla jsem pohledem upřeným na své smoothie.

„Kinsley, vím, že naše situace není běžná, že se od sebe snažíme držet dál. Uvedl jsem tě do nepříjemné situace,“ začal, ale já se otočila a přerušila ho.

„Oba jsme v hrozné pozici.“

Přikývl, ale jeho napjatý výraz se nezměnil. To byl ten okamžik, kdy jsem měla říct buď: „Chci to, ale neměli bychom“ nebo „Chci tě, i přes všechny možné následky.“

Rozhodla jsem se ignorovat obě možnosti. Postavila jsem svůj koktejl zpět a odstrčila židli od stolu. Bylo na čase zkusit jiný přístup.