W:VO - 5. kapitola

Překlad: Aileen
Kor.: Majuš

Hails hodila tašku na postel vedle mě, ujišťujíc se, že vím, jak moc je pobouřená čekáním na mě. "Co s tím vším vlastně budeš dělat? Nikdy předtím ses nevěnoval svým pitomým fanouškům."

Sáhnu do tašky a vytáhnu dopis. "Jo, no věci se mění. Kromě toho, co jiného mám dělat?" zaprotestuji.

Zachichotá se a jde pryč, nechávajícího mě o samotě. Vypnu televizi a začnu procházet svou poštu. Jsou to všechno ty stejné sračky: Rydere, miluji tě. Rydere, seš úžasný. Vezmi si mě, Rydere. Tohle byl první z důvodů, proč jsem přestal číst poštu od fanoušků. Přečetl jsem zatím dvanáct dopisů a mám tři nabídky k sňatku a dva páry kalhotek. Zvednu tašku, hodím ji na podlahu a otočím se na druhý bok.

Ucítím, jak mě něco škrábe do zad. Sáhnu pod sebe a vytáhnu zatoulaný dopis. Chystám se ho vyhodit, ale dětské písmo na přední straně mě zastaví. Otevřu ho a začnu číst.

Ryderovi:

Nechápu vás. Všechno zničíte. Měl jsem vás rád, protože jste dobrý tenista, ale vy jste prostě blbec. Možná to vypadá, že jsem starší než vy, ale je mi sedm. Možná se potřebujete zamyslet nad tím, co chcete. Tohle vždycky říká máma, když jsem nerozhodný a vy jste pořád takový.

Nemůžu dělat to samé, co mí přátelé, protože jsem nemocný. Nesnáším to. Vy toho máte hodně, ale promrháváte to. To mě štve. Nevíte, jaké máte štěstí, nebo je vám to jedno.

Váš X fanoušek Jake.

Potlačím smích i přesto, že tento dopis mi nepřijde směšný. Neexistuje nic jako nadávající dítě, co vás přiměje cítit se jako úplný kretén. A k tomu nemocné dítě.

Opravdu mě lidi vidí takhle? Vždycky jsem byl na sebe hrdý a nezajímal se o to, co si o mně ostatní myslí-a do jisté míry to v mém světě rozhodně potřebujete, jinak to nevydržíte-ale upřímně jsem si myslel, že jsem byl do jisté míry velmi oblíbený.

Proč to má na mě stále vliv? Vím, že to má hodně co dočinění s tím, že jsem zraněný a omámený léky proti bolesti, teda až na mé oči. Cítím se zranitelně. Nedělej to nejlepší, když to nejlepší, co umíš a znáš, je pěkně na hovno.

Zajímalo by mě, co se s ním děje. Co když umírá nebo něco podobného? Z myšlenky na umírající dítě, které mě nenávidí, je mi špatně.

To ale neznamená, že mi bude trvat dlouho vystopovat jeho číslo. Na zadní straně obálky mám zpáteční adresu, nacházející se v Chicagu a jeho příjmení, které naštěstí pro mě není obvyklé. Zadám kombinaci číslic do telefonu a čekám. Zvedne to žena. Zní mladě, takže předpokládám, že je to jeho sestra.

"Jo, ahoj. Sháním Jakea Calera," řeknu.

"Kdo je tam?" zní zvědavě, což by mě opravdu nemělo překvapit vzhledem k tomu, že jsem dospělý muž, který volá sedmiletému klukovi.

"Omlouvám se, tady Ryder Stevens. Jake mi poslal dopis a já bych s ním chtěl mluvit." Následuje ticho a mě by zajímalo, jestli mi zavěsila.

"Děláte si srandu, že jo?"

"Ne, jsem to opravdu já," odpovím. Úsměv se mi vplíží na obličej. Vidíte, tohle byl ten typ reakce, na kterou jsem býval zvyklý. Možná jsem přecitlivělý kvůli tomu, jak mě celý svět nenávidí.

"Ne, to není to, na co narážím. Nepochybovala jsem ani chvíli o tom, že jste to opravdu vy. Co mě šokuje, je fakt, že si myslíte, že vás nechám mluvit se sedmiletým dítětem."

Šokem mi spadne pusa dolů. Nejsem zvyklý na odmítnutí. Nebo něco podobného.

"Jak se jmenujete?" zeptám se.

"Proč bych vám měla říkat své jméno?" odfrkne si. "Na shledanou, pane Rydere."

Zírám na strop a snažím se zpracovat, co se právě stalo, zatímco mi obsazovací tón vrněl do ucha. Možná že mám momentálně příliš volného času, ale já ještě nejsem připraven toto nechat na pokoji. Mám rád výzvy a jsem rozhodnutý, že ten kluk se dozví dřív, než zemře, že jsem dobrý-teda, že jsem v pohodě.

Stisknu tlačítko opětovného vytáčení.

"Haló?"

"Často ostatní soudíte, aniž byste je znala? A skutečnost, že svého syna navádíte k tomu, aby dělal to samé, mě nutí se ptát na vaše rodičovské schopnosti."

"Cože? Kdo si, sakra, myslíte, že jste?"

Řekla to tak nahlas, až jsem sebou škubl, jak mi málem prorazila ušní bubínek. Usměji se, vděčný za to, že rybička se chytila na háček. Mám její pozornost. Teď už jen vymyslet, jak ji dostat na svou stranu.

"Jak se opovažujete zpochybňovat mou schopnost být matkou, když o mně nevíte ani jednu věc?"

"Necítíte se velmi dobře, že?" ušklíbnu se. "Jak bych mohl uškodit vašemu synovi pětiminutovým hovorem? Ten kluk mi napsal, myslel jsem, že by bylo hezké, kdybych mu odpověděl. Četla jste vůbec ten dopis, co mi napsal?"

"Jestli jsem to četla?" vysmívá se. "Samozřejmě, že ano. Já jsem pro něj poslala tu zatracenou věc."

"Opravdu?" Úsměv se mi šíří po tváři. "Toto je stále lepší a lepší."

"Co to znamená?" zeptá se defenzivně.

"To znamená, že jste nechala svého syna napsat dopis, který byl nejen urážlivý a zraňující, ale zcela nepřesný."

"Nepřesný?" Směje se. "Blbost. Všechno v tom pitomém dopise je pravda. Jste nezralý, sebeospravedlňující sukničkář, a já jsem hrdá na svého syna, že k tomuto závěru sám dospěl."

"Jakeova mámo, věříte všemu, co si přečtete v médiích? Měla byste se zaměřit sama na sebe; sladká a naivní žena jako vy, by se dala snadno využít."

"Naivní?" Opět se zasměje. "Uznám neinformovanost, když ji vidím, pane Stevensi. Nemůžu ani uvěřit v tenhle rozhovor, který vedeme," zamumlá. "Děkuji vám, že jste vzal na vědomí Jakeův dopis, dám mu vědět, že jste volal. Na shledanou."

Obsazovací tón mi už podruhé zní do ucha. Uchechtnu se, když pokládám telefon stranou.

To bylo to nejzábavnější za celý týden.

***

"Co děláš?"

Pokládám dopis vedle sebe, když Hails vchází do pokoje nesouc horkou čokoládu.

"Co chceš?" zamumlám.

Položí šálek a prudkým pohybem zaútočí na dopis, rychleji, než ji mohu zastavit.

"Vrať mi to. To tě nemusí zajímat."

Zachechtá se a ignoruje mě, jak pokračuje ve studiu té stránky. "Páni," řekne a hlasitě hvízdne. "Tenhle malý kluk je na tebe vázaný. Je to, jako kdyby tě znal. Mohla jsem to klidně napsat já. Bez pravopisných chyb samozřejmě." Vrací mi ho zpět, uculujíc se, když ho strkám pod polštář. "To je důvod, proč máš tak špatnou náladu?"

"Nemám špatnou náladu," zavrčím. "Jen se nudím a jsem frustrovaný." Otočím se k ní a vidím, jak se snaží nerozesmát. "Opravdu jsem tak velkej čurák?"

"Upřímně?" ušklíbne se. Zamračím se na ni a ona se rozesměje. "Samozřejmě, že ne Rydere." Posadí se na postel a vezme mě za ruku. "Jsi dobrý chlap. Jistě, polovinu času se chováš dětinsky, ale to nic neznamená. Je to součástí tvého kouzla."

"Páni, díky," zamumlám.

"Myslím to vážně. Někdy věci nepromýšlíš, ale neskrývá se v tom žádná zášť. Noviny jenom potřebují story a často jsi nejzajímavější věcí, o které se mluví." Přestane se smát. "Ten kluk se ti dostal pod kůži, co?"

"Snažil jsem se mu dovolat a pozdravit ho. Jeho matka mu ale nedovolila se mnou mluvit," postěžuji si.

Směje se a já se na ni opět zamračím. Nechápu, co na tom vidí tak zatraceně směšného.

"Cože? Promiň, ale tohle je směšné." Jak sedí, tak si povzdychne, jako by chtěla říct něco důležitého. "Poslouchej, právě teď máš až příliš volného času. Bylo by přirozené, kdyby se tvoje mysl zbláznila. Jen se snažím a rozptyluji tě. Vrátíš se na kurt dřív, než se naděješ."

"Díky, Hails. Chybělo mi to naše klábosení. Mám pocit, jako bych tolik ztratil cestováním po celý ten čas."

"To ano, ale taky si hodně získal." Pokrčí rameny. "Je to oběť, kterou podstupuješ, abys byl nejlepším, správně?"

"Správně. Tak proč si o tenise nikdy vážně neuvažovala? Myslím tím, že jsi dost dobrá. Tedy aspoň když jsme byli mladší."

Pokrčí rameny. "Neměla jsem pro něj vášeň. Jaký má smysl věnovat se něčemu, do čeho nedáš srdce?"

Hm. Přikývnu. Jaký to má smysl?