TU - 30. kapitola

Překlad: Simča

"Co za podivná stvoření bratři jsou!"

-Jane Austen

NEAL

"Další," zasyčel jsem, házejíc zpět můj panák. Barman jen na mě pozvedl obočí, vrtíc jeho hlavou, ale přesto pokračoval v nalévání.

Co mi mohl říct? Jdi domů – škrtněte to – vrať se do svého hotelového pokoje? S tím jaký jsem mu dával dýška, by si měl raději svoje názory nechat pro sebe.

"No podívejme se, jestli to není Neal Callahan. Možná, že toto je můj šťastný večer. "

Do hajzlu. Povzdechl jsem si předtím, než jsem se otočil a podíval na Archera Whita, hlavního prezidentského reportéra pro zasraný časopis TIME, a. k. a. osinu v mém zadku.

"Co chceš, Archere?" Ušklíbl jsem se.

"Jednu Pepsi."

"Pepsi? Ty kundičko, "zasmál jsem se.

Vytáhl mobil, připravujíc ho na nahrávání. "Můžu to citovat?"

"Co máš kurva za problém? Nekandiduju na zasraný místo! Koho zajímá, co říkám? "

"Lidé ve Spojených státech ztrácející demokracii. Tvůj tchán, kandující na prezidenta, který nemá žádného skutečného soupeře. On v podstatě vyhrál a to bez zodpovězení na hlavní otázky: ženská práva, práva homosexuálů, globální oteplování, válka, hospodářské vztahy, vzdělání…"

"Chápu! Teď se jdi zeptat senátora Colemena, protože já pořád nechápu, proč mě otravuješ."

"Jsi jeho zeď, několik měsíců jsi byl na jeho kampaňovém turné. Koupil jsi své manželce zbrusu nový diamantový náhrdelník stejný den, kdy jsi šel nalévat bezdomovcům polévku. Jsi zasraný princ a celá tvoje rodina se živí chamtivostí. Pracoval jsi vůbec aspoň jeden den ve svém životě? Všechny tyto peníze, které vy lidi prostě vsáváte do svých tlustých žal- "

Popadl jsem ho za krk, vytahujíc ho na nohy. "Teď, když oba stojíme, řekni mi znovu v tváří tvář, co jsi zasraně říkal- "

"NEALE!" Mina, můj nejméně oblíbený politický stratég a náš držák, mě popadl za paži, snažíc se zuby nehty mě odtáhnout zpátky. "Neale, musíme jít. Žádné další nápoje. "

Nechal jsem ho jít, ale debil nedokázal zavřít jeho špinavou zasranou hubu!

"Jste závislý, pane Callahane?" Zeptal se a třel si krk, když držel jeho telefon nahoře.

Vytrhujíc mu ho z ruky, Mina nechala na stole účet. "Novináři bývali respektováni. Oni neobtěžovali občany, čekajíc, na nejlepší příležitost, kdy na ně vyhrabat špínu. Můžete mě citovat. Dobrou noc, pane White. "

Připadal jsem si jako dítě, jak mě tahala z baru. Její drobná olivově tónovaná ruka se nepustila mojí košile, dokud jsme překročili slonovinovou podlahu do toho zatraceného výtahu. Samozřejmě, moje luxusní apartmá bylo na 67. patře.

"Přišel jsi zasraně o rozum?" Zasyčela na mě, tmavé oči jí hořely hněvem. "Mohl jsi ho zabít. "

"Ne, měl jsem ho zabít. Neměl žádné právo mluvit se mnou takhle. Jsem zasraný Callahan! "

"No a co?"

"No a co? Být Callahanem…"

"Být Callahanem neznamená tady nic! Je to o tom, že jsi Colemen, že jsi prezidentem. Chápu, že jste zvyklí lámat lidem prsty, kteří se na vás divně podívají. Ale jak jsem řekla, když jsi poprvé vstoupil na tuhle stezku, budeš muset přijmout sračky, které na tebe házejí a budeš to muset brát pokorně. Velký

obrázek, pamatuješ? Jsme v cílové rovince. Prostě dělej všechno, co jsi dělal až do dnešní noci."

"Jo, myslíš tím, abych zůstal být děvkou. Děkuji za připomenutí, Mino. Půjdu si teď vyžehlit svůj oblek plný penězi." Vstoupil jsem na svém patře.

"To je všechno, o co žádám." Zavrtěla hlavou, když se dveře zavřely, a vše, co jsem mohl udělat, bylo ji poslat do hajzlu.

Chtěl jsem poslat ten zatracený svět do hajzlu. Přešel jsem přes obývací pokoj, který byl v pastelových barvách a plných obrazů květin k mini baru.

"Nemyslíš, že jsi měl dost?" Zašeptala Olivia, vystupujíc z obývacího pokoje v jejím červeném hedvábném županu.

"Já nemám myslet, pamatuješ? Já jsem jen legrační, podporující manžel s tučnou peněženkou," řekl jsem jí, otevírajíc šampaňské, které bylo nedávno doručeno.

"Proč je to pro tebe tak těžké? Já to nechápu. Celé týdny jsi byl napjatý jako by tě kopl pes! "

Samozřejmě, že jí to nedošlo; nikdy jí to nedošlo! "Protože já jsem nakopnutý pes! Moje rodina mě vyhostila k této zatracené pozici, protože jsem neznal svoje místo. "

"Vyhnanství? Jsi v zasraným hlavním apartmá v pětihvězdičkovém hotelu! Pro jednou, jsi na vlastní pěst a nemůžeš to ani zvládnout! Jsi dospělý muž, Neale. Chovej se tak."

"Drž kurva hubu! Pro lásku Boží, Olivie, drž hubu! Je to moje chyba, že jsem si myslel, že bys to pochopila, ale ty nemůžeš. Rodina je všechno! Nemáš žádné bratry, žádné sestry a tví rodiče se navzájem nenávidí. Samozřejmě, že nemáš tušení. Nikdy jsi nikomu nedůvěřovala, jsi závislá pouze na sobě a to je důvod, proč umíráš uvnitř. Umíráš pro slávu a lásku od lidí, kteří tě mají ve skutečně u prdele a neznají tě. Ale tobě se to tak zamlouvá."

"Jsi opilý, jdu do postele dřív, než náš vztah poškodíš ještě víc."

"To děláš." Bylo vše, co jsem mohl říct předtím, než jsem spadl na pohovku. Válejíc se, jsem se snažil najít pohodlí, ale samozřejmě, velký pětihvězdičkový hotel neměl gauč, který by se hodil pro zasraně všechny velikosti. Přistihl jsem se, jak jsem zíral na lustr, přemýšlejíc, zda bych měl jít za ní. Nemusel jsem dlouho čekat, než polštář přistál na mé tváři.

"Jdi do prdele, že, jsi mě příliš rozzlobil, abych šla spát," vyštěkla, než mě uhodila do paže.

"Auu! Přestaň."

Ona nepřestala a já jí jsem popadl za ruce, odtahujíc jí z gauče, oba nás posílajíc k zemi.

"Olivie, Ježíši, ovládej se!" Zařval jsem, připínajíc její ruce na její hruď.

"Nech mě, ty zkurvysyne! Umírám pro slávu? A co ty? Umíráš pro svého malého bratra, aby tě miloval, tvůj otec tě respektoval, pro nějaký smysl tvého života. Víš ty co? Pokud by ses nevzdal svého titulu jako Ceann Na Conairte, měl bys to všechno a ještě mnohem víc. "

Chtěl jsem ji uškrtit, ale někdo musel kurva zaklepat na dveře. Naše oči se setkaly, než jsme oba vstali, upravujíc naše oblečení a spěchajíc ke dveřím. Chytila mě za ruku a přitáhla si mě k sobě, než otevřela dveře.

"Dobrý večer," řekla tak falešně, že jsem bojoval s nutkáním zakoulet očima.

Majordomus jí podal dopis a usmál se. "Od senátora, paní Callahanová, pane Callahane."

"Děkuji vám, a dobrou noc," řekla Olivie, než zavřela dveře a pak otevřela dopis.

"Tvůj otec ví, že jsme jen o patro pod ním, že jo?" A já jsem byl rozmazlený bohatý děcko?

"Zve nás všechny na snídani, než se vydáme zpátky do Chicaga. Zřejmě jsme skončili. Možná, že teď se můžeš naučit znovu usmívat," řekla, než hodila vzkaz do mé tváře.

Popadl jsem ho, abych se ujistil, že to nebyl sen. Chtěl jsem udělat malý šťastný tanec. Konečně jsem měl jet kurva domů.

DECLAN

Držel jsem ho hned vedle jejího obličeje, čekajíc, až se odtrhne od její kopie Pýcha&Předsudek. Byla tak ponořena ve slovech paní Austenové, že se ani nepodívala. Kvůli tomu jsem sechtěl smát. Místo toho, s jedním prstem jsem stáhl knihu dolů.

"Declane! Pan Darcy byl -" Ztuhla, když uviděla jointa před obličejem.

"Co jsi říkala?"

Usmála se, přičemž ho vzala z mé ruky. "Kazíš mě."

"Někdo musí." Zasmál jsem se, posadil se na postel a zapálil ji ho. Ruce se jí lehce zatřásly, jak ho držela. Dlouze si popotáhla, usmála se a pak rozkašlala.

"Zpomal, nebo vyhulíš celou mou skrýš."

"Ooooh boo-hoo. Mám legálně povoleno kouřit." Opřela se do polštářů za ní.

"Ne v Irsku."

"Ticho, kazíš mi to."

Vzal jsem ji knihu z klína a otočil jsem se na stránku, na které skončila. "Znovu ses rozplývala nad panem Darcym? "

"Žárlíš?"

"Prosím tě, Darcy se mi nemůže vyrovnat. Podívej se na tento úsměv, do těch očí." Pózoval jsem pro ni. Zírala na mě skrz zakouřenou mlh, než se rozesmála. "Zde je moje ego."

"Taky máš skvělé vlasy," zašeptala, položila jointa na stolek, aby mi zajela rukama do vlasů. "Jsem ráda, že sis je kvůli mně neostříhal."

Úsměv na mé tváři zmizel, když jsem se jí podíval do očí. Padajíc do polštářů, jsem se natáhl k jejímu modrému šátku, který nosila na hlavě.

"Víš, že bych to udělal, že jo? Oholil bych si i obočí."

I když se usmála, myslel jsem to vážně. Posledních pár týdnů bylo těžkých. Její nálada byla jako na houpačce, její bolesti, ztráta vlasů. Chtěl jsem udělat cokoliv, abych ji pomohl nést toto břemeno. Vše, co jsem mohl dělat, bylo být prostě tady… Modlil jsem se, aby to prozatím stačilo.

"Je mi líto, že jsem byla včera taková mrcha," zašeptala, proplétajíc se semnou.

Balíc své paže kolem ní, jsem se snažil na to nemyslet. "Nebyla jsi."

"Byla jsem. Nevím, co to do mě vjelo. Jen proto, že mám rakovinu, neznamená, že musím na tebe házet svoje jídlo. Bolelo mě jíst a chtěla jsem ti ublížit, nevím proč, ale je mi líto. Miluji tě."

Kousají se do svého spodního rtu, jsem párkrát zamrkal, potlačujíc to. "Je to v pořádku, zlato. Ta mrkev byla stejně rozvařená. Teď, můžeš mi vysvětlit, proč to zase čteš? "

"Je to klasika."

"Je víc takové klasiky."

"Poslouchej Callahane, Pýcha & předsudek je nadčasová romantická klasika, díky které se mi podlamují kolena. Tak žádná nenávist."

Našpulujíc, jsem zvedl knihu se svou volnou rukou. "A já si myslel, že jsem jediný, díky komu se ti podlamují kolena. "

"Ne, ty a Jane, ale z jiných důvodu." Miloval jsem ten pocit, když se smála proti mě. "A teď čti."

"Ano, madam." Listujíc na mou oblíbenou část v románu, jsem četl: "Existuje jen málo lidí, které opravdu miluji, a ještě méně z nich, o kterých smýšlím dobře. Čím víc vidím ze světa, tím více jsem z něj nespokojená; a každý den potvrzuje mé přesvědčení o nesouladu všech lidských charakterů, a malé závislosti, která může být umístěna na vzhledu zásluh nebo smyslu."

Než jsem stačil mrknout, byla nahoru a běžela ke koupelně. Naučil jsem se tvrdým způsobem, že nenáviděla, když jsem za ní šel do koupelny. Kvůli tomu jsme na sebe strašně křičeli, tak jsem se přinutil to prostě nechat být. Čekal jsem na posteli, nohy neklidně opřené o podlahu, které jen chtěly skočit dopředu, když mě potřebovala. Bylo to dlouhých deset minut. Ale pak se konečně doklopýtala ven.

"Potřebuješ pomoc?" Zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou a sáhla po konci postele. Objímala sloupek, zhluboka se nadechla, ale nepomohlo to. Její nohy se pod ní podlomily, ale než mohla spadnout, chytil jsem ji.

"Sakra," zašeptala.

"Tentokrát jsi došla daleko. Dětské kroky, pamatuješ? Právě jsi skončila chemoterapii, "zašeptal jsem,

objímajíc ji, jak jsem si sedl na postel.

"Jen chci, aby mi už bylo líp."

"Bude ti. Jen na to moc netlač." Věděl jsem, že nebude poslouchat, ale já jsem byl s ní. Pokaždé bych tam byl, četl jí, opakujíc klasiku, kterou potřebovala. A pokud by to znamenalo mít jí po mém boku jen o minutu déle, tak bych to dělal navždy.