ME - 6. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: An

„Dobré ráno.“ Moje rty se dotknou její nahé kůže, toužící po ní. Co jsme přijeli do Beaumontu, musíme se i o našich líbánkách hlídat. Řekl bych, že bydlet s manželovými rodiči, které nikdy nepotkala, tak nějak zabíjí náladu. Slíbil jsem jí, že se odstěhujeme hned, jak najdeme nějaký byt.

„Co je na něm dobrého?“ Lehce z ní stáhnu peřinu, chci vidět víc z jejího nádherného těla. Po dvou týdnech jsem si zvykl, že spí nahá, ale teď má na sobě urážlivé tílko. Polibky sjíždím níž po jejím těle, nadzvednu lem tílka a políbím ji na záda.

„Nicku,“ zamumlá do polštáře. Jednu věc, co jsem se o Aubrey za tu dobu naučil je, že nemá ráda zimu. Vůbec. Ani v roztomilé bundě, co pro ni máma koupila. Asi jsem ji měl varovat předtím, než jsme se vzali, ale popravdě mě tohle vůbec nenapadlo.

Otočím ji a políbím na ústa. Tohle je maximum, kam můžeme zajít, a to je na nic. Už to, že jsem se do ní zamiloval v Africe, bylo těžké. A teď když už je konečně moje, se jí nemůžu dotýkat. Umřu z toho.

„Co chceš dnes dělat?“ líbám ji po celé délce klíční kosti.

„Nemusíš do práce?“

„Doktoři o víkendech nepracují.“

Aubrey ležící pode mnou mi způsobuje menší problémy. Zaúpím a zabořím jí obličej na krk.

„Chci se podívat po nějakém bytu nebo domě. Něco, kde můžeme žít jako manžel a manželka, protože začínám mít určité potřeby.“

Povzdechnu si. „Já vím, já taky.“ Zvednu se a podívám se na svou manželku. Nemůžu uvěřit, že už je to přes rok, co jsem odjel do Afriky se staženým ocasem a zlomeným srdcem- Věděl jsem, že se vrátím domů, ale nikdy bych nečekal, že s manželkou. „Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ přitáhne si mě k sobě a hluboce mě políbí. Odtáhne se ale příliš brzy.

„Takže lov na dům.“ Vyskočím z postele a zamířím do koupelny, dát si studenou sprchu.

„Chtěla bych zajít do té nové kavárny na hlavní ulici na oběd. Šlo by to?“

Je dobře, že jsem k ní otočený zády, protože můj výraz v obličeji by okamžitě prozradil, co říká můj mozek. Rozhodně ne.

„Jistě, zlato.“ Odejdu z místnosti tak rychle, jak to jen jde.

Mám rád naše nedělní odpoledne. Noah jde k Prestonovým a my dva jen lenošíme. Dnes má pro mě Josie překvapení. Snažil jsem se na něj přijít, ale drží ho v tajnosti. Ani Katelyn mi to neřekla.

Josie nás veze k parku. Podívám se na ni s otázkou v očích; jen pokrčí rameny, když vystupuje z auta. Jdu za ní a musím lehce popoběhnout, abych ji dohnal. Natáhnu se pro její ruku a políbím ji. Jemně ji vtisknu polibek na prsteníček, přesně tam, kde bych chtěl, aby nosila můj prsten.

Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že tohle je ta pravá chvíle. Ta, na kterou neustále čekám, ale nezvládnu další odmítnutí. Smířil jsem se s tím, že spolu žijeme jako partneři a ne manželé. Není to moc, ale přijdu na to, jak ji udělat svou ženou.

Josie nás vede k lavičce, která míří k hlavní ulici. Před dvěma roky se úředníci rozhodli tuhle část města revitalizovat. Nainstalovali se sem kované lampy, kolem parku se vysadil okrasný plot a přidalo se nespočet laviček. Naproti parku se začaly přestavovat obchody, vylepšovat fasády, snažící se přivést zpátky vzhled starého města. Jediný problém byl, že ne všichni si to mohli dovolit, takže se jich plno muselo vystěhovat.

Posadíme se a položím si její ruku na mou nohu. Líbí se mi, že jsme pár, vychováváme našeho syna a žijeme plnohodnotný život. Nepotřebuju, aby nosila moje příjmení, abychom dokázali, že jsme rodina. My už jí jsme.

„Co tady děláme?“ Rozhlédnu se a přemýšlím, proč ze všech laviček vybrala tu, která směřuje k polorozpadlé budově.

„Co vidíš, když se podíváš na ten dům?“

„Trosky.“

„Ne, Nicku, podívej se na něj pořádně. Co vidíš?“

Udělám, o co mě žádá, a začnu studovat budovu. Kdysi to bylo hračkářství. Pan Preston mi vyprávěl, že tam pracoval, když byl mladší, a že se tam od majitele pana W. naučil vyřezávat vláčky ze dřeva. Řekl, že nikdo nevěděl, jak dlouho tam ten obchod byl, ale nikdo se nezeptal. Před pár lety zemřel. Neměl rodinu, která by po něm převzala obchod. Od té doby je prázdný a rozpadá se.

„Vidím hračkářství v jeho nejlepších dnech. Jak do něj běží děti po škole, aby zjistili, co pan W. vyrobil.“

„Můj táta to dělával.“

„Já vím, proto si to tak představuju. Vyprávěl Noahovi, jaké to dřív bylo. Řekni mi, Josie, co vidíš ty?“

Její výraz je přesně takový, jaký bych rád viděl, když ji žádám o ruku. Obličej se jí rozzáří, oči se jí rozšíří a úsměv má od ucha k uchu. Láme mi srdce, že ta prázdná, rozpadlá budova z ní dostane výraz, který bych si přál.

„Vidím svůj sen.“

„Tvůj sen?“ Nechci znít jako přítel, kterému je jeho přítelkyně lhostejná, ale tohle je poprvé, co slyším o tom, že má nějaký sen.

„Chci si otevřít květinářství místo starého hračkářství a pojmenovat ho Rozmarnost.“

„Proč?“

Josie se na mě podívá a já nemůžu rozluštit, jestli je naštvaná nebo skutečně neví, jak na mou otázku odpovědět.

„Chci sem přinést stejnou radost, jako pan W., jen skrz květiny.“

„Dobře.“

Vidím, jak o svém podnikání mluví, a jsem si jistý, že bude úspěšná. V její hlavě už má všechno tvar a svoje místo. Ta čirá radost, kterou má v obličeji, když mluví o otevření květinářství, je úchvatná. Pokud je to to, co chce, uděláme to.

„Kdy začneme?“

Josie na mě skočí a pevně mi obtočí ruce kolem krku. Začínám si myslet, že tohle by mohla být ta chvíle, ale držím se zpátky a prostě si jen užívám její radost.

„Nicku, jdeš?“

Párkrát zamrkám, abych se těch myšlenek zbavil. Nevím, co jsem čekal, Možná jsem myslel, že ta lavička bude pryč, nebo že tu kavárnu nakonec neotevře. V obojím se pletu. Aubrey mě zatáhne dovnitř, jelikož moje nohy se rozhodly nespolupracovat.

Přemýšlel jsem o tom, že jí řeknu, že je mi špatně a že si potřebuju odpočinout, než se vrátím zítra do ordinace. Ale dlužím jí to. Nemůžu chtít, aby byla celé dny zavřená v domě mých rodičů. Chci, aby se Beaumont stal jejím domovem, což bohužel znamená, že se uvidím s Josie.

„Od té doby, co jsme s tvou mámou projely kolem, chci tuhle kavárnu vyzkoušet.“ Aubrey vyjde tři schody, které vedou ke dveřím. Když mi Josie řekla o nápadu na rozšíření obchodu, vyděsil jsem se. Myslel jsem, že to chce jen proto, aby měl Liam kde hrát. Řekl jsem jí, že je to hloupý nápad a mrhání penězi. Vypadá to, že jsem se mýlil.

Je tu volných jen pár židlí a dlouhá fronta k pultu. Díky bohu tu nehraje žádná hudba. Nevím, co bych dělal, kdybych uviděl Liama. Vím, že si dřív nebo později budeme muset promluvit, ale doufám v to později. Vlastně jsem doufal, že se vrátil do L.A. a Josie tu nechal. Pak bych alespoň mohl trávit čas s Noahem a mít s ním nějaký vztah.

Stojím ve frontě za Aubrey. Josie tady vytvořila hodně místa, zkombinovala květinářství a kavárnu do jednoho. Rozhlédnu se, jestli neuvidím Jennu, ale není tu. Vždycky jsem ji měl rád. Byla Josiina dobrá kamarádka, když jsme spolu chodili.

„Proč jsi tak nervózní?“

„Nejsem.“

„Ano, jsi. Dej mi pusu.“ Aubrey si mě přitáhne dolů a je jí jedno, že jsme na veřejnosti. Když slyším odkašlání, odtáhnu se od ní. Vzhlédnu a okamžitě si přeju být zpátky v Africe.

Přál bych si mít zrcadlo, abych mohl vidět svůj obličej, protože výraz v tom Josiině je chladný. Podívám se na Aubrey, která by určitě ráda věděla, o co tady jde, a zpátky na Josie, která se lehce usmívá. Jako bychom byli normální zákazníci.

Aubrey udělá krok k pultu a objedná si. Josie je klidná, ale vidím na ní, že jí otázky létají hlavou. Vím, co si myslí, což mi vadí. Proč je pro ni dobré, že se posunula dál, ale pro mě ne? Zahlédnu jí na prstě prsten. Na tom, na který jsem tak zoufale chtěl navléct ten můj. Všimnu si, jak očima sjede na mou ruku a pak na Aubrey. Máme jednoduché prstýnky, nic nápadného a do očí bijícího. Stačí to jak nám, tak chvíli, kdy jsme složily naše sliby. Neprojeví žádnou známku pochopení. Ani naštvání, ani radosti.

„Co ti můžu nabídnout, Nicku?“ Myslel jsem, že jakmile uslyším její hlas, všechna ta bolest se vrátí, ale není tomu tak. Srdce mě nebolí a ani mi nechce vyskočit z hrudi. Nevzpomínám si na tu noc, kdy jsem odešel a nechal svůj život za sebou. Naše polibky a romantické chvíle, nic. Podívám se na svou manželku a vím, že jsem si vzal svou spřízněnou duši. Políbím ji na nos a jsem vděčný za svoje rozhodnutí – to správné pro mě – a vzal si ji. „Jen černou kávu, Josie.“

V Aubreyině obličeji vidím, že si vzpomněla na naši konverzaci. Nevím, co mám čekat. Nemluvili jsme o mém životě tady, a co se stane, až budeme čelit mé minulosti.

Aubrey se otočí k Josie a natáhne k ní ruku. Sleduju, jak si moje bývalá a současná láska potřesou rukou. „Ráda tě poznávám. Hodně jsem toho o tobě slyšela.“

Josie zbledne a i když se chci začít smát, nemůžu. Určitě si myslí, že jsem o ní říkal jen hrozné věci. „To jsem si jistá,“ Josie od nás odejde a začne připravovat naši objednávku.

„Nick o tobě neříkal nic hrozného. Mluvil o tobě se vší úctou.“

Josie lehce klesne hlava. Vím, že je pro ni těžké věřit Aubrey. Nejspíš jsem měl veškeré právo o ní mluvit hnusně, ale nemluvil jsem a ani bych to neudělal. Jsme dospělí a takové věci se stávají. Jsem naštvaný, ne proto, že nejsme spolu, ale protože jsem přišel o Noaha.

„Přinesu vám vaši kávu,“ řekne a zmizí za velký kávovar.

Zamířím s Aubrey k volnému stolu a odtáhnu jí židli. Když si sednu, prohlédnu si kavárnu. Musím říct, že jsem šokován. Když Josie tuhle zříceninu koupila, nečekal jsem, že z ní vytvoří něco takového. Jen pár dnů po tom, co jsme otevřeli Rozmarnost, měla před dveřmi zástupy lidí, kteří si u ní chtěli koupit květiny. My čtyři, Mason, Katelyn, Josie a já, jsme pracovali ve dne v noci, abychom tenhle obchod rozjeli. Vzal jsem si týden volna – zrušil naši dovolenou v Disneylandu – jen abych jí pomohl otevřít. Měl jsem být víc chápavý, když přišla domů s plánem na rozšíření, ale všichni víme, jaké jsem z toho měl pocity.

Mám z ní radost. Mám radost ze sebe.

„Zeptáš se jí?“

Aubrey mě přivede zpátky z mého rozjímání. „Zeptám se na co?“

„Jestli můžeš vidět Noaha.“

„Ne.“ Natáhnu se pro cukřenku a začnu si s ní hrát.

Aubrey lehce položí svou ruku na mou. Lehce s ní otočím, abych jí mohl chytit. „Noah je jediný člověk, o kterém denně mluvíš. Potřebuješ to, Nicku. Potřebuješ ho vidět a říct mu, že je ti líto, že jsi odjel.“

„Já nevím. Nemá žádný důvod, aby mě k němu pustila.“

„Prostě se zeptej.“

Neodpovím, protože k nám míří Josie. Položí nám na stůl kávu a sušenky.

„Na účet podniku,“ usměje se a já nevím, jestli to předstírá nebo ne.

Aubrey mě pod stolem kopne do nohy. Zamračím se na ni, ale pohled, jakým mě obdaří, je horší. Mám pocit, že pokud neudělám, co navrhuje, bude zle.

Podívám se na Josie, která si nás prohlíží. Nemůžu se jí podívat do očí. Nevím, co budu dělat, když uvidím v jejích očích odmítnutí, až se zeptám.

„Můžu vidět Noaha?“