TG - 6. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Probudil nás hlas řidiče v interkomu. Neil mnou jemně zatřásl a já zvedla hlavu, kterou jsem měla

na jeho rameni a z očí jsem si odhrnula vlasy.

"Jsme tady," řekl Neil a stiskl mi ruku.

Posadila jsem se. Neilův plán vyspat se v letadle a tím se dokonale přizpůsobit časovému posunu

výrazně snížil mojí pásmovou nemoc, ale i když jsme letěli soukromým letadlem, cestování si

vybralo svoji daň. Cítila jsem se, jako bych měla v puse plno chmýří a v krku jsem měla díky

recirkulovanému kyslíku sucho. Cestou z Bristolu jsem v autě usnula a bolelo mě za krkem.

Neil stiskl tlačítko interkomu. "Můžete dát dolů přepážku, Davide?"

Zažívala jsem ten nejprapodivnější pocit nevěry, když jsem jela v autě s jiným řidičem. Přišlo mi to,

jako bych Tonyho podváděla. A když už jsme u toho, i tenhle model auta byl mnohem fajnovější

než Maybach, který si Neil držel v New Yorku.

Přepážka sjela dolů a já zamrkala, jak se změnilo osvětlení v zadní části auta. Připadalo mi, jako

bych měla oči plné písku. Nechápu, jak můžu být tak unavená, když mám za sebou osm hodin

spánku? Moje vnitřní hodiny se skutečně naprosto zbláznily.

Na všem z toho přestalo záležet tváří v tvář skutečnosti, že jsme projížděli po široké cestě vysypané

bílým štěrkem, lemované sošnými stromy k něčemu, co vypadalo jako, kurva, hrad.

"Svatá -" konečky prstů jsem si přiložila na čelo. "Neile, rozhodně budeš příště muset být trochu

konkrétnější, když přede mnou budeš používat slova jako "dům"."

"Cože?" Znělo to trochu pohoršeně. "Tohle je můj dům. Říkal jsem ti, že je velký."

Velký nebylo to slovo, které by ho dokázalo popsat. Rozlehlé. Obří. To by tomu bylo o něco

přesnější. Když na to dostanu měsíc, možná bych ho byla schopná dobře popsat.

Dům představoval podivnou směsici něčeho, co mi přišlo jako gotické prvky a styl francouzských

zámečků s vysokou špičatou střechou a řadou střešních oken ve třetím patře. Všechno to bylo

symetrické, na konci každého křídla byly dvě vysoké čtverhranné věže a jedna kulatá uprostřed

budovy. Díky lehce zažloutlému zbarvení vyšisovaného kamene a šedých střech to místo vypadalo

jako nějaká neskutečná fantastická kombinace Bradavic a sídla Franka N. Rutera.

Na tohle místo bych byla schopna vymyslet aspoň patnáct vtipů na téma Downton Abbey.

Než jsem vystoupila z auta, znovu jsem vklouzla do svých balerín. Přední dveře vypadaly jako

něco, co by v pohodě mohlo odolat i středověkým beranidlům.

"Jestli ty dveře neotevře hrbatý domovník, budu vážně zklamaná," řekla jsem s tlumeným šepotem.

"Obávám se, že žádný hrbatý dveřník se nezjeví, ale jestli potřebuješ zažít nějakou anomálii v čase

(= ve smyslu vrátit se do středověku apod.), slibuji, že nějaký způsob vymyslím." Protáhl se a

zasténal. "Pro dnešek už mám cestování dost."

Objevil se sluha, ale nepřipomínal ani lůzu ani dveřníka z dávných časů. Byl pravděpodobně

podobně starý jako Neil, i když na vrcholu hlavy už mu řídly vlasy a z tváře mu začínala vyčnívat

čelist. Neměl ani klasickou livrej. Byl oblečený v dvouřadém námořnickém obleku, v ostře bílé

košili s vysokým límečkem a tmavě modré kravatě.

Zdvořile se usmál, a když Neil zamířil ke dveřím, řekl: "Vítejte doma, pane Elwoode."

"Děkuji Vám, Robe. Věřím, že tě moje dcera nepřinutila řídit jako blázen?" zeptal se ho Neil.

"Vůbec ne, pane. Je velice efektivní. Pomáhá mi v tom, aby se personál trochu třásl." Rob pokynul

mladému muži, aby ho následoval ven. Došli ke kufru a popadli dvě z našich tašek. Při pomyšlení,

že v reálném životě někomu dovolím odnést svoje věci, jsem pocítila bodnutí viny. Jestli to moje

rodina někdy zjistí, nepřežiji to.

"To je paní Scaife, po dobu svátků tu bude bydlet se mnou," představil mě Neil Robovi a já jsem se

natáhla, abych si s ním mohla potřást rukou.

"Madam."

"Oh, ehm." Pokrčila jsem rameny. "Neříkejte mi madam. Stačí Sophie."

Neil mě nasměroval ke dveřím, k vyleštěné mramorové podlaze vstupní haly. Nad hlavou se mi

klenuly vysoké kamenné oblouky. Připomínalo mi tu vestibul katedrály svatého Patrika v New

Yorku. Rob vzal naše kabáty a Neil mě vedl dál do domu. Vstupní hala se rozšiřovala a pokračovala

do působivého foyer obloženého tmavým dřevem. Zimní květiny - světle růžové vánoční růže a bílé

Poinsettias - byly naaranžované v obrovských kyticích ve vysokých vázách po obou stranách

masivního schodiště. Strop se otevíral do druhého patra a ze složité nástěnné malby na nás shlíželi

andělíčci odění v tógách. Vysoká okna s olovnatými skly prosvěcovala jinak tmavý foyer, i když

jsem si byla naprosto jistá, že ten kurevsky obrovský lustr, který nám visel nad hlavou, by halu v

pohodě osvětlil také.

Neilovy kroky se odrážely na mramoru. "Sophie? Jdeš?"

Trhla jsem hlavou tak rychle, že jsem si málem zablokovala krční páteř. Neil stál u širokých dveří

po levé straně schodiště a ruce měl v kapsách. Vypadal mimořádně uvolněný a poněkud zmatený

mými otevřenými ústy a vykulenýma očima.

"Jo," rychle jsem řekla a pospíšila si přes obrovský prostor, abych ho dohnala. "Tohle je... no dobře,

myslím, že to není jako procházka po čínském městě, ale v pořádku."

"Ještě jsi neviděla zbytek," řekl a pomalu vyšel ke mně. "Je tu čtyřicet pět ložnic. Myslím, že

bychom si pro jistotu měli udělat seznam, abychom až tu budeme příště, věděli, které jsme už

označili a které ne."

Nechala jsem se obejmout a postavila na špičky, abych ho rychle políbila. "Chytáš se tu trávit hodně

času?"

"Předpokládám, že si tu budu užívat důchod - pokud tu budu." To závaží, které jsem pocítila v

žaludku, se asi muselo projevit i v mém obličeji, takže rychle dodal: "protože mám rád práci. Takhle

jsem to myslel."

Nedokázala jsem vymyslet vhodnou odpověď, která by neevokovala další připomínky možné smrti,

takže jsem místo toho řekla: "Tak mi ukaž něco víc z tohohle místa. Potřebujeme nějakou

kyvadlovou dopravu nebo..."

Hravě mě plácl. "Tak pojď. Chci najít Emmu."

Za dveřmi byla dlouhá chodba. Na stěnách byl máslově žlutý brokát, další vysoká okna s

olovnatými skly obklopena těžkými závěsy, dva obrovské olejové portréty lidí, kteří byli

pravděpodobně už dávno mrtví a ozdobný mramorový krb, který vypadal, že sem byl umístěn až

dodatečně.

"To je východní galerie," řekl mi Neil, jak jsme tudy procházeli. "Pokud se někdy ztratíš, dům je

orientován na jih."

"Zapomněla jsem si sbalit svůj kompas," odsekla jsem a prsty naznačila, co si o tom myslím.

"Ta tvoje prořízlá ústa ti vyslouží výprask." Objal mě kolem pasu, jak jsme pokračovali dál. "Dál je

schodiště a na konci přijímací pokoj."

"Kam vedou ty dveře mezi tím?" zeptala jsem se a on pokrčil rameny.

"Netuším, skutečně. Sluhové jimi přicházející a odcházejí, takže předpokládám, že vědí, kam

vedou."

Ve vlastním domě měl místa, na kterých v životě nebyl. Ach, právě teď jsem neměla sílu něco s tím

udělat.

Na konci galerie byly vidět další doširoka otevřené dveře a všimla jsem si pohybu uvnitř.

"Ach, určitě vztyčují strom," řekl Neil, tleskl rukama a o něco zrychlil.

Když jsme vstoupili do místnosti, tucet lidí v elegantních černých uniformách přestalo pracovat a

zadívali se na nás s vykulenýma očima. Štíhlá žena středního věku s hnědými prošedivělými vlasy,

která vypadala jako skřítek, se vynořila zpod jedné zelené masivní větve. Strom byl tak obrovský,

že si pro sebe prakticky zabral celou místnost a zastínil její majestátnost a rozlehlost. Na vysokém

stropu byly vidět tmavé dřevěné trámy. Stěny byly ze stejného tmavého dřeva a podlahu zakrýval

červený plyšový koberec. K sezení tu sloužil nábytek, který by měl v muzeu pravděpodobně nápis

"viktoriánský styl" a všimla jsem si, že bez ohledu na počet lidí v místnosti, tu nikdo na ničem

neseděl.

"Pane Elwoode," řekla žena s příjemným úsměvem, který byl v přímém rozporu s mírně

zpanikařeným vzhledem všech ostatních. "Nevěděli jsme, že přijedete tak brzy. Máme vám tuto

místnost vyklidit?"

"Ne, není potřeba, jen procházíme. Neviděli jste paní domu?" zeptal se Neil a bloudil pohledem,

zda někde neuvidí Emmu.

"Paní Elwood?" Ženiny oči při pouhé zmínce o Emmě zcela zajiskřily. "Myslím, že právě rozdává

pokyny v kuchyni ohledně oběda."

Neil se ke mně obrátil. "Pojďme se tu dál potulovat, než ji najdeme."

Když jsme odcházeli zpět přes východní galerii, zašeptala jsem: "Všichni ti lidé tady pro tebe

pracují?"

"Ne všichni z nich pracují v domě. Někteří z nich jsou brigádníci, kteří si sem chodí příležitostně

přivydělávat, když například stavíme vánoční strom nebo osvěžujeme květinovou výzdobu." Po

mém ostražitém pohledu defenzivně pokračoval: "Udržet dům této velikosti v pořádku zaměstná

hodně lidí. V létě, když je dům otevřený pro veřejnost, zaměstnáváme pravidelně asi osmdesát lidí."

"Otevřený pro veřejnost?" vyjekla jsem. "To jen tak necháváš do svého domu chodit cizí lidi?"

"Jen do asi čtyřiceti pokojů. Přízemí, některé z ložnic v patře, které jsou zařízeny v antickém -"

věty, které vyslovoval běžným tónem, jako by všichni lidé na světě jen tak otvírali své domovy a

nechali jimi procházet za poplatek naprosté cizince, byly přerušeny náhlým objevením se Emmy na

druhém konci galerie. Napůl k nám šla, napůl běžela a na tváři měla nepřehlédnutelný obrovský

úsměv.

Emma vypadala jako Elfka s krátkým blond mikádem, které rámovalo její tvář. Po svém otci

zdědila jeho oslňující zelené oči a její výraz se otcovu záhadně podobal. Tam však taky veškerá

podobnost skončila - navzájem se sice hluboce milovali, ale kdykoli jsem se s těma dvěma ocitla

pohromadě, byl ve vztahu mezi nimi hmatatelně cítit podtón nepřátelství.

Ačkoli dnes to tak nebylo.

"Tati, jsem tak ráda, že jsi doma," zvolala Emma a skočila otci do náruče. Pevně ho objala. "Jaký

byl let?"

"Tak jako vždycky jsem ho prospal." Když se Neil podíval na svou dceru, v tom pohledu byla cítit

absolutní a bezpodmínečná láska. Bolelo mě pro ni srdce: nedokázala jsem si představit, jak hrozné

to muselo být, čelit hrozbě, že možná přijde o svého rodiče.

Ne, takhle nesmíš myslet, přísně jsem si nařídila. Chtěla jsem zůstat pozitivní, nepomýšlet na

možnost úmrtí. A je to tu zase, znova přemýšlím o smrti.

"Sophie," řekla Emma a o krok ustoupila. "Ráda tě znovu vidím."

"Já také." po našem poslední poměrně úspěšném setkání při obědě, jsem sama sebe částečně

ukolébala do falešného pocitu bezpečí. Tu část, kdy slyšela, jak se se mnou její otec před týdnem v

nemocnici rozešel, jsem přehlížela. Doufala jsem, že to mezi námi nebude vytvářet další napětí,

přece jenom už jsme válečnou sekeru zakopali. Už samo o sobě bylo mezi námi dost nepříjemné to,

že jsme byly stejně staré a zaslechla nás při jednom dost hlasitém sexuálním styku.

"Jsem skutečně ráda, že u nás společně strávíte Vánoce," řekla nám Emma tiše a dívala se na své

spojené ruce. Když konečně zvedla oči, mluvila přímo na mě: "Vím, jak moc na tobě mému otci

záleží a co pro něj znamená, že jsi tady. Byl úplně zničený po té... no dobře. Jsem ráda, že jste se

přes to dostali."

Přitiskla jsem si ruku na hrudník, přetékala jsem emocemi a nebyla schopna důvěřovat vlastnímu

hlasu.

"Pojď sem, moje brilantní holko," řekl Neil a ovinul paže kolem svojí dcery.

Kdy se to vlastně stalo? Najednou jsem měla chuť Emmu obejmout, ale tušila jsem, že by to asi

neocenila. "Netuším, co na to říct. Děkuji ti, Emmo. Skutečně."

"No tak, už je to nějak moc sentimentální," řekla a ukázala přes rameno. "Pojďme se naobědvat do

zimní zahrady."

"Výborný nápad." Neil mi dal ruku na záda a následovali jsme ji.

"Správně. V zimní zahradě," mumlala jsem si pod vousy. "Protože lidé je mívají."

"Zjistíš, že zhruba pětina vražd v tomhle domě se odehrála v zimní zahradě, obvykle pomocí

olověné trubky," zavtipkovala Emma.

Ztratila jsem přehled o počtu pokojů, které jsme míjely, salonků, které se otevíraly do obývacích

pokojů, a salonů, které vypadaly, že slouží k podobným účelům, vždy vymalované do různých

barev. Měla jsem pocit, že kdybych se něčeho dotkla, rozezněl by se alarm. Nakonec jsme se dostali

do zadní části domu, odkud vedly dvoje ozdobné a pozlacené dveře do zimní zahrady.

Kdyby mi Neil jen tak mimochodem sdělil, že tu má zavřeného draka, nebyla bych méně

překvapená. Zimní zahrada měla elegantně klenutou skleněnou střechu s prvky zářící mosaze v

secesním stylu. Dlaždice pod našima nohama tvořily malé černé a bílé osmiúhelníky, které byly

pečlivě uspořádány do úhledných linek. Převládala tam bílá, která se vinula ve dvojité řadě a

naznačovala cestu. Nad námi byli na skle namalovaní ptáci ve světle šedé, růžové, modré a zelené a

vypadali, jako by na obloze zamrzli.

I když byl venku sníh, vesele tu bublala malá bílá mramorová kašna a ve vlhkém vzduchu se

vnášela vůně všech druhů rozkvetlých exotických květin. Byly tu palmy a rajská zahrada, citroníky

a pomerančovníky a z vysokých lůžek vyčnívaly špičaté listy.

"Ach můj bože, to je nádhera." Vděčně jsem vdechovala vlhký vzduch, představoval pro mě vítanou

změnu po suchém vzduchu z klimatizace v letadle a autě.

"Jsem rád, že se ti tu líbí," řekl Neil s úsměvem, když odtáhl židli od proskleného stolu před

fontánou. Nabídl mi místo a já si před jeho pohledem trpělivě oddechla, než jsem se do ní zabořila.

"Omlouvám se, jde o sílu zvyku," řekl unaveně. Posadil se na židli mezi Emmu a mně. Na kulatém

stole byl připravený krásný elegantní porcelán s delikátními zlatými příbory. Předpokládala jsem, že

vše pochází z nějaké starožitné sbírky.

"Požádala jsem, aby nám udělali Portabella na kari se zelenou rýží," řekla Emma, zatímco si na

klíně rozprostírala lněný ubrousek. "Pokud však Sophie budeš chtít něco s masem, jsem si jistá, že

se to dá zařídit."

"Ne, mám ráda houby," řekla jsem mile.

"Emma mě povzbuzuje, abych se zdravotních důvodů vyzkoušel veganskou stravu," vysvětloval

trochu rozpačitě Neil.

"Myslím, že je to skvělý nápad." Měla jsem pocit, že moje odpověď překvapila oba dva. "Co? Vím,

že veganská dieta je pro lidi dobrá. Pracovala jsem v módním časopise a věřte mi, že diety se tam

taky řešily."

"Když jste byli na cestě, volali mi z Medical Staffing Solutions," pokračovala Emma, zatímco se

objevila žena v jednoduché černé halence a sukni a přinášela velkou stříbrnou mísu. Držela ji,

zatímco se z ní Emma sama obsluhovala a já po nich přejížděla očima.

Stále ještě jsem nedokázala dostat z hlavy myšlenky, jak se vyrovnat soužití s placenými

zaměstnanci. I když měl Neil v New Yorku hospodyni, vycházela jsem s ní dobře, ještě než

dopoledne přijela, vždycky jsem uklidila. Usmála jsem se na tu ženu, ale jediné, na co jsem při tom

zvládla, bylo přemýšlet, jestli bych na uvítanou neměla předvést nějaké hudební číslo jako ve filmu

Annie?

"Říkali, že se spojí přímo s ordinací doktora Granta," pokračovala Emma. "Samozřejmě poté, co se

spolu setkáte. Ale očekávají, že pro sebe dostaneš minimálně jednu sestru na plný úvazek."

"Wow." Oči se mi rozšířily. "Váš zdravotnický systém tady je mnohem lepší."

"Jsem soukromý pacient," vysvětloval Neil, když si na talíř nabíral výtvor ze zelené rýže. "A

doufám, že se mi podaří co nejvíce léčby absolvovat v domácí péči pod dohledem. Nemám rád

nemocnice a nechci v žádné být ani o chvilku déle, než je nezbytně nutné."

Žena s mísou se postavila u mě, takže jsem k ní vzhlédla, a když jsem si nabírala, řekla jsem něco

jako: "Ehm, díky."

"Kdy všichni dorazí?" zeptal se Neil Emmy, která vzhlédla od svého talíře. Na stole stály zbytky

jídla a bílé víno, které samozřejmě bylo produktem vyráběným firmou, která se chovala bez krutosti

ke zvířatům, ačkoli mě nikdy nenapadlo, že se tohle řeší i u výrobců alkoholu - Emma na prstech

vypočítávala seznam pozvaných hostů.

"Všichni by měli dorazit dneska. Nana a Fiona přijedou na večeři, máma později taky. Michael by

měl přijet dneska večer..." jak se snažila zakrýt obrovské nadšení ohledně svého přítele, trochu

zvýšila hlas. Bylo to rozkošné.

"Samozřejmě, pokud by měl někdo dorazit dřív, byl by to on, že?" řekl Neil pevně. "Doufám, že jsi

pro něj nechala připravit ložnici.

"Ano. V západním křídle, kde nebude nic slyšet." Zhluboka se napila vína a zvedla obočí, když se

upřeně dívala na stůl před sebou.

Obličej mi hořel červení. Jo, jednou slyšela naše hlasité nadšení při sexu. Odpustí nám to někdy?

Neilovi to bylo očividně také nepříjemné a odkašlal si. "Ano, dobře. Předpokládám, že spolu budete

bydlet, že?"

"Myslím, že díky tomu budeme všichni šťastnější. Ale nezapomeň, že ve vašem křídle budou bydlet

Nana s Fionou." Emma si odfrkla a znovu se vrhla na jídlo.

"A jsem si jistý, že vedle tebe s Michaelem bude tvoje matka s Bertiem." Neil se na Emmu sladce

usmál.

"Bertie nepřijede." Otřela si ústa a na obličeji měla náhle ponurý výraz. "Mezi nimi to teď není moc

dobré. Letos budou trávit dovolenou odděleně."

"Val si vzala dovolenou?" Neil to řekl tak, jako by říkal "Val vyrostla další hlava?".

"Špatně řečeno," opravila ho Emma. "Bertie si vzal dovolenou, protože máma nechtěla."

Netušila jsem kdo je kdo, takže jsem udržovala neutrální výraz a nezvedala hlavu.

Ačkoli byl oběd veganský, byl vynikající. Musím přiznat, že asi pod vlivem svojí středozápadní

výchovy jsem si jen stěží dovedla představit jídlo bez masa. Nicméně kari bylo výborné, zelená

rýže, i když jsem ji nikdy předtím nejedla, vynikající a po tom nočním letu mi to přišlo vhod. Ale i

tak se mi na konci jídla už víčka zavírala, částečně i díky tomu, že jsem nesledovala konverzaci.

Neil měl s dcerou jednoduchý vztah, ve kterém byly určité náznaky nepřátelství a probíraly s jistou

efektivitou rodinu a opatření, která byla na svátky podniknuta. Neil mi říkal, že Emina práce v

organizaci Global Wellness měla za cíl zajišťovat vysoce profesionální akce a tiskovou propagaci.

Myslím, že se minula povoláním - podle toho, jak měla nemilosrdně promyšlený každý detail

vánočních svátků, se spíš měla živit jako agent plánující svatby. Komplikované plánování večeře a

toho, kdo kde bude spát, bylo na hony vzdálené od jednoduchého řešení mé mámy: "Budeme jíst v

jednu, ale přijet můžete kdykoli."

"Ach, Sophie, vypadáš tak unaveně," řekla Emma se soucitně svraštělým obočím. "A my tě tu

musíme k smrti nudit."

"Omlouvám se, miláčku," sáhl Neil po mé ruce, kterou jsem měla opřenou o stůl. "Pustili jsme se

do toho a mluvili o lidech, o kterých nemáš ani ponětí."

"To samé se děje mě, když spustí o své práci nebo svých starých přátelích z vysoké školy," řekla

Emma s očima v sloup. "Tati, je vyčerpaná. Proč jí neukážeš vaše pokoje, aby si mohla lehnout?"

Věnovala jsem Emmě vděčný úsměv. Nechtěla jsem vypadat hrubě nebo tak, že se s ní nechci

stýkat, ale nutně jsem si potřebovala zdřímnout.

Chůze ze zimní zahrady k nejbližšímu schodišti mi přišla nekonečná a s každým dalším krokem

jsem měla pocit, že mám nohy čím dál tím těžší.

"Možná uslyšíš, že personál se o tomto schodišti vyjadřuje jako o západním," vysvětloval mi Neil,

když jsme vystoupali po závratném dvojitém schodišti do věže. Skla v oknech byla zvlněná, zcela

zřejmě původní.

"Máme tu také východní schodiště, hlavní schodiště - to je ve foyer - a dubové schodiště v zadní

části domu. Znělo mi to domýšlivě, já vím, ale to pojmenování asi pomůže, až se budu potřebovat

zeptat na cestu.

"Budu se muset ptát na cestu?" Zadívala jsem se na kulatou věž, nad kterou se klenul vyřezávaný

strop z tmavého dřeva. Pak jsem se podívala přes zábradlí na složitý vzor parket v přízemí a myslela

jsem, že závratí omdlím.

Neil šel několik kroků přede mnou a se samolibým úsměvem se ke mně otočil. "Jen když se ztratíš."

Radši jsem ho doběhla. Možnost ztratit se mi na tomhle místě přišla dost reálná.

Neilova ložnice byla od ostatních míst vzdálená tak šest mil. No dobře, samozřejmě, že to byla

nadsázka, ale skutečně to bylo hodně daleko. Na konci dlouhé chodby se nacházely dvojité dveře.

Rybí vzor na podlahách zakrýval široký červený koberec a na stěnách visely další působivé portréty.

"Kdo jsou ti lidé na všech těch portrétech?" zeptala jsem se, zatímco jsem se snažila v těch

neochvějných postavách z viktoriánské doby najít sebemenší podobnost s Neilem nebo Emmou.

"Nemám tušení," přiznal za chůze. "Někde v prvním patře jsou portréty mojí mámy a prarodičů, ale

pokud vím, tihle lidé jsou pro nás totální cizinci. Dům přešel do vlastnictví naší rodiny krátce poté,

co baron, který ho nechal postavit, zkrachoval. Obrazy a část zařízení patřila k němu. Samozřejmě v

průběhu let jsme některé věci obměnili nebo přidali."

"Takže tohle je jakýsi druh dědictví?" Tohle jsem nějak nedokázala skousnout. Neil říkal, že tenhle

dům byl ve vlastnictví rodiny už dlouhou dobu, ale jeho matka ještě stále žije a navíc měl tři starší

sourozence.

"Svým způsobem. Můj otec ho zdědil od svého otce, který byl v Anglii představitelem drobné

šlechty. Když můj otec zemřel, matka dům opustila. Má svůj majetek po jejích rodičích, Derwent

House oproti tomu vypadá jako obecní byt. Moji bratři nežijí v Anglii, takže ho nechtěli a moje

sestra si ho nemohla dovolit, takže jsem ho od matky odkoupil. A důkladně mě při tom oholila."

Netušila jsem, co na to říct. Až moje máma zemře, tak bych po ní zdědila její šicí stroj a pár kousků

starožitného stříbra, které údajně pochází z doby občanské války. "Moje máma koupila obytný vůz

od mého dědy," tiše jsem řekla.

Náhle jsem byla naprosto ohromená, ale pravděpodobně to bylo zčásti díky vyčerpání a zčásti díky

tomu, že pokud se tu člověk chtěl kamkoli dostat, musel ujít maraton.

Neilova ložnice zabírala celé horní patro východní věže. Za těžkými tmavými dřevěnými dveřmi

byl naprosto jiný interiér, než jaký bych čekala. Předpokládala jsem, že to tu bude stejně dusné a

formální jako ve zbytku domu a částečně to i tak bylo, ale byly zde i některé moderní prvky, jako

například přilehlá koupelna a televize nad krbem.

Ozdobné zlacené obklady a úzká římsa ohraničovaly stěny pokryté podlouhlými obdélníkovými

tabulemi s dekadentním světlým modro šedým saténem. Těžké zlatavé sametové závěsy byly

roztaženy a obrovská olovnatá skla oken byla otevřena. Před nimi vlály prosté bílé závěsy.

Krémový koberec rozprostírající se po celé podlaze od stěny ke stěně už svou barevností pozornost

nepřitahoval. V koutě odděleném závěsem byla olejová nástěnná malba vyvedená v rokokovém

stylu a pod ní stálo čalouněné lehátko dekorované modrošedým saténem. Představa zdřímnutí si na

něm ve mně téměř vyvolala sexuální choutky.

Tak ráda bych si na něm zdřímla.

Na druhé straně u zdi naproti dveřím byla situována postel, skoro až zastrašující. Měla velikost

dvou kalifornských manželských postelí dohromady. Postel měla propracované čelo postele, po

obou stranách lůžka visely sametové zlaté závěsy a na ní ležely podhlavníky. Přísahám bohu,

podhlavníky, jako by právě vystoupily z nějakého historického románu.

"Tady spíš." Rozhodila jsem ruce a nechala je klesnout dolů. "Vypadá to tu jako v muzeu a ty si tu

jen spíš."

"Tady nejen spím," řekl a zezadu mě pažemi objal kolem pasu. Sklonil se ke mně níž a začal mi

okusovat ucho, jako kdyby bezeslovně tu větu doplňoval.

"Nedovedu si představit, jak bys v téhle posteli dokázal najít někoho dalšího. Nebo i další dva nebo

tři lidi." Poodstoupila jsem od něj a prsty jsem jemně přejela po povrchu oválného stolku s

vytáhlýma nohama. "Je tady telefon?"

Na mém seznamu, co musím udělat před odjezdem z New Yorku, byl ještě jeden bod, ke kterému

jsem se zatím nedostala a s kterým jsem už nemohla déle čekat. Odkládala jsem telefonát Holli,

protože jsem ji nechtěla přidělávat starosti nebo ji zabírat čas. Vzhledem k tomu, že jsem svoje klíče

a svůj díl na nájemném předala Deje, myslela jsem si, že už bude mít o celé situaci vědět, ale

musela jsem se jí ozvat.

"Jo, je tady. Potřebuješ s tím pomoci?"

Wow. Že by se tu i telefony lišily od těch našich? "Myslím, že to asi budeš vědět lépe než já.

Potřebuji zavolat Holli do Paříže."

Zahlédla jsem svou kabelku, která byla odložená v rohu na úhledném dřevěném stolku ve stylu

sekretáře. Došla jsem k ní a vylovila z ní svůj telefon. V Anglii nefungoval, což jsem si

neuvědomovala, dokud na to Neil cestou z letiště nepoukázal. Vyhledala jsem v něm Hollino číslo a

podala ho Neilovi. Jako Gabriellina asistentka jsem ze států podnikla spoustu mezinárodních

hovorů. Systém vytáčení tady byl trochu jiný, ale Neil mi ho trpělivě vysvětlil a pak odešel pryč.

Dívala jsem se, jak přistoupil ke zdi a otevřel ji. Z Neilovy ložnice vedly tajné dveře. Do prdele,

každou minutu to bylo ještě podivnější.

"Haló?" V telefonu se ozval nejistý Holliin hlas a já si uvědomila, že je to proto, že to číslo

nepoznala.

"Hádej, kde jsem," pobídla jsem ji a o trochu snížila svůj hlas. Přišlo mi podivné dávat najevo

nadšení z pobytu zde - koneckonců je to Neilův dům a ne žádná turistická destinace - alespoň ne pro

mě. A byla jsem tady ze závažných důvodů.

"V domě na půli cesty pro svobodné těhotné ženy?" zeptala se suše. "Proč jsem to neslyšela od

tebe?"

"V minulém týdnu se toho hodně odehrálo. Za prvé, ty děvko, nejsem v domě na půli cestu.

Dokonce už ani nejsem těhotná, takže je to bezpředmětné." Zhluboka jsem se nadechla. "Jsem v

Anglii."

"Cože?" vykřikla Holli do telefonu. "Kde do pekla jsi?"

"Langhurst Court? Je to Neilům dům." I když to nemohla vidět, pokrčila jsem rameny.

"Takže jsi ho v podstatě nechala, aby tě vzal někam jinam?" Odfrkla si. "Vážně si myslím, že v

Anglii nejsi."

"Jsem! Podívej se na telefonní číslo, ze kterého volám." Dala jsem ji chvilku, aby si ho mohla

vyhledat, a pak jsem prohlásila. "Říkala jsem ti to."

"Sophie... co se s tebou děje?" Taky trochu ztišila hlas, podobně jako když to dělávala v okamžiku,

kdy nemohla mluvit vážně. Teda, vážně pro ni. "Měla jsi jet strávit vánoce do Michiganu. A když to

tak vezmu, tak ses s Neilem rozešla. Co teď s ním děláš v Anglii?"

"To je dlouhý příběh. Máš čas?"

"Díky za upozornění," řekla neochotně. "Vlastně právě máme přehlídku. Dostali jsme

desetiminutovou přestávku, ze které už pět minut uběhlo."

Zhluboka jsem se nadechla a zabořila do sametové vyšívané židle postavené u stolku. "Už není

žádné, že nejsme spolu. Nechtěli jsme dítě, Neil má leukémii a já jsem s ním jela do Anglie, kde

podstoupí chemoterapii."

"Ehm... wow. To je hodně informací najednou. Jsi v pořádku?" zeptala se. V pozadí jsem slyšela

mluvit cizí hlas francouzsky.

Teď skutečně nebyla nejlepší chvíle na to, abych se podělila o své nejhlubší emoce. Ona byla v

práci, takže jsem ze sebe vymáčkla to nejlepší, co jsem zvládla. "Jo, je mi dobře. Až budeš moci, o

všem si promluvíme. Ulož si tohle číslo, měla bych tady na něm být, myslím, až do

šestadvacátého."

"Dobře, ale... Soph. Vážně jsi v pořádku. S... ty víš?"

Věděla jsem. "Jo." Cítila jsem se provinile, s čímž jsem nepočítala. Ale Neil mě při té celé věci

opravdu hodně podporoval.

Těžce si vzdychla. "Cítím se špatně, že jsem tady a nemůžu být s tebou a podpořit tě."

"Ne." Nedolila bych, aby se cítila špatně kvůli tomu, že si plní své sny, jen kvůli tomu, že ty špatné

věci, co se mi dějí, jsou nevhodně načasované. "Děláš přesně to, co potřebuješ udělat. Nejsem sama.

S Neilem jsme na tom teď líp, než jsme kdy byli a jsem šťastná, že jsem tady."

"Podívej, už musím jít, ale nechci. Slib mi, že si brzy popovídáme?" Ta touha v Holliině hlase

mohla mít co do činění s obyčejným steskem po domově, ale i tak mi lichotilo, že při tom všem na

mě tak jako tak myslela.

Bože, jak se mi po ní stýskalo. Byla pryč jen pár dní a mě bylo asi tak jako rodičům, jejichž dítě

právě odjelo na letní tábor. "Rozhodně. Jdi na tu svou přehlídku."

Když jsme zavěsily, trochu jsem si pobrečela.