CM - 13. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

LUCAS

                Po výslechu Karimova na mě Sharipov nasadí deset ozbrojených vojáků, aby hlídali u mých dveří, a doprovázeli sestry, když se o mě starají. Vím, že by nejradši udělal víc, třeba mě zavřel do vězení, ale to se neopováží. Peter už provedl nějaké svoje kouzlo s jeho kontakty v Rusku, takže všichni v nemocnici se chovají co nejlépe, vojáků nevyjímaje.

                Nevadí mi můj doprovod. Teď, když jsem mohl vypustit trochu vzteku, jsem o něco klidnější. Čas mezi Karimovou smrtí a Esguerrovou záchranou strávím tím, že se pokusím naučit chodit s berlami. Podle doktorů jde o čistou zlomeninu holeně, která by se měla během šesti nebo osmi týdnů zahojit. To mě moc nepotěšilo, vzhledem k tomu, že jsem zavřený v nemocnici, zatímco ostatní dělají mou práci.

                Peter mě neustále informuje, takže vím, že Al-Quadar tu návnadu sežral. Teď už je jen otázkou času, než nás Nora zavede tam, kde schovávají Esguerru. Cítím se optimisticky. Zařídil jsem, aby po jejich záchraně byli oba převezeni na soukromou kliniku ve Švýcarsku. Mám pocit, že to budou potřebovat. Také neustále s Peterem diskutujeme o tom, jak dostat pryč Esguerru z té díry, kde ho drží. Zároveň pravidelně kontroluju svoje muže v nemocnici, kteří jsou momentálně stabilizovaní, ale zároveň se udržují v umělém spánku, aby netrpěli. Potřebují velké množství transplantace kůže – výdaje, které musí Esguerra schválit, až se vrátí.

                Se vším tím nemám moc času na odpočinek v posteli, což rozčiluje doktory, kteří se o mě starají. Tvrdí, že musím ležet v klidu a nestresovat se, abych se lépe uzdravoval. Kašlu na ně. Nechápou, že potřebuju něco dělat. Že i ta nejhorší bolest hlavy je lepší, než ležet a myslet na ni.

                Na tu ruskou tlumočnici / ukrajinskou špionku.

                Yulii.

                Jen pomyšlení na její jméno mi zvedne srdeční tep. Nevím, proč nemůžu její zradu pustit z hlavy. Není to jen o té zradě. Jasně, chápu, že mi nic nedluží. Přišel jsem k ní do bytu, abych využil její tělo, a místo toho využila ona mě. To z ní dělá mého nepřítele. Někoho, koho chci zabít, ale to neznamená, že mě zradila. Neměl bych jí věnovat víc myšlenek, než Al-Quadaru.

                Neměl bych, ale věnuju.

                Neustále na ni myslím. Vzpomínám, jak se na mě dívala a jak lapala po dechu, když jsem se jí poprvé dotkl. Jak se prohnula, když jsem do ní vstoupil, jak se její kundička stáhla kolem mého ptáka. Chtěla mě – tím jsem si jistý – a sex s ní byla nejžhavější věc, kterou jsem v posledních letech zažil.

                Možná za celý svůj život.

                Kurva.

                Nemůžu to dělat. Musím na tu holku zapomenout. Je teď v rukou ruské vlády, což znamená, že už dál není můj problém. Tak či onak, zaplatí za to, co udělala.

                Tahle myšlenka by mě měla uklidnit, ale místo toho mě ještě víc rozzuří.

***

                „Máme je.“ Jakmile uslyším Peterův hlas, postavím se, protože jsem příliš napjatý, abych seděl. „Kde jsou?“ Je problém udržet na berlích rovnováhu, když telefonujete, ale zvládnu to.

                „Esguerra je pěkně zřízenej. Dost si s jeho obličejem pohráli – myslím, že přišel o oko. Nora vypadá v pohodě. Vzali ji do Majidu. Když jsme se tam dostali, byl mimo.“ Zaslechnu v Peterově hlase obdiv. „Chladnokrevně ho řezali, věřil bys tomu?“

                „Kruci.“ Nedokážu ten obrázek dostat z hlavy, ani se o to nesnažím. Místo toho se soustředím na první část zprávy. „Esguerra přišel o oko?“             

                „Vypadá to tak. Nejsem doktor, ale vypadá to špatně. Doufejme, že to na klinice ve Švýcarsku spraví.“             

                „Jo.“ Kdyby bylo místo, kde to zvládnou, tak je to právě Švýcarsko. Klinika je známá tím, že léčí celebrity a nemožně bohaté lidi, od ruských ropných magnátů po drogové dealery z Mexika. Za noc se tam platí třicet tisíc švýcarských franků, ale Julian Esguerra si to může dovolit.

                „Mimochodem, chce tě tam i s ostatními převézt,“ řekne Peter. „Pošleme pro vás letadlo.“

                Nečekal bych nic jiného, ale přesto je hezké to slyšet. Zotavování se v nóbl švýcarské klinice bude mnohem lepší, než trčet v téhle díře. „Nepustil se do tebe za to, že jsi nechal Noru zajmout?“

                „Popravdě jsem s ním ještě nemluvil. Udržuju si odstup.“

                „Petere…“ na chvilku se odmlčím, ale pak se rozhodnu, že se mu bude hodit varování. „Esguerra se nechová zrovna racionálně, když přijde na jeho ženu. Je šance, že-“      

                „Že mi vyrve ledvinu holýma rukama ven z těla? Jo, já vím.“ Ten Rus zní víc pobaveně, než že by měl strach. „Proto je vysadím na klinice a odjedu. Bude to na tobě.“

                „Odjedeš? Co tvůj seznam?“ Není tajemství, že za výměnu několika let služby pro Esguerru, mu byl přislíben seznam se jmény lidí, kteří jsou odpovědní za to, co se stalo jeho rodině.

                „O to si nedělej starosti.“ Peterův hlas je chladný jako led. „Dostanou, co jim patří.“    

                „Dobře, chlape.“ Tohle je nejspíš signál informovat stráže, aby Petera zadrželi. Esguerra by mě za to bezpochyby odměnil, ale nemůžu toho Rusa tak zradit. Pracovali jsme spolu tak dlouho, že toho chlapa obdivuju. Je to chladnokrevný sráč a díky tomu je skvělý v tom, co dělá. A upřímně, je dost nebezpečný a nechci kvůli němu riskovat životy víc mých mužů. „Hodně štěstí,“ řeknu a myslím to tak.

                „Díky, Lucasi. Tobě taky. Doufám, že Esguerrovi bude brzo lépe.“ A s tím zavěsí. Nezbyde mi nic jiného, než čekat na letadlo a snažit se nemyslet na Yulii.

***

                Zůstaneme ve švýcarské klinice skoro týden. Během toho podstoupí Esguerra dvě operace – jedna mu spraví pořezaný obličej a při druhé mu implantují oko.

                „Řekli, že za nějakou dobu budou ty jizvy skoro neviditelné,“ řekne mi jeho žena, když na ni narazím na chodbě. „Oční implantát by měl vypadat přirozeně. Za pár měsíců bude jako dřív.“ Odmlčí se a pozoruje mě svýma velkýma tmavýma očima. „Jak je ti, Lucasi? Co noha?“

                „V pohodě.“ Odmítám brát prášky proti bolesti, takže to ve skutečnosti bolí jako kráva, ale o tom Nora nemusí vědět. „Měl jsem štěstí. My oba.“

                „Jo.“ Její štíhlý krk se pohne, když polkne. „Jaká je prognóza ostatních?“

                „Do další operace přežijí.“ To je jediné pozitivum, které o těch třech mužích můžu říct. „Doktoři tvrdí, že každý potřebuje několik operací.“      

                Zasmušile přikývne. „Jasně. Doufám, že se operace povedou. Prosím, popřej jim všechno nejlepší, až s nimi budeš mluvit.“

                Skloním hlavu. To není moc pravděpodobné, když jsou úplně pod vlivem léků, ale to jí nemusím říkat. Ta křehká holka se teď vypořádá s dostatečným svinstvem. Esguerra tvrdí, že to zvládá, ale já ji obdivuju. Ne moc devatenáctiletých holek z Ameriky by to zvládli.

                Chci pokračovat v cestě, když se Nora tiše zeptá, „Neslyšel jsi o Peterovi?“ Těžko dešifruju její výraz, když ke mně vzhlédne.

                „Ne, neslyšel,“ řeknu upřímně. „Proč?“

                Pokrčí rameny. „Jsem jen zvědavá. Dlužíme mu.“

                „Jasně.“ Mám pocit, že jde o mnohem víc, ale nevyzvídám. Místo toho se otočím a pokračuju v cestě.

                Jak večer pomalu usínám, dostane se mi ta blonďatá špionka do mých myšlenek. Penis mi ztvrdne i navzdory ukrutné bolesti hlavy. Je to tak každý večer už několik týdnů. Náhodné obrázky z naší společné noci se mi objeví před očima hned, jak se přestanu hlídat – když jsem unavený. Pořád si přehrávám silný stisk její kundičky, steny, které jí unikaly, když jsem ji přiváděl k orgasmu, jak voněla, jak chutnala… Uvažuju, že si seženu děvku, ale z nějakého důvodu se mi ta myšlenka nelíbí.

                Nechci jen sex. Chci mít sex s ní.

                Naštvaně vstanu, popadnu berle a odpajdám do koupelny, abych si ho zase vyhonil.

                Když všechno půjde dobře, budeme zítra zpátky v Kolumbii a tahle kapitola mého života bude za mnou.

                Možná na Yulii úplně zapomenu.