W:VO - 9. kapitola

Překlad: Aileen
Kor.: Majuš

Jestli budu muset ještě jeden podělanej den sedět v těchto sračkách, zabiju se.

Vezmu ovladač a začnu přepínat kanály. Francouzská televize je nejhorší ze všech. Ničemu nerozumím a to je hodně blbý. Skončím na něčem, o čem si myslím, že je talk show. Francouzská verze Davida Lettermana. Nebo Ellen.

Oddělám peřinu, odplazím se na kraj postele a nechám nohy spadnout na zem. Prsty u nohou se dotknou podlahy a já slastně zavzdychám. Jen ten pocit pevné země pod mýma nohama je, kurva, úžasnej pocit.

Zřejmě ještě několik dní budu připoutaný k lůžku, než se budu moct pohybovat. Ale já jim na to seru, protože jsem mnohem kvalifikovanější než celý můj tým lékařů a fyzioterapeutů. Mimo to, je to už deset dní. Je hodně nepříjemný chcát do láhve a už vůbec neexistuje, abych se vysral do mísy a tu pak dal mámě, aby to uklidila.

V. Žádném. Zkurveném. Případě.

Pomocí rukou se dostanu do jakž takž vzpřímené polohy. Zadržím dech a snažím se ignorovat tu nesnesitelnou bolest, která mi vystřeluje do zad. V zadní části své mysli vím, že je to špatnej nápad, ale to mě nezastaví a tak se odstrčím od postele a postavím se na nejisté nohy.

"Kuuurva," zavrčím a pro podporu svého těla se chytím opěrky židle.

"Rydere, co to, k čertu, děláš?" Z ničeho nic se zjeví Hailey. Postavila se vedle mě a její výraz jasně říká, že panikaří. "Co mám dělat?" pláče a přitom mi položí ruku na záda.

"Sakra, sakra, sakra!"

Sundá ruku, já natočím své tělo tak abych se zhroutil obličejem přímo na postel. Zkurvené au!

"Cos tu, do háje, dělal?" zeptá se mě bez dechu. Zamumlám nesouvislou odpověď do polštáře, když mi pomáhá dostat nohy zpět na postel. "Co kdybys uklouzl? Jsem doma sama. Nemohla bych ti pomoct vstát."

"Snažil jsem se dostat na záchod," zamumlám, nadlehčujíc si bok.

Do hajzlu. Jsem tak frustrovaný. Jsem nemocný a unavený z toho, jak neustále ležím v té zatracené posteli. Je mi špatně, jak se o mě pořád starají. Je mi blbě z toho, že jsem v zemi kde ani nemůžu sledovat pitomou televizi. Z toho všeho je mi na zvracení.

"Měl jsi mě zavolat. Pomohla bych ti s mísou. Mluví tiše. Skvělý. Cítí vinu.

"Jsi moje malá ségra. Odmítám tvou pomoc," řeknu rozhodně.

Zkříží si ruce na prsou a zírá na mě. "Máš snad lepší nápad? Protože když si to zkoušel sám, tak to skvěle vyšlo," dodá sarkasticky.

"Hailey," zavrčím a začervenám se. "Prostě jdi."

Naštvaně odejde, jen aby se za pár minut opět vrátila s mísou.

"Počkej, ne," zaprotestuji, když mě ze strany posune tak, aby pode mě dala mísu. Poraženě si povzdechnu.

"Rydere, chci se stát zdravotní sestrou. Mysli na to, jako na trénování mě," řekne s pokrčením ramen.

"Chceš být zdravotní sestra?" zopakuji šokovaně. Jak to, že to nevím? "Proč by se tím chtěl někdo živit?" zamumlám, dávajíc zpět přes sebe peřinu.

"Protože někteří lidé, jako já, jsou spokojeni s tím, že pomáhají druhým. Ale ty bys asi nepochopil jaký je to pocit, co?" dodá sladce.

Zúžím na ni oči. Vyplázne na mě jazyk a začne si poskakovat cestou ven.

Tváří v tvář bych jí to nikdy neřekl, ale jsem na ni pyšný. Ví, co chce od života a jde si za tím. Následování svého srdce bere hodně odvahy.

Něco, co já nemám

***

S laptopem na posteli zadávám její jméno do mého nového účtu na Skypeu a stisknu hledat. Tady je. Kliknu na její profil a přidám si ji jako kontakt.

Dále jsem hledal všechny účty na Facebooku se jménem Scarlett Calerasová. Takže teď ji sleduji? Musím se zasmát, když si uvědomím, že sem před chvílí prošel definicí stalkera.

Znovu jsem byl vděčný za její neobvyklé příjmení. Existoval pouze jeden profil s jejím jménem a městem. Musí to být ona. Bez jejího potvrzení na přátelství mám přístup jen k jejímu profilu ale i to stačí.

Mé srdce buší, když na ni zírám. Je ohromující. Okamžitě mě uchvátí její oči. Jsou to hluboké smaragdy obklopené dlouhými, tmavými řasami. Své husté, tmavé vlasy má přehozené přes rameno, jak je skrčená dolů a ruce má omotané kolem krku malého chlapce. Jake. Podobá se své mámě a úsměv na tváři mi ukazuje, jak moc pro ni znamená.

Náhle mi začne zvonit notebook. Sakra, ona mi volá? Mé srdce běží jako o závod, když mačkám tlačítko odpovědět. Necítím se připravený na to, abych s ní mluvil, a nevím proč.

Proč jsem, sakra, tak zatraceně nervózní?

"Vítej ve světě technologie," zachichotá se.

"Dík," řeknu s úsměvem. "Teď s tebou sice mluvím, ale čučím na prázdnou obrazovku."

To je lež. Pořád koukám na její profilovku na Facebooku.

Zasměje se. "Já tě vidím."

"Fakt? To není moc fér, nemyslíš?" ušklíbnu se. Co si myslí? Teď si přeji, abych se býval oholil. Odolám nutkání si upravit vlasy, což je směšné. Už ví, jak vypadám.

"Ne, hádám, že není. Vydrž chvilku."

Čekám a poslouchám tlumené zvuky, které vycházely z mého počítače, a najednou se rozsvítila obrazovka. Její usmívající se obličej se na mě ušklíbl a já si uvědomil, že ta fotka je k ní nespravedlivá. Její dlouhé, tmavě hnědé vlasy byly stažené do chaotického drdolu. A její velké zelené oči se třpytí, jak se usmívá, a já si nemůžu pomoct a úsměv jí opětuji.

"Lepší?" zeptá se, zvedajíc obočí.

"Lepší," kývnu na souhlas.

Směje se a růžová se jí šíří přes tváře. "Takže, ty jsi opravdu Ryder Stevens. Nečekala jsem, že se budu cítit tak... Já nevím."

"Ohromeně? Poctěně? Nadšeně?" zavtipkuji.

Znovu se zasměje. Ten zvuk mě přiměje k úsměvu.

"Přenes se přes to," vysmívá se mi. Kousne se do rtu a své krásné oči na mě zúží. "Nejste tak velký problém, pane Stevensi."

"To je ta nejmilejší věc, kterou mi kdy kdo řekl," ušklíbnu se.

"Potom se tedy stýkáš s nesprávnými lidmi. Takže dva telefonáty za den. Cítím se výjimečná."

"Hele, teď si volala ty, pamatuješ?"

"Ou, sakra, máš pravdu." Začervená se a já se začnu smát.

Mohl bych celý den strávit tím, že si s ní budu povídat.

Což je zřejmě důkaz toho, že se nudím.

"Cítím se divně, když tě vidím," přizná.

Vím přesně, co tím myslí. Ve srovnání s telefonem, tohle je mnohem osobnější.

"Jsem rád, že k hlasu se teď přidala i tvář," řeknu a mé rty se zkřiví do úsměvu. Znovu se začervená a já se znova zasměji. "Chci říct, že tys celou dobu věděla, jak vypadám. Je hezké mít stejnou možnost."

"Doufám, že jsem splnila tvé očekávání," zavtipkuje a obrátí oči v sloup.

"Předčilas ho," zamumlám. Musím se usmát, když jí zčervená obličej. Rozhodnu se, že ji nebudu dál uvádět do rozpaků a změním téma. "Nechci, aby sis myslela, že tě sleduju nebo tak něco, ale jsem teď na tvém profilu na fb. Nevadí, když si tě přidám?"

"Byla bych ráda, kdyby sis mě přidal," ušklíbne se. "Baví mě si s tebou povídat."

Usměji se, protože to je poprvé, co to přizná. Hádám, že si to taky uvědomila, jelikož se začervená. Zase.

"Myslím, že nejseš takový kretén," dodá.

"Páni, díky," uchechtnu se. "Víš, jsi roztomilá, když jsi v rozpacích."

"Tak jak se má tvůj zadek?" zeptá se, nadzvedávajíc obočí.

Zasměji se. Pěkná změna tématu.

"Má se fajn. Zítra bych se mohl dostat z postele a o víkendu se možná vrátím do Londýna."

"Opravdu? To je skvělé." Usmívá se. "Vsadím se, že se nemůžeš dočkat, až se vrátíš ke svému starému životu."

Jsem si jistý, že v jejím hlase slyším zklamání. Myslí si snad, že až se vrátím domů, tak už ji nebudu kontaktovat? Protože jestli jo, tak se mýlí.

"Ještě chvíli si tenis nezahraju," vysvětluji. "Doktor mi řekl, že může trvat měsíce, než se úplně vyléčím."

"No, to naštve."

"Vlastně mi to ani nevadí. Dává mi to čas přemýšlet."

"Přemýšlet?" zeptá se.

"A co?"

"Nepřipadáš mi jako typ, který hodně moc přemýšlí," zachichotá se.

"Možná to je důvod, proč přehodnocuji věci," řeknu.

"Možná," řekne. Její oči se zaměří na něco v dáli a úsměv jí zmizí z tváře. "Sakra, musím do práce. Chovej se jako doma na mém Facebooku," dodá plaše.

"Budu, když potvrdíš žádost o přátelství."

"Hm, zvážím to. Pěkný den, pane Stevensi," řekne se sladkým úsměvem těsně předtím, než obrazovka zčerná.