W:VO - 10. kapitola

Překlad: Aileen
Kor.: Michelle

"Mami, můžu s tebou na chvilku mluvit?" zavolám.

Celá ta věc se stává směšnou. Zastaví se na chodbě, chvíli tam jen stojí, než se nakonec otočí a vejde do mého pokoje. Ani se a mě nemůže podívat.

Tohle je tak zasraně trapný.

"Ano?" zeptá se, pročišťujíc si hrdlo.

"Můžeme se, prosím, pohnout dál, než být pořád zaseknutí v tom jednom dni?" požádám a můj obličej se začíná červenat. "Už je to přes týden," dodám. Ve skutečnosti je to osm dní.

"Byla bych šťastnější, kdybychom se už o tom nezmiňovali," odpoví. Svůj pohled upře na prázdnou sklenici, která stojí na mém stole.

Povzdechnu si, protože nevím, jak se přes to dostaneme. "Podívej, Josh mě seznámil s někým, kdo mi měl pomoct zmírnit stres. To je vše, o co šlo."

"Rydere, opravdu nepotřebuji slyšet detaily. Je ti dvacet čtyři let. Co děláš ve svém volném čase je zcela na tobě. A já bych byla ráda, kdybychom nezacházeli do podrobností."

"Dobře," řeknu. "Ale taky to znamená, že se mi budeš muset podívat do očí."

Její pohled pomalu putoval nahoru, dokud se naše oči nepotakaly. Usměje se a já vidím, že se snaží.

"A ještě jedna věc." Zavřu oči. Nemůžu uvěřit, že jí to řeknu. "Napadlo mě, že bych s vámi mohl pár týdnů zůstat, až se vrátíme domů. Prostě než zas budu chodit," dodám rychle.

Jak jsem čekal, mámin obličej se rozzářil. Popošla dopředu a objala mě. "Oh, Rydere, to bych byla moc ráda," rozplývá se.

Vypoulím oči a poplácám ji po zádech, předstírajíc, že to není velký problém. Ale když vidím, jak šťastnou jsem ji udělal, naplňuje mě to radostí. Vím, jak moc to pro mámu znamená, a že je schopná se na mě podívat. A tak jsem našel způsob, jak udělat něco hezkého pro ostatní, aniž bych utrácel peníze. Vše co to stálo, je má svoboda.

A pravděpodobně i duševní zdraví.

***

Následujícího dne jsem připraven odletět domů.

Bolest je stále intenzivní - a to natolik, že nemůžu ani pořádně sedět a taky jsem docela mimo z některých prášků proti bolesti, ale aspoň mohu trochu chodit. Letíme první třídou - díky tomu mám víc soukromí a také mohu ležet. Máma chtěla letět s Hail a tátou turistickou třídou, ale trval jsem na tom, že za ně vše zaplatím, aby mohli letět se mnou.

***

"Jsi si jistý, že už bys měl chodit?" trápí se máma, neustále nervózně chodí okolo.

Převrátím očima a zvednu palec nahoru. "Je mi dobře. Doktor říkal, že chůze je dobrá pro svaly."

"Zařídíme ti pokoj pro hosty dole v přízemí. Nechci se celý den strachovat o to, že lezeš nahoru a dolů. Představa, že by si spadl…," vzdychne a rukou si přikryje ústa.

"Mami. Uklidni se. Jsem v pořádku."

Jediné na co momentálně myslím je to, že bydlet s nimi mě přivede k zasranýmu šílenství.

Všechno je to Scarlettina chyba.

Nechal bych ji dostat se mi do hlavy a udělal bych ostatní lidi šťastný, ale myslím, že se raději ujistím, abych byl šťastný já. Jdu do svého pokoje a zavřu za sebou dveře. Moje zavazadla už jsou vybalená a mé oblečení je naskládané a úhledně složené ve skříni. Obrátím oči v sloup a vylezu na postel. Vytáhnu mobil a napíšu Scarlett esemesku.

Já: Doufám, že jsi šťastná. Z tohohle zcvoknu.

Ona: Co? O co jde?

Já: Můj dobrý skutek? Momentálně bydlím s rodiči, protože vím, jak je za to moje máma ráda.

Ona: Jsi doma? Gratulace! A dobře pro tebe. Ozvu se ti později. Musím vzít Jakea do nemocnice.

Mé srdce začne bít jako o závod. Ještě jsem s Jakem ani nemluvil, a už o něj mám strach. Bojím se, protože vím, že pro ni je on středobodem jejího vesmíru.

Já: Je všechno v pořádku?

Ona: Nevíme. Jeho léčba nefunguje tak jak by měla.

Položím mobil a vytáhnu laptop, jak mi v hlavě blikne jedna vzpomínka. Před pár týdny jsem ve zprávách viděl něco o průkopnickém výzkumu cystické fibrózy. Trvá mi několik minut, než to najdu.

Profesor ve Velké Británii, obecně znám jako jeden z CF specialistů na světě, spustil sérii zkoušek nového léku, u kterého věří, že by měl pomoct snížit produkci hlenu v plicích u lidí, kteří trpí CF.

Utrhnu kus papíru a načmárám na něj jméno a telefon toho lékaře. Zajímalo by mě, jestli ho táta zná? Zvednu se z postele a jdu do obýváku, kde sedí rodiče.

"Tati," začnu. "Říkal jsem si, neznáš profesora Howese? Je předním odborníkem na cystickou fibrózu."

Táta vypadá zaskočeně a zároveň se zdá být potěšen mou otázkou. Nestává se zrovna často, že bych se ho ptal na práci.

"Osobně ho neznám, ale jeden z mých kolegů je jeho dobrý přítel. Chodili spolu na medicínu. Proč?" zeptá se zvědavě.

"Jedna moje kamarádka má syna s CF, který nereaguje na jeho současnou léčbu. Vzpomněl jsem si, že jsem slyšel o jeho studiu nových léků, a doufal jsem, že bys ho tam mohl dostat."

Otec se zasměje. "Rydere, nemůžeš jen tak někoho šoupnout k experimentu. Tyhle věci trvají roky příprav."

"Já vím, a právě proto jsem se ptal, jestli toho chlapa znáš." řeknu. Tady je důvod, proč za tátou nechodím pro rady. Vždycky se pak cítím jako idiot. "Zapomeň na to." zamumlám.

"Počkej," zavolá táta.

Zastavím a otočím se.

"Uvidím, co budu moct udělat, ale nevzdávej se naděje. Máš lékařskou složku toho dítěte?"

"Ne, ale můžu sehnat jméno jeho specialisty ve Státech."

"Ve Státech? Ježiši, Rydere. Jak si myslíš, že ho sem dostaneme, i kdybych ho dostal do programu?" Vrtí nevěřícně hlavou.

"O to se nestarej. Můžu pokrýt veškeré náklady," řeknu defenzivně. Vytáhnu z kapsy telefon a napíšu Scarlett.

Já: Jak se jmenuje Jakeův specialista?

Ona: Andrew Lilliard. Proč?

Předám informaci tátovi a jí neodpovím, protože nechci, aby měla plané naděje, když podle táty není žádná naděje.

***

"Proč jsi chtěl vědět jméno Jakeova specialisty?"

Je pondělí pozdě večer a já mluvím se Scarlett. A toto byla první věc, na kterou se zeptala.

"Jen jsem byl zvědavý. Můj otec je lékařský vědec. Jen jsem přemýšlel, jestli ho zná, to je vše."

"Je nejlepší ve Státech," řekne. "Nevěděla jsem, že tvůj otec je vědec."

"Je spousta věcí, které já nevím o tobě," ušklíbnu se.

"To je fér," uchechtne se. "Jsi rád doma?"

"Byl bych, kdybych byl skutečně doma. Moje matka žehlí mé spodní prádlo," postěžuji si. Není to ani čtyřiadvacet hodin a ona mi už pěkně hraje na nervy. Je to horší než v Paříži.

Scarlett se směje. "Myslím si, že je sladké, jak moc o tebe pečuje. Je to mateřský instinkt starat se o své děti, kdy jsou nemocné. Vím, že já bych pro Jakea udělala cokoli," dodá tiše.

"Jak mu je?" zeptám se.

"Je v pořádku," povzdechne si. "Pro teď. Léčba nefunguje moc dobře, ale oni se snaží dál. Doktor chce, abych se připravila na to, že za pár let bude potřebovat transplantaci plic." Zasměje se. "Jak se mám na to asi tak připravit?"

"Je mi to líto. Přál bych si, abych mohl něco udělat."

"Věř tomu nebo ne, ale povídání si s tebou pomáhá. Mám ráda naše chatování."

"Já taky." Uslyším, jak mě táta shání a zkrátím tak naši konverzaci. Moje srdce buší jako o závod, jak se belhám do kuchyně. Bože, doufám, že to jsou dobré zprávy.

"Jak rychle je sem můžeš dostat?"

Mé oči se rozšíří. Myslí to vážně? Samozřejmě, že ano, táta nikdy nevtipkuje.

"Tys to dokázal?" zalapám po dechu.

"Pokud tu budou do pondělka, tak je šance, že by mohl být zařazen do programu. Skutečné zkoušky nezačnou dřív než za pár týdnů, ale potřebuje být vyšetřen, aby se zjistilo, zda je kompatibilní. Bude zde muset zůstat celý příští týden."

"Díky, tati," poděkuji. Kurva, budu plakat. Nikdy jsem nebrečel. Dojdu k němu, obejmu ho a on mi rozpačitě vrátí objetí zpět.

Do prdele. Dělat věci pro ostatní lidi, je opravdu dobrý pocit.

***

Zařídil jsem všechno, co se týče letů a ubytování. Ale zaráží mě, že zřejmě nemají pasy, takže jsem jim taky sjednal schůzku. Štěstí, že lékařská pohotovost je může vydat ve stejný den.

"Vše připraveno?" zeptám se Joshe.

"Hotovo. Stačí jen říct kdy."

Zavěsím a jdu na Skype. Odpoví se svým typickým úsměvem.

"Ahoj," usměji se.

"Vypadáš hrozně šťastně," řekne a přimhouří oči.

"A proč ne? Je krásný večer. Slyšel jsem, že u vás taky."

"Děláš si srandu?" odfrkne si. "Prší celý den."

Napíšu Joshovi a pak uslyším její domovní zvonek. Vypadá překvapeně.

"Vezmi mě s sebou," řeknu jí.

"Co chystáš?" zasměje se. Ale i tak vezme laptop a jde s ním před dveře. "Co kdybych měla stolní počítač?" zachichotá se.

"Pak bys měla plné ruce práce."

Můj nový výhled je na přední dveře a sleduji ji, jak je otvírá. Usměji se, když tam vidím stát Joshe. Dá jí do rukou krabici a řekne, že je to od Rydera. Zavře dveře, vezme mě a krabici a přenese nás zpět do obýváku.

"Řekla jsem ti, abys mi už nekupoval žádné věci," zaúpí.

"Mlč a otevři to," zasměji se.

Při zvedání víka, ale stále brblá.

"Co to k čertu,…" Přes tvář jí nejprve přeběhne zmatek a pak nedůvěra. "Co to, sakra, je, Rydere? Co to, do háje, je? My se nemůžeme prostě jen tak zvednout a odjet na nějakou dovolenou. Mám práci a ty víš, že Jakeovi není dobře."

"Scarlett," řeknu. Čekám, než skončí s tou svou tirádou. "Poslouchej mě. Mému otci se podařilo dostat Jakea na setkání s nejlepším profesorem, který pracuje na novém léku proti cystické fibróze. Není na dně krabice brožura?"

Vytáhne brožuru ven a zalapá po dechu.

"Profesor Howes? Rydere, on je ten nejlepší z nejlepších." Podívá se na mě smutnýma očima. "Rydere, nemůžu si dovolit to vše zaplatit. Prostě nemůžu…" Zavrtí hlavou a rukama si otře slzy ze svých rudých a oteklých očí. Ruce se jí třesou, jak svírá letenku a zírá na mě.

"Udělej to pro sebe, Scarlett. Udělej to pro Jakea. Pro jednou v životě buď opravdu sobecká a vezmi si to: šanci na pomoc svému synovi. Nic mi nedlužíš, jasný? Nemusíme se ani potkat, pokud to ne-"

"Ty idiote," zachichotá se. "Samozřejmě, že se chci s tebou setkat!" Znovu zavrtí hlavou, jako kdyby se snažila to všechno pochopit. "V sobotu?" vypískne, když si přečte jeden z letáků. "Nemáme ani pasy.

"Zítra ve dvě hodiny odpoledne si je můžeš vyzvednout."

Zasměje se a prohrábne si rukou vlasy. Zamrká, její zelené oči se třpytí skrz její husté řasy. "Nevím, jak ti za to mám poděkovat," zašeptá.

"Tak to nedělej. Stačí, když přijedete."

"Dobře. Fajn, uděláme to."