CM - 11. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

LUCAS

                „Co že udělali?“

                Hlas mám klidný a snažím se posadit. Ignoruju sestřičku, která se mě rukou snaží zpátky položit. Přesto to ve mně vře, navzdory uklidňujícím lékům, které mi dali předtím. Nemám ponětí, jak dlouho jsem byl mimo, ale nejspíš to bylo zasraně dlouho.

                „Před pár hodinami zaútočili teroristi na nemocnici,“ zopakuje Sharipov, tvář má napnutou a unavenou. „Vypadá to, že jsme podcenili jejich schopnosti – a jejich touhu po Vašem šéfovi. Vzhledem k tomu, že jsme jeho tělo mezi mrtvými nenašli, předpokládáme, že ho vzali s sebou.“

                „Vzali Esguerru?“ Mám co dělat, abych nevyskočil z postele a nesnažil se plukovníka uškrtit vlastníma rukama – které jsou stále volné, jak si uvědomuju. „Vy jste je kurva nechal, aby ho vzali? Řekl jsem Vám, ať mu zařídíte ochranku-“

                „To jsme udělali. Několik našich nejlepších drželo stráž-“

                „Několik? Mělo to být několik tuctů, vy zasraní idioti!“

                Sestřička sebou při mém zařvání trhne a klidí se z mého dosahu. Chytrá holka. V tuhle chvíli bych ji zaškrtil nejradši taky.

                Sharipov sevře čelist. „Jak jsem řekl, tuhle teroristickou skupinu jsme podcenili. Už tuhle chybu neuděláme. Byl to masakr. Zranili tucty pacientů a zdravotnického personálu a zabili všechny vojáky, kteří tu hlídali.“       

                „Kurva.“ Bouchnu do matrace tak silně, že polštář spadne na zem. „Byli jste aspoň schopni je sledovat?“ Majid by nebyl tak blbej, aby vzal Esguerru do pevnosti Al-Quadaru v Pamírských horách; musí vědět, že jeho polohu známe.

                Sharipov prudce udělá krok vzad. „Ne. Okamžitě jsme uvědomili policii a poslali jsme pro více vojáků, ale teroristi byli z nemocnice dřív, než se sem dostali.“

                „Zatraceně.“ Kdybych neměl nohu v tom postroji, už bych byl z postele venku a praštil plukovníka do obličeje. Místo toho znovu bouchnu do matrace. Hlava se mi při tom pohybu zalije bolestí, ale seru na to.

                Zajali Esguerru, zatímco jsem tu ležel zdrogovaný a mimo.

                Ve své práci jsem selhal. A to dost.

                „Dejte mi telefon,“ řeknu, když se uklidním natolik, abych mohl mluvit. „Musím mluvit s Peterem Sokolovem.“

                Sharipov přikývne a vytáhne telefon z kapsy. „Tady je.“ Opatrně mi ho podá. „Už jsme s ním mluvili, ale klidně si s ním promluvte sám.“

                Bojuju s nutkáním chytit Sharipova za ruku a zlomit mu ji. Seberu telefon a namačkám číslo pro naši zabezpečenou komunikaci. Peter to nezvedá.

                Sharipov mě sleduje, takže skryju zklamání a vytočím číslo znovu. A znovu. A znovu.

                „Za pár minut se vrátím,“ řekne Sharipov po mém pátém pokusu. „Zavolejte si, komu chcete.“             

                Odejde a já dál vytáčím Peterovo číslo. Jsem čím dál víc naštvaný a mám starosti. Esguerrův ruský poradce přes bezpečnost nosí telefon pořád u sebe a nechápu, proč ho teď najednou nezvedá. Mohli zaútočit na Esguerrův pozemek v Kolumbii? Ta možnost mě rozzuří do běla.

                Zrovna když to chci vzdát, zvedne to. „Ano?“ Ten lehký přízvuk je rozhodně Peter Sokolov.

                „Tady Kent.“

                „Lucasi?“ Rus zní překvapeně. „Jsi vzhůru?“

                „Kurva, že jsem vzhůru. Kde jsi? Proč mě si nevyzvedl?“

                Na druhé straně je krátká pauza. „Zrovna jsem přistál v Chicagu.“

                „Cože?“ To je poslední věc, kterou bych čekal. „Proč?“

                „Esguerrova žena. Chce být návnadou pro Al-Quadar.“

                „Cože?“ Z toho vyskakování na posteli už musím mít sádru zničenou.

                „Jo, já vím. Reagoval jsem stejně. Ukázalo se, že je Esguerra posedlý bastard a implantoval do ní naváděcí systém. Když ji vezmou jako páku na Esguerru, najdeme jeho lokaci.“

                „Kurva.“ Ten plán je brilantní a zároveň nebezpečný. Jestli v ní ten čip najdou, bude Esguerrova krásná ženuška prosit o smrt. A pokud Esguerra přežije, roztrhá Petera na kousky – pomalu – že tu holku tak využil. „S tím přišla Nora?“

                „Jo.“ V jeho hlase zaslechnu obdiv. „Nevím, co na ni má, ale je pěkně odhodlaná. Byl jsem proti, ale přesvědčila mě.“

                Nadechnu se a pomalu vydechnu. Měl bych být překvapený – Esguerra tu holku přece jen unesl – ale nejsem. Ať už jejich vztah začal jakkoliv, to co je mezi nimi teď, je oboustranné. Mám chuť se do Petera opřít za to, že jde proti Esguerrovým příkazům, ale bylo by to plýtvání časem a energií. Co uvedl do pohybu, už nejde zvrátit. „Takže jaký je přesně plán?“ zeptám se místo toho. „Jsi v Chicagu, aby ses ujistil, že tu návnadu spolkli?“

                „Ne. Mířím do Tádžikistánu. Záchranný tým už je na cestě tam. Jakmile ji Majidovi chlapi přivedou, půjdeme pro ni – a pro Esguerru.“

                „Víš, že ji nemusí přivést k němu. Video s jejím mučením bude efektivnější, než když tam bude osobně.“

                „Já vím.“

                Samozřejmě, že to ví. Je jako já, je zvyklý na hazardování s životem. Mohl bych mu vyjmenovat všechna rizika, ale nic by to nezměnilo. Ten plán buď vyjde, nebo ne, a já s tím nemůžu nic udělat.

                „Zjistil jsi, co se stalo?“ zeptám se a změním téma. „Sharipov řekl, že šlo možná o nějakou chybu na jejich straně.“

                „Chyba?“ slyším, jak se Peter uchechtne. „Spíš nedostatek bezpečnosti. Jeden z jejich lidí pracoval pro Ukrajinu a ti idioti o tom neměli ani tucha, dokud nevystřelil tu raketu.“

                „Ukrajina?“Dává to smysl; teď když Esguerra přešel k Rusákům, ho chtějí Ukrajinci eliminovat. Až na to… jak by se o naší konverzaci tak rychle dozvěděli? Byla ta restaurace v Moskvě napíchnutá? Hrál Buschekov na obě strany? Nebo-

                „Byla to ta překladatelka,“ řekne Peter, jak předpokládá můj odhad. „Hned jak jsme zjistili, co se stalo, zadrželi jsme ji.“

                V uších mi zazvoní a já si uvědomím, že mačkám telefon tak silně, až jsem rozbil tlačítko na zesílení.

                „Co to kurva-“

                „Promiň. Zmáčkl jsem špatné tlačítko.“ Můj hlas je odměřený a klidný, i když mi žilami proudí místo krve láva. „Ta tlumočnice je ukrajinská agentka?“

                „Vypadá to tak. Snažíme se zjistit víc, ale víc než půlka její výpovědi je smyšlená.“

                „Chápu.“ Přinutím se povolit stisk, abych telefon nerozbil úplně. „Proto byli schopni tak rychle zareagovat.“

                „Ano. Nějakým způsobem zjistili, kdy přeletíte přes Uzbekistán a vyrozuměli tam svoje agenty.“

                Telefon vydá další zapískání, jak ho bezduše stisknu. Vím přesně, jak to zjistili; to já té čubce řekl o tom, kdy odlétáme.

                „Lucasi?“

                „Jo, jsem tady.“ Nevzpomínám si, kdy naposled jsem byl tak nasraný. Yulia Tzakova – pokud je to její skutečné jméno – ze mě udělala hlupáka. Její počáteční neochota, její nevinnost – všechno to hrála. Nejspíš doufala, že se dostane blíž k Esguerrovi, a když nemohla mít jeho, narafičila to na mě.“

                „Musím jít,“ řekne Peter. „Jak přistanu, zavolám ti. Odpočiň si a uzdrav se; teď nemůžeš nic jiného dělat. Budu tě informovat.“

                Zavěsí. Přinutím se si znovu lehnout, jak se moje bolest hlavy zhorší.

                Jestli mi Yulia Tzakova ještě někdy vkročí do cesty, zaplatí za to.             

                Zaplatí za všechno.        

***

                Pořád jsem vzteky bez sebe, když se Sharipov pro telefon vrátí. Když dojde k posteli, posadím se a podívám se mu do očí. „Zasraná chyba, jo?“

                Zvedne ruku a odznak plukovníka se dotkne jeho nosu. „Vyslýcháme tu osobu. Ještě není jasné jestli-“

                „Zaveďte mě k němu.“

                Překvapí mě, když Sharipov položí ruku. „To nejde,“ řekne. „Tohle je záležitost naší armády.“

                „Vaše armáda to pěkně posrala. Měli jste zrádce u raketových střel.“

                Plukovník otevře pusu, ale zastaví se. „Zaveďte mě k němu,“ dožaduju se. „Potřebuju ho vyslechnout sám. Jinak nebudeme mít jinou možnost než předpokládat, že jiní ve vaší armádě nebo vládě jsou v tomhle taky zapletení.“ Odmlčím se. „A možná také v tom útoku na nemocnici.“

                Sharipovi se rozšíří oči, jak mu vyhrožuju. Kdyby se prokázalo, že je uzbekistánská vláda zapletená s Al-Quadarem, skončilo by to pro zemi hodně špatně. Nepřekvapilo by mě, kdyby si byl plukovník vědom našeho spojenectví s Amerikou a Izraelem. Jestliže mi odepřou možnost vyslechnout toho člověka, pak by si uzbekistánská vláda udělala nepřítele z mocné Esguerrovi organizace a celý svět by se dozvěděl o jejím spojení s teroristy.

                „Musím promluvit s nadřízenými,“ řekne po chvíli Sharipov. „Prosím, vraťte mi telefon.“

                Podám mu ho a sleduju, jak odchází z místnosti a hned vytáčí číslo. Čekám, jsem si jistý výsledkem. Za pár minut se vrátí a řekne, „Dobře, pane Kente. Zapár hodin Vám sem přivedeme našeho člověka. Můžete s ním mluvit, ale to je vše. Naše armáda to odsud převezme.“

                Vážně se na něj podívám. Jediné, co jejich armáda zvládne, je vynést tělo toho zrádce odsud pryč. Ale to Sharipov zatím vědět nemusí. „Přiveďte ho,“ je všechno, co řeknu. Pak si lehnu zpátky a zavřu oči, doufajíc, že bolest hlavy během dalších pár hodin přejde.

                Možná teď na tu tlumočnici nemůžu, ale svůj vztek si můžu vylít i tady.              

***

                Když toho zrádce přivedou, sestřičky mi dají berle a zavedou mě do jiného nemocničního pokoje.

                Zabere mi několik minut, než tam s berlami dojdu – a ta zasraná bolest hlavy tomu nepomáhá – a jak vejdu do místnosti, na posteli už sedí nějaký chlap a vedle něj plukovník Sharipov a voják s M16 v ruce.

                „To je Anton Karimov. Člověk odpovědný za ten nešťastný incident s tvým letadlem,“ řekne Sharipov, když se k němu dobelhám. „Ptej se ho, na co jen chceš. Nemluví tak dobře anglicky jako já, ale měl by ti rozumět.“

                Jedna ze sester postaví proti němu židli a já si na ni sednu, prohlížím si potícího se muže naproti. Je mu kolem čtyřiceti, trošku zavalitý, má černý velký knír a řídké vlasy. Má na sobě pořád vojenskou uniformu a v podpaží jsou vidět koláče potu.

                Je nervózní. Ne, víc než to.

                Je vyděšený.

                „Co je to za lidi, kteří ti zaplatili?“ zeptám se, když sestra odejde z pokoje. Rozhodl jsem se začít zlehka, kdyby nebylo k jeho zlomení víc třeba. „Kdo ti dal rozkaz sestřelit naše letadlo?“

                Karimov zbledne. „N-nikdo. Jen chyba. Čistit kontrolky a-“

                Namířím na něj jednou berlí, což ho umlčí. Zatlačím mu lehce na koule a chlap zbledne ještě víc.

                „Kdo ti dal rozkaz sestřelit naše letadlo?“ zopakuji a podívám se mu do očí. Je mi jasné, že Sharipov s touhle metodou kladení otázek nesouhlasí, ale je mi to jedno. Místo toho zatlačím berlí Karimovi ještě víc do rozkroku.

                „N-nikdo,“ zašeptá Karimov a snaží se dostat z dosahu. „Já čistit-“

                Nahnu se dopředu. Vydá ze sebe pisklavý výkřik, jak mu přirazím koule k matraci. „Nelži mi, kurva. Kdo tě platí?“

                „Pane Kente, tohle je nepřípustné,“ řekne Sharipov, stoupne si mezi mě a vězně. „Řekli jsme Vám, že jen otázky. Jestli nepřestanete-“

                Ještě než domluví, jsem na nohou, podepírám se o jednu berli a prohlížím si jednoho vojáka. Stihne svou zbraň jen zvednout, když ho přetáhnu přes koleno a svalí se dozadu, neschopen mi jeho zbraň vzít. V další vteřině mířím na Sharipova.

                „Vypadněte,“ řeknu a kývnu směrem ke dveřím. „Oba jste vojáci. Vypadněte kurva odsud.“

                Sharipov o krok ustoupí, obličej rudý vzteky. „Nevím, co si myslíte, že děláte-“

                „Ven.“ Zamířím mu zbraň mezi oči. „Hned.“

                Sharipov zatne zuby, ale udělá, co jsem řekl. Voják se odkulhá za ním a přes rameno po mně hodí rádoby zlověstným pohledem. Nepochybuju o tom, že se vrátí s posilami, ale to bude pozdě.

                Jakmile se za nimi zavřou dveře, obrátím se zpátky ke Karimovi. „Teď,“ řeknu a můj hlas je skoro milý, když na něj namířím zbraní. „Kde jsme to byli?“

                Ten chlap má oči plné strachu. „Byla – byla to chyba. Řekl jsem to předtím. Nikdo mi neplatí. Nikdo-“

                Zmáčknu spoušť a sleduju, jak mu skončí kulka v koleni. Výstřel a následující křik zhorší mou bolest hlavy, což mě ještě víc rozzuří. „Řekl jsem ti, abys mi nelhal,“ zařvu, když neztlumí svůj křik. „Znovu, kdo ti platí?“

                „Já – já nevím!“ Vzlyká a drží se za koleno, jak mu krev stéká na nemocniční postel. „Všechno to bylo přes email. Přes email!“

                „Jaký email?“

                „Yahoo! Posílali mi roky peníze na účet a pak mě požádali o laskavost. Nesetkal jsem se s nimi. Nikdy jsem je-“

                „Nevíš, co jsou zač?“

                „N-ne,“ popotáhne a snaží se zastavit krvácení holýma rukama. „Nevím, nevím, já nevím…“

                Sakra. Chce se mi mu věřit. Je to moc velký zbabělec na to, aby je udal, aby si zachránil život. Měl bych mu věřit. Můžeme jeho email vysledovat, ale pochybuju, že tam najdeme nějaká vodítka.

                Jakmile zaslechnu rychlé kroky a výstřely z chodby, namířím Karimovi zbraň na zpocené čelo. „Poslední možnost,“ řeknu vážně. „Kdo jsou?“

                „Já nevím!“ Jeho nářek je plný zoufalství a já poznám, že mluví pravdu. Nic neví, což ho dělá zbytečným. Mám chuť ho ušetřit pro Esguerrovo nebo Peterovo potěšení, ale stálo by to hodně sil, ho z téhle země dostat.

                To znamená jen jedinou věc.

                Zmáčknu spoušť, prošpikuju Karimovo tělo kulkami a sleduju, jak se jeho tělo sesune ke zdi. Krev a kousky mozku jsou všude. Pak položím zbraň na zem a zhluboka se nadechnu, abych zklidnil bušení v hlavě.

                Když Sharipov vběhne do místnosti o pár vteřin později, sedím na židli a prázdná puška mi leží u nohou.

                „Omlouvám se za ten nepořádek,“ řeknu a pomalu vstávám. „Za úklid zaplatíme.“

                Ignoruju vyděšený výraz v jejich obličejích a kulhám směrem ke dveřím.