TU - 31. kapitola

Překlad: Simča

"Nic není silnější, než čepel nože oddělující štěstí z melancholie."

-Virginia Woolf

MELODY

"Paní Callahanová, jste si jista, že nepotřebujete doktora?"Scooter - vím všechno - policajt, se mě zeptal, jak jsem se opírala o našeho Range Rovera.

Před chvílí byla celá opera evokována, ale nikdo z hostů neodešel. Jediná věc, tragičtější než opera, byly naše skutečné životy. Se psy tu ty prasata chodila s blikajícími světly, stříbrnými odznaky a žlutou páskou; všichni si fotili Antoniovo tělo, jak tam ležel, chladný a bez života. Neměl zemřít. Moji muži umírali, když jsem tak kurva řekla… alespoň kdyby svět pracoval tak jak měl.

"Paní Callahanová? "

"Jsme v pořádku, důstojníku," řekl Liam. "Myslím, že je čas, abych vzal svou ženu domů." Řekl a postavil se vedle mě.

"Pane Callahane, pokud máte něco, čím byste mohl pomoci k tomuto vyšetřování - "

"Jak už jsem říkal, odcházeli jsme z opery, kdy byl náš bodyguard zastřelen," zasyčel Liam, otevírajíc pro mě dveře od auta.

"To je to, čemu se snažíme porozumět. Není žádný důvod, aby někdo zabil vašeho bodyguarda. Ta kulka mohla být pro vás, paní Callahanová. Tento typ střely byl stejný, jako na prezidenta. " Scooter se postavil zpříma, než uchopil dveře od mého auta.

"Ve zprávách říkali, že to byla první dáma…" začala jsem, když mě přerušil.

"Byla, ale má komplice, o kterém nevíme. Pokud byste mohli prostě přijít na stanici, možná byste nám pomohli najít spojitost- "

"Jste policista, ne detektiv, pokud máte na nás nějaké další otázky, prosím, kontaktujte našeho právníka. Dobrou noc, důstojníku," uvedl Liam, pomáhajíc mi do auta, než zabouchl dveře. "Jeď."

Fedelovi nemuselo být řečeno dvakrát. Bylo zvláštní nechávat muže za sebou. Antonio byl se mnou po celá léta – celá léta s Fedelem. Antonio byl mentorem jak Fedelův tak i Adriany. Věděla jsem, že Monte ji musel zavolat. Nebyl to ten typ zpráv, který jsme měli oznámit po telefonu, ale věděli jsme, že Adriana bude chtít čas, než nám bude čelit.

Vedle mě, Liam byl tak nervózní, až byl ztuhlý, a vše, co jsem mohla dělat, bylo zírat do noční oblohy. Chicago bylo zvyklé na smrt. Já jsem byla zvyklá na smrt. Nezasáhl mě žal, ani jsem nebyla šokována; Jen jsem byla zasraně vzteklá. Cítila jsem se bezmocná, a to byl pocit, se kterým jsem nebyla obeznámena. Bylo to špatné. Musíme to rychle oplatit, nebo budeme mít anarchii. Důvod, proč naši muži nám věřili a byli nám loajální, bylo z prostého důvodu, a to z toho, že jsme byli nevětší a nejhorší zvířata. Díky Aviele jsme vypadali slabě. Muselo to skončit, jen jsem si nebyla jistá jak. Jak mohla být tak zasraně dobrá? Jak mohla zabít, dostat se do našeho domu, vědět, kam jsme jeli? Kdo toho věděl tolik?

Povzdechla jsem si, když jsme zastavili před domem. Když mi Fedel otevřel dveře, nečekala jsem na Liama nebo někoho jiného, aby mi pomohl. Vidět Evelyn a Sedrica spolu s Olivii a Nealem uprostřed haly se mi chtělo křičet. Nechtěla jsem se zabývat hned teď s tou sračkou.

"Díky Bohu, že jsi v pořádku." Povzdechla si Evelyn, namiřujíc si to přímo k mému břichu, když jsem si sundala kabát a podala jej služce.

"To záleží na tvoji definici v pořádku, matko," uvedl Liam, když se postavil vedle mě. "Smím se zeptat, co tady vy děláte?"

"My tady žijeme," odsekla Olivie.

"Olivie…"

"Liame, omlouvám se, je to síla zvyku. Můj otec skončil s kampaní a je zpět v Chicagu tak jsme…" Neal ji chytil za ruku a postoupil kupředu v naději, že ji umlčí. "Declan a Coraline budou zpátky zítra ráno. Myslel jsem, že byste chtěli rodinu pohromadě, než se vypořádáme s tou děvkou. Řekni mi co…"

Nemohla jsem je už poslouchat. Oni byli prostě tak zasraně hloupí, proč plýtvat svou energii na nich. Přešla jsem kolem nich, předstírajíc, že tam ani nebyli, když jsem šla po schodech nahoru. Nohy mě bolely, jako zadek děvky v BDSM klubu. Všechno, co jsem chtěla, byla má postel, ale bohužel jsem věděla, že jsem tam zatím nemohla. Obvykle jsem nechodila do Adriany pokoje. Bylo to trochu mimo dekorum, ale co kurva, já vytvořila zasraný pravidla. Když jsme vkročila do jejího pokoje, hned jsem věděla, že jí tam neuvidím. Její postel byla ustlána, všechny její knihy byli po pokoji seřazené a postavené jako památky a její závěsy byly zatáhnuté. Zhluboka se nadechujíc, jsem šla k její posteli a všechny její polštáře jsem hodila na zem, vytvářejíc pro mě provizorní lůžko, na které jsem si mohla lehnout. Připadala jsem si jako zatracený tučňák, ale byl to jediný způsob, jak jsem ji mohla vidět. Ve chvíli, kdy jsem byla na boku, viděla jsem ji, schoulenou pod postelí, kde si mohla vyplakat oči.

 To byla Adriana. Po tom všem, čím si ona prošla, jediné místo, kde se někdy opravdu cítila v bezpečí, bylo pod postelí. Byl to zvyk, kterého se nedokázala zbavit poté, co byla unesena.

"Požádal mě, abych si ho vzala," zašeptala, natahujíc ruku, abych mohla vidět prsten. Dokonce ve tmě, jsem mohla vidět, že to byl malý kámen a ve tvaru slzy. Byl úplně jako Adriana. "Řekla jsem mu, že o tom chci přemýšlet. Řekla jsem mu, že si chci s tebou promluvit. Ale pravda byla, myslím, že jsem měla strach. Řekl mi, abych si nechala u sebe prsten, který mi pomůže přemýšlet. Měla jsem prostě říct ano. "

"Všichni víme, že bys to řekla. A tak i on. "Usmála jsem se na ni. Stejně jako já, ona jen chtěla dělat potíže.

Obrátila oči v sloup a doufala, že zastaví slzy, ale nefungovalo to. "Nemůžu se pohnout. Kdybych se pohnula, život pokračuje dál a já nemůžu… Milovala jsem ho tak moc. "

"Pak se nehýbej," zašeptala jsem jí. Problém s tím, když někoho milujete tak moc, je v tom, že když ho ztratíte, tak to bolí ještě víc. Velká láska pouze vyrovnává velkou bolest… to je důvod, proč Liam by zemřel poté, co bych zemřela já.

LIAM

"Kolikátou máš?" Zeptal se Neal, vstupujíc do mé kanceláře.

Zíral jsem na sklo v ruce, než jsem do sebe hodil jeho obsah a pak jsem vytáhl další láhev z mé spodní zásuvky.

"Já nepočítám. Co chceš?"

Posadil se naproti mně, povzdechl si a vytáhl dva doutníky. "Chci ti pomoci. Chci být znovu tvým bratrem. Strávil jsem týdny na kampani, kde se mě ptali, jaké to je být Callahanem, jaké to je být námi, co si myslím o rodinách na potravinových lístcích hned poté, co jsem koupil Olivii další diamantový náhrdelník. Otec mi řekl, že to budu nenávidět; být bez rodiny a předstírat, že se starám a to mě tak zasraně sralo. Olivie si to užívala. Milovala to. Byly jsme jako loutky na scéně, tancujíc pro všechny ostatní; šli jsme, kde nám bylo řečeno, nacvičovali naše odpovědi, být před lidmi lepším, i když všechno, co jsem chtěl udělat, bylo jim zlomit krky. Část mě měla potíže se vyrovnat s tím, že jsi můj boss, ale raději bych tančil pod tvými strunami, než někoho jiného."

Chvíli jsem na Neala zíral, než jsem mu podal sklenici a vzal si doutník. "Máš zapalovač?"

"Tak dlouho, pokud to neřekneš mé ženě." Zasmál se, držíc plamen.

"Alespoň můžeš lhát. Mel může cítit kouř jako policejní pes. Po pravdě řečeno, ona mě zná natolik dobře, že já sám se pak nakonec přeřeknu." Oba jsme nasáli kouř.

"Oba jste prošli dlouhou cestou od doby, kdy jste se oba snažili zabít jeden druhého." Neměl ponětí, jak se mýlil a zároveň měl pravdu. Pořád se mě pokoušela zabít, akorát že teď jsme na konci skončili oba nazí. "Co budeme dělat s tou děvkou Avielou? "

"Je o krok dopředu. Vymyslíme hru, ona vymyslí lepší. Jakékoliv nápady? " Protože já jsem měl spoustu zasraných nápadů.

Opřel se na židli a poškrábal se nazátylku. "Žádný. Já to nechápu. Ten výstřel… byl zasraně dobrý. Takhle střílím já."

"Dostaň se k věci."

"Jde mi o to, že mohla snadno zabít Mel. Stejně jako ona mohla po té nehodě. Měla Mel na mušce, tak proč nestřelila? "

"Tohle chápu." Přál bych si, aby tomu tak nebylo. "Nezaměřuje se na fyzické mučení. Ona podávala Orlandovi jed několik let. Teď se ujišťuje, že její dcera žije ve strachu. Chci znát její konec hry. Je v tom něco víc. Co se stane, když Colemen vyhraje? Oba víme, že se to stane, že je to důvod, proč jsi doma brzo. Má devadesát jedna procent k vítězství. To je výš, než jsi kdy dostal v testu."

"Jdi do prdele."

Zasmál jsem se, dopíjejíc zbytek mého brandy.

"Tak? Co chcete, abychom udělali? "Zeptal se vážně.

Kouříc, jsem o tom chvíli přemýšlel, než jsem vytáhl telefon z kapsy.

"Aviela zavolala Mel těsně předtím, než vystřelila. Jsem si jistý, že ten telefon už neexistuje, ale přesto se na to podívej." Položil jsem ho před něj, než jsem si vzal doutník a vstal.

"Ano, šéfe."

Nevěřil jsem mu, a to i přesto jak moc jsem si přál mu věřit. Navíc jsem nevěřil jeho ženě. Byla tam

propast mezi námi, která začínala růst od našeho dětství. Nicméně pokud byl někdo na světě, kdo chtěl získat mou důvěru a dostal ji, byl by to on. Koneckonců, byla to krev.

"Nevypij všechnu mou brandy," řekl jsem, než jsem odešel. Neviděl jsem Mel přes hodinu a ruce mi začaly nervózně škubat. Každý zatracený zámek byl změněn dvakrát, přidali jsme nejméně dvacet různých kamer a nyní naši muži se střídali na stráži každou hodinu. Ale přesto jsem nebyl v klidu, když přišlo na ní.

"Mel," zavolal jsem, když jsem vstoupil do našeho pokoje. Naše postel byla ještě ustlaná. Myslel jsem si, že bude už spát.

"Tady," zakřičela z koupelny. Šel jsem po vůní vanilky a měkkého světla ze svíček, když jsem si všiml, že její šaty a boty byly na hromadě vedle dveří. Pohled na její namáčející se tělo v naši vaně, kde měla ňadra pokrytá pěnou, vlasy v chaotickém drdolu, prameny hladíc její krk a zavřené oči, mě dostával do kolen.

"Nečum. Nezvala bych tě sem, ale je pořád pro tebe teplá, "řekla tiše, aniž by se obtěžovala otevřít oči.

"Ano jistě. Ty i já víme, že jsi chtěla tu vanu pro sebe." Vyhrnujíc si rukávy, jsem si sedl na mramor hned vedle perleťové vany, a třel kruhy na jejím břiše. Hluboce se nadechla, její hruď se zvedla, než se uvolnila do mé ruky.

"Antonio požádal Adrianu o ruku," zašeptala. "Nejsem si jistá, jak to zvládne, a já nemám čas, abych jí pomohla… nevím jak. "

"Nemůžeme. Jediné, co můžeme udělat, je uříznout hlavu čarodějnice. "

Usmála se a oči se jí jen mírně otevřely. "Kdo dostane jakou část? Chci víc než libru jejího těla. Jednu za mě a jednu za mého otce. "

"Znovu jsi mu četla Kupce benátského, že?" Dítě přijde na svět a bude mluvit starou angličtinou.

"Pořád lepší, než když čteš Atlasovou vzpouru."

"Ten román je-"

"Vize o tom, jaký by mohl být svět, bla, bla, bla. Díky bohu, že to čteš, když spím."

"Zřejmě nemáš hluboký spánek…"

Než jsem mohl domluvit, vystříkla mi vodu do obličeje.

"Nemohu si pomoct." Zasmála se.

"Máš štěstí, že jsi těhotná."

"Oprava: ty máš štěstí, že jsem těhotná, protože bych ti snadno nakopala prdel. Znovu."

"Jednou jsi mě porazila."

"Jednou to stačí." Mávla rukou přes své břicho, jako by jen dokazovala pravdu.

Byl jsem tak unavený, že jsem se ani nehádal. Pokládajíc hlavu proti vaně, jsme oba seděli v klidu, snažíc se relaxovat. Ale moje žena nemyslela na klid. Vždy myslela na práci.

"Kolik nám Roy platí?"

S povzdechem jsem se nepohnul. "Vydělali jsme jen něco málo přes 312 milionů, většina peněz jde na volné moře, pamatuješ? Plánuješ ty peníze vzít a utéct? "

Zavrtěla hlavou a narovnala se. "Ne, jen přemýšlím, že bychom měli jít pryč, když se dítě narodí. "

"Máme několik týdnů."

"Vlastně si myslím, že moje voda právě praskla."

"Cože?" Zařval jsem a vyskočil. "Jsi si jistá? Jak si můžeš být kurva jistá? Jsi ve vodě! "

"Ach…" zasyčela, chytajíc se po stranách vany. "Jsem si kurva jistá, tak přestaň panikařit a pomoz mi z té zatracené věci! "

Hodil jsem několik ručníků na podlahu, chytil jsem ji za paži a pas a držet ji u sebe, když jsem jí vytáhl ven. Chtěl jsem ji zvednout, ale pochyboval jsem, že to dokážu. Pomalu jsem s ní šel zpět do našeho pokoje, a pomohl jí na postel.

"Adriana zabalila tašku."

"Mám to," prohlásil jsem, jak jsem vyběhl pro oblečení. "Ach sakra, zakopl jsem o tvoje zasraný lodičky!"

"Liame, potřebuju oblečení, moje měkké tepláky."

Rozhlédl jsem se kolem na hromady, hromady oblečení a neměl jsem tušení, kde sakra její debiloviny byly.

Popadl jsem černý pár a spěchal jsem zpět k ní. Rychle dýchala. Zírala na tepláky v mých rukou. "To nejsou ony."

"Opravdu na tom zále-"

"Tvůj syn se snaží vytlačit z mé vagíny! Chci svoje zasraný šedý tepláky! "Vykřikla, než se zhluboka nadechla a mnula si rukou břicho.

Ztuhnul jsem. Ona rodí. Do prdele, moje manželka zasraně rodí.

"Ach, prosím, prosím, nedělej to, Liame! Nebuď mužem, který omdlévá! Potřebuju svoje oblečení! "

Přikývl jsem a běžel zpátky do šatny, vyhýbajíc se jejích zasraných bot a vytáhl oblečení z věšáku, než jsem spěchal zpátky k ní. Poklekl jsem před ní a natáhl jsem kalhoty přes její nohy.

"Ach, to opravdu bolí, kurva," zasyčela, popadla mě za rameno, jak další kontrakce začala.

"Dýchej, zlato." Držíc ji po stranách břicha, jsme se na sebe dívali a dýchali, dokud to nepřestalo.

Povzdechla si a prokřupla krkem, než si oblékla bundu.

"Díky bohu za dětské knihy."

"Tati," řekl jsem do telefonu. "Poslouchej, Mel praskla voda…"

"Cože?" Vykřikl, než zařval pro mou matku. "Evelyn! Mel rodí…."

"Tati, poslouchej mě! Potřebuji bariéru kolem nás, jak pojedeme do nemocnice. Pojedeme hned teď." Myslím, že mě pochopil, ale nemohl jsem říct s tím vším povykem kolem.

"Samozřejmě, že přijdeš na svět, když jsem vyčerpaná," pošeptala svému břichu Mel. "Jako kdybych nebyla už nervózní."

Vzal jsem ji za ruce, políbil jsem ji dlaně. "Budeme v pořádku. Všichni z nás budeme v pořádku, přísahám. "

Přikývla, oči měla mírně zavřené; hodiny na stolku vedle nás se nám posmívaly, když zablikali 2:04.

"Nejsem připravena. Je to moc brzy, Liame. Nemůže přijít na svět, protože já nejsem kurva připravená. Může, až budu připravená, "zašeptala hlubokými nádechy.

Někdo, kdo mohl být jen má matka, zaklepal opakovaně na naše dveře.

"Liame? Mel? Jsi v pohodě? Můžeme dál? Jak dlouho od sebe jsou kontrakce? "Moje matka zaklepala, jako by byla zasraný SWAT.

"Pokud je nějaká žena na této planetě, které to zvládne, tak jsi to ty." Čekal jsem, dokud nepřikývne, než jsem zavolal na matku.

"Jsme v pohodě, pojďte dál."

"Ach, děkuji Ježíši!" Křičela, běžíc dovnitř s natáčkami stále ve vlasech, zatímco na sobě měla tepláky, o kterých jsem ani nevěděl, že vlastnila.

"ARGH!" Zaječela Mel skrz zuby. "Může mě někdo prosím dostat do zasraný nemocnice? V žádným zasraným případě to dítě neporodím tady."

MELODY

"Ať ty endorfiny stojí za to, až ze mě vyleze! "Zakřičela jsem přes další kontrakce předtím, než jsem spadla zpět do polštářů. "Už je to devět hodin. Já jen chci spát, sakra. "

"Pst, baby, já vím," zašeptal Liam, otírajíc pot z mé kůže.

A konečně, plácla jsem ho do ruky. "Tvý zasraný ruce byly to, co mě dostalo do tyhle sračky. Až to skončí, ustřihnu ti koule a koupím pitbuly jen abych je jimi nakrmila! "

"Paní Callahanová, potřebujeme, abyste byla v klidu - "řekla sestra.

"Už jste se někdy snažila být v klidu, zatím co se hlava snaží dostat přes vaši vagínu? Mám pěknou vagínu. Roztomilou, těsnou, skvělou vagínu! Zeptejte se ho, to je důvod, proč jsem takhle skončila. Snažím se uklidnit, ale opět, tam je hlava dostávajíc se skrz mou skvělou vagínu! Teď, lidi, nechte mě být, chci, abyste všichni vypadli! "

Snažila jsem se zuby nehty, ale ty prášky nefungovaly. To bylo to, co dostanete, když strávíte roky experimentováním s různými drogami. Moje tělo si mohlo dát k zasraný snídani anestezii. Nechtěli mi dát více pro bezpečnost dítěte, a co bych mohla říct, že? Srát na to, chci léky. Lékaři a sestry neodešli, ignorovali mě, jako bych byla jen další nadávající, budoucí matka mrcha.

"Liame, ať jdou ven. Potřebuju chvilku, prosím, "zakňučela jsem, pokrývajíc svou tvář pokrývkou.

"Dobře." Políbil mě na hlavu, než je všechny vyprovodil z pokoje. Náš obvyklý doktor tu nebyl, takže jsme zabředli s nějakou náhodnou ženou, která mě neustále sondovala, jako bychom byli na zatraceném rande. Nepodívala jsem se nahoru. Jen jsem chtěla, aby ta bolest přestala.

Odhrnul mi vlasy dozadu, než promluvil. "Vím, že je to hloupá otázka, ale jak se cítíš?"

"Vyděšeně. Unaveně. Frustrovaně, a tak zatraceně unaveně, "zašeptala jsem, nakloňujíc se do něj, když mě držel v náručí.

"Vedeš si skvěle, lásko. Je to téměř u konce. "

"Jak to víš?" Už jsem slyšela ty zatracený sestry říkat, že další kontrakce může být dlouhá a to už rodím přes osm hodin. "Mám sakra po krk tohoto těhotenství, Liame. Přísahám Bohu!"

Než mi mohl říct nějaké další uklidňující kecy, sevřela jsem mu ruku, jak další vlna bolesti spěchala skrze mne. Silně jsem sevřela zuby, až jsem si myslela, že se zlomí; Nemohla jsem ani slyšet samu sebe křičet.

"Paní Callahanová? Co cítíte? " Zakřičela doktorka, spěchajíc zpátky s novým párem rukavic v ruce.

Zírala jsem na ni chvíli, bojujíc proti nutkání vytrhnout jí hlavu. Co to sakra? Cítila jsem bolest! Co to bylo za zasranou otázku?

"Bolest. Chci tlačit, "bylo vše, co jsem se mohla přinutit říci.

Zkontrolovala moje roztažení jednou rukou, když použila druhou, aby mi zatlačila na břicho.

"Je mi líto, paní Callahanová. Nemůžete. "

Kurva.

"Jaké jsou její životní funkce?" Zeptala se, obracejíc se k sestře vedle mně.

"Její krevní tlak se zvedá s každou kontrakcí, ale nejde dolů."

"Co to má sakra znamenat?" Vyštěkl Liam, odtahujíc se ode mě poprvé, co jsme přišli do porodního pokoje.

Dívala se na čísla na monitoru, jak poslouchala na chvíli břicho, pak zavrtěla hlavou. "Budeme muset udělat císařský řez, pane a paní Callahanovi."

"Chcete ji rozříznout." Liam zavrtěl hlavou, když si stiskl kořen nosu. Podíval se na mě bezmocně, a viděla jsem starosti v jeho očích.

"Vaše dítě není umístěno správně a váš krevní tlak stoupá. Toto je nejbezpečnější způsob, jak pro vás tak i pro vaše dítě - "               

"Tak to udělejte," dožadovala jsem se, přičemž jsem uchopila Liamovu ruku. "Jestli je to nejbezpečnější způsob."

Přikyvujíc na ni, Liam políbil hřbet mé ruky, jak si sedl vedle mě. "Budeš v pořádku."

"Dobře, připravíme vás…"

Ignorovala jsem ji a zaměřila se na světla nade mnou. Lehce jsem se uvolnila na pocitu studeného ručníku, který Liam používal, aby osvěžil mou kůži. Všechno prostě muselo být tak zatraceně složité, zatraceně.

"Paní Callahanová, jsem anesteziolog, doktor Meroe. Dám vám něco, abyste nemohla nic cítit, ale budete stále dostatečně při vědomí, abyste pozdravila svůj balíček. "

Chtěla jsem promluvit, ale nemohla jsem. Byla jsem taky unavená, a vše, co jsem mohla udělat, bylo přikývnout a potlačit nervozitu, která se kupila v mém krku.

"Cítíš to?" Zašeptal Liam, dívajíc se na mé břicho, oči se mu leskly s… něčím… když mě pozoroval.

"Věř mi, kdybych to cítila, dozvěděl by ses to," řekla jsem a snažila se uklidnit.

"Dobře, pane a paní Callahanovi. Váš syn tu bude během několika sekund…"

"Sekund!" Hlava mi padla na stranu, ale nemohla jsem nic vidět. Sevřely se mi ruce a uvolnily jen nepatrně. Byl tam tlak, hodně tlaku a pak už nic.

"Jsme tady," doktorka zavrkala zpoza její masky, jak jemný pláč - mého syna pláč - zazněl po celé místnosti.

Stejně jako Liam, jsem se zhluboka nadechla a viděla ho si kousat rty, jak se snažil, aby se nahromaděná voda v jeho očích nerozlila. Tam byl, kvílející se balíček krve a tekutiny.

"Chtěl byste…"

"Ano," odpověděl Liam, přerušujíc ji a vzal si nůžky. Neuvědomila jsem si, že jsem plakala, dokud jsem si nemusela utřít obličej, jak jsem sledovala Liama přestřihnout pupeční šňůru.

Malé ručičky našeho syna mávaly všude kolem.

Držela jsem ruce pro něj natažené a v okamžiku, kdy v nich byl, jsem věděla, že jsem ho nikdy nechtěla pustit.

"Ahoj…" plakala jsem a políbila ho na hlavu, "jsem tvoje m… ma…"

"To je tvoje maminka." Liam dokončil za mě a políbil mě na rameno. Stál vedle mě, když hladil malé červené tvářičky našeho syna.

Přikyvujíc, jsem mu tiše zavrkala. "Jsem tvoje maminka, Ethane."

"Děkuji ti," zašeptal Liam, než mě znovu políbil. "Mockrát ti za to děkuji… za něj."