CM - 18. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

YULIA

                Kolena se mi třesou, sjedu po dveřích od záchodu dolů na zem a snažím se uklidnit zběsilý dech. Co se předtím v kuchyni stalo, mě nemělo vyděsit, ale bylo to tak blízko… tak blízko k temnému místu. Místu, ze kterého, abych se dostala, jsem musela tak moc bojovat. Ta pozice – na břichu a bezmocná, s mužem, který mě chtěl potrestat, na sobě – všechno to bylo tak známé, a já zpanikařila.

                Zpanikařila jsem, jako když mi bylo patnáct a myslela jsem, že mě pohřbí.

                Možná by to nebylo tak hrozné, kdyby to byl někdo jiný – kdokoliv jiný. Mohla jsem kolem sebe postavit ocelovou zeď, takovou, která mě předtím udržovala příčetnou. Kdyby byl vztek a znechucení všechno, co bych k Lucasovi cítila, bylo by to lehčí. Kdybych o něm neměla ve vězení ty pitomé představy, nebylo by to tak zničující.

                Zhluboka dýchám a přinutím se narovnat a použít záchod. Mám jen pár minut, než se pro mě Lucas vrátí, a nemůžu si dovolit takhle marnit čas. Když si umyju ruce a vyčistím zuby, zírám na sebe do zrcadla a snažím se přesvědčit, že to zvládnu, že snesu jakýkoliv trest, který pro mě má, i kdyby šlo o nějakou variantu sexu.

                „Čas vypršel.“ Jeho hluboký hlas mě vyleká. Uvědomím si, že tu jen stojím a nechávám téct vodu. „Pojď ven.“

                Panika mi proudí žilami. „Vteřinku,“ zavolám.

                Nejsem na to připravená. Nejsem připravená na něj. Poprvé za několik týdnů, jsem jedla normální jídlo a osprchovala se, a stejně je to něčím horší. Protože se teď už zase cítím jako člověk, ostře vnímám svou nahotu a jak moc jsem vydána na milost muži, který mi chce ublížit.

                Srdce mi buší, když prohledávám koupelnu. Lucas by nebyl tak hloupý, aby tu někde nechal ležet zbraň, ale já moc nepotřebuju. Pohledem ulpím na plastovém kartáčku na zuby, který jsem zrovna použila, a popadnu ho. Použitím obou rukou ho zlomím napůl. Jak jsem doufala, jedna strana je ostrá a zubatá. Pevně ji sevřu a skryji ji v pravé ruce.

                Znovu se zhluboka nadechnu, otevřu dveře a vyjdu ven. „Hotovo,“ řeknu a doufám, že neuslyší vypětí v mém hlase.

                „Jdeme.“ Lucas mě chytne za levou paži a já zakopnu. Tentokrát schválně. Otočí se ke mně a v ten okamžik na něj zaútočím svou vlastnoručně vyrobenou zbraní, mířím mu na ledvinu. Vypnu část mozku, která ho nechce zranit, tu část, kde jsou všechny ty představy stále naživu, a nechám nad sebou zvítězit svůj trénink.

                Na poslední chvíli se stočí, odrazí můj výpad a jen ho škrábnu do břicha, místo abych ho probodla. Zlomený kartáček zachycený o jeho tričko mě nutí, abych toho nechala, ale nepřestanu. Pořád mě drží za ruku, takže spadnu na zem, aby držel celou mou váhu v jedné ruce, a vykopnu pravou nohu.

                Noha ho udeří do brady. Tělem mi proletí bolest z nárazu. Zapotácí se dozadu, což mi dá vteřinu na to, abych se mu vysmekla ze sevření.

                Vyhrabu se na nohy, sprintuju do kuchyně, zoufale popadnu nůž, ale než udělám víc než dva kroky, napadne mě zezadu. Zvládnu se otočit, zatímco dopadneme na koberec, a loktem ho praštím do břicha. Náraz mi vystřelí ostrou bolest do ramene. Dál se s vrčením převaluje a o chvíli později mě přišpendlí k zemi. Rukama mi drží obě zápěstí a zvedne mi je nad hlavu ve stejný moment, kdy mi nohama uzemní ty moje.

                Nemůžu se hnout. Znovu ležím bezmocně pod ním.

                Ztěžka dýchám, dívám se mu do očí, uvnitř mě se svírá strach, jak čekám na jeho odplatu. Náš boj ho rozvášnil; cítím jeho tvrdý penis, který mě tlačí do podbřišku. Nebo byl možná vzrušený ještě zpředtím.

                Každopádně vím, jak mě potrestá.

                Taky dýchá ztěžka, jeho hruď se ke mně při nádechu tiskne. V jeho očích vidím, že zuří – a k tomu ještě něco dalšího.

                K mému překvapení mě zalije plamínek horka, mysl se přesune k mé současné situaci a zároveň si vzpomene na naši noc. Ležela jsem pod ním tenkrát taky a moje tělo v tomhle ani teď nevidí rozdíl.

                Ten muž nade mnou nechce jen moje tělo.

                Chce pomstu.

                Sníží hlavu a já ztuhnu, když se jeho rty otřou o moje levé ucho. „To jsi neměla dělat,“ zašeptá. Jeho teplý dech na mé kůži mě spaluje. „Chtěl jsem ti dát více času, nechat tě zesílit, ale ne…“ Jeho ústa mi přitiskne na krk a ucítím, jak mi přes něj jazykem přejede, jako by mě ochutnával. „Spotřebovala jsi veškerou mou trpělivost, krásko.“

                Zatřesu se, snažím se setřást ty horké, hříšné rty, ale nemám kam jít. Je celý kolem mě, jeho svalnaté, velké a těžké tělo leží přímo na mě. Chvilková energie, kterou jsem cítila po jídle, je pryč. Nemám, kde vzít další sílu, když jsem několik týdnů nejedla. Vyčerpaná se přestanu bránit – zjistím, že horko se mi přemístilo do podbřišku a začnu pociťovat nevítanou potřebu.

                „Lucasi, prosím.“ Nevím, proč ho prosím. Zrovna jsem se ho snažila zranit; už mi neukáže další slitování. „Prosím, nedělej to.“ Iracionální odpověď mého těla by mi to měla pomoct lépe snést, ale jen poukazuje na mou bezmoc, nedostatek kontroly nad mým tělem. Nemůže to udělat. Zničilo by mě to. „Prosím, Lucasi…“

                Trochu se posune a pusa se mu vznáší u mého ucha. „Nedělej co?“ zamumlá a chytne obě moje zápěstí do jeho jedné. Pohne volnou rukou, kterou přesune mezi nás, prsty mi zajede mezi stehna a nahmatá můj poštěváček. „Tohle?“ Zatlačí na něj palcem a ukazováčkem do mě pronikne.

                Vykřiknu při tom. Horko uvnitř mě se promění v pulzující bolest. Bradavky mi ztvrdnou a cítím, jak začínám vlhnout, moje tělo dychtí po aktu, který rozdrtí mou duši na kousky. „Ne. Prosím, ne.“ Slzy, hloupé a ubohé slzy, se mi objeví v očích a já je nemůžu zadržet. Vyvalí se ven a stékají mi po spáncích. Stydím se za svou slabost. „Ne, prosím…“ Prstem zajede hlouběji a s tím se mi vynoří vzpomínky, které mě přenesou zpátky na to temné, dusivé místo. Dech se mi zrychlí a hlas se mi zvýší. „Prosím, Lucasi, ne!“

                K mému překvapení přestane a pak se ze mě s nadávkami svalí a postaví se na nohy. „Vstaň,“ vyštěkne a chytne mě za ruku, aby mi v tom pomohl. Jakmile stojím na nohou, táhne mě směrem k obýváku a zatlačí mě do sedačky. „Jestli jenom pohneš svalem…“

                Otřeseně sleduju, jak zmizí za rohem a za chvíli se vrátí s židlí a lanem. Obojí postaví doprostřed pokoje. Nepohnula jsem se                - na to se až moc třesu – a ani se nebráním, když mě zvedne, posadí mě na židli a sváže mi ruce za zády k tělu židle. Pak použije další provaz, kterým mi přiváže každou nohu k židli zvlášť, tak, že je mám od sebe.

                Když skončí, postaví se a dívá se na mě. Vzrušení v jeho kalhotách je pořád vidět, ale vzrušení v jeho očích vychladlo a změnilo se v povědomý chlad.

                „Za pár minut se vrátím,“ řekne tvrdě. „Až přijdu, tak ti radím, abys začala mluvit.“

                A než stačím odpovědět, vyjde z pokoje. Nechá mě tam svázanou, nahou a samotnou.