W:VO - 4. kapitola

Překlad: Aileen
Kor.: Majuš

Donutím se otevřít oči, když slyším vrzání dveří. Matt stojí přede mnou a kroutí hlavou. Vypadá naštvaně a já se mu ani nedivím. Kdybych byl jím, tak bych byl taky nasranej.

Pomalu přicházím k sobě, ale moje vzpomínky jsou rozmazané. Holky z klubu. Uklouznutí na balkoně. Vzpomínám si, že jsem volal Joshovi, ale nic potom, až na probuzení tady před pár hodinami.

Musel jsem omdlít.

"Já vím, já vím," zamumlám a snažím se ignorovat bolest pulzující v dolní části mých zad. Je to pořád tak zatraceně intenzivní. "Nemusíš to říkat."

"Myslím, že ano." Zasměje se a přitáhne si židli blíž k posteli. "Co sis sakra myslel? Ale počkej: Ty nepřemýšlíš. Jsi úplně šílenej."

"Nevěděl jsem, že to bylo zlomené," zavrčím. Natáhnu se po tlačítku s morfinem a stisknu ho. Vlna úlevy se rozlije mými žilami. Sakra.

"Kurva, Rydere. Jediné, co mohu říct, je, že je štěstí, že se to stalo teď, a ne na začátku sezony."

"Štěstí?" zavrčím. V žádném případě to není štěstí. Mohl bych vypadnout z finále French Open. Moji sponzoři mě zabijou. Na druhou stranu, celá tahle katastrofa pro ně byla pravděpodobně velkým odhalením.

"Ach, přestaň se chovat, jako by sis to sám nezavinil. Toto je pro veřejnou propagaci zkurvená noční můra," řekne a rukou si projede své stříbrné vlasy. "Víš, že ty ženy, co tam s tebou byly, s tím šly rovnou do novin? Musíš začít přemýšlet hlavou a ne penisem."

"Skončils?" zeptám se. Zamračím se na něj. "Podělal jsem to. Jsem si toho vědom. Tohle je u tebe běžné, nic se nemění, že?"

"Ne, ale mohlo by, příště se dvakrát zamysli, než opět uděláš něco hloupého. Kvůli kravině si uklouzl a zlomil sis kost na zadku, když si lezl ven ze zasrané vířivky, není pochyb, že uprostřed orgií. Noc před finále French Open. Jaks mohl být, kurva, tak hloupý?"

"Detaily znám," zaskřípu mezi zuby. Nemůže prostě odejít a nechat mě v klidu ležet?

"Jsi sakra terčem posměchu. Chci říct, kdo si kurva zlomí prdel? Doufám, že ten sex za to stál," pokračuje dál a dál.

Zavřu oči a přeji si, aby už odešel. Neřekne mi nic, co bych už nevěděl.

A jsem si jistý, že sex by byl fantastický, kdybychom se dostali tak daleko.

"Musím jít vyřešit tuhle sračku. Nemyslím si, že tu jsou velké naděje. Snaž se nedostat do dalšího průšvihu, jo?"

Protočím oči, když se zvedne. Odkopne židli posílajíc ji rovnou ke zdi, když se jako bouřka vyvalí ven z místnosti. Má pravdu. Vím to. Je to druh sraček, který zůstává ve společenské rubrice týdny. Je to materiál, který prospívá komikům.

Budu terčem vtipů týdny...doslova.

***

Zbytek dne jsem se nacházel mezi spánkem a bděním, až se bolest stává nesnesitelnou, že musím přenést svou váhu ze svých zad. Jak jen může taková malá kost zapříčinit, kurva, tolik bolesti?

Zdravotní sestry přichází a odchází zkontrolovat mé životní funkce a otáčejí mě na druhý bok. Přísahám, že každý se mi vysmívá. Jsem tak zatraceně v rozpacích, protože vím, že každý ví, co se mi stalo. Celý posraný svět to ví.

Jsou skoro čtyři odpoledne, když uslyším dveře. Vzhlédnu a uvidím Joshe. Ten se posadí na židli vedle mé postele.

"Čau, chlape."

"Ahoj, " zamumlám.

"Jak se cítíš?"

"Jak myslíš, že se cítím?" zabručím.

Nadzvedne obočí a já hned lituji, že jsem si na něm vylil vztek.

"Omlouvám se. Jsem bolavý a pokaždé, když myslím na to, co se stalo, chci se přikrčit. Ale až na tohle se cítím skvěle."

"Řekli ti doktoři, na jak dlouho si vyšachovaný ze hry?"

Pokrčím rameny. Je příliš deprimující na to myslet. "Tady mám zůstat týden, pak, až vypadnu odsud, tak několik dalších týdnů. Potom, kdo, sakra, ví?" zasténám. Josh si odfrkne a já na něj zvednu obočí. "Je tady něco, co bys mi chtěl říct?"

"Promiň, ale máš víc sexu, než kterýkoli jiný chlap, kterého znám. Nedokážu si tě představit upoutaného na lůžko na jeden bláznivý den, natož měsíc."

Kurva! To mě nenapadlo. Tohle je horší a horší.

"Mohli bychom mluvit prosím tě o něčem jiném?" požádám, zavírajíc oči.

"Jo, jasně." A sáhne do vaku u svých nohou. "Přinesl jsem ti nějaké kraviny. Tvůj notebook, nějaké časopisy, čokoládu... Dej mi vědět, pokud budeš potřebovat něco dalšího, jo?"

"Díky," řeknu. "Co mám dělat, chlape? Nemůžu ležet na zadku celý měsíc. Znáš mě, kámo. Nevydržím sedět ani během, pitomýho, filmu."

"Nemáš na výběr." Pokrčí rameny. "Dělej něco, co zabaví tvou mysl. Nauč se jazyk. Odpověz na některé z těch bláznivých mailů od fanoušků, pro jednou. Je jedno, co to bude, prostě relaxuj. Mohlo to být horší. Jestli se hodláš zabývat tím, jak zlé to je, můžeš skončit v depresi."

Příliš pozdě.

"Musím běžet. Mám schůzku s novým sponzorem, ale přijdu zítra a uvidíme se ještě předtím, než odletím, jo? Přijde tvoje rodina?"

Přikývnu. Jediná, ještě horší věc, než být přilepený na zadku několik týdnů, je vidět svou rodinu tady.

***

Během úterý jsem připraven spáchat sebevraždu, a to uběhly jen tři dny. Do háje, není žádný způsob, že vydržím jen ležet a nic nedělat příští tři-a-půl týdne. Jedinou světlou stránkou je, že dnes opouštím nemocnici. A taky se opravdu těším, až uvidím rodiče.

Nechápejte mě špatně, mám rád svou rodinu, ale svou nezávislost mám raději. Máma má ve zvyku se o mě starat, jako o malého, a táta ne vždy schvaloval můj talent. Je velký vědec, kterého jsem se snažil celý svůj život potěšit. Dokud jsem se nepřestal snažit, protože jsem věděl, že pro něj bych nikdy nebyl dost dobrý.

Zasténám při pomyšlení na všechny hovadiny, které mi Hails provede. Je o sedm let mladší a vím, že moje sestra plně využije každou příležitost na pekelné ztrapnění mojí osoby. Bude to pro ni jako předčasné Vánoce a já začínám litovat toho, jak vážně jsem vzal roli staršího bratra, když jsme vyrůstali.

Jo, mám na těch kravinách svůj vlastní podíl a ona je typ člověka, co nezapomíná. Neměl bych být překvapený, pokud bude mít v laptopu plno mých trapáren, díky kterým mi to bude moct vrátit.

Jako například, když jsem potřel ji i její přátele během spaní v obýváku medem: Když se ráno vzbudili, byli na nich mravenci. Nebo když jsem vyděsil jejího přítele tak moc, že se pomočil před bandou děcek, když jsem ji vyzvednul ze školy.

Jo, rozhodně má důvod k odvetě.

Oblečený ležím na posteli, připravený odejít, jakmile rodiče přijdou. Máma přiběhne a obejme mě, zatímco táta začne nosit moje tašky dolů do auta. Hailey mi dá rychlé obětí, pak se posadí a vytáhne si svůj mobil. Zasměji se a ona po mně střelí ošklivým pohledem.

"Myslíš si, že jen proto, že sis zlomil prdel, se musím vzdát společenského života?" ušklíbne se.

"Hailey," varuje ji mamka.

"Co?" protestuje. Ale vrátí mobil zpátky do kapsy. "Je to pravda, jaks to udělal?"

"Hailey," okřikne ji opět máma.

"Jen se snažím vést konverzaci. Bože." Vstane a naštvaná odejde z místnosti.

"Promiň, je to hormony poblázněná teenagerka," vysvětlí mamka.

Uchechtnu se. "Nijak se neliší od svého normálního já. Jak se máte? Omlouvám se, že jsem vás vytáhl až sem."

"Ale nech toho, Rydere. Jsme tvoje rodina. Samozřejmě, že jsme tady. Můžeš chodit?"

"Ne moc dobře. Mohu sedět v křesle tak dlouho, jak to vydrží můj bok."

Máma přiblíží kolečkové křeslo k posteli a já se na něj vmanévruji. Potlačím zasténání, jak bolest prostupuje mýma nohama jako elektrický proud.

"Dobře, pojďme," řeknu, skřípajíc zuby.

***

Čerstvý vzduch nikdy nebyl cítit tak dobře. Ale nebyl jsem připraven na ten obrovský počet reportérů, čekajících na mě před vchodem. Nalepím si úsměv na tvář, když se máma snaží protlačit davem.

"Rydere, je pravda, že jste si zlomil záda při sexu se čtyřmi ženami?"

"Rydere, opravdu jste mimo hru na příští rok?"

"Pane Stevensi, litujete svého chování z páteční noci?"

Ten hlas znám. Rozhlédnu se a spatřím Annu. Usmívá se na mě a já na ni zúžím oči. Moje čelist je napjatá, když se přinutím dívat přímo před sebe. Mamka nás dostane k autu, kde čeká táta, dostávajíc mě dovnitř. Ignoruji otázky, kterými mě bombardují, zabouchnu dveře, protože foťáky neustále cvakají.

Poslední věc, kterou vidím, když odjíždíme, je Annina tvář a její zatracený arogantní úšklebek.