Away - 1. kapitola

Překlad: Nemedi
Kor.: Týna

VÝRAZ ‚PRYČ‘ PŘICHÁZÍ v mnoha formách a frázích. Dostat se pryč, zůstat pryč, daleko pryč, jít pryč, odejít pryč a přestěhovat se pryč, ale výraz, který se nejlépe hodí na mou situaci je… Utéct pryč.

Holky, jako jsem já, neutíkají pryč. Naše životy nám byly naservírované na stříbrném podnose. Takže proč jsem to utíkala pryč? Jen kvůli jedné noci – jedné hloupé noci, která zničila každou jednu věc, na které jsem tak těžce pracovala. Potřebovala jsem někoho, kdo by mi řekl, že život nekončí a že všechno bude v pořádku. Chtěla jsem náplast, která zakryje má zranění, ale žádná náplast nebyla dost velká na rány, které jsem si způsobila. Co jsem doopravdy potřebovala, byla moje nejlepší kamarádka.

Takže jsem zamířila do Alamosy, abych viděla Melanii. Byla jedinou osobou, které jsem důvěřovala, že bude vědět, co bych měla dělat. Život se neotáčel směrem, který jsem si naplánovala. Chodila jsem do školy a měla jsem průměr 1. Byla jsem malá „Slečna dokonalá“, přesně jak mě rodiče vychovali a jakou mě chtěli mít. Teď bylo všechno v ohrožení a můj omyl hrozil, že bude pronásledovat mou budoucnost. Kdyby nebylo mého přehmatu, nikdy bych si neuvědomila, jak zpackaný můj takzvaně dokonalý život vlastně byl. Proto jsem potřebovala vidět Melanii. Na rozdíl od mých rodičů mě nebude soudit a nebude mi říkat, jak ode mě očekávala víc.

Jediný problém? Nikdy jsem vlastně nebyla na Adamsově státní vysoké, abych ji navštívila. S GPS s sebou jsem se cítila jistě, že budu v pohodě. Vzhledem k tomu, že jsem si vždycky vedla slušně v přijímaní směrů a instrukcí od všech ostatních, tak by následování pokynů GPSky nemělo být jiné. Jedinou příjemnou častí bylo, že mě nenutila, abych jí říkala Matko nebo Otče.

„Čau, Mel,“ řekla jsem do telefonu.

„Ahoj, holka. Doufám, že jsi na cestě.“ Melin tón byl tak nějak ponurý. Věděla, že tuto návštěvu podnítila zoufalost.

„Jo, jsem právě teď na I-25. Jen jsem ti chtěla dát vědět, že jsem na cestě. Právě teď tě potřebuju, Mel,“ přiznám roztřeseným hlasem.

„Já vím. Jen se sem dostaň a vyřešíme to.“

Byla mým kamenem, jedinou osobou, která mě kdy milovala pro to, jaká jsem. Nechtěla jsem chodit do školy, abych získala bakaláře ve financích, nehledě taky na magisterský diplom. Měla jsem pro svůj život jiné sny, ale nebyly v mojí rodině přijatelné nebo dovolené. Rodiče ode mě měli očekávání, které když jsem plnila, tak jsem byla jejich dokonalá dcera. Když bych se odchýlila od jejich plánu, těžce bych za to zaplatila. To mi bylo řečeno ten den, kdy jsem se přihlašovala na vysoké. Neměla jsem problém dostat se na školu. Byla jsem chytrá a učení jsem si užívala. Ale zvolená cesta skrz finance ve mně nebudila žádný zájem. Cítila jsem se lapená a teď mě mé chyby donutily, abych všechno nechala tak a utíkala za Melanií, mým záchranným člunem. Byla jediná, která mě držela od dlouhé mučivé smrti utonutím. Tentokrát mě Melanie táhla ke břehu.

„Díky, Mel. Nevím, co bych si bez tebe kdy počala.“

„Byla bys ztracená a vyděšená. Stejně jako já, Cass. Jeď opatrně. Zavolej mi, až budeš blízko Alamosy, jo?“

„Máš to mít. Brzy ti zavolám. Mám tě ráda,“ odpovím a ukončím hovor. Odhodím svůj telefon do držáku na pití, kdyby náhodou ještě zvonil. Samozřejmě by to nebyli mí rodiče. Nikdy nevolali předtím, než byly vyvěšené mé známky za semestr. Na tu myšlenku jsem si zvykla. Teorie ‚méně je někdy více‘ se hodila na každou situaci, když přišlo na věci mezi mými rodiči a mnou.

Jízda byla klidná a tak nějak klikatá. Proměňovala se v každém ohledu do definice toho, jak by měla vypadat nedělní odpolední jízda. Nikdy jsem si netroufala jet mimo oblast Denveru. Čím víc na jih jsem jela, tím víc rozdílů jsem si všímala. Byly tam farmy, více náklaďáků na cestě a horko bylo o něco více nesnesitelné. Blížil se výjezd, takže jsem zatočila vlevo, pokračovala jsem po vozovce a konečně opouštěla I-25tku. Nikdy v životě jsem nejela po delším úseku dálnice. Malá digitální krabička ukazovala, že musím jet směrem na východ ještě alespoň dalších 100 mil. To, že jsem odjela před východem slunce, bylo jediné, co pro mě fungovalo. Města, kterými jsem projížděla, byla malá a díky nim jsem uvažovala nad časem, kdy ještě nebyly mrakodrapy ve městech, luxusní auta nebo technologie.

O hodinu později se moje monotónní jízda změnila v hrůzostrašnou. Hlasité bouchnutí mě bodlo do ušních bubínků, když se mi volant nevyzpytatelně zatřásl v mých třesoucích se rukou. Do žaludku mi spadl kámen. Sevřela jsem volant pevněji, snažila jsem se bojovat se sílou, která mnou zatáčela doleva, ale nefungovalo to. Tělo se mi napjalo, když jsem viděla, co je přede mnou. Pokusila jsem se dupnout na brzdu, když neuvěřitelně velký strom stál pevně v mé cestě. Nebylo to k ničemu, dupla jsem příliš málo a příliš pozdě. Srazili jsme se a mé tělo vyletělo dopředu. Hlavou jsem se udeřila do volantu a pak se mi zasekl pás, který se mnou škubl zpátky k opěrce pod hlavu. Z kapoty mého auta se vyhrnula pára, jako by se probouzela sopka. V hlavě se mi okamžitě usadilo bušení. Mé dýchání se stalo nekontrolovatelným a cítila jsem se pod pásem uvězněná. Chtěla jsem utéct z jeho těsného držení a jak by jeho vypnutí mělo být normálně jednoduché, tak se do mě vkradla panika. Tahala jsem za pás a bojovala jsem s ním, když mě držel jako vězně. Čím víc jsem škubala, tím více jsem si uvědomovala, že má hlava není jedinou částí mého těla, které zažívá masivní bolest. Krční svalstvo se mi napjalo a stěží chtělo otočit mou hlavou. Zapomněla jsem na svůj pás a položila si hlavu na hrudník, když se bušení zvýšilo. Kdyby byli okolo ostatní, byli by schopní slyšet to bušení. Netrvalo dlouho, když se ve mně usadila druhá vlna teroru. Mé tělo se nekontrolovatelně třáslo, když jsem si uvědomila, že jsem sama a bezmocná.

Když jsem uslyšela lehké zaťukání na okno, ohlédla jsem se a uviděla jsem kluka zrhuba mého věku s očima tak širokýma, jak jsem si představovala, že jsou moje.

„Vydrž. Hned zavolám pomoc. Měla jsi nehodu. Airbag se ti nerozvinul a udeřila ses dost silně do hlavy. Musíš zůstat v klidu.“ Mladý kluk vytáhl ze své kapsy telefon.

Zvedla jsem ruku ke svému bušícímu čelu, a když jsem ji odtáhla pryč, byla pokrytá krví. Nemohla jsem si pomoct a slzy mi nekontrolovatelně máčely obličej.

„Vím, že jsi vystrašená, zlatíčko, ale pomoc je na cestě,“ řekl klidně.

Strach to ani trochu nepokrýval. Podívala jsem se dolů na pás a vydechla jsem, když jsem si uvědomila, že vše, co stačí udělat je odkliknout ho. Klikla jsem na sponu a konečně jsem se vysvobodila ze silného sevření, jakým svíral mé tělo a pocítila jsem kapku svobody, když jsem ho odtáhla na bok. Dveře se nechtěly pohnout, když jsem se je pokusila otevřít a tak mé mučení pokračovalo. Bušila jsem rukama na okno se svou zbývající energií a snažila jsem se přitáhnout pozornost toho kluka zpátky k sobě.

„Musíš se uklidnit. Budeš v pořádku. Policajti ti pomůžou dostat se ven.“

„NE! Potřebuju se odtud dostat. Potřebuju hned ven!“ zaječela jsem skrz sklo.

Zatáhl za kliku u dveří, ale bez štěstí. Když šel na druhou stranu a zkusil dveře spolujezdce, naznačil mi, abych je odemkla. Natáhla jsem se, otevřela je pro něj a získala jsem na něj svůj první bližší pohled. Opasek s velkou westernovou sponou upevňoval jeho tělo-objímající džíny. Perlové patentky dekorativně uzavíraly jeho košili a jediné, co mu chybělo, byl kovbojský klobouk. Beze sporu mě přišel zachránit venkovský kluk.

Rozhlédl se okolo a pak se napůl sklonil do auta. „Čau,“ řekl, s úsměvem na svém lehce ošumělém obličeji. Jeho krátké, vlnité, světle hnědé vlasy polétávaly ve vánku.

„Ahoj,“ odpovím tiše, když jsem soustředěná na jeho nádherné zelené oči, které zírají do mých. Jsou temné a tak intenzivní, připomínají mi smaragdové kameny, které byste viděli vystavené ve zlatnictví.

„Viděl jsem, jak se to celé stalo od naproti přes ulici. Bouchla ti pneumatika a narazila si do stromu. Vážně musíš zůstat v klidu, jo.“

„Jen chci pryč z auta. Můžeš mi prosím pomoct?“ Věděla jsem, že žadoním, ale ten uzavřený prostor mě začínal dusit.

„No dobře.“ Přikývl hlavou. „Dostaneme tě teda ven. Musíš přelézt přes palubní desku a jít směrem sem. Dokážeš to pro mě udělat?“

„Jo… já… dokážu to,“ řeknu trhaně. Natáhnu se po jeho rukou a pevně je sevřu, když pomalu přehoupnu každou nohu přes palubní desku. Vydechnu úlevou, když mě bez námahy vyzvedne. Jedním rychlým tahem jsem venku z auta a jsem těsně držená v pomocných rukou cizince a na zlomek sekundy se cítím bezpečně a klidně.

„Vidíš, jsi venku a v pořádku. Jak se jmenuješ, zlato?“ pokračuje v pevném objetí u jeho hrudníku.

Vypustím ven hluboký výdech. „Jsem Cassandra. Jmenuju se Cassandra. Alespoň si stále pamatuju své jméno.“ Snažím se sama sebe ujistit.

„Cassandro, to je super.“ Natáhl hlavu na bok, čímž mi umožnil lépe vidět jeho obličej. Jeho oči byly ve slunci ještě zářivější. „Moje je Jason. Jsem městský rytíř v zářivém brnění,“ řekne, rty se mu zkroutí na stranu, když pokračuje v pevném držení mne.

„Děkuju za záchranu, Jasone,“ usměju se na něj zpátky. „Ačkoli mě teď bolí hlava, jako by mi měla prasknout,“ řeknu, zavřu oči a doufám, že napětí v mém čele to zmírní.

„Ne, ne, ne. Nezavírej oči. Musíš zůstat vzhůru. Udeřila ses tvrdě do hlavy. Vlastně tady máš.“ Vytáhl kapesník z kapsy a položil mi ho do klína. „Pevně si to přitlač na čelo. Pomůže to zastavit krvácení.“

Na okamžik si prohlížím kapesník. Sotva mě znal a stejně se ke mně choval, jako bychom byli nejlepší kámoši, kterým se právě přihodila nehoda.

„Je čistý, Cassandro. Přísahám,“ řekne.

„Ne, tím to není. Jen jsem ještě nikdy předtím nepotkala někoho tak nápomocného naprostému cizinci.“

„Nevím odkud si, ale tak my tady věci děláme. Ale nestává se každý den, že bych pomáhal krásné holce jako jsi ty.“

„Platí ti město za to, abys to říkal?“

„Nepotřeboval bych platit za to, abych ti takové věci říkal,“ zašeptal do mého ucha.

„Díky.“ Tváře se mi okamžitě rozehřály. Nechala jsem oči směrem dopředu a věděla jsem, že kdybych se na něho déle dívala, rozpustila bych se skrz jeho ruce. Byl nádherný, nápomocný a sladký. Trojitý zásah. Přeju si, abych sem přijela o dva měsíce dříve, předtím než jsem se ocitla v těchto nesnázích.

Jemně mě položí dolů na chodník a sedne si blízko mě, dokud nepřijede sanitka a policie. Žádný muž se ke mně nikdy nechoval, jako bych byla něco křehkého, co potřebuje ochranu a rozhodně se o mě nikdy nepostaral kromě toho, že mě vzal na fajnovou večeři. Myslela jsem si o sobě, že jsem silná holka, ale tahle křehká, bezmocná Cassandra se objevovala stále častěji a to pro mě bylo naprosto cizí. Plavení se po nových cestách, jak doslova tak psychicky mě zanechalo nejistou, protože utíkání pryč byl pro mě zcela novým konceptem.

***

„Prosím, nepotřebuju jít do nemocnice. Jen jsem trochu potlučená,“ snažím se přesvědčit záchranáře.

„Slečno, potřebujeme vás vyšetřit. Alespoň si vlezte dozadu, abychom vám mohli obvázat ránu na hlavě a prohlédnout vás.“ Starší záchranář se natáhl po mojí ruce dřív, než jsem si ji stihla zastrčit za sebe.

„Ne, vážně, jsem v pořádku.“

„Cassandro, musí tě vyšetřit,“ řekl Jason.

Než jsem mohla žadonit, zakryla jsem si ústa rukou, utíkala ke kraji vozovky a vypustila všechen obsah mé snídaně, přímo přede všemi. Sesunula jsem se na kolena, cítila jsem se napůl trapně a napůl úlevně, že se cítím o něco lépe. U mé levé strany se objevil kapesník a věděla jsem, že to je zase nápomocný Jason. Vzala jsem si nyní použitý kapesník a utřela jsem si ústa, než jsem se nadechla a otočila hlavu. Klekl si vedle mě a umístil svou ruku zlehka na má záda.

„Nemyslím si, že to budeš chtít zpátky,“ řeknu a rozjímám nad tím, jestli se toho vůbec chci dotýkat já.

„No, to máš pravdu. Můžeš si ho nechat,“ řekl a uniklo mi lehké zasmání. „Ale teď půjdeš do nemocnice. Mohla bys mít otřes mozku, Cassandro. Musí tě vyšetřit.“

Cítila jsem se ještě víc poražená, vzdala jsem to a postavila se. „Můžu jít do sanitky sama.“ Pohlédnu na trávu, kterou jsem zničila a zatnu pěsti, vzteklá, že mě berou někam, kam jsem ještě jít nechtěla.

„Vím, že můžeš. Jen tu chci být, kdybys náhodou spadla,“ řekne tiše.

Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem, jak mi rostou uzly v břiše. Byl mým ‚rytířem v zářivém brnění‘ a já ho odbývám ze vzteku nad tím, že musím jet do nemocnice. To jsem byla ale vděčná holka.

Šel tu krátkou vzdálenost k zadní části sanitky se mnou a držel své ruce blízko, jakoby kolem mě držel ochranný štít.

„Děkuju ti za pomoc, Jasone,“ řeknu. Zvedne ruku, aby mi zamával na rozloučenou, a drží oči na mých, když se zavírají dveře sanitky. Neměla jsem náladu s nimi jet a přála jsem si, aby jel se mnou. Teplo jeho doteku bylo utěšující ve srovnání s chladným pocitem sanitky.