POS - 27. kapitola

Překlad: Nemedi

Cole

JSEM NA pláži ještě před rozedněním. Nemohl jsem spát po tom, co jsem odešel od Eden. Nechtěl jsem být v domě, až Brooke vstane. Tak jsem přišel sem. Tohle je jediné místo, které mi přineslo jakýž takýž klid, který jsem dokázal za poslední tři roky najít.

Až do neděle.

Odhrnuji sníh, dokud nevidím písek. Začnu tento hrad stejně, jako jsem začal ty ostatní – postavím zem, položím základy. Představím si v mysli obrázek Charity, představuji si její obličej s takovou jasností, až mě bolí hrudník. Vidím každý detail – každou pihu na jejím nose, každou zlatou tečku v jejích zelených očích. Poslouchám její smích.

Až na to, že nikdy nepřijde.

Zpracuji hromadu sněhu do vysoké věžové stavby, přímo v centru hromady a čekám, až přijde má dcera. Dívám se a poslouchám, rozhlížím se po prázdné pláži pořád dokola, ale stále tam není Charity.

Sednu si zpátky na kyčle, sníh nepřijde mým otupělým kolenům a rukám studený a zavřu oči, těžce se snažím, abych viděl a slyšel svoji dceru. V hlavě procházím stovky různých vzpomínek a ztrácím se v nich. Ale v momentě, kdy otevřu oči, je pryč.

S jedním zvířecím zavrčením, které odnese vítr, zničím hradní věž jedním brutálním švihem své ruky, vina a bolest chrlí z mého břicha jako vulkanická erupce, pálící mě v hrudi, která nechává popel na všem, čeho se dotkne.

„Charity!“ zaječím, rozhlížím se po celé pláži s poslední špetkou naděje, že ji uvidím, že to mohu zase napravit.

Ale nestane se to. Nevidím svoji malou holčičku, když se mé oči otevřou. Neslyším její hlas, když neposlouchám vnitřek své hlavy.

Vyrovnám studený, mokrý písek a znovu se snažím, uhladím zem, stavím hromadu, tvaruji znovu základ věže. Myslím na Charity více, na mou malou holčičku a čekám. A čekám. Ale stejně není nikde k nalezení.

Zase.

Zničím podruhé stavbu předtím, než se postavím a neotočím se od trosek. Mířím na uježděný písek poblíž příboje a dám se na běh paralelně k pobřeží. Tak rychle jak dokážu, dokud mé plíce nepálí a mé nohy nebolí, utíkám. Dokud už nemohu vidět ani slyšet ani přemýšlet, utíkám. A když už nemůžu dál, zastavím a složím se na kolena, zavírám své pálící oči.

Tehdy ji uvidím. Tehdy ji mohu slyšet. To je jediná doba, kdy ji teď mohu vidět nebo slyšet – když uzavřu svět okolo mě a existuje jen má mysl. S ní.

Drží své ruce směrem ke mně, abych ji zvedl, což udělám. Položí svou hlavu na mé rameno, což je něco, co dělávala pořád, když byla unavená.

„Jsi unavená, zlato?“ zeptám se jí ve své mysli.

„Jo,“ ztěžka zamumlá. „Myslím, že je na čase si vzít moji kapsu písku domů, tati.“

„Ty dnes nechceš stavit hrad?“

„Ne, myslím že jsem jich postavila dost.“

Mé srdce se zastaví. „Ale to je tvoje obliba.“

„Ale jiná malá holčička potřebuje, aby si postavil jeden s ní.“

Ach Ježíši Kriste! Co to říká?

Cítím, jako by to, co zbylo z mého světa kolabovalo a padalo na mě. Utápělo vidění a zvuk a vzduch. Nemůžu dýchat.

Nemůžu znovu ztratit svou dceru. Nemůžu ji znovu nechat jít.

„Vždycky budu s tebou, tati. Nemusíš mě už vyhledávat. A nemusí ti to být líto. Slibuji.“

Jedna chladná slza sklouzne z rohu mého oka a hledá si cestu dolů po mé tváři.

„Ale ty jsi pro mě ta nejdůležitější věc na světě, zlato.“

„Já vím, tati.“

„Víš? Opravdu to víš?“

Zvedne hlavu a zadívá se na mě svýma sladkýma zelenýma očima. „Vím. Říkal si mi to pořád, pamatuješ?“

A říkal. Když jsem byl se svou dcerou, byl jsem opravdu s ní. Měla mé srdce, mou pozornost, mou lásku. Vždycky. Mohu jen doufat, že věděla, jak moc jsem ji miloval. Jak moc ji budu navždy milovat.

„Jo. Pamatuju.“

„Nezapomněla jsem.“

„Ani já jsem nezapomněl.“ A nezapomenu. Nemohu.

„Ale jsi smutný, když vzpomínáš. A nemusí být. Nechci, abys byl.“

„Nemůžu si pomoct, miláčku.“

„Ano, můžeš. Musíš se pokusit.“

„Ale to k tobě není fér.“

„Zůstal si se mnou dost dlouho. Já jsem šťastná, tati. Teď ještě musíš být ty.“

„Nechci být bez tebe šťastný. Není to…“ Není to správné, chtěl jsem říct. Protože není.

„Nebudeš šťastný beze mě. Budeš šťastný i se mnou. Nemusíš být sám, abys byl se mnou.“

S úsměvem, který rozzáří celý její obličej rozpřáhne ruce kolem mého krku a položí si hlavu zpátky na mé rameno.

A pak je pryč.