TG - 7. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Ráno o vánocích se v okrasných zahradách zadní části domu objevil nádherný lehký sněhový

poprašek. Kupičky sněhu zamaskovaly ochranné černé fólie, které chránily keře a fontánu. Teď to

tu vypadalo trochu jako v hradu zvířete ve filmu Kráska a Zvíře ve scéně, kdy mu Belle ukazovala,

jak krmí ptáčky z ruky.

Když jsem to podotkla, Neil se v tom ztrácel.

"Jen málokdy jsem s Emmou sledoval kreslené pohádky, když vyrůstala." řekl omluvně, zatímco

popíjel kávu z hrnku. Stál před oknem v ložnici, zabalený do modrého pruhovaného županu.

"Neměl jsem na to žaludek. Všechny ty šťastné písničky, ty přemoudřelé postavičky pocházející z

lesa..." Otřásl se. "Už ta samotná představa čiperné veverky, která dokáže zpracovávat abstraktní

pojmy, by mě dokázala zajistit mnoho probdělých nocí."

"Možná bys na to měl najmout nějakého poradce." Lenošila jsem na posteli a lakovala si nehty na

nohou. "Tvůj způsob, jak si užít vánoce, dává smysl. Spát, celý den se poflakovat a v noci si užívat

večírek."

S úšklebkem se na mě otočil. "Nezapomeň, že "motat se kolem" tady znamená něco extrémně

jiného."

"Jo, jasně. Anál." zavrtěla jsem prsty na něj a pak opatrně nohu narovnala tak, abych lakem

neušpinila peřinu. "Cokoli, ráda tak strávím vánoce."

"To jsem šťastný." Postavil si svůj hrníček na malý stolek u kraje postele a vrátil se ke mně. "Ačkoli

mi tady chybí Emmino nedočkavé dobývání se sem, aby si mohla otevřít jeden z dárků, ještě než

všichni přijedou."

Sice nebyly čtyři hodiny ráno, ale ozvalo se zdvořilé zaklepání.

"Jestli to není Emma, dám osobě na druhé straně dveří sto liber." Neil se hlasitě ozval: "Pojď dál,

Emmo."

Opatrně jsem si kolem spodní části těla naaranžovala peřinu. Měla jsem na sobě jen tílko a Neilovy

boxerky, takže jsem měla zakryty všechny části těla, které je potřeba zakrývat, nicméně nestála

jsem o to, aby jeho dcera viděla, že mám na sobě spodní prádlo jeho otce.

"Šťastné vánoce, vy dva," zacvrlikala a tušila jsem, že její netypicky skvělou náladu mělo na

svědomí spíš to, že s ní tady bude Michael, než nějaký Santa Claus nebo sušenky. Ačkoli jsem to

Neilovi nikdy neřekla, měla jsem Michaela ráda a dokázala jsem pochopit, proč se Emmě líbil. Syn

vlivných advokátů, kteří pracovali pro OSN, Michael měl navíc výborné vzdělání, uměl výborně

mluvit a byl stejně pohledný jako Kennedy, s hnědými vlnitými vlasy a párem těch nejúžasnějších

modrých očí, které jsem kdy viděla. Navíc hrál ve Stanfordu fotbal a udržoval si atletickou postavu.

Nad drobnou Emmou se tyčil jako pohádkový princ, který ochraňuje svoji princeznu. Ten chlap stál

za hřích, Emma ho zbožňovala a on s ní zacházel jako s princeznou.

Neil ho nenáviděl.

Emma stála před svým otcem, oblečená jen v pyžamových kalhotách a dobře padnoucím tričkem s

nápisem Stanford, které jí sahalo skoro až ke kolenům. Vztáhla k němu nataženou ruku a upjatě

prohlásila: "Ty víš, proč jsem tady."

S trpělivým povzdechem vešel Neil do tajných dveří - které vedly do šatny - a vrátil se s úhledně

zabalenou dárkovou krabičkou. Podal jí Emmě a ta spěchala ke zdi, aby si mohla otevřít.

Žaludek se mi sevřel hrůzou. "Ach ne."

Oba se na mě zmateně podívali.

"Tím vším kolem odjezdu jsem byla tak zaneprázdněná, že jsem pro nikoho nepřipravila dárky." Jak

trapné, že? Ahoj rodino, to je moje přítelkyně Sophie, v tento vánoční čas je neurvalá.

"To je v pořádku," řekla Emma se šťastným pokrčením ramen. "Stejně jsem ti nechtěla nic dát. Z

trucu. Ještě pořád jsem se s tím vším úplně nesmířila."

"Nikomu," řekla jsem suše. "Neile, nic pro tebe nemám."

"Jsi tady ty. To je to jediné, co potřebuji." Věnoval mi tak vřelý a vážný úsměv, až jsem byla

ochotna zapomenout, že jsem žádné dárky nepřipravila, podobně jako nějaký zatracený Santa Klaus

na baterky.

"Tušíš, jak těžké je koupit nějaké dárky tomuhle muži?" rozzlobeně promluvila Emma. "Je jako

batole. Když něco chce, dostane to. Když nastanou svátky, tak už má všechny knihy, DVD a

přístroje, které v průběhu roku vyšli na trh."

"Takže musíš extra tvrdě zamakat na tom, abys na mě udělala dojem. To posiluje charakter." Usrkl

kávu, zatímco Emma zvedala víko krabice.

"Ach, velmi pěkné," zacvrlikala, když vytáhla výraznou kabelku Stella McCartney z tmavě modré

faux kůže. "Děkuji."

Neil se sklonil a políbil ji na hlavu. "No a zbytek dostaneš po večeři -"

"A ani o chvíli dřív, já vím, já vím." Vyskočila a pak ukázala na mě. "Doufám, že máš něco pro

Sophii."

"Myslím, že mým dárkem je to, že jsem tady," řekla jsem jí. "A pak ty náušnice, které mi už dal."

"Mám připraveno ještě něco dalšího?" Předstíral, že o tom přemýšlí. "Ano, myslím, že jo."

Podezřívavě jsem zvedla obočí, když znovu opustil pokoj.

"Začni si na to zvykat, Sophie. Bude tě tak rozmazlovat, až tě zkazí." Odfrkla si. "Ty první vánoce,

které tady s námi strávila Elizabeth, on -"

Rychle se zarazila a krvavě zrudla.

"Nemusíš se kvůli tomu cítit špatně." Mávla jsem rukou. "Nejsem až tak sobecká, abych zakázala

jakékoli zmínky na jeho bývalou. Z nějakého důvodu ji máš ráda."

"Stejně tak měla z nějakého důvodu ráda mého otce," zamumlala Emma.

"Kdo mě má rád?" zeptal se Neil, když se vrátil a díval se střídavě na každou z nás.

"Já," sladce jsem pronesla.

V ruce měl malou, plochou krabičku, kterou mi podal, sklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha:

"Veselé vánoce."

Opatrně jsem to rozbalovala. "Proč jen mám ten pocit, že používáš výročí narození našeho Pána a

Spasitele k uspokojení své potřeby kupovat mi věci? Ne, že bych si na to stěžovala."

"Sophie, stěžovat si? Nikdy," vyčinil mi.

Pod papírem se objevila tmavě modrá plochá krabička s okamžitě rozeznatelnými iniciálami H a W,

které byly vytištěny na semišovém sametu. S vykulenýma očima jsem se podívala na Neila. "Co to

je?"

"To je moje využívání výročí narození našeho Pána a Spasitele k uspokojení mé potřeby kupovat ti

věci. A ty bys neměla být tak nevychovaná, abys odmítla svůj vánoční dárek, že?" nevinně se

zmínil.

Zvedla jsem víko a málem se udusila. Uvnitř byl obrovský kulatý nádherný briliant zasazený do

delikátního náhrdelníku a obklopený vroubkovaným čtverečkem platiny s dalšími drobnými

diamanty. Bylo to tak delikátní a opulentní a tak, tak zářivé.

"Páni," vydechla Emma. "Je to nádherné. Lidé pravděpodobně za ty diamanty umírali, ale je to

úžasné."

Musela jsem sebrat veškeré své sebeovládání, abych se na ni nepodívala s očima v sloup.

"Diamanty Harry Winston pocházejí z Kanady."

"Ano?" Znělo to od ní překvapeně. "Dobrá práce, tati."

"Děkuji ti, Emmo." Nervózně se na mě podíval. "Je to příliš mnoho, že?"

Emma se postavila a v ruce držela svůj dárek. "Dám vám pár minut. S Michaelem jsme domluveni

na snídani v ranním pokoji za půl hodiny, takže co kdybyste se k nám připojili?"

"Děkuji, možná toho využijeme," řekl jí Neil. Nicméně pořád se na mě díval trochu nervózně.

Emma za sebou zavřela dveře a já se podívala nahoru na něj a netušila, co říci. Náhrdelník, který

jsem držela v ruce, stál pravděpodobně tolik, jako moje auto. Peníze už několikrát v našem vztahu

hrály problematickou roli. Ale teď, když jsem získala lepší představu o světě, ve kterém žil, o tom,

jaké měl štěstí a jaký byla jeho výchova, jsem začínala chápat, proč pro něj bylo tak těžké pochopit,

proč se mě snaží zahrnovat drahými dárky.

"Prosím, nezlob se." Hlas měl tichý a nejistý. "Nemusíš si ho brát, jestli tě to uráží."

Na to bylo těžké odpovědět. "Je nádherný. Skutečně, Neile. A myslím, že to začínám chápat. Pokud

bys mi ukazoval svoji lásku tím, že mi kupuješ věci, bylo by to jasné. Ale díky tobě se každý den

cítím chráněna a oceňována, ne proto, že za mě utrácíš peníze, ale protože děláš věci jako... jako

držíš mě, abych si mohla ve vaně zdřímnout a nemusela se bát utonutí."

Jemně se tomu zasmál. "Dobře, proč bych neměl? Nechci, aby ses utopila."

"Jde o to... možná, že jsem ve vztahu k tobě a tomu, jak utrácíš své peníze trochu panovačná. Když

to tak vezmu, ty víš mnohem lépe než já, jak je na tom tvoje bankovní konto. A stejně jako to nechci

vědět, stejně tak nechceš vědět, co je na mém. Pocházíme ze dvou naprosto odlišných světů a mimo

jiné se musíme naučit respektovat rozdíly mezi námi." Naklonila jsem krabičku v ruce a

obdivovala, jak se srdce diamantu lesklo a jak na něm zářily odlesky světla. "A je zatraceně

blyštivý."

Oba jsme se tomu zasmáli. Pak mi vzal krabičku z rukou, rozepnul náhrdelník a s jedním kolem na

posteli se ke mně naklonil. Zvedla jsem si své neučesané a neupravené vlasy a dovolila mu, aby mi

náhrdelník zapnul na krku. V prohlubni krku jsem cítila chladný dotyk platiny. Bylo to absurdní - na

krku taková věc a přitom jsem na sobě měla oblečení na spaní, nicméně stálo to za to, když jsem na

Neilově tváři uviděla pocity štěstí.

"Nechci ti kupovat věci, abych tě změnil," řekl tiše. "Prosím tě, nevěř tomu, že to dělám kvůli tomu.

Jsi pro mě poklad. Naprosto bezpředmětným způsobem. Myslím, že bych měl přiznat, že v sobě

mám hluboce zakořeněnou patriarchální představu o tom, že pokud se mám dvořit nějaké ženě, tak

ji zahrnu dary."

"Nemusíš se mě dvořit. Tys mě už získal." Zlehka jsem se dotkla diamantu na krku. "Hele, nebudu

ti říkat, co máš dělat se svými penězi. Prostě se nebudeme bavit o tvých penězích a bude to mezi

námi dobré."

Vydechl úlevou. "Díky bohu, protože pod stromečkem mám pro tebe připraveny další dárky."

"Páni." Hanbou jsem svěsila hlavu. "Tak hrozně moc se omlouvám, Neile. Mohla jsem něco pořídit,

jenže jsem byla tak zaneprázdněna tím, jak se dávaly věci do pohybu -"

"Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že pro mě je darem to, že tě mám tady. Měl jsem takový

strach, že tě ztratím..." Odkašlal si a pak se rozzářil "Ale ty jsi teď tady. Proč se neoblečeš, abychom

se zastavili dole na společnou snídani s Emmou a tím příšerným Michaelem?"

"Víš, už mu musíš přestat takhle říkat." Jemně jsem mu vynadala. "Dokonce i ten nejméně vnímavý

člověk na této planetě by poznal, že ona je pro něj hlavou, která všechno řídí a je pro něj vším. A je

to milý chlapík."

"On? Toho jsem si nevšiml. Myslím, že pokud se jedná o někoho, kdo spí s mojí sladkou holčičkou,

nejsem schopen nic odpouštět a vidět," zabručel Neil.

"Taky spíš s něčí sladkou malou holčičkou," připomněla jsem mu. "Emma je dospělá žena. Snaž se

trochu."

"Přestaň být tak zatraceně rozumná a polib mě," nařídil.

Na snídani jsme dorazili pozdě.

* * * *

Stála jsem v obývacím pokoji před obrovským vánočním stromem, ozdobeným nádhernými

ornamenty - všemi druhy, ale všechny měli veselou červenou barvu, aby ladila s obrovským

kobercem, který byl pod ním a malými bílými světýlky zasazených do větví. Ještě nikdy jsem

neviděla tak obrovsky vzrostlý strom. Tohle prostě nebyl malý pokoj s jednou postelí, a navíc moje

máma měla šílené alergie. Naklonila jsem se ke stromu blíž a zhluboka se nadechla vůně borovice.

Skrz vysoká olovnatá skla jsem se podívala dolů na příjezdovou cestu a v dálce jsem uviděla

reflektory auta. Přemýšlela jsem, kdo bude tím prvním, kdo dorazí. Doufala jsem, že než se sem

dostane její matka, sejde Emma dolů. Ta představa setkání s ní mi přišla bizarní. Jasně, mezi ní a

Neilem to už skončilo, ale Valerie vždycky bude matkou jeho dítěte. Navíc, byla i jeho partnerkou v

podnikání.

Malinko jsem si odhrnula své černé flitry pošité šaty u krku a pohrávala si s tříčtvrtečními rukávy.

Najednou mi to přišlo až směšné.

"Ach, vypadáš nádherně," řekla Emma, která vplula do místnosti v úžasných šatech ze stříbrného

taftu, které vypadaly, jako by vystoupily z módního katalogu z padesátých let. Krátké vlasy měla

upravené do volných, chaotických vln a do nich zasazenou jiskřivě stříbrnou čelenku. "Kde je táta?"

"Když jsem šla dolů, s někým v knihovně mluvil po telefonu." Byla jsem trochu nervózní.

Koneckonců, poprvé se setkám s jeho rodinou a on ještě neviděl, co jsem měla na sobě. Možná se

mu to nebude líbit. "Vypadáš úžasně. Začínám dostávat nad těmi šaty záchvaty žárlivosti."

Emma si uhladila sukni. "Děkuji. To je vintage. Díky nákupů ze second-handu se snižuje potřeba

produkce nového hedvábí."

"Aha." Nikdy jsem nevěděla, co bych měla říci tváří v tvář Emmě a jejímu vážnému zájmu o věci

jako je zachování bourců morušových. Zamířila k míse s punčem na druhém konci místnosti a já si

rukou přejela po vlasech, abych se ujistila, že můj francouzský cop se nezměnil v nekontrolovatelný

chaos vlasů.

"Podívejme se na tebe."

Otočila jsem se a ve dveřích jsem uviděla stát Neila s rukama v kapsách ve svých ocelově šedých

kalhotách. Jeho smokinková košile s černými knoflíky mu dokonale padla. Přejel mě pohledem od

hlavy až k patě a zase zpátky a pak ke mně přistoupil. Vzal mě za ruku, pootočil si mě na obě strany

a obdivoval ten výhled. "Vypadáš neuvěřitelně."

"Ty taky nevypadáš špatně." Uvolnila jsem se z jeho objetí, položila mu ruce na elegantní tkaninu

jeho košile a vzhlédla k němu nahoru: "Veselé Vánoce, zlatíčko."

Když sklonil hlavu, aby mě políbil, Emma si hlasitě odkašlala a prohlásila: "Tvoje dítě je tu v

pokoji."

Když k ní pozvedl hlavu, rty měl stočené v ironickém, trpělivém úšklebku. "Ano, Emmo. Jako vždy

vypadáš báječně."

Emma natáhla svůj dlouhý krk, postavila se na špičky a pak se zadívala z okna. "Na příjezdové

cestě je auto. Vsadím se, že je to máma."

Když Emma vyběhla ze salonu a v dlouhé galerii zmizela z doslechu, s grimasou jsem se podívala

na Neila. "Neber to špatně, ale ze setkání s Valerií jsem nervózní."

"Nemáš proč. Nejsi tady na nějakém konkurzu, Sophie. Jsi tady jako součást rodiny. Už do ní

patříš."

Zhluboka jsem se nadechla a s pevným úsměvem přikývla. "Dobře. Jen si to sama sobě budu

neustále připomínat."

"Prosím. Chci, abys tady prožila šťastné vánoce. Vím, že ti hrozně moc chybí tvoje rodina."

"Nijak zvlášť." To byla naprostá lež. V duchu jsem celý den počítala, v jaké fázi vánočních oslav se

rodina Scaife za oceánem nachází, ale nechtěla jsem, aby se kvůli tomu Neil cítil provinile. To, že

jsem sem odjela, jsem si vybrala sama. "Měli mě dvacet čtyři let. Jeden rok si můžu ušetřit pro

tebe."

"To je ten nejlepší dárek, který jsem kdy dostal." Sklonil hlavu a konečně, konečně mě políbil.

"Nevidím tu žádné jmelí," zacvrlikal veselý hlas se slabým skotským přízvukem, při němž jsme oba

vzhlédli.

Neil se usmál a ukazováčkem si setřel moji rtěnku ze spodního rtu. "Sophie. To je Valerie Stern,

Emmina matka. Valerie, to je moje přítelkyně, Sophie."

"To doufám, protože jinak bys měl co vysvětlovat." Ve Valeriině úsměvu se ukázaly ty nejsilnější a

nejbělejší zuby, jaké jsem kdy viděla. A to jsem pracovala pro módní časopis. Nevypadala ani

zdaleka tak stará, aby mohla být Emminou mámou, ale přitom jsem věděla, že musí být v

podobném věku jako Neil, protože spolu byli na vysoké škole. Měla nádherné, lesklé kaštanové

vlasy, které ji dokonale rovně spadaly na ramena. Oči měla živé a velké a okamžitě, bez jakéhokoli

náznaku trapnosti mi šla potřást rukou.

Málem jsem si vydechla úlevou, ale připadalo mi, že by to bylo neslušné. "Jsem ráda, že Vás

poznávám."

"Já také. Emma mi o Vás všechno řekla." Otočila se, aby Neila přátelsky objala a dala mu pusu na

tvář - v jejím podání to vypadalo o mnoho méně trapněji, než v tom mém, protože byla o dobré čtyři

palce vyšší než já.

"Veselé vánoce, Neile," řekla s vřelostí a já věděla, že bych při tom neměla žárlit, nicméně

nedokázala jsem si pomoci.

Ještě nikdy jsem neměla vztah s nikým, kdo měl před tím společnou vážnou minulost s jinou ženou.

Na druhou stranu mě potěšila ta skutečnost, že se jim podařilo udržet si přátelství i poté, co skončil

jejich vztah. To znamenalo, že pokud by nám to z nějakého důvodu nevyšlo, pravděpodobně by se

nemělo jednat o nějaký příšerný rozchod. Ovšem nenáviděla jsem ji v podstatě od okamžiku, kdy

vstoupila do místnosti. Nenáviděla jsem to, že mezi nimi bylo pouto, které není možné překonat.

Nechtěla jsem být ženou, která potřebuje partnera vlastnit a zaplnit celý jeho svět. Nenáviděla jsem

to, že měli dceru, které bylo přes dvacet a stále kvůli ní byli schopni tvořit jednotnou rodičovskou

dvojici. Přišlo mi to divné a ještě jsem jim to navíc naprosto záviděla, protože moji rodiče to kvůli

mně nebyli schopni udělat. A skutečně jsem nenáviděla ten polibek na tvář.

Nejvíc ze všeho jsem nenáviděla tu žárlivost, kterou jsem pociťovala, protože jsem věděla, že je

naprosto neopodstatněná. Na tom, co řekla nebo udělala, nebylo nic špatného, ale já jsem ji od něho

chtěla iracionálně oddělit. Nebylo mi příjemné se tak cítit a sama sebe jsem zklamala.

Pak přišel sluha, který přinesl tašky s dárky pod stromeček. A já si uvědomila, že to bylo asi kvůli

tomu. Koneckonců, Valerie přivezla nádherně zabalené dárky s logem obchodního domu Harrod,

zatímco já byla doma zvyklá vídat podomácku zabalené dárky naskládané v koši na prádlo.

Rozhodně jsem u toho doma navíc nebyla takto nastrojená a měla jsem podezření, že ani mísa na

punč nebyla naplněná kombinací šerbetu, Hawaiiského punče a 7-Up.

V tom spočíval celý můj problém. Valerie mě nezastrašovala, zastrašoval mě celý životní styl Neila,

protože jsem měla pocit, že se do něho nehodím.

Bože, byla jsem ráda, že jsem si to uvědomila, protože mě čekalo setkání s jeho matkou. Ona a

Neilova sestra přijely jen asi deset minut po Valerii.

Když mi Neil říkal, že jí je osmdesát, čekala jsem někoho mnohem křehčího. Ve skutečnosti však

byla trochu baculatá. A byla jsem překvapená z toho, jak moc si s Neilem byli podobní - měli ty

samé zelené oči a v nich neustále pobavený výraz. Když k ní Neil šel, aby ji obejmul, široce se

usmála a zvedla ruce.

"Mami," řekl a sklonil se k jejímu invalidnímu vozíku, aby ji políbil na tvář. Pohladila ho po tváři,

přesně tak, jako to dělají matky svým dětem po celém světě, a já si rukou skryla úsměv.

"Jak se cítíš, můj ptáčku?" zeptala se a já musela sebrat každičký ždibec svého sebeovládání, abych

neřekla: "Awwww!"

"Unavený," řekl jí s uklidňujícím úsměvem. "Ale v pohodě."

"Myslím, že ti doktoři jsou šarlatáni," zabručela. "Měli tě v New Yorku hospitalizovat."

V tom jsem s ní naprosto souhlasila. Bylo to hezké, že byl někdo na mé straně.

Neil se narovnal, otočil se a ukázal na mě. "Mami, tohle je Sophie."

"Ano?" Podívala se na mě se zdvořilostí, ve které bylo jasně vidět, jak se mě snažila přečíst. "Vy

jste Emmina kamarádka, že?"

Valerie se uchechtla. Můj názor na ni se tím, ani o krapet nezlepšil.

"Ne, mami. To je moje přítelkyně. Mluvili jsme o ní po telefonu." Neil mě objal rukama kolem

pasu. "Přijela sem se mnou z New Yorku a po dobu léčby tu se mnou zůstane."

"Dobrý den, paní Elwood," řekla jsem a napřáhla ruku.

Přijala ji a příjemně se na mě nahoru usmála. "Těší mě, Sophie. Přijela jste sem z New Yorku?"

"Ano, madam."

"Nechte si tu madam od cesty, nejsem královna," zasmála jsem se. "Říkejte mi Rose."

"Dobře, Rose," řekla jsem, a když jsem se podívala na Neila, přišlo mi, že vypadá potěšeně.

Povzbudivě se na mě usmál a pak se otočil zpátky na mámu. "Kde je Fiona?"

"Měla by být hned za mnou," řekla Rose a s pomocí malého joysticku vmanévrovala svůj vozík blíž

k posezení. "Nechala mě u dveří. Jsem si jistá, že se snaží zaparkovat ten směšný nový van. Emmo.

Pojď přivítat svoji starou babičku."

"Radši na ni jdu dohlédnout," řekl mi Neil a dal mi pusu na čelo.

"Jen jdi," řekla jsem mu se smíchem. "Nemyslím si, že by mě sežraly."

Ale pak jsem zaregistrovala Valerii s malým kulatým šálkem punče v ruce, jak zamířila přímo ke

mně. "Takže, Sophie. Emma mi říkala, že jste se s Neilem znovu setkali díky práci?"

"Jo, pracovala jsem pro Porteras." Nevěděla to? Neil pověřil Rudyho, aby jí řekl všechno o našem

vztahu a mém odvolání. Byla jsem vyhozena z práce kvůli spiknutí s konkurenční publikací.

Nepřipadalo mi, že by to pro ni měla být novinka.

"Jo, jasně, pravda. Ty jsi, kdo se chystal pomoci se sabotáží mého časopisu." Zářivě se na mě

usmála a upila ze svého punče. "Veselé vánoce."

Dobře. Asi jsem si to zasloužila. Nechtěla jsem se s ní hádat, že já jsem nebyla tím, kdo měl v plánu

vynést seznam předplatitelů, protože stejně by mi nejspíš neuvěřila. A ani se nebudu zlobit na Neila,

že o tom dal Valerii vědět, protože ona byla jeho obchodním partnerem. Myslím, že by musel

myslet jen svým pérem, kdyby ji nevaroval, že ta žena, se kterou chodí - dobře, nazývejme to tak,

jak to je - pohybuje se s ní - byla se společnosti vyhozena z důvodu překročení morální etiky.

Valerie měla plné právo na to, abych se jí nelíbila. A já jsem neměla žádné důvody k tomu, aby se

ona nelíbila mě, kromě té skutečnosti, že měla s Neilem dítě, což bylo něco, co jsem nebyla ochotna

provést já. Takže jsem jen přikývla a oplatila jí to: "Veselé vánoce." Buď spolu nějak budeme

schopny vyjít, nebo ne, ale nehodlala jsem být nezdvořilou, zvlášť když jsem tou špatnou byla já.

Neil se vrátil právě ve chvíli, kdy jsem se snažila vymyslet, jak odtud utéct, aniž bych nevypadala

hrubě.

"Fiona je tady," oznámil a když jsme se setkali očima přes celou místnost, usmíval se. V ten

okamžik se nemohlo stát nic lepšího, díky čemuž bych se cítila lépe, než díky jeho úsměvu, při

kterém, jak jsem si byla jista, se mi obličej rozzářil víc než celý vánoční stromeček.

Fiona byla malá, štíhlá a podobná bratrovi, jako by mu z oka vypadla, i když měla měkčí rysy. Její

krátké blond vlasy vypadaly, jako kdyby patřily někomu jinému, ale nosila je se šarmem. Jednou

rukou si je odhrnula z obličeje, ve kterém měla přehnaný výraz frustrace. "Všem se omlouvám. Ten

van pro mě představuje hotovou noční můru. Jsem zvyklá na parkování jaguara, který má oproti

tomu méně než čtvrtinovou velikost."

"Dobře, strašně moc se omlouvám, že ti moje mrtvice způsobila takové nepříjemnosti," pronesla

Rose suše. "Kde je Michael?"

"Běží za tebou, jako vždycky," ozvalo se hned za dveřmi. Když vstoupil, zpomalil z běhu. "Všem se

omlouvám. Volal jsem si s mámou a tátou. Právě se vrátili z brunche s generálním konzulem

Dánska a ještě jsem je chtěl na Štědrý den chytit, dokud jsou spolu."

"Ano, dobře. Když už jsme všichni tady," řekl Neil a odkašlal si.

Večeře se podávala v jídelně. V tomhle domě jsme byli už dva dny a teprve teď jsem ji viděla. Byla

v zadní části domu a ze salonku u ní se vcházelo do hudebního pokoje. Hudební pokoj, pokud jsem

tak mohla říct, mi připadal stejný jako jakýkoli další obývací pokoj v době, ale navíc v něm bylo

forte piano. Když jsem vstoupila do dveří jídelny, kde budeme jíst, připadal jsem si jako v nějaké

další fantazii.

"Ach můj bože." Zastavila jsem se a nohy mi málem rozdrtil Rosein vozíček.

Stěny i podlaha jídelny byly z mramoru v odstínech slonové kosti a světle hnědé. Ještě jednou to

pro jistotu zopakuji: zdi byly z mramoru. Na stěně visely obrovské zarámované tapiserie, které

zobrazovaly dobře upravené pastýře a pastýřky laškující v pastoračních scénách. Nad dlouhým

stolem visely dva velké lustry, jejichž záře se umocňovala v pozlaceném zrcadle, které bylo

připevněné nad širokým bílým krbem.

"Máš pravdu, ještě jsem tě tady pořádně neprovedl," řekl Neil omluvně. Nebyla to jeho vina.

Zatímco pracoval, byla jsem spojena v našem pokoji a sledovala televizi. Zbytek domu mě příliš

zastrašoval a navíc jsem se cítila provinile ohledně řady černě uniformovaných zaměstnanců, kteří

se starali o mé pohodlí, a já pro ně neměla žádnou práci. Více méně jsem se před nimi skrývala,

takže jsem raději po domě moc nebloudila.

"Elwoodovo pohostinství evidentně zaspalo," řekla Valerie s dobromyslným smíchem, zatímco si od

stolu odtáhla židli. "Jsem si jistá, že vy dva jste měli na práci mnohem lepší věci."

"Mami, nebuď nechutná," pokárala ji Emma.

Pak jsem si všimla, kam se Valerie posadila. Po pravici do čela stolu, naproti Emmě. Michael se

samozřejmě posadil vedle Emmy a Fiona odtáhla židli vedle Valerii, aby tak mohla zajet Rose na

vozíku. Zůstala jsem daleko, daleko v řadě.

Emma zrudla rozpaky. "Mami... Sophie?"

"Jo, jasně." Zasmála se a mávla rukou, jako by ji ani nenapadlo, že si automaticky zabrala místo

vedle Neila. "Omlouvám se, Sophie."

"To není problém, jsem zde nová. Je snadné zapomenout," řekla jsem lehce. Uvnitř jsem však

překypovala zlostí.

"Nikdy," prohlásil Neil s mrknutím a pak jsem si vzpomněla, že bez ohledu na to, co Valerie může

nebo nemůže udělat, abych se cítila nevítaná, je to její problém a ne můj. Neil mě miloval, byl

dospělým mužem, který byl schopen učinit své vlastní rozhodnutí a bůh věděl, že se nenechal

ovládat jinými lidmi. Valerie okolo sebe mohla kopat, jak chtěla, a stejně s tím nic neudělá.

Večeře byla úžasná a překvapivě formální oproti jednoduché rodinné diskusi vedené u elegantního

stolu. Sedm chodů, každý s veganskou alternativou pro Emmu a Neila a byli jsme přecpaní jako

vánoční husa. Ta také představovala hlavní chod. Předpokládala jsem, že to není ta samá husa, která

obětovala svoje játra do salátu s husími játry. Všechno bylo delikátní, mnohem lepší než v jakékoli

z nejlepších restaurací, ve které jsem kdy byla.

"Váš kuchař... pracuje tady na plný úvazek?" zeptala jsem se Neila a otřela si ústa ubrouskem.

"Neboj, stejně dobře pro mě pracuje i v Londýně," odpověděl mi Neil se svým polovičatým

úsměvem. "Je velice talentovaný. Pro mě pracuje jen proto, že má moc špatná kolena, než aby mohl

dál pracovat v restauraci. Je zázrak a dokáže vytvořit cokoli si umíš představit."

"To by mohlo být nebezpečné," varovala jsem ho.

"Kdo vybíral menu na dnešní večer?" zeptala se Fiona se smíchem. "Emmo, v poslední době

začínáš číst hodně Dickense?"

"Šéfkuchař chtěl vytvořit něco zábavného a zároveň tradičního, a tohle mi přišlo jako skvělý nápad.

Táta chtěl nezapomenutelné svátky, tak proč mu je neposkytnout?" povzdechla si Emma spokojeně.

"A navíc je to daleko lepší než loni."

Vypukl sdílený smích a Neil mi položil ruku na mé zápěstí na stole. "Loni si Elizatbeh usmyslela, že

by bylo krásné na vánoce pozvat nového kuchaře ze Španělska, který se věnuje experimentální

kuchyni. Zaplatil jsem za kousky pěny, které představovaly infuzi s příchutí různých věcí."

"Málem jsme umřeli hladem," řekla Rose se smíchem. "Ale vážně, neměli bychom si dělat legraci z

chudinky Elizabeth. Je to od nás neslušné, drahá, jsi prostě jen odvážnější."

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že na mě mluví, jako bych byla Elizabeth, a když mi to

došlo, slyšela jsem, jak ostatním hlasitě tluče srdce. Zatímco jsem zpracovávala tuhle skutečnost,

čelila jsem spoustě nepříjemných pohledů.

"Mami, to je -" začala Fiona a nejistě se na mě dívala. Oproti tomu, Valerie sledovala moji reakci s

pomalu narůstajícím pobavením. Čekala, co budu dělat, jestli náhodou neexploduji jako rozmazlený

fracek, za kterého mě pokládala.

"To je v pořádku, Rose," mávla jsem rukou. "Vím, že mě jen škádlí."

Věnovala jsem Neilovi uklidňující úsměv a z druhé strany stolu na mě vděčně zářila Emma. Přišlo

mi, že to nikomu snad nepřišlo trapné. Myslím, že bych si za ten herecký akt zasloužila nějakou

zlatou hvězdu.

Po výborném posledním chodu, který představoval veganský švestkový pudink jako dezert, jsme se

vrátili do salonku, abychom si dali koktejl a vyměnili dárky. Všichni jsme byli šťastní, uvolnění a

přátelsky si povídali, když se ozvala Emma se zajiskřením v očích. "Tati, prosím tě, řekni mi, že jsi

dal Sophie tu věc s botou."

"Věc s botou?" Zvedla jsem obočí.

"To byla tradice v rodině mého otce, když jsem byl ještě malý a dál jsem v ní pokračoval i se svou

rodinou," vysvětloval mi Neil. "Na štědrý den necháváme botu za oknem, místo toho, abychom ji

věšeli ke krbu."

"Sophie, vypadáš dost zmateně," řekla Emma se smíchem. "Je to jako dvacet sedm Santů na

Islandě."

"Ach ne, předpokládám, že jsem měla vystavit dvacet sedm bot, a pak?" škádlila jsem Neila. "A pak

odejít, aby to personál mohl vyzvednout a připravit."

"Nemusíš se ničeho bát, udělal jsem to za tebe." Usmál se s tajemným úsměvem a ukázal na vysoký

strom rostoucí za oknem.

Zvedla jsem se z pohovky a šla směrem, který mi ukázal. V rohu u nízkého parapetu jsem uviděla

nádhernou lodičku v béžové barvě od Chrisiana Louboutina, uvnitř které byla obálka.

Uctivě jsem botu zvedla. Byla tak zatraceně krásná, lesklá a měla, ach tak sexy vysoký podpatek.

Okamžitě jsem vyklouzla ze svých vlastních bot, vyndala obálku a botu si zkusila. Sedla mi

perfektně. Vzpomněla jsem si, jak si při balení Neil pečlivě prohlížel moje boty. Musel to zařídit

ještě dřív, než jsme odjeli z New Yorku.

"Co je v té obálce?" zeptala se Emma a přitulila se blíž k Michaelovi na sametově čalouněné

pohovce.

Rozložila jsem papír, který jsem našla uvnitř a mlčky si přečetla vzkaz.

Moje drahá Sophie,

Druhá bota tě čeká nahoře. Nezapomeň si je zabalit, až pojedeme oslavit Nový rok do Paříže.

Veselé vánoce a celou moji lásku.

N

"No, co se tam píše," zeptala se Emma.

Zvedla jsem hlavu, zářila a na okamžik hledala řeč. "Neil mě bere na Nový rok do Paříže."

"Super, tati," řekla Emma a dala palce nahoru. "Velmi romantické."

Přistoupila jsem k Neilovi a sklonila se, abych ho krátce políbila. Byl to příslib věcí budoucích, až

budeme sami. "Děkuji ti. Jsi úžasný."

"Když už mluvíme o romantice," řekl Michael a šťouchl do Emmy. "Pamatuješ, co jsi říkala o tom,

jak ti návrhy o vánocích přijdou romantické?"

Neilova pozornost se rychle přesunula jinam. Dívala jsem se na ně, střídavě jsem si prohlížela

Emmu a Michaela. Bylo by možné slyšet spadnutí špendlíku, když Michael vstal z pohovky a pak si

před ní klekl na koleno.

"Ach můj Bože," řekla tiše Valerie a ruka ji vylétla až k ústům.

Neilův výraz v obličeji se tomu Valeriinu podobal, ale nebyl to její sentiment, ale něco úplně jiného.

Jeho výraz naznačoval spíš něco ve smyslu: "Ach můj bože, mého milence se chystá sežrat

medvěd."

"Emmo, já jsem... do tebe tak hrozně moc zamilovaný," řekl Michael a hlas se mu lámal emocemi.

"A vím, jak moc je pro tebe tvoje rodina důležitá. Takže proto jsem chtěl, aby byli u toho, až

začneme společně řešit naši rodinu. Emmo, vezmeš si mě?"

Při té rozkošné žádosti se mi podlomila kolena. Po Emmině tváři se skutálela slza. Palcem si ji

otřela, zběsile přikývla a chichotala se: "Ano!"