TG - 9. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Neilův dům v Londýně ležel v oblasti zvané Belgravia. V jejím okolí se pohybovala spousta vážně

vypadajících černých sedanů u vysokých nedotčených bíle štukovaných domů. A bylo to jen kousek

od Buckinghamského paláce.

Což po tom všem už ani nebylo divné.

Den po Štědrém dnu jsme opustili jeho dům v Somersetu a odjeli autem do Londýna. Byly to tři

hodiny jízdy strávené v celkem snesitelném pohodlí Maybachu a Neilově společnosti. Když jsme

přijeli, byl navzdory zásnubám své dcery, v povznesené náladě.

Tohle místo se aspoň trochu podobalo městskému domu - byť velmi, velmi noblesnímu městskému

domu - než Bradavicím. Jednalo se o bíle štukovaný domek (možná spíš zámek) v řadě bílých

štukovaných domů. Podél ulice neparkovalo příliš mnoho aut, ale ty, které tam byly zaparkovány,

definitivně potvrzovaly cenové úroveň sousedství. Jeden dlouhý černý zaparkovaný sedan měl

vepředu vlaječky, které jsem nebyla schopna identifikovat. "To je dům velvyslance nebo něco

podobného?" zeptala jsem se Neila, když jsme vystupovali.

"Hmm?" Podíval se na mě a zamračil. "Nemám ponětí. Pravděpodobně. Ani už v sousedství nikoho

neznám. Mnoho lidí zde nežije natrvalo."

Neil otevřel dveře do vstupní haly s nedotčenými bílými stěnami a mozaikovou podlahou v

chmurné zelené. Jednoduché schodiště ve tvaru písmene L stoupalo ladně ke stropu. Královsky

modrý koberec lemoval zlaté hrany schodů s mahagonovým zábradlím. Pod schody byl prostý

čtvercový krb a dva ušáky Qeen Ann v šedomodré barvě.

"Velmi mužské," řekla jsem uznale, když jsem opatrně vkročila do prostoru.

"Tak to Elizabeth zamýšlela. Kdybys chtěla, mohli bychom to změnit." Neilův hlas zněl rozpačitě.

Sundal si kabát a otevřel široké šatní dveře - nad všemi byly okrasné překlady ve tvaru spirál - a

vytáhl zářivé dřevěné ramínko. "V dekorování ti, jak se obávám, nebudu příliš nápomocný, jinak

než, že tě budu žádat o to držet se nějaké modré -"

"Ne, v žádném případě. Nebudu tvůj dům předělávat." Vyklouzla jsem ze svého kabátu a podala mu

ho. "Tady nemáš žádného majordoma?"

Sám pro sebe se usmál, když věšel kabát. "Tady ho nepotřebuji. Tenhle dům je mnohem menší.

Mám tu samozřejmě kuchaře, po třetí se tu objeví a kolem pěti lidí na domácí práce. Udržovat tohle

místo nedá tolik práce."

"O něco víc než tvůj byt v New Yorku," poznamenala jsem. "Víc než bych kdy potřebovala

pro svůjbyt…"

"Nikdy si nezvykneš na myšlenku, že ti někdo jiný vaří jídlo a uklízí za tebe, že?"

"To není pravda. Chodím do restaurací. Nosím si oblečení do čistírny." Snažila jsem se, aby to

neznělo moc sarkasticky. "I když je zábavné se s tebou hádat ohledně našich kulturních třídních

rozdílů díky našim odlišným příjmům, chtěla bych vidět ještě zbytek majetku vlastněného Neilem

Elwoodem. Ukaž mi to tu."

V přízemí byla malá koupelna, formální přijímací pokoj a jídelna. Byl zde také výtah, a i když je

Neil nenáviděl, dnes ho využil.

"Myslím si, že si na mě dovolená vybírá svou daň," řekl tiše, když jsme jeli do suterénu. "Nerad

bych odložil tu Paříž -"

"Když budeme Paříž muset odložit, tak ji odložíme." Dělo se toho tolik, že nějaká další překážka,

díky které se odloží náš výlet, mým citům neublíží. "Všechno, na co se nejvíc těším, je to, že spolu

budeme spát, a to můžeme stejně dobře udělat i tady. Ach můj bože, mohli bychom to udělat i tady

ve výtahu!"

"Já raději ne. Nepotřebuji zkombinovat jednu ze svých největších fobií se svojí oblíbenou činností."

Z výtahu jsme vystoupili do malé haly. Na jednom konci byly technické dveře, na druhé dveře ze

skla a pozlaceného chromu.

"Prádelna," ukázal Neil na jedny z nich. Pak prst přesunul k druhým a dodal: "a bazén."

"Ty máš bazén?" vyjekla jsem. "Uvnitř tvého domu?"

"Stejně jako tu máme vnitřní potrubí, což tě nadchne stejně?"

Lehce jsem ho praštila do ramene. "Omlouvám se, ale někteří z nás vyrůstali s nafukovacími bazény

na zadním dvorku."

"Tenhle nemá olympijské rozměry," řekl na svou obhajobu. "Ale je docela hezký."

Měl pravdu. Bazén měl mramorové obložení, elegantní terasovité stupně, byla tam sauna, lázně,

plně vybavená posilovna a nádherná oblast se salonky a ručníky, obklopena vysokými sloupy v

řeckém stylu. Byl tam i světlík z mléčného skla a já si uvědomila, že jsme pod úrovní země.

"Nevzala jsem si sebou plavky," řekla jsem a projelo mnou zklamání.

Podíval se na mě a pak kývl směrem k vodě. "Nepotřebuješ je. I když bych tě zoufale rád viděl v

bikinách."

Zahihňala jsem se.

To ho ponouklo k dalším nekalostem. "Mohl bych tě svléknout jen pomocí zubů."

"Je v tomhle domě nějaký pokoj, kde jsi neměl sex?" zeptala jsem se a zvedla obočí.

Odpověď jsem viděla v jeho úsměvu ještě dřív, než ji vyslovil nahlas: "Výtah. Ale to jsme již

probrali, že?"

"V tom případě si myslím, že si budeme muset vytvořit své vlastní vzpomínky," řekla jsem a hravě

jsem na něj vyplázla jazyk.

Druhému patru dominoval velký obývací pokoj opět v zelené a světle zlaté a Neilovo doupě - pokoj

se směšně velkou plazmovou televizí, nábytkem z tmavého dřeva a hnědé kůže, zbytečně

komplikovanou soupravou pro prostorový zvuk a osvětlení a slabým pachem kouře z doutníku. Byl

tam i stolní kulečník. V rozpacích mi vysvětlil, že se mu občas líbí užít si "Pánskou noc" a doufal,

že se kvůli tomu nebudu cítit uražena.

"Nechci, aby ses kvůli mně a tomu, že mě musíš zabavit, vzdal celého svého života. Taky někdy

potřebuji svůj vlastní prostor. Možná, že když budeš mít svou "Pánskou noc," užiji si dole nahá ve

vířivce a využiji všechno tamní vybavení." Při samotné myšlence na relaxaci v nádherné horké

vířící vodě se mi zkroutily prsty u nohou. Možná, že bych toho dokonce mohla využít i dnes večer, i

když ještě neuplynuly dva týdny mého zákazu.

Zatlačil mě ke zdi, chytil mě za ruce a přišpendlil mi je vedle hlavy. Smála jsem se a doufala, že

zatímco mě Neil tlačil ke zdi se svým kolenem mezi mými, neobjeví se tu žádný z členů personálu.

Držel mě tam uvízlou a sklonil ke mně hlavu a začal mi oždibovat krk.

"Jak bych mohl být schopen bavit se se svými přáteli, když jediné, na co bych dokázal myslet, jsi ty,

tady dole, nahá a mokrá?" zamumlal do mé kůže.

Odstrčila jsem ho od sebe a zalapala po dechu. "Dobře, vezmu si svoje froté pyžamo se žabičkami a

pak si budu číst knihu."

Kancelář mě v druhém patře a sousedila s knihovnou. I když v knihovně nebylo nic pozoruhodného

- ne poté, co jsem viděla tu v Langhurst Court - byla jsem překvapena jeho kanceláří. Čekala bych,

že bude uspořádaná, organizovaná a plně pod kontrolou. Vypadal však jako kancelář účetního den

před uzávěrkou, papíry přetékaly ze stolu na podlahu a stohy složek byly skoro tak vysoké jako já.

Vypadalo to tu, že mu nutně chybí nějaký pomocník.

"Do prdele, nechceš si sem pořídit sekretářku?" zalapala jsem po dechu a zírala kolem sebe po

světlé místnosti s máslově žlutými stěnami.

"Mám osobního asistenta, ale pracuje pro mě Canary Warf v kanceláři, sem ho neberu." Neil rychle

zavřel dveře a zabránil mi v dalším pohledu. "Tu barvu tam nesnáším. Elizabeth říkala, že by měla

být uklidňující, ale jediné, na co při pohledu na tu barvu dokážu myslet, je dort. Tu práci tam

odbývám co nejrychleji, jak je to možné, pak všechno hodím na zem a uteču."

V duchu se mi začínal rýsovat plán. Když by mu nevadilo, kdybych chtěla předělat dům, možná by

mi dovolil předělat jeho pracovnu. Nebo aspoň uklidit. Byla jsem paní svého času a předtím jsem

pracovala jako jeho asistentka. Možná by mě mohl platit od hodiny, než tu horu dokumentů úspěšně

zpracuji.

Ve třetím patře byly ložnice a široká terasa s dalším bazénem - tenhle byl malý, čtvercový, který

nebyl před zimou nijak chráněný - a jídelní kout s alkoholickým barem. I když jsme nešli po

schodech, cestou chodbou mi ukázal i schodiště - dlouhá ramena schodiště, která se závratně

křižovala. Nad stropem schodiště byl obrovský světlík. Přirozené světlo bylo v tomhle domě

problém. Což bylo úžasné pro moji sezónní afektivní poruchu.

Většinu čtvrtého patra tvořily ložnice a já byla příjemně překvapena zjištěním, že Neilova ložnice v

Londýně se hodně podobala té v New Yorku, pouze s tím rozdílem, že stěny byly světle modré a

koberec šedý. Bylo to tam pohodlné a útulné, nad krbem visela televize s plochou obrazovkou a

snadno jsem si dovedla představit zábavu, jakou by nám mohla ta obrovská postel poskytnout.

"Ach můj bože, budu se tu cítit jako doma!" zatleskala jsem rukama a otočila se kolem dokola.

"Podívej, dokonce je tu i mezi koupelnou a ložnicí perfektní šatna!"

S úsměvem mě vzal do náruče. "To se mi líbí. Budeš se tady cítit jako doma, protože ti to připomíná

můj byt v New Yorku, kde už se cítíš jako doma."

"Jako doma se cítím skoro všude, kde jsi ty." Když jsem si uvědomila pravdivost svého prohlášení,

srdce mi udělalo přemet. Skutečně, když jsem byla s ním, cítila jsem se jako doma, bez ohledu na

to, kde jsme byli. A já byla doma. Zamrkala jsem na něho. "Ach můj bože. Já… tady bydlím. To je

místo, kde bydlím."

"A já jsem tak rád." Sklonil hlavu, aby mě políbil a já se ho přidržela za košili a vytahovala se k

němu.

Neochotně se odtáhl. "Vydrž. Sice bych neměl žádné výčitky svědomí, kdybych tě svlékl a užili

jsme si v rámci tvých zdravotních omezení, ale je tu ještě jedna věc, kterou ti chci ukázat."

Znovu mě vedl další chodbou do zadní části domu, která byla mírně zkrácena, aby vznikl prostor

pro další terasu. Tahle nikam nepřesahovala nebo nebránila jiným pod ní, ale zároveň na ni sousedi

nemohli vidět.

"Nech mě hádat. V létě tady budeme mít sex na čerstvém vzduchu." Zasmála jsem se, když jsem

vystrčila hlavu ze dveří a nadechla jsem se svěžího prosincového londýnského vzduchu.

Když jsem o krok ustoupila, Neil mlčel. Žádný koketní bonmot. Žádné lascivní narážky. Tiše tam

stál, na tváři měl podivný výraz.

A já si uvědomila, na co myslí.

"Já… hrozně moc v to doufám," řekl a odkašlal si.

"Ach, zlato. Omlouvám se. Nepřemýšlela jsem." Došla jsem k němu, rukama ho objala a on mi to

objetí strnule vrátil.

"V pořádku. Jen jsem se na okamžik hroutil." Přinutil se usmát a vypadalo to jako ten nejfalešnější

úsměv v historii. "Takže… horká vana? Samozřejmě, oděv volitelný?"

Kdybych dokázala ignorovat ten smutný, podivný obrat jeho nálady, byla bych víc než šťastná.

Druhý den ráno jsme se zastavili v nemocnici Royal Marsdem, která byla jen asi deset minut od

Neilova domu. Neil měl být léčen v nemocničním křídle určené pro soukromě financované pacienty

a nacházela se tam i kancelář jeho onkologa.

Doktor Grant byl laskavý, seriózní muž kolem padesátky, s podlouhlým obličejem a hnědými vlasy.

Připadal mi jako kříženec mezi Samem Eaglem a Guyem Smileym. Napadalo mě asi tisíc vtipů

zJurského Parku, zatímco nám dával úvodní informace. I když byl velice sympatický, v americké

kinematografii by byl tím, na jehož účet by se dělali vtipy.

Seděli jsme před jeho stolem na černých židlích s vysokým opěradlem, zatímco studoval v počítači

Neilovi údaje. Lékař je chvíli mlčky četl, na jeho tváři nebylo nic znát, jen oči mu běhaly po

údajích. "Hmmm. Nejsem si jistý, zda jsem potěšený zpožděním v léčbě."

To bylo fakt skvělé, takhle tu schůzku začít.

Neil přikývl. "Probíral jsem to s onkologem u Presbyteriánů. Měl stejný názor jako vy."

"Pak byste ho možná měl poslechnout." Doktor Grant zvedl huňaté obočí. Myslím, že jsem ještě

nikdy dřív neslyšela, že by Neila někdo doopravdy káral. No, kromě jeho dcery a mě.

"No, s tím nic neuděláte. Můžete mě tu mít třetího ledna a ani o den dřív," odpověděl Neil s lehkým

humorem v hlase.

Doktor Grant zvedl obočí. "Váš stav není nic, co by se dalo zlehčovat, pane Elwoode. Rakovinové

buňky se staly rezistentní na Imatinig, na který jste dříve dobře reagoval a nevěřím, že budeme mít

dost času, abychom ho zkusili znovu. Poslední krevní testy, které jste podstoupil jednadvacátého v

New Yorku, naznačují, že se Váš zdravotní stav rychle zhoršuje. Ještě než dnes odejdete, budeme

muset udělat další krevní testy, ale momentálně vidím jako vaši nejlepší naději v chemoterapii a

následnou transplantaci kmenových buněk."

"Kmenové buňky?" To slovo mě zatahalo za uši. Tohle bylo doma ve Státech velmi kontroverzní

téma, které bylo předmětem politických bojů.

"Buňky z kostní dřeně - buď od kompatibilního příbuzného nebo přímo od pana Elwooda, pokud se

nám podaří dostat co nejblíže k remisi - poté co vysoké dávky chemoterapie odrovnají zbývající

buňky, mohou mu být transplantovány. Je to něco jako když provedete demolici budovy a pak ji

začnete znovu stavět.

"Není to nebezpečné?" Pohledem jsem přejela z Neilovi grimasy k lékaři.

"Oba postupy mají svá rizika. Pokud použijeme dárcovské buňky, může potencionálně dojít k

fatální reakci známé jako reakce štěpu proti hostiteli. Pokud budeme řešit autologní transplantaci a

váš stav se v průběhu chemoterapie zhorší, šance na žádoucí výsledek zůstanou mizivé." Odmlčel

se. "Chápu, že si nepřejete začít s léčbou před začátkem roku. Poskytne Vám to určitý čas pro to,

abyste zvážil své možnosti a případně měl možnost zkonzultovat svůj případ s mými kolegy, abyste

zjistil, co Vám doporučí.

Zbytek schůzky mě šel tak trochu kolem mě, kdy padaly různé lékařské pojmy. Uvnitř mě narůstala

hrůza. Doktor Grant nás varoval, že pacienti, kteří neměli dobrou reakci na chemoterapii a proběhl

u nich "výbuch krize", mají velice nízkou míru přežití. Netušila, jsem co byl ten "výbuch krize".

Ani jsem netušila, na jaké úrovni rakoviny byl Neil. Všechna ta čísla a pojmy mě mátly a všechno

mi to znělo jako ty nejhorší možné scénáře. Neil mě chytil za ruku a já ji stiskla. Nevěděla jsem,

jestli tím chtěl povzbudit mě nebo sebe.

Do prdele. Tohle bylo vážné. Všechno. Neil mohl umřít. Samozřejmě, že jsem to věděla už předtím,

ale to mi přišlo jako nějaká bizarní možnost. V mysli jsem sice věděla, že by Neil mohl zemřít, ale

bylo to takové abstraktní, někdo mohl zemřít, teoreticky. Ale tak, jak doktor Neil mluvil, bez příkras

a bez legrace, najednou se jevila možnost Neilovi smrti jako reálná. Nelíbilo se mi to, a přesto jsem

oceňovala, jak se vyjadřoval. Přišlo mi jednodušší čelit chladnému neosobnímu způsobu, jakým

mluvil o Neilových šancích.

Neil neměl příliš otázek. Z toho, jak se kontroloval, jsem měla pocit, že již prošel každou webovou

stránku i lékařský časopis, který sehnal. Ale nepomohlo mu to k tomu, aby se cítil lépe. Neil

nedokázal být šťastný, jedině snad, kdyby se našel nějaký magický vypínač, který by přepnul a

zrušil tím svou rakovinu, ale jen v případě, že by s ním mohl otočit on sám.

Ke konci schůzky, měl úplně sucho v puse a tak jen chraplavě řekl: "Určitě jste mi toho dal hodně

ke zvážení."

Doktor Grant na mě krátce pohlédl. "Potřebuji, abyste si udělali jasnou představu o tomto typu

léčby. Vysoké dávky chemoterapie s největší pravděpodobností způsobí sterilitu. Pokud vy dva

přemýšlíte o založení rodiny, doporučuji prozkoumat alternativní možnosti řešení.

Neil povytáhl obočí: "Alternativní možnosti?"

"Někteří pacienti se například rozhodnou uložit své sperma do banky," řekl doktor Grant. "Pokud by

to Vás dva zajímalo -"

"Nejsem si jistý, zda Vám na to můžeme odpovědět již dneska," řekl Neil a rozpačitě se na mě

podíval.

Ano, můžeme, pomyslela jsem si a dívala se mu přímo do očí, takže mohl poznat, co si myslím.

Odkašlal si. "Děkuji Vám, doktore. Moje dcera Emma s Vámi zůstane v kontaktu ohledně zařízení

domu, pokud stále souhlasíte, že se většina mé léčby odehraje tam?"

"Byl bych rád, abychom mohli toho co nejvíc udělat u Vás doma. Vypadá to, že pacienti reagují

lépe na léčbu doma, než když jsou v nemocnici, ale hospitalizaci se zcela vyhnout nemůžeme."

"Chápu." Neil vypadal mnohem nervózněji, než když jsme sem na tu schůzku přijeli. Doktor Grant

vstal, aby nám ukázal, kam má jít Neil na krevní testy. Výsledky nám pak doktor zavolá.

Cestou ven jsme nemluvily: Neil byl extra napjatý a střídavě naprázdno polykal a odkašlával si.

Teprve, když jsme došli do auta, uvědomila jsem si, co se děje.

"Neile, ty… brečíš?" zeptala jsem se ho, když jsme se odrazili od chodníku.

Položil si loket na dvířka aut, ruku sbalil do pěsti a dal si ji před ústa. Klouby měl úplně bílé. "Ne."

Dobře, naprosto jistě brečí. "To je v pořádku, pokud ano. Právě jsi dostal zprávy, které stojí za prd."

"Není to nic nového. Vždycky jsem věděl, že se to nakonec stane. Že moje tělo přestane reagovat na

léky, nebo…" zavrtěl hlavou. Na tváři se mu objevily slzavé cestičky, ale v hlase mu nebyly emoce

slyšet. Klidně by mohl mluvit o objednávce večeře. "Netěším se na to."

"Nikdo se netěší na chemoterapii." Natáhla jsem ruku a položila mu ji na koleno. Nedotkl se jí.

Dlouhou chvíli mlčel. Když pak promluvil, hlas mu zakolísal. "Právě teď před sebou vidím jen

velmi dlouhý tunel plný obrovské bolesti a na jeho konci není žádné světlo."

"Ne," řekla sem pevně. "Ne, nemůžeš takhle přemýšlet, že -"

"Zatraceně že můžu!" vykřikl a já překvapeně nadskočila. Podíval se na mě, v očích měl slzy.

Věděla jsem, že se sám za sebe stydí, že se mu nelíbí, že ztrácí sebekontrolu. Zhluboka se nadechl a

nějak uklidnil. "Zabýval jsem se touhle možností už mnohem dřív, než jen dneska. Nemám moc

trpělivosti a mám pocit, že už nemám ani čas."

"Tak to není. Hele, tohle je fakt nebezpečné. Ale říkal jsi mi, že tvoje bohatství ti dává výhody, které

ostatní lidé nemají." Nevypadal, že je mu to příjemné, ale nemohla jsem se přestat snažit ho z toho

dostat. "Ty můžeš mít strach. A můžeš kvůli tomu brečet. Ale musíš si pamatovat, že když mluví o

výzkumech rakoviny a číslech a procentech, mluví se lidech v reálném světě."

"A já nežiju v reálném světě?" podrážděně se zeptal.

"Možná jsem použila špatná slova."

Přikývl. "Tím jsem si jistý. Moje bohatství mě před smrtí nezachrání, Sophie. Na tomhle světě mám

jen jednu příležitost a je kurva neuvěřitelně skutečná. Jestli s tím máš problém, pak navrhuji,

abychom to uspořádání, které spolu máme, změnili."

Dobře. To jsem si fakt zasloužila.

Když jsme se vrátili do domu, zamířil přímo do svého doupěte a zavřel za sebou dveře. Vzhledem k

tomu, že se mnou už pak v autě nemluvil, byla jsem si dost jistá, že prostě chce být sám.

Šla jsem do obývacího pokoje do druhého patra, zapnula televizi a procházela kanály, aniž by mě

cokoli zaujalo. Nakonec jsem si lehla na gauč, podřimovala a občas přepnula nějaký kanál.

Kdybych byli v New Yorku, mohla jsem někam jít. Třeba jen na kafe a při tom vychladnout. Ale

tady, kde jsem to neznala a nevěděla, kde přesně jsem, jsem zatím ani neměla místní měnu.

Přišlo mi, že jsem tu osamělá a v pasti a to, co jsem řekla, bylo na hovno. Po dvou hodinách jsem se

rozhodla, že bych si aspoň měla zkusit s Neilem promluvit.

V půli cesty jsem uslyšela hudbu. The Smiths. No, aspoň, že to nebylo nic depresivního.

Zaklepala jsem na dveře a hlasitě, abych překřičela hudbu, jsem se ozvala: To jsem já."

"Pojď dál," zavolal, ale neznělo to moc nadšeně.

Narovnala jsem ramena a otevřela dveře. "Takže… myslím si, že teď přišla ta část, kdy bych se

měla omluvit za to, jaký jsem kretén."

Neil byl složený na kožené pohovce, v ruce držel skleničku a na podlaze u jeho nohou byla napůl

prázdná láhev s něčím jantarovým. "Kretén by nebylo právě to slovo, které bych použil, ale jestli ti

vyhovuje, nebudu se hádat."

"Páni, díky." Netušila jsem, jestli ve svém stavu může nebo nemůže pít, ale teď jsem to nechala být.

Zůstala jsem stát mezi dveřmi. "A je mi líto, že jsem byla takový kretén ohledně tvých peněz.

Musím si prostě zapamatovat, že máme odlišné zkušenosti ohledně toho. A že procházíš něčím,

čemu nerozumím. Nedokážu to pochopit. Vím, že vždycky, když řeknu něco ohledně tvojí rakoviny,

mám k tomu odmítavý postoj. Není to kvůli tomu, že bych se o tebe nestarala. Jen prostě nechci

čelit pravdě."

"Že můžu zemřít?" Zeptal se a propaloval mě pohledem.

"Ano." Bylo to přímočaré, ale bylo to tam. "Jen prostě aplikuji patentovanou techniku Sophie Scaife

vyhýbání se, kterou používám v okamžicích, kdy se děje něco nepříjemného s nadějí, že když to

budu ignorovat, prostě to samo zmizí."

"Vzpomínám si, že jsi před pár týdny přesně tuhle techniku použila." V tónu jeho hlasu byl slyšet

náznak vynadání a já jsem věděla, že jsem si to zasloužila.

"Naučím se to. Nakonec. Slibuji."

Na pohovce poplácal na místo vedle sebe. Byl to jeden z těch kousků nábytků, které vypadají, že

jsou až příliš moderní na to, aby mohly být pohodlné, ale vlastně byl docela pěkný. Široké,

čtvercové polštáře byly překvapivě pomačkané, díky čemuž pro mě bylo dost těžké si sednout a

nezřítit se na něj. Pro jistotu jsem si nechala nohy na podlaze, abych udržela stabilitu.

"Vím, že na můj životní styl nejsi zvyklá," začal, jeho hluboký hlas byl tichý. " A vím, že to mohlo

znít, jako bych měl přístup k nějaké magické léčbě, o které se zbytku smrtelníků může jen zdát."

Byla jsem ráda, že mu ohledně toho zbylo aspoň trochu smyslu pro humor.

"Ale já se bojím, Sophie. Peníze nezaručují nesmrtelnost. Můj otec toho byl důkazem. Zemřel v

padesáti. A mě za tři měsíce bude čtyřicet devět. A poslední čtyři roky jsem žil s tikající bombou v

těle."

"Kvůli tomu se vše mezi námi dalo pohybu tak rychle?" Nemohla jsem si pomoci, a musela jsem

přemýšlet o jeho přístupu v New Yorku, o tom, co se stalo s Elizabeth a jeho potřebou ovládat svůj

život.

"Ne," okamžitě řekl a pak pokračoval: "V pořádku, mohlo to tak být. Ale i tak nemám pocit, že

bych s tebou udělal chybu. Udělal jsem ji s Elizabeth. Oženil jsem s ní, dokonce, i když jsem měl

nereálné představy o lásce k ženě, kterou jsem už nikdy neměl vidět."

"Ale znovu jsi mě potkal." Sáhla jsem po jeho ruce a on mi ji vděčně stiskl.

"Ano. A teď jsme spolu. A mám pocit, jako by čas zrychlil, i když na to nejsem připraven." Zavrtěl

hlavou. "Je to ode mě sobecké, ale chtěl bych, abys cítila to samé. Chtěl bych vědět, že ti vadí, že je

náš společný čas možná zkrácen."

V hrudi jsem ucítila bolestivé vzlyky. Otevřela jsem ústa, ale nebyla jsem schopna říct ani slovo.

Ostře jsem se nadechla a polkla. "Neile… Hrozně moc se děsím toho, že tě ztratím. Přestěhovala

jsem se s tebou do cizí země. Opustila svůj starý život, pověsila svou kariéru na hřebík… Nevím, co

dalšího bych měla udělat, abych ti dokázala, že jsi pro mě důležitý."

Zvedl pohled od našich propletených prstů a podíval se mi přímo do očí. "Mluv se mnou. To je to,

co potřebuji. Když ti říkám, že mám strach, neříkej mi, abych ho neměl. Řekni mi, že ho máš taky.

To je to ujištění, co potřebuji."

Pevně jsem ho objala.

"Neznamená to, že nemám strach. Mám. Myslela jsem si, že ti dělám laskavost tím, že to

bagatelizuji." Zaklonila jsem se trochu a on mi rukou odhrnul vlasy z čela. "Nikdy jsem ti tím

nechtěla ublížit nebo v tobě vyvolat dojem, že mi na tobě nezáleží. Ale pořád to musím být schopna

trochu popírat. Neměla jsem na to čtyři roky jako ty, abych to všechno v sobě mohla zpracovat."

"Já vím." Znovu si mě přitáhl do náruče a pevně stiskl. "Jakmile se tady usadíme, věci se zlepší a

budeme si moci vytvořit nějakou normální rutinu."

Přes košili jsem ho pohladila. "Chceš vynechat tu Paříž. Doktor Grant nevypadal, že by byl nadšený

odložením léčby. Moje city to nezraní, když necháme Paříž na jindy."

"Ne." Mírně se odtáhl, v tváři měl nechápavý výraz. "Sophie, ne. Paříž pro mě znamená hodně moc,

stejně jako pro tebe. Chci pro tebe udělat něco skutečně romantického, takže budeš mít šťastné

vzpomínky pro případ, že…"

"Pro případ, že umřeš?" Je to tady. Přiznala jsem si to. "Nevíš s jistotou, jestli umřeš nebo že mezi

pak a teď nezažijeme žádné okamžiky štěstí, když se to stane."

Vypadal, že neví, co na to říct, pravděpodobně i kvůli tomu, že jsem měla pravdu. Na okamžik

ztuhl, pak mi zvedl ruku ke svým rtům a zamumlal: "Chci s tebou jet do Paříže, protože na tohle

všechno chci zapomenout. Možná chci podobně jako ty si užít komfortu popření. Prostě na pár dní

chci být Neilem, který se setkal se Sophií v tom apartmánu W na upocený zakázaný sex šéfa se

sekretářkou."

"Promiň, "asistentkou"", připomněla jsem mu.

Znovu mě zatlačil do polštáře a svými zuby vyhledal můj ušní lalůček. Chvíli mi ho oždiboval, pak

ho pustil a zašeptal: "Ani nemáš ponětí, co pro mám pro tebe v plánu."

Trochu jsem se narovnala a snažila dýchat: "Skutečně sis to vzal do hlavy?"

"Pojedeme." Políbil mě na špičku nosu. "Jestli mám čelit možnosti smrti, myslím, že si zasloužím

naposledy si užít."

Zasténala jsem a dala oči v sloup. "Dobře. Vím, že bych se s tebou neměla hádat, když mluvíš o

umírání. A ano, mohl bys umřít, Neile. Ale mě klidně může srazit autobus a zítra můžu umřít. Buď

spolu budeme žít tak, jako by byl každý den náš poslední nebo se budeme muset spokojit s tím, že

prostě někdy to stojí za prd."

"Což mi připomíná," řekl a vytáhl mě nahoru. "Když přecházíš ulici, nezapomeň se nejdřív podívat

doprava."

"Myslím to vážně." V tomhle bodě jsem chtěla být neoblomná. "Odmítám poslouchat slova jako

"poslední" a "konečný" a podobně. Ne, dokud skutečně nebudeš umírat. A žádné Morrissey. Kvůli

tomu jsi v depresi."

"Není to pravda?" řekl Neil s očima v sloup. "Nikdy bys neměla obědvat s tím člověkem."