CM - 6. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

YULIA

                Předstírám, že spím, když se Lucas obléká a potichu se vytratí z bytu. Když za sebou zavře dveře, uslyším, jak se zacvakne automatický zámek. Jsem ráda, že jsem si ho nastavila. V Moskvě není bezpečné nechat odemčené dveře byť jen na pár minut. Zloději jsou troufalí, vynalézaví a podle všeho všudypřítomní.

                Ještě další minutu ležím se zavřenýma očima, abych si byla jistá, že se Lucas nevrátí, a pak vyskočím z postele, ignorujíc bolest mezi nohama. Automaticky si vzpomenu na zdroj té bolesti a znovu mě zalije záchvat smutku.

                Je pravděpodobné, že už Lucase Kenta nikdy neuvidím.

                Přestaň, okřiknu se. Není důvod se k němu vracet. Vyspali jsme se spolu, nic víc. Co teď musím udělat, je zjistit, jestli Obenko stihl zaútočit na Esguerru, zatímco byl Kent mimo. Jestli ano, moje práce tady by byla konečně u konce. Moje krytí je dost silné, ale jestli si Rusové uvědomí, že je mezi nimi špeh, budou mě podezírat.

                Volám Obenkovi zatímco se oblékám. „Něco nového?“ zeptám se, když to zvedne.

                „Máme plán,“ řekne. „Vystopovali jsme Esguerrův Boeing C-17 – je to jediné soukromé letadlo, které má odletět během několika hodin. Náš kontakt v Uzbekistánu se postará o zbytek.“

                Zarazím se uprostřed zapínání bot. „Co tím myslíš?“

                „Uzbekistánská armáda vypálí raketovou střelu, když budou přelétat přes jejich vzdušný prostor,“ odpoví Obenko. „Náhodou, samozřejmě. Rusové nebudou potěšeni, ale nechtějí se pustit do války s dealerem vojenského vybavení. Náš kontakt půjde do vězení a budou ho muset suspendovat, ale jeho rodina za vzniklé potíže dostane slušnou kompenzaci.“

                „Máš v plánu sestřelit Esguerrovo letadlo?“ Sevře se mi hrdlo. Je mi jedno, co se stane Esguerrovi, ale myšlenka na umírajícího Lucase v troskách letadla…

                „Ano. Zaútočit na ně tady by bylo moc riskantní. Má u sebe čtyři tucty žoldáků. Není jiná možnost, jak ho dostat.“

                „Chápu.“ Celá se třesu. „Takže všichni zemřou.“

                „Jestli půjde všechno podle plánu, tak ano. Eliminujeme riziko jednou střelou a bez obětí na naší straně.“

                „Jasně.“ Snažím se do hlasu vložit dostatečnou dávku nadšení, ale nevím, jestli se mi to podařilo. Jediné na co myslím, je spálené a zohavené Lucasovo velké tělo, jeho očí dívající se nepřítomně do mraků. Nemělo by na tom záležet – pro mě je to nikdo – ale nemůžu ten obraz dostat z hlavy.

                „Musíme tě exfiltrovat,“ řekne Obenko, což obrátí mou pozornost zpátky k němu. „Kdyby se v tom Rusové začali šťourat a náš kontakt se rozhodl promluvit, netrvalo by dlouho, než by jim došlo, jak se k nám ty informace dostaly. Je to hrozné, ale vždycky jsme věděli, že s tímhle specifickým úkolem podstupujeme určité riziko.“

                „Dobře.“ Zavřu oči a promnu si vršek nosu. „Kde na mě čeká můj tým?“

                „Přijeď vlakem do Kon’kova. Je tam pro tebe připravené auto.“ A s tím telefon ohluchne.

***

Sbalit se mi zabere necelých dvacet minut. V Moskvě jsem žila šest let, ale osvojila jsem si jen trochu věcí, na kterých mi záleží. Nějaký make up, kartáč na vlasy, spodní prádlo, falešný pas, zbraň – všechno tohle sbalím do tašky od Gucciho. Taky se ujistím, že oblečení, co mám na sobě – značkové džíny zastrčené do vysokých kozaček, kašmírový svetr a velkou parku – jsou jak teplé, tak stylové. V případě, že mě někdo uvidí odcházet z bytu, budu vypadat tak, jak se ode mě očekává: mladá žena mířící do práce, nabalená kvůli brutální zimě.

                Jakmile jsem sbalená, umyju celý byt, aby po mně nezůstaly otisky prstů, vyjdu ven a opatrně za sebou zamknu dveře. Je mi sice jedno, jestli se sem někdo vloupe, ale není třeba jim to ulehčovat.

                Vypadá to, že nikdo můj byt nehlídá, když vyjdu na ulici, ale stejně se chovám ostražitě a ujišťuju se, že mě nikdo nesleduje.

                Když dojdu na stanici metra, znovu se mi do hlavy vetřou myšlenky na Lucase, a i přes teplé oblečení se roztřesu. Měla bych být šťastná – těšila jsem se na exfiltraci měsíce – ale nemůžu dostat z hlavy Lucasův osud.

                Umře rychle nebo pomalu? Zabije ho ta střela nebo pád letadla? Zůstane při vědomí dost dlouho na to, aby si uvědomil, že umírá?

                Bude si myslet, že s tím mám něco společného?

                Krk se mi zase sevře, až mám pocit, že se dusím. Na jeden krátký okamžik dostanu nutkání mu zavolat a varovat ho, aby do toho letadla nenastupoval. Popravdě se natáhnu do kabelky pro telefon, ale pak si to rozmyslím a strčím ho do kapsy.

                Krávo, krávo, krávo, nadávám si, když jdu po schodech dolů do stanice metra. Ani nemám Kentovo číslo. A i kdybych měla, zavolat mu by znamenalo zradit Obenka a svou vlast.

                Zradit Mishu.

                Ne, nikdy. Zklidním dech a ignoruju nával lidí kolem. Už s touhle operací nemůžu nic udělat. I kdybych chtěla něco změnit, nemůžu. Obenko a jeho tým ho teď mají ve svých rukou a já můžu doufat v rychlý odjezd z Ruska.

                Kromě toho, i kdyby nebyl Lucas Kent spojencem armádního dealera, který se stal nepřítelem Ukrajiny, nemám v životě místo na vztah. Jestli je Kent mrtvý nebo naživu, nezáleží na tom – protože tak jako tak už ho znovu neuvidím.

                Příchod do stanice mě vytrhne z mých černých myšlenek. Lidi kolem mě se tlačí dopředu, proráží si cestu do přeplněného vlaku a pospíchají, aby se do něj natlačili, než se dveře zavřou.

                Já to naštěstí stihnu. Chytnu se za držadlo a vklíním se mezi dvě ženy středního věku. Snažím se ignorovat chlípný pohled chlápka přede mnou. Ještě pár hodin a nebudu se už nikdy muset zajímat o systém metra v Moskvě.

                Budu na cestě do Kyjeva, kam patřím.

                Zavřu oči a snažím se soustředit na příjezd domů.

                Na to, že budu Mishovi nablízku, i když se s ním nemůžu osobně vidět.

                Mému malému bráškovi je teď čtrnáct. Viděla jsem jeho fotky; je to hezký mladý kluk s modrýma nezbednýma očima. Na všech těch fotkách se směje, tráví čas s kamarády a kamarádkami. Je společenský, řekl mi Obenko. Přátelský.

                Spokojený s životem, který mu dali.

                Pokaždé, když jednu z těch fotek dostanu, dívám se na ni hodiny a přemýšlím, jestli si mě ještě pamatuje. Jestli by mě poznal, kdybych na něj na ulici naazila. Je to nepravděpodobné – byly mu tři, když ho adoptovali – ale pořád si ráda představuju, že nějaká jeho část by mě poznala.

                Že by si vzpomněl, jak jsem se o něj starala jeden hrozný rok v sirotčinci.

                Křupající oznámení přeruší moje myšlenky. Otevřu oči a uvědomím si, že vlak zpomaluje.

                „Omlouváme se za zpoždění,“ zopakuje hlasitě průvodčí, když vlak zcela zastaví. „Problém by měl být za chvíli vyřešen.“

                Cestující kolem mě si jednotně povzdychnou. Žena ve středních letech po mé levici začne nadávat, zatímco ostatní si pro sebe mumlají něco o korupci úředníků, kteří si hrabou peníze do kapes, místo aby věci opravovali. Tenhle měsíc nejde o první zpoždění; extrémní teploty, které jsou tuto zimu, si vybírají daň na silnicích a metru a ztěžují tak dopravu v Moskvě v dopravní špičce.

                Potlačím vlastní povzdech a zkontroluju telefon. Jak se dá čekat, nemám žádný signál. Tlusté zdi tunelu ruší telefonní signál, takže nemůžu uvědomit svůj tým, že mám zpoždění.

                Skvělé. Prostě skvělé.

                Vrátím telefon zpátky a snažím se nebýt ještě víc naštvaná. Když budu mít štěstí, vyřeší se tenhle problém něčím, co vyžaduje jen sváření, a ne nic horšího. Minulý měsíc prasklo podzemní potrubí v celé Moskvě, takže mělo metro tři a víc hodin zpoždění. Pokud je to tentokrát něco podobného, možná se dostanu na místo určení až pozdě odpoledne.

                Myšlenky se mi i proti mé vůli vrátí zpátky k Lucasovi. Pozdě odpoledne přeletí jeho letadlo nad Uzbekistánem. Možná tou dobou bude mrtvý. Stáhne se mi žaludek, když si představím jeho roztrhané tělo, zničené výbuchem nebo pádem.

                Přestaň, Yulie. Stažení v žaludku se zintenzivní a začne mi v něm kručet. S úlevou si uvědomím, že jsem se zapomněla nasnídat. Měla jsem naspěch s balením a dalšími věcmi, takže jsem si jen jednou kousla jablka.

                Nedivím se, že je mi špatně. Nemá to nic společného s Kentem. Mám prostě jenom hlad.

                Ano, přesně tak, namlouvám si. Mám jen hlad. Až se vlak zase rozjede a dostanu se do své stanice, koupím si nějaké jídlo a všechno bude v pořádku.

                Budu bezpečně v Kyjevě a už na Lucase Kenta nikdy nepomyslím.