Away - 8. kapitola

Překlad: Nemedi
Kor.: Týna

POTÉ CO JSEM SI ULEVILA, jsem se rozhodla, že je na řadě sprcha. Vzala jsem ručník zpod umyvadla a pustila jsem vodu. Nastavila jsem vodu na správnou teplotu, než jsem své tělo ponořila do tak potřebného úniku. Začala jsem přemítat nad každým jedním okamžikem, který se stal až do teď.

Pár těch okamžiků mě rozčílilo, že jsem vůbec sama sebe do takového bince dostala a pak jsem přemýšlela nad všemi těmi věcmi, které ještě stále musím udělat. Nechtěla jsem být slabá a nechat všechny ty věci, aby mě zkonzumovaly a srazily na zem. Musela jsem být silná. Bylo mi jen dvacet jedna a cítila jsem se jako nějaká puberťačka, která si podělala život.

Myšlenky na to, že se dostanu zpátky na svou cestu, mě donutily odvracet mysl, donutily mě myslet na Jasona. Nebyla jsem si jistá, proč mě mé myšlenky zavedly k němu. Nechala jsem vodu dál téct, stékala mi po obličeji, takže jsem nic nemohla vidět. Ale to nezastavilo vizi Jasonových nádherných, zelených, utápějících se očí, které na mě zíraly a chtěly mě pohltit. Bylo už tak dost špatné, že mě jeho oči okamžitě uhranuly, ale navíc měl to největší srdce na světě. Nevěděla jsem, kolikrát pomohl cizímu člověku předtím, ale něco mi říkalo, že to bylo něco mnohem víc, než že by mi jen pomáhal. Byl to dobrý kluk a ať už to bylo jakkoli šílené, že tu zůstávám, byla jsem ohledně toho naprosto v pohodě a šťastná, že mám někoho u sebe. Měnila jsem se ve více než jednom směru. A jak jsem se měnila já, měnila se i voda, změnila se z parné do teplé, až k ledové.

Rychle jsem použila nějaký šampón, kondicionér a mýdlo, které měli v koupelně a jakmile byla voda arkticky ledová a dala mi budíček, který jsem potřebovala, vypnula jsem ji. Usušila jsem se, otočila si ručník kolem těla a utřela zamlžené zrcadlo.

Ačkoli jsem stále měla malou ranku a modřinu na čele, vypadala jsem desetkrát lépe, než jsem se cítila a byla si jistá, že i vypadala, včera. Zírala jsem na místo, na kterém včera večer spočívaly Jasonovy prsty, které se snažily, aby rána byla lepší. Nerozuměla jsem jeho naléhavé potřebě mi pomáhat, ale taky jsem nemohla popřít, že se mi líbí. Vypustila jsem povzdech a obrátila svou pozornost k vlasům.

Neměla jsem s sebou kartáč, abych je rozčesala, takže jsem jimi jen projela prsty, jak nejlépe jsem uměla. Otevřela jsem dveře a naštěstí nikdo nebyl na chodbě, takže jsem pospíchala do svého pokoje a zavřela jsem za sebou dveře.

Klekla jsem si dolů ke svému kufru a rozepla ho. Rozhodla jsem se pro šortky a hedvábné tílko, které jsem koupila minulý měsíc v butiku v Boulderu. Bylo splývavé a vzdušné, přesně takové, jaké jsem dnes potřebovala, vzhledem k tomu, že v domě bylo už teď tíživé horko. Bohužel jsem si s sebou nesbalila fén na vlasy ani kulmu a moc jsem svého rozhodnutí litovala. Měla jsem naspěch s odjezdem a proti mému zdravému úsudku jsem si nemyslela, že bych to potřebovala. Mel byla přes vlasy fanatik a vždycky měla všechno náčiní; myslela jsem, že budu v pohodě. Budou muset prostě uschnout na vzduchu.

Vyšla jsem z pokoje a vůně slaniny mě okamžitě zasáhla. Voněla nádherně a sliny mi zaplnily ústa o trochu víc s každým dalším nádechem. Naposledy, co jsem měla snídani to byla pozdní snídaně s mými rodiči před několika měsíci, kdy jsme diskutovali nad směrem, jakým se mám ubírat na poslední rok ve škole a samozřejmě nad tím, jak zklamaní byli, že jsem nepromovala o rok dříve. Pamatuju si, jak jsem spěchala následující den za svým poradcem, zda není něco, co bych mohla udělat, jako třeba letní kurzy, abych se pokusila promovat alespoň o semestr dříve, ale nemělo to smysl. Stále mi zbývalo třicet hodin kvůli mému dvojitému oboru a to bylo příliš, aby se to nacpalo do jednoho semestru. Takže jsem je opět zklamala a znovu mi nepogratulovali k mému průměru 1.0 za minulý semestr. Vzdechla jsem frustrací, když jsem si vzpomněla na jídlo, jaké jsem s nimi měla a najednou jsem byla zralá na pláč.

„Um, zlato, jsi v pohodě?“ zeptal se mě Jase, když jsem vkročila do kuchyně.

Utřela jsem si koutky očí a zhluboka jsem se nadechla; nehodlala jsem je nechat tohle mi dělat, ne tady. Vzhlédla jsem k němu a na grilovací kleště, které měl v levé ruce, jak na mě zíral. Odrazila jsem negativní myšlenky a nechala úsměv, aby se mi objevil na obličeji, pro mě a pro dobrosrdečného muže, který stál přede mnou a vařil snídani.

„Je mi skvěle,“ řekla jsem mu.

„Dobře, doufám, že máš hlad.“

„Voní to úžasně, Jasei. Umírám hlady,“ ujistila jsem ho, můj žaludek začal kručet ještě hlasitěji, jak vůně dále proplouvala kuchyní. Otočil se zpátky ke sporáku a použil kleště na otočení slaniny, která prskala na pánvi.

„Běž se posadit. Nalil jsem ti džus, kafe a vodu. Nebyl jsem si jistý, co chceš,“ řekl a podíval se na mě přes rameno.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nejsem vybíravá, Jasei.“ Chvilku jsem ho v kuchyni pozorovala. Vypadal uvolněně a naprosto zažraný do toho, co dělá. Jen jedna věc chyběla. „Cože? Žádná zástěra?“ poškádlila jsem ho.

Otočil hlavu a ještě jednou se na mě podíval přes rameno. „Vtipné,“ odpověděl a hravě protočil očima, než pokračoval ve vaření.

Šla jsem ke stolu a sedla jsem si. Rozhodla jsem se napít se ze všech nápojů, které mi nachystal. Potřebovala jsem ale kafe; byla jsem ten typ holky, co pije kafe celý den. S tím množstvím úkolů do školy, které jsem dělala jsem musela být hodně nocí vzhůru, abych stíhala. Ale pak se v mém už tak přeplněném mozku spustila myšlenka. Bylo kafe v pohodě pro dítě? Rozmrzele jsem vzdechla. Neměla jsem tušení, co bylo dobré a co bylo považováno za nedbalé vůči tomu rostoucímu plodu, který se mi usídlil v břiše. Opět mi to jen ukazovalo, že nevím jak být matkou a připomnělo mi to, že nejsem připravená na to jí být.

„Smetanu?“ slyšela jsem ho zakřičet.

„Už ne,“ zakřičela jsem zpátky. „Bývala jsem smetanová, cukrová a víc cukrovo-kávová holka. Ale ne tyhle dny.“ Dívala jsem se na to, jak přinesl talíř plný slaniny ke stolu, pak se vrátil do kuchyně a přinesl další talíře jídla, dost pro sousedy a zbytek ulice.

„Jasone, myslím, že si toho uvařil trochu moc.“

„Říkala si, že máš hlad,“ připomněl mi.

„Jo, to určitě jo, ale nečekala jsem, že uvaříš tříchodové jídlo.“

„Možná jsem se tě jen snažil ohromit svými kuchařskými schopnostmi.“ Mrkl.

Nemusel se snažit, už i tak mne ohromil víc, než si uvědomoval. Tohle bylo ale působivé. Před námi byla vystavená řada, která zahrnovala palačinky, francouzské toasty, míchaná vajíčka, toasty, slaninu a párky. Cítila jsem se tučně už jen když jsem se na to na všechno dívala. Doma jsem moc nejedla. Když jsem se na to všechno před sebou dívala, začala jsem si uvědomovat, o co jsem přicházela. Všechno to vypadalo, jako by to bylo uvařeno v gurmánské restauraci a prezentováno to bylo jako něco, co by si mí rodiče objednali k pozdní snídani.

„Naber si, nebo si jedna z těch holek na ovoce a jogurt?“ zeptal se s nesouhlasným výrazem. Byl příliš chytrý pro své vlastní dobro. „Prosím, neříkej mi, že mám pravdu?“

„To jen, že málokdy vařím a když jdu ven, tak si normálně objednám salát, ale jen protože mi chutnají a jsou zdravé a rychlé. Tohle ale vypadá úžasně,“ přidala jsem, nandala si trochu ode všeho na talíř a trochu více slaniny; voněla tak dobře a mé tělo po ní právě teď toužilo. Vklouzla jsem kouskem do pusy, vychutnávala si slanou dobrotu, jak mi křoupala mezi zuby.

„Ach můj bože,“ zamumlala jsem přes žvýkání.

„To říkají všechny,“ řekl s úsměvem.

„Oh, vážně?“ zeptala jsem se.

„Ne. Vlastě jsi jediná, které jsem kdy uvařil.“

Nečekala jsem, že mi tohle řekne, ale byla jsem z toho víc než šťastná. „Opravdu? No, vedl sis dobře. Je to výborné.“

„Jsem rád. A ano, jediná,“ samolibě se ušklíbl a zíral mi na chvíli do očí, než se otočil ke svému talíři.

Nevěděla jsem jak, po tom, co se mi žaludek převracel z jeho komentáře, ale snědla jsem další kousek slaniny, když jsme tiše seděli. Normálně by bylo ticho trapné a obtěžovala mě, ale právě teď jsem byla příliš pohlcená výborným jídlem před sebou, než abych se o to starala. Začala jsem jíst francouzský toast, když Jason konečně přerušil ticho mezi námi.

„Takže, proč nemáš čas na vaření, jsi příliš zaměstnaná odrážením kluků?“ zeptal se. Bylo tohle jeho obcházení toho, jak se mě zeptat, jestli mám kluka? Byl úplně mimo mísu.

„Ani zdaleka. Měla jsem napilno se školou. Asi bys mohl říct, že jsem byla trochu posedlá.“ Jsem si jistá, že to vyznělo, jako bych byla někdo, kdo nemá žádný život a byla to pravda, neměla jsem.

„Až tak na pilno, jo?“ zeptal se s překvapeným výrazem v obličeji.

„Až tak na pilno.“

„Proč?“

Poklesla jsem hlavou a podívala se na něho. Vypadal podobného věku jako já; pokud se neschovával, tak by tomu měl rozumět.

„Ty si nešel na vysokou?“ zeptala jsem se zvědavě.

Zavrtěl hlavou a podíval se do svého talíře. „Byl jsem na pár hodinách na místní vysoké, ale rozhodl jsem se tam nevracet, takže jsem se nikdy nedostal do celé té vysokoškolské vlny,“ řekl tiše.

Byla jsem zvědavá proč, ale učila jsem se, že věci tady byly trochu jiné než tam, odkud pocházím. Ačkoli jsme byli ve stejném státě, připadalo mi to jako úplně jiné země.

„Měla jsem dva hlavní obory a vedlejší. Ne jenom, že jsem byla moc zaneprázdněná na vaření, ale měla jsem štěstí, když jsem věděla, jaký je vůbec den.“

Vzhlédl zpátky nahoru, oči měl poskvrněné smutkem. Nebyla jsem ráda, když jsem ho viděla rozrušeného a uvažovala jsem, jestli se tak cítil on, když se na mě včera podíval. „Co se děje?“ zeptala jsem se ho.

Potřásl hlavou a napíchl vidličkou další palačinku. „Nic, jen si užívám poslouchání toho, jak mluvíš,“ řekl než snědl palačinku.

„Jaké jsou tvé hlavní předměty?“ zeptal se. „Trochu mě tím strašíš, jen tak mimochodem.“

„Ale ne. Můj život je mnohem víc zastrašující,“ řekla jsem mu upřímně. „Mé hlavní předměty jsou finance a obchodní management,“ snažila jsem se mu odpovědět více, ale to bylo jediné, co jsem mohla říct, abych ta slova vyplivla ven. Chutnaly v mých ústech odporně, zvláště když to bylo ‚jsou‘, ale ‚byly‘. „Můžeme změnit téma?“ zaprosila jsem.

Zvlnil rty. Poznala jsem, že ví, že probírání školy je mi nepříjemné. Začalo mi to připadat jako konverzace, kterou bych vedla s děckama ve škole, oboje ze slušnosti a protože nebylo nic jiného, o čem s nimi mluvit.

„Takže, kde ses naučil vařit jako v pěti hvězdičkové restauraci?“ zeptala jsem a změnila jsem tím téma, když se k tomu neměl. Nepřestával se usmívat a pokud jsem se nepletla, tak bych přísahala, že se mu tváře zbarvily odstínem červené. Nedalo to moc práce, aby se tenhle kluk červenal.

„Máma mě to naučila,“ odpověděl.

„No, čest tvojí mámě, musí být skvělá učitelka,“ řekla jsem a žárlila jsem, že mě má máma nikdy vařit nenaučila. Zastavila jsem nenávistné myšlenky na ni, než se mnou mohla zase prolít hořkost.

„Máma mi dělávala snídaně často, když jsem byl mladší, je to takové mé pohodlné jídlo,“ řekl po tom, co si dal další lok pomerančového džusu. „Pak mě ji naučila vařit. Abych byl upřímný, myslím, že už měla dost toho, jak jsem ji o ni pořád prosil.“

„No, možná bys někdy mohl přijet do Boulderu a naučit mě, jak vařit,“ řekla jsem, čímž jsem šokovala nás oba. Mohla jsem okamžitě cítit, jak mi začínají hořet tváře víc a víc, jak jsem seděla a uvažovala nad tím, k čemu jsem ho právě pozvala. Rozšiřující se pohled v jeho očích mě ještě více zahanboval; asi nedalo moc práce abych se červenala i já.

„Omlouvám se, Jasei.“ Nervózně jsem se zasmála. „Nechtěla jsem to říct, nebo možná chtěla, ale asi… Asi se ti snažím říct, že jsem nechtěla, aby ses cítil nepříjemně. Upřímně ani nevím, proč jsem to řekla.“ Zastavila jsem se a dala si ruce na obličej. Slova prostě nevycházela ven dobře. Zhoršovala jsem to. Slyšela jsem z něho vycházet chraplavý smích, jak jsem pomalu odtáhla ruce ze svého obličeje.

„Vlastně bych docela rád,“ řekl a usmíval se. Nebyla jsem si jistá, jestli to byla odpověď z lítosti nebo byl opravdu upřímný, ale každopádně jsem byla ráda, že ještě nezhoršoval už i tak trapnou situaci. Vděčně jsem se na něho podívala a dojedla jsem snídani, oba jsme už zůstali v tichosti, dokud jsme nedojedli.

Vstala jsem od stolu, když jsem dojedla a Jason okamžitě začal vstávat.

„Ne, ty seď. Já umyju nádobí,“ oznámím.

Začal rychle vrtět hlavou a stále se snažil vstát. Šla jsem k němu a položila mu ruku na rameno.

„Ne znamená ne. Teď si sedni a dopij si kafe. Ty si uvařil snídani; to je to nejmenší, co můžu udělat,“ řekla jsem a brala jsem jeho talíř z místa před ním, když ho vzal do ruky také.

„Cassandro, polož to,“ dožadoval se. Předtím jsem ho tak domáhajícího se neviděla a projelo mnou lehké vzrušení. Ale nemohla jsem ho nechat, aby to pro mě udělal. Uměla jsem být stejně tak domáhající se.

„NE!“ řekla jsem frustrovaně.

Oba jsme dále drželi tvrdým stiskem talíř a teď jsme soutěžili pohledy.

„Jestli nepustíš ten talíř, tak já jo, a až to nebudeš čekat, tak poletí. Pak budeš muset vysvětlovat své mámě, jak si jí rozbil nádobí.“ Díval se na mě svýma očima a pomalu pouštěl talíř. „Dobře, Jasei,“ řekla jsem a poklepala ho po hlavě než jsem šla ke dřezu s jeho talířem.

„Jsi docela neodbytná, víš to?“ zeptal se a poškrábal se na zadní části krku, když jsem přišla vzít zbytek talířů ze stolu.

„A ty používáš hodně nádobí, když vaříš,“ utrousila jsem zpátky.

Všimla jsem si, že tu není myčka a uvědomila jsem si, že to budu muset udělat ručně. Začala jsem plnit dřez horkou vodou a jarem a vycítila jsem, když Jase přešel za mě. Polekalo mě to a po celém těle mi vyskočila husí kůže. Byla jsem tak soustředěná na vodu, že jsem si ani nevšimla toho, že vstal od stolu. Natáhl se přes moji hlavu do skříňky nad námi, vytáhl utěrku a přesunul se k mé levé straně. Otočila jsem hlavu směrem k němu a zírala jsem na utěrku v jeho rukou. Vypnula jsem vodu, zatímco jsem dál upínala pohled na tu zatracenou utěrku. Rozhodně mi s tím nebude pomáhat.

„Co je to?“ zeptala jsem se a poklepávala jsem nohou.

„No, zlato, to je utěrka,“ odpověděl. „Nejsem si jistý přesnou definicí, ale lidé ji používají na sušení věcí, jako je nádobí, což mám i já v úmyslu.“

Zavrtěla jsem hlavou, zmatená jeho neodbytností. „A ty si myslíš, že to já jsem neodbytná.“

„Běž si zase sednout,“ řekla jsem mu a natáhla jsem ruku po utěrce. „Jestli to neuděláš, tak neumyju nádobí, takže nebudeš mít co utírat.“ Dala jsem si ruce v bok a stála jsem zády ke dřezu.

„Myslím, že si našla rovnocenného bojovníka, zlato. Můžu tuhle hru hrát lépe než ty,“ prohlásil, opřel se zády o pult a utěrkou v rukou točil dokola.

„Takže na jakou chodíš školu?“ zeptal se, čímž přerušil ticho mezi námi. Věděl, co dělá; hodlal se mě ptát na nepříjemné otázky, dokud se nezlomím a nevzdám to.

Nehodlala jsem prohrát, rozhodně ne bez boje. „Na Univerzitu v Coloradu,“ řekla jsem s potěšeným úsměvem.

„To je dobrá škola,“ stanovil. „Proč tam právě teď nejsi?“ Právě kráčel do hlubokých vod.

Otočila jsem se zpátky ke dřezu a začala do něj dávat jeden kousek nádobí po druhém.

„Utírám nádobí opravdu dobře,“ zašeptal mi do ucha, čímž mi způsobil tohle odpoledne už druhou husí kůži. Naklonila jsem hlavu jeho směrem, jak jsem drhla nádobí.

„To doufejme,“ řekla jsem pevně. Možná vyhrál bitvu, ale nevyhraje tuhle válku. Ve skříni mám příliš strašáků na to, abych je s ním sdílela… ať už je milý nebo ne. A to bylo to; byl příliš milý na to, aby si dělal starosti s mými problémy.

„Víš,“ řekl, když si bral mokré nádobí z mých rukou. „Vzdala si to příliš lehce.“

„Jo, ale ty hraješ nečistě,“ přiznala jsem.

„Uklízím ale pěkně,“ řekl tak tichým hlasem, že jsem ho téměř neslyšela, jak pokračoval v utírání nádobí.

Nemohla jsem si pomoct, ale vizualizovala jsem si ho umytého a upraveného vzhledem k tomu, jak zatraceně dobře vypadal ‚ne‘upravený. Podala jsem mu poslední kus a přešla jsem k hromadě, kterou udělal z čistého nádobí. S jeho pomocí jsme všechno uklidili o něco rychleji.

„Znovu děkuju za snídani a za tvou pomoc s nádobím, ačkoli si to dělat neměl.“

„Jsi host,“ řekl mírně. Díky tomu jsem měla pocit, jako bych byla dlouholetá přítelkyně, která přijela na běžnou návštěvu. Ale nebyla jsem host, nevěděla jsem, co jsem byla, ale host to nebyl.

„Takže jak to vypadá s mým autem?“ zeptala jsem se na otázku, která mě děsila. Ustal v chůzi a zůstal ke mně zády. Stál tam jako socha, socha, která byla šťastná, když nemluví.

„Jasei,“ urgovala jsem ho.

Dlouho mlčel než si konečně odkašlal, aby promluvil a já si teď začala přát, abych se vůbec nezeptala. „Součástky by tu měly být brzy, ale nebudu ti lhát, Cassie. Nějakou chvíli to potrvá. Jestli chceš, můžu tě vzít do Alamosy a pak ti přivést auto, až bude hotové,“ nabídl se.

Nejsem si jistá, co jsem čekala, že si vyslechnu z jeho úst, ale nabídka, že mě vezme do čtyři hodiny vzdálené Alamosy a pak mi přiveze auto, až bude hotové, to rozhodně nebyla. Proč je tak milý a proč mám pocit, jako bych ho znala věčnost a že tohle bylo mezi námi něco normálního?

„Opravdu si cením takové nabídky, ale nemůžu tě o něco takového žádat. Když na to přijde, Mel říkala, že mě vyzvedne. Ale v téhle chvíli mi nevadí na auto počkat,“ odpověděla jsem.

Jeho ustaraný výraz, který se mu mihnul po obličeji jen před malým okamžikem, byl nyní smytý potěšeným výrazem. Mohla jsem cítit ve svých kostech, ve své mysli a ve svém srdci, že cítil to stejné nevysvětlitelné pouto jako já. Naše dvě těla se zdála být propojená, jen jsem nemohla přijít na to jak. Ať už jsem se o něm dozvěděla během těch pár dní cokoli, doufala jsem, že se dozvím ještě více dnes a později. Rychle mi přirůstal k srdci.

„Dobře, jestli ti nevadí tu trčet, Cassie. Pracují na tom, slibuju. Mezitím jsem rád, že jsi tady,“ řekl a usmíval se na mě.

„No, teď, když už vím, že mě nehodláš předhodit k jídlu vlkům, jsem také ráda, že jsem tady,“ řekla jsem, čímž jsem způsobila, že se zase zasmál tím svým nakažlivým smíchem.

„Mohla bys pro ně představovat trochu moc velké sousto,“ řekl mi.

„Od toho jsem daleko. Jsem spíš jako to, čemu lidé říkají samaritán,“ přiznám se a používám ruce, abych naznačila uvozovky, když jsem řekla samaritán.

Zvedl na mě obočí a poklepal si prstem po bradě. „Opravdu? Když už si taková samaritánka, tak co kdyby sis kvůli mně šla vybalit? Potěšilo by mě, že bych tě už neviděl se prohrabávat kufrem,“ řekl. „Musím jít na nějakou pochůzku, vrátím se zpátky později odpoledne,“ řekl a stočil svůj úšklebek do stlačených rtů, jak zíral skrze mě.

„Fajn, to asi můžu udělat. Jsi si jistý, že je pořád v pohodě, že tady zůstanu?“ zeptala jsem se obezřetně, už tak jsem se cítila špatně, že jsem tu strávila jednu noc. Ukázal mi prstem, abych se přesunula směrem k němu, což jsem udělala. Položil mi ruku na paži, čímž vytvářel teplo na mé kůži v místě, kde nechal svou ruku.

„Přestaň se ptát. Jsi víc než vítaná, abys zůstala tak dlouho, jak potřebuješ. Mí rodiče nejsou ten typ, který by vykopl holku ven na ulice,“ řekl mi s rukou stále položenou na mém rameni. „Ani já ne.“

„Tak jo, přestanu se ptát. Dělej si svoji práci; nezdržuju tě od ní? Jestli do ní potřebuješ jít, rozhodně to pochopím. Můžu si najít něco, čím si vyplním čas.“

„Mám práci, ale o víkendech, což znamená, že jsem tento týden celý tvůj,“ řekl mi, aby mě poškádlil, ale něco bylo špatně ve způsobu, jakým to řekl, jako by se pokoušel zakrýt nějakou bolest, která byla pohřbená v něm.

„Ano, to mám štěstí,“ řekla jsem sarkasticky. „Kde pracuješ?“

„V železářství. Táta tam pracuje přes týden poté, co se dostane z ranní směny na farmě a já si pak beru víkendy,“ odpověděl.

„Bože, tvůj táta teda má co dělat,“ řekla jsem a cítila jsem se vyčerpaně už jen při pomyšlení na všechnu tu práci, kterou musel dělat.

„Jo, je to dříč,“ odpověděl.

„Co je to za pochůzku, na kterou jdeš?“

„Jen pochůzka,“ řekl rychle.

No, tak tahle odpověď byla neurčitá. „Můžu pomoct nebo jít s tebou?“

„Ne, tentokrát ne,“ řekl slušně. Snažil se být ohledně toho milý, ale něco uvnitř mi říkalo, že rozhodně nechce, abych šla.

„Takže jaký máš plán, až přijdeš zpátky z pochůzky, se kterou ti nemůžu pomoct a já budu mít hotovo s tím, abych tě potěšila, že si vybalím?“ zeptala jsem se ho uštěpačně. Nesnášela jsem, že mi neřekne, co to bylo, ale neustupoval.

„No, tak to budeme muset vymyslet, co?“ Naznačil hlavou, abych ho následovala, jak nás vedl k předním dveřím, zatímco si obouval kovbojské boty. Lehce si je obul pod své těsné padnoucí džíny. Když byl hotový, položil si ruce do zadní kapsy a vytáhl klíče ke svému náklaďáku.

„Jestli sis nevšiml, tak já nejsem moc taková ta holka, že si to „vymyslíme  později“. Mám rada věci zmapované, naplánované a zorganizované.“

„Tak to bude pro tebe tohle dobré,“ řekl, než vyšel ze dveří, čímž mi nedal šanci s ním o tom debatovat. Tohle pro mě nebude dobré. Naposledy, kdy jsem něco neplánovala nebo se nedržela svého již zmapovaného života, skončila jsem v těchto nesnázích.