TG - 5. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Bilionáři jsou při stěhování příšerní.

Na své posteli jsem měla otevřených všech pět kufrů a snažila jsem se do nich jako v působivé hře

Tetris sbalit svoje věci. Do odjezdu do Anglie zbývaly dva dny a vážně jsem ho měla chuť poslat do

prdele, když jsme byli spolu. Neil většinou postával kolem, bezradně se díval po pokoji a stěžoval si

na manuální práci.

"Nechápu, proč to všechno děláš sama. Úplně by stačilo, kdyby sis vzala nějaké věci na ten

prázdninový týden a jakmile budeme v Londýně, vše, co bys potřebovala, bychom tam dokoupili.

Na zbytek věcí pak můžeme najmout stěhovací firmu." Z Neilovy představy, jak probíhání

stěhování cizího majetku, jsem si přišla zmatená a vyděšená.

"Ehm, s tím tvým plánem "nakoupit nové věci", nejsem vůbec spokojená. Jsem bez práce a právě

teď mám dost silně omezené finanční prostředky." Než mohl začít protestovat, zvedla jsem ruce.

"Vím, že jsi bilionář. Ale skutečně nechci utrácet spoustu tvých peněz za věci, které už mám. To je

plýtvání."

Unaveně si povzdechl. "Dobře. Na tomhle se asi my dva neshodneme. Předpokládám však, že

neplánuješ stěhovat i nábytek?"

"Ne, myslela jsem jen něco z toho. Chci si sebou vzít jen svoje oblečení a některé z knih.

Samozřejmě počítač. A neskutečné množství bot." Sladce jsem se na něj usmála. Ach bože, dneska

jsem se cítila výrazně líp než včera. Začínala jsem se cítit... dá se to tak říct? Normálně. Těhotenství

mi teď připadalo už jen jako přetrvávající noční můra, ale ne tak hrozná, aby na nás měla trvalý

dopad. "Víš... konečně se zase začínám cítit, jako, že jsme spolu?"

Po Neilově tváři se pomalu rozlil úsměv. "To jsem velmi rád."

Zazubila jsem se na něj a zvedla několikatery frivolní růžové kalhotky. "Myslíš, že je budu

potřebovat?"

"Ach, jsem si jistý, že bychom pro ně dokázali najít využití." Pak mu však úsměv zmizel. Odkašlal

si a na krku se mu začínala objevovat červeň. "Předpokládám, že jsi si vědoma toho, že náš sexuální

život může být chemoterapií ovlivněn."

Myslela jsem na to, ale nebyla jsem si jistá, zda je to něco, co bych měla vytahovat na světlo.

Přikývla jsem a zastrčila jsem kalhotky do kufru. "Už jsem si ty informace vyhledávala na netu. Zní

to, jako bys z toho byl nešťastný."

"Podnikl jsem si taky podobný průzkum. Nejsem si jistý, jaký přístup doktor Grant zvolí, ale vím,

že má v plánu dost agresivní léčbu. Všechno budeme probírat na naší schůzce, která proběhne

osmadvacátého." Otočil se k mému provizornímu šatníku. "Obávám se, až s tím začneme, bude to

trochu divoké."

"Hele, to je jedno, jinak bych seděla tady a byla bez práce." Popadla jsem podprsenku bez ramínek

a přihodila ji do kufru. "Kromě toho s tebou mám stejně pocit, že se mi celý život mění v jednu

obrovskou vichřici."

"To je nevýhodou, když se scházíš s vlastníkem multimediálního impéria." Pohledem právě

přejížděl po celé délce černých hedvábných šatů, které zvedl ze země a které jsem na sobě v životě

neměla, protože překročily tu tenkou linii mezi Haute couture a spodním prádlem. Zvedl obočí, pak

je dal zpátky dolů a položil je do otevřené tašky na věci.

Wow. Čekala jsem, že většinu času strávím v tričku a džínách v čekárnách v nemocnici. Skutečně

bude v Anglii čas na nějaké fantazie nebo něco podobného? Lhala mi snad Bridget Jones? "Takže...

to je to, čemu nerozumím. Říkal jsi, že se jedeš léčit do Londýna. Ale my letíme do Bristolu a pak

pojedeme do domu v Somersetu?"

"Můj venkovský dům," řekl, naprosto bez rozpaků, jako by bylo běžné, že každý má dva domy.

"Strávíme tam vánoce a pak se přesuneme do Londýna, kde podstoupím léčbu."

Chvíli jsem o tom uvažovala a pak se na něj podívala s nakloněnou hlavou. "Víš, vždycky jsem

přemýšlela... když máš dva domy a jsi v jednom z nich, tak máš věci jenom tam? Nebo máš

všechno dvakrát - myslím jako oblečení, DVD a tak?"

"Ne. V každém z nich mám to, co mi vyhovuje a pokud potřebuji i něco dalšího, tak si to sbalím a

vezmu sebou. Jen zřídkakdy potřebuji v Londýně teplé bundy, takže je mám v domě v Reykjavíku.

V Somersetu zase nepotřebuji příliš často obleky a kravaty, takže si je tam nenechávám."

"Ehm, kolik domů vlastně vlastníš?" A jak to sakra dokáže všechno uhlídat? Mě se dařilo ztrácet

věci v místnosti velikosti krabice od bot a už jsem je nikdy nenašla. Nedokázala jsem si představit,

jak bych se snažila najít něco, co jsem omylem nechala na jiném kontinentě.

Ještě víc mě zarážela skutečnost, že ten počet jen tak jednoduše nevychrlil a musel začít počítat.

"No, je tu ten byt tady, domy v Somersetu a Londýně, jeden v Reykjavíku, domek u Akureyri -"

"Ani netuším, kde to je," přerušila jsem ho.

"Island." Pokračoval: "Pak je tu byt v Benátkách, ale to není klasická rezidence, beru ho spíš jako

domek na dovolenou... tak... pět?"

"Ty vlastníš pět domů." Sedla jsem si na postel. Předpokládala jsem, že by to číslo mohlo být i

výrazně vyšší, ale i tak to byl dost velký šok.

"Dobře, šest, protože vlastním ještě byt v Kensingtonu, kde je moje sestra, ale ve všech ohledech ho

užívá ona. Asi bych si ho mohl vzít zpátky." Posadil se vedle mě. "Jsi naštvaná?"

"Naštvaná ne. Jen nevím, jak se mám vypořádat s tím, že můj přítel vlastní domy ve čtyřech

různých zemích, když jsem vyrůstala v neustálé obavy ze ztráty obytného přívěsu, kde jsem

bydlela." Pokrčila jsem rameny. "Dostanu se z toho."

"Můžu se ti s něčím přiznat?" zeptal se a zadíval se na podlahu. "Mám podobný problém, ale z

opačné strany. Nikdy v životě jsme neměli s penězi problém. Moji rodiče byli bohatí, jejich rodiče

byli také bohatí... Byl jsem vychován tak, jak jsem byl, pokud jde o pracovní etiku. Vždycky mě

učili být vděčný za to, co jsme měli, ale nikdy jsem nic nepotřeboval ani něco nechtěl. Neumím si

představit, že bych žil jako ty. Zní mi to příšerně nesnesitelně.

"Ne, to ty zníš nesnesitelně snobsky." Zasmála jsem se, abych změkčila dopad svého prohlášení,

protože to nebyla jeho chyba. Připadal mi jako mimozemšťan, který se snaží pochopit pozemský

život. "Nejtěžší z toho je pro mě pochopit skutečnost, že mám nějakou utkvělou představu, jak se

mají bohatí lidé chovat a ty do toho nezapadáš. Většinu času se prostě chováš jako Neil a najednou

mě pak konfrontuješ s něčím jako "Ach, mám pět domů." a to mě zaskočí. Upřímně řečeno, ani si

neumím představit, kolik to je bilion dolarů."

"Tisíc milionů," řekl a znělo to rozpačitě.

"Z toho mi jde hlava kolem. A ty jich máš šest a každý den vyděláš další peníze. Já jsem

nezaměstnaná," povzdechla jsem si.

"Pak bych tě měl varovat, že... můj dům v Somersetu je poměrně velký. A starobylý." Říkal to

takovým tónem, jako by ho to přiznání bolelo. "Není to "normální dům pro chlapa", jak by sis ho

představovala."

"Jestli je to hrad, začnu zvracet."

"Ne hrad. Je dům ve stylu neorenesančního zámku z devatenáctého století." Všechna ta ohromující

slova, která vycházela z jeho úst, mi začínala splývat do jedné obrovské míchanice a já na něj jen

zírala a mrkala u toho.

"Chápu. Slyšel jsem naprosto přesně, jak to zní, když to říkám." Hlava mu klesla a já si nemohla

pomoci a zašklebila jsem se na něj.

"Ach, ubožátko." Rukou jsem ho objala kolem zad a opřela se o jeho paži. "Podívej, viděl jsi, kolik

oblečení vlastním. Víš, že extravagantnímu životu se umím přizpůsobit." Uchechtl se, když jsem

pokračovala. "A co tohle? Až se dostaneš z té tíživé rakoviny, čeká tě se mnou setkání s mojí

rodinou v Calumetu. Tam zažiješ přesně ten samý kulturní šok, který právě teď zažívám a ještě

zažiji."

Zvedl hlavu a natáhl ruku. "Ujednáno."

"Skvělé. A teď mi řekni, co mám očekávat. Myslela jsem, že celou dobu, co tam budeme, budu

nosit oblečení, které bude pohodlné na sezení. Myslím tím, až budeš podstupovat tu věc s

chemoterapií. Takže k čemu mě budou ty elegantní hadry?" Natáhla jsem ruku, ve které jsem držela

hedvábné šaty. "Na co budu potřebovat tohle?"

"No, budeme přece muset oslavit Silvestr, ne?" Zeptal se a předtím, než vstal, si otřel ruce o stehna.

Pak se vrátil se systémem závěsných trubek, které mi sloužily místo skříně. "A kromě toho pro

všechny tvoje věci budeme mít dostatek místa. Už jsem požádal zaměstnance v mém domě v

Londýně, aby ti připravili Eli -" rychle se zarazil a opravil se, "šatnu pro tebe."

Rozhodla jsem se ignorovat tu téměř zmínku o jeho ex manželce. "Je stejně pěkná jako tvoje šatna v

New Yorku?"

"Ach, hezčí." Zamračil se na mé šaty. "Proč máš tyhle? Proč tohle dělám? Proč nemůžu dělat něco s

těma frivoltními kalhotkami?"

Zahihňala jsem se a popadla ty kousky krajky. Netuším, proč jsme to rozdělovali - kdybych chtěla,

mohla jsem si vzít s sebou všechno svoje spodní prádlo. Když jsem vzhlédla vzhůru na něj, zrovna

se na mě díval tak, jako bych byla nějaký neuvěřitelně krásný objekt, který ještě nikdy neviděl a při

tom pohledu ho mrazilo. Pod žebry jsem ucítila teplo, které se odsud šířilo do celého mého těla s

uklidňujícím, závratným pulsováním.

"Děláme to." Nedokázala jsem ve svém hlase skrýt úžas a ani jsem to nechtěla. "Budeme žít

společně."

"Ano." Když se usmál, celá tvář se mu rozzářila a díky tomu se mi z hlavy vypařily poslední zbytky

pochybností, které jsem cítila od té hrozné noci v nemocnici. Šla jsem k němu přes celou místnost.

Setkali jsme se na půli cesty, kde si mě přitáhl do náruče a věnoval mi důkladný pomalý polibek.

Celý můj život se změnil v jeden obrovský zmatek. Chystala jsem se odjet do cizí země. Cestovat

budu s přítelem, kterého znám jen o něco déle než dva měsíce. Měla bych být hrůzou bez sebe.

Místo toho jsem se však nemohla dočkat, až společně začneme tuhle novou etapu života.

Samozřejmě jsem cítila i kus viny. Čím víc jsem se těšila na nový život s ním, tím víc jsem si i

připomínala, že k tomu došlo jen díky tomu, že se ocitl ve zdravotní krizi. Přečetla jsem si články o

léčbě, která ho čeká, o lécích, které sice pomohou zničit rakovinu, ale neumí však rozlišit mezi

zdravými a nemocnými buňkami. Chemoterapie dokáže udržet pacienta při životě, zároveň ho však

pomalu otravuje. Nežádoucí účinky zněly děsivě a rizika ještě hůř.

Teď však vypadal v pořádku. Tělo měl stále vypracované a robustní jako dřív, paže, které mě

objímaly, byly stejně silné. Přitiskla jsem se k němu, inhalovala jeho kolínskou a nechala se líbat,

zatímco realitu budoucnosti jsem odsouvala někam dozadu. Byl to pro mě jediný způsob, jak se při

tom nezbláznit starostí.

O dva dny později jsme si dali naši poslední večeři v New Yorku a pak jeli v Maybachi na letiště.

Za námi jela pronajatá dodávka, ve které bylo napěchováno neuvěřitelné množství zavazadel.

Když jsme dojeli na ranvej, zadívala jsem se z okénka. Ani jsme nemuseli jít přes terminál. V hlavě

jsem si to stále ještě nedokázala pořádně srovnat, stále jsem byla ještě v čase, kdy jsem si balila své

příruční zavazadlo a řešila ještě poslední drobnosti.

Když jsem se podívala na letadlo, hvízdla jsem. Byla to G5, zářivě bílá a štíhlá. Dlouhé nástupní

schody dosahovaly až k otevřeným dveřím kabiny a z okének byla vidět bílá teplá záře.

Neil se natáhl přes sedadlo a zval mě za ruku. "Jsi v pořádku? Vypadáš trochu pobledle."

"Nesnáším létání," přiznala jsem, možná jen trochu pozdě. "Vím, že ty taky ne."

Poklepal si kapsu na klopě kabátu a uslyšela jsem z ní cinkot skleničky s prášky na lékařský

předpis.

"Ale jsem nadšená," ujistila jsem ho, protože přece jenom, když vás někdo vezme na

výlet vlastnímletadlem, nechcete vypadat nevděčně.

"Ještě nikdy jsem neletěla soukromým letadlem."

"Můžu ti říct, že tady po tom už nikdy nebudeš chtít znovu letět běžnou linku. Pokaždé, když jsem

to musel udělat, mi to přišlo jako krvavá noční můra." Odmlčel se a rty se mu zvlnily v náznaku

mírného úsměvu. "No dobře, skoro pokaždé."

Tony mi otevřel dvířka a já vyklouzla ven z auta, v ruce jsem svírala svoji příruční tašku. "Budeme

si brát naše zavazadla nebo -"

"Ne, naloží to za nás." Koutek Neilových úst sebou zaškubal a já věděla, že mu to připadalo

rozkošné, že jsem nabídla, že si ponesu vlastní věci. Cestou do letadla jsem na něj vyplázla jazyk.

Když jsem stoupala příkrými schody nahoru do letadla, byla jsem ráda, že jsem si obula baleríny a

ne boty na podpatcích. I když jsem je neměla, i tak jsem byla stále ještě dobře oblečená pro let v

soukromém letadlu. Na sobě jsem tmavě modré džíny, bílé tričko s neprůhlednou bílou flitrovou

aplikací na hrudníku a přes něj tvídové sako v krémové barvě v délce do pasu. V nezvykle teplém

prosincovém vzduchu bylo cítit drobné mrholení. Protože tohle počasí v žádném případě

neprospívalo mým pečlivě vyžehleným vlasům, vystoupala jsem po schůdcích do letadla tak rychle,

jak jen jsem to zvládla.

Jakmile jsem se ocitla uvnitř, v naprostém šoku jsem se zapotácela. Obvyklý pocit klaustrofobie z

toho, jak je na malém prostoru umístěno příliš mnoho sedadel, se nedostavil. Tady bylo jen dvanáct

míst - tři řady po dvou sedadlech na každé straně a mezi nimi středová ulička. Samotná sedadla byla

daleko prostornější a už od pohledu pohodlnější, než cokoli jsem kdy v letadle viděla. Kromě toho

tu byl ještě prostor, kde byla umístěna mikrovlnná trouba s komplikovaně vyhlížející konvicí na

kávu. Na stěnách byly připevněny dva ploché monitory. Jeden z nich byl zapnutý a znázorňoval

předpokládané povětrnostní podmínky pro náš let.

"Ach, wow." Položila jsem si tašku a obrátila se k Neilovi, který se objevil v otevřených dveřích za

mnou.

"Tohle je..."

"Dost působivé na to, abys mi tu vykouřila ptáka?" Zeptal se a v naději zvedl obočí.

Trochu jsem do něj šťouchla, rozhořčení jsem předstírala jen částečně. "Sklapni. I když tohle je takt

úžasné. Můžu jedno dostat?"

Rozesmálo ho to a objal mě. "Před chvílí ses se mnou dohadovala ohledně toho, kdo zaplatí za

večeři a teď mě prosíš o letadlo?"

"Ne vážně." Natáhla jsem se, abych ho políbila a pak když jsme od sebe odtáhli ústa, jsem se

zeptala. "Můžu ho řídit?"

"Ne!" Stále ještě se smál, když do kabiny vstoupil člen posádky. Byla to mladá žena s tmavými

vlasy staženými do úhledného drdolu. Na sobě měla černý kalhotový kostým.

Zářivě se na nás usmála. "Vítejte na palubě, pane Elwoode, paní Scaife. Jsem Jackie a dnes večer

vás budu v kabině obsluhovat."

"Byl bych rád, kdyby byla lůžka připravena, jakmile budeme ve vzduchu. Většinu letu máme v

plánu prospat," řekl jí Neil a podal kabát, který si svlékl. Počkala ještě na můj a pak je odešla

někam uložit. Sebou vzala také naše příruční zavazadla.

Neil dnes večer vypadal tak dobře, že bylo nemožné věřit tomu, že je nemocný. Na sobě měl džíny

a na nich volné černé tričko s bílými knoflíky. To oblečení mi přišlo vhodné spíš na rockový koncert

než na létání soukromým letadlem. Z nohou skopl svoje italské mokasíny a bosými nohami

zakroutil na koberci. "Chovej se tu jako doma, Sophie. Není nutné, aby ses dalších osm hodin

necítila pohodlně."

Osm hodin. Šílené. Věděla jsem, že ten let bude dlouhý - odlet jsme měli plánovaný na devět večer

a do Anglie jsme měli přiletět kolem půl desáté ráno - nicméně stejně jsme měli tak jako tak celý let

prospat. Teď, když jsem byla tady v letadle, jsem věděla, že jsem až příliš rozrušená, než abych

zavřela oči.

"Koupelna je támhle vzadu a taky je tam postel, ale během vzletu tu budeme muset sedět," řekl mi

Neil, zatímco mířil k přední části kabiny. "Jdu se pozdravit s pilotem."

"Proslídím to tu zatím," řekla jsem a jak jsme vyrazili dopředu, udeřila na mě hrůza v plném

rozsahu.

Je to divný pocit procházet se soukromým letadlem. Během let létání v klasických letech jsem se

stala dost paranoidní, takže jsem si byla jistá, že pokud bych se dotkla špatného tlačítka nebo se

posadila na špatné místo, vystartovala bych z Neilova letadla jako terorista.

Přejela jsem prsty po opěradle jednoho pohodlně vypadajícího sedadla. Byla pokrytá měkkou

tmavou kůží, která dobře ladila s měkkými záblesky osvětlení a akcenty tmavého dřeva. Pak jsem

prošla otevřenými dveřmi, za kterými zmizela Jackie a uviděla ji, jak ukládá naše příruční zavazadla

pod něco, co vypadalo jako postel plnohodnotné velikosti.

"Mohu Vám s něčím pomoci, paní Scaife?" zeptala se Jackie a narovnala se.

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, jen tu slídím. Ještě nikdy jsem v soukromém letadle nebyla."

"Ano?" Vypadala tím dost překvapeně.

"Předpokládám, že tu nepřepravujete mnoho lidí poprvé, že?" Jakmile jsem ta slova vypustila z úst,

pomyslela jsem na to, jak Neil létá s jinými partnerkami, se kterými chodí, po celém světě.

Rozhodla jsem se, že to nechci vědět. "Neodpovídejte, prosím."

Usmála se. "Dobře, pokud bude cokoli potřebovat, neváhejte o to požádat."

Když odešla, sedla jsem si na kraj postele. Byla trochu tvrdší.

"Během dne jsou to sedadla."

Podívala jsem se na Neila, který stál ve dveřích. Naklonila jsem hlavu na stranu a našpulila rty.

"Když máš vlastní letadlo, co jsi tedy před šesti lety dělal na letišti?"

"Nevyužiji to letadlo na plný výkon, takže je pro mě mnohem praktičtější najímat si posádku ze

soukromé společnosti," vysvětloval. "Měl jsem pohovor s vedoucím pracovníky v Daihatsu a

potřeboval jsem odjet dřív, než by se mi podařilo zajistit soukromou posádku."

Nad ironii osudu jsem se ušklíbla. "Víš, že kdyby se ti podařilo sehnat posádku, nikdy bychom se

nesetkali."

Odmlčel se a na obličeji se mu objevil podivný výraz. "Já... Nechci o tom přemýšlet. Teď jsi tady a

já si nedovedu představit svůj život bez tebe."

Bylo ponuré o tom přemýšlet. Kdybychom se nesetkali na tom letišti, odletěla bych do Japonska.

Nepracovala bych v Porterasu, když ho Neil koupil. Ty myšlenky na uplynulé dva měsíce - to dobré

i to špatné - mě hluboce znepokojovaly.

"Dobrý nápad. Žádné smutnění." Vstala jsem a šla si sednout k němu. Zapnuli jsme si bezpečnostní

pásy a čekali na vzlet.

Při vzletu jsem Neilovi pevně tiskla ruku, ale jakmile jsme se ocitli ve vzduchu, byl to už hladký let.

Naprázdno jsem přežvykovala, abych se zbavila tlaku v uších a Neil mi nabídl žvýkačku. Vzala

jsem si ji a vděčně žvýkala. "Ještě, že tohle letadlo není, tak hlučné jako sedm čtyři sedmička.

Nejhorší je, když máš zalehlé uši a všude okolo je šílený hluk. Nic neslyšíš a máš pocit, jako bys

měl pytel přes hlavu.

"Ne, nejhorší jsou vzlety a přistání." Když si oběma rukama přejel tvář a pak vzadu vlasy, vypadal

trochu pobledle.

"Bral jsi to skutečně dobře." Nebo jsem si toho možná jen nevšimla, kvůli tomu jak jsem byla sama

nervózní.

"Protože jsi byla tak vystrašená, potlačil jsem vlastní strach." Rozpačitě se zasmál a pak zavtipkoval

s přehnaným předstíraným jižanským přízvukem: "Muset být silný pro svou ženu."

Předstírala jsem, že omdlívám a opřela jsem mu hlavu o rameno. "Ty můj hrdino."

Poté, co jsme dostali pokyn, že se můžeme odpoutat, odešla jsem do koupelny - prťavé, ale ne tak

stísněné, jako na běžných komerčních letech - vyčistit si zuby a převléknout se do noční košile.

Stále jsem se nedokázala smířit s tím, že bych před ním ochotně nosila svoje vybledlé flanelové

pyžamo, takže jsem si na let připravila krátkou hedvábnou černou košilku. Nesnášela jsem tu

skutečnost, že jsem stále ještě krvácela, jako bych měla tu nejdelší periodu na světě, ale podle

materiálů, které jsem dostala v lékařské ordinaci, to mohlo trvat až dva týdny. Bylo by to úžasné

připojit se do Mile High Clubu.

Jedna moje část se cítila iracionálně provinile, že chci mít znovu sex, tak brzy poté, co jsem byla na

potratu. Možná za to mohla moje katolická výchova nebo jen obecná misogynní kultura, ve které

jsem vyrůstala, ale připadala jsem si, jako bych provedla něco špatného a měla bych sama sebe

potrestat a popírat svoje špinavá, velmi špinavá sexuální nutkání.

Ale, jak jsem se měla cítit špinavě a chtít pokání - v tom špatném slova smyslu - když jsem se

vynořila ze dveří a Neil se na mě podíval tím svým způsobem.

Polkl a zamumlal. "Pane Bože, Sophie."

Uhladila jsem si na stále ještě nafouklém břiše černé hedvábí a na to, že jsem se ještě před chvílí

cítila rozpačitě, bylo mi dobře. Vím, že by mi mělo být ve vlastní kůži dobře pořád, nejen, když mě

nějaký muž shledával atraktivní, ale teď bylo úžasné, že jsem tím získala pocit jistoty. Jo, jsem

prostě výsledkem kultury, ve které žiji.

"No, už jsi mě v poslední době viděl až příliš často v kalhotách na jógu a plandavých tričkách.

Myslela jsem, že bych měla hru trochu zintenzivnit." Došla jsem až k němu a přejela mu po paži.

Už byl svléknutý do boxerek, ve kterých plánoval spát a když jsem mu dala tvář na hruď, cítila

jsem, jak byla jeho kůže pod mou tváří teplá a jemná. Rukama mi klouzal po hedvábí splývajícím

po mé zadnici. Přejížděl mi po půlkách prsty a já jsem si stoupla na špičky a snažila jsem se

nevnímat, že mám v kalhotkách vložku. Tohle byla věc, která mi nepřipadala moc "romantická".

"Proč jsi tak nervózní?" zeptal se a zamračil se na mě.

"Víš," o krok jsem ustoupila a ukázala dolů ke svému rozkroku. "Dva týdny."

"Neměl jsem v úmyslu znásilnit tě." Odmlčel se a pohlédl vzhůru, jak přehodnocoval výběr svých

slov. "Dobře, měl. Ale neměl jsem v úmyslu do tebe vstoupit. Ne plnohodnotný pohlavní styk."

"Jo, v žádném případě, dokud jsem nedočetla Kriminální zločinnost, teda jestli mi rozumíš."

Nešťastně jsem si povzdechla.

Zamyšleně přikývl. "Víš, jestli je ti ta myšlenka skutečně nepříjemná nebo potřebuješ víc času, aby

ses tím duševně smířila, naprosto to chápu. Ale jestli máš strach, že se jsem znechucený z toho,

abych se tě dotkl, tak tě musím ujistit, že to v žádném případě tak není."

"Ne, ne, nic takového," protestovala jsem. "Umírám touhou, aby ses mě dotkl. Jen prostě nechci,

abys byl znechucený nebo, aby se zničilo něco, co je mezi námi, protože jsem tak... nechutně

tlustá."

"Sophie, ty nikdy nejsi nechutně tlustá." Posadil se na postel a poklepal na místo vedle sebe.

"Jo, dobře, že jsi mě nikdy neviděl jíst thajské jídlo, jak mi leze ven i nosem." Sedla jsem si vedle

něj. Byla tam nažehlená přikrývka a na ní bavlněná deka v krémové barvě. Postel barevně ladila s

ostatním vybavením letadla.

"Prostě si nemyslím, že bys teď měl dávat svoje ruce tam dolů. Připrav se na to, že pět dnů v měsíci

budeš bez pohlavního styku."

"S radostí. Vzhledem k tomu, co jsme právě prožili, budu držet slavnostní půst na počest tvojí

menstruace, když mě o to požádáš. Ale do budoucna, tvoje perioda mě neznechucuje." Svalil se na

záda a sáhl po přikrývce, kterou jsem měla pod nohama. "Nebude ti vadit, když si ji vezmu?"

"Ani trochu." Vklouzla jsem vedle něj a přitulila se k němu. Jednu nohu jsem si dala přes jeho.

Spokojeně si povzdechla a přejela prsty po jeho hrudníku. "Je to úžasné. Děkuji ti."

"Za co? Tady ti to ani nemůžu nabídnout jako spontánní romantické gesto. Letadlo už vlastním."

Políbil mě na čelo a pak mě rukou objal kolem ramen. "Ale jsem šťastný, že jsi tady."

"To já také. Možná nejsme v letadle ve vzduchu. Myslím, že jsme uvězněni ve výtahu, který je

pravděpodobně jen o kousek níž na seznamu míst, na kterých nechci být -"

"Stejně jako já," připomněl mi. Už, když jsme se poprvé setkali, jsme narazili na vzájemnou

nenávist k výtahům.

Chvíli jsme leželi v tichosti. Jednou rukou mě vzal za moji a pak si se mnou hravě propletl prsty.

Takže, když jsem řekl: "Jsem vyděšený," zablikala mi kontrolka v hlavě. Věděla jsem, že bez

pochyby nemluví o letu. "Myslím, že by to bylo hodně divné, kdybys nebyl."

Vydal zamyšlené "hm", ale dál už nereagoval, jen si stále hrál s našimi spojenýma rukama na svém

hrudníku.

"Můžeš mít strach, víš," tiše jsem řekla. "Teď se bojíš toho, že to nemáš pod kontrolou. To kvůli

tomu se bojíš létání a výtahů. Nemáš pod kontrolou to, co se s tebou může stát."

"To je zajímavá teorie," dobíral si mě. "Co si proboha myslíš, že jsem člověk posedlý kontrolou?"

Odfrkla jsem si. "Tak se na to podívejme. Se svoji dospělou dcerou vedeš souboj vůlí ohledně

muže, se kterým se schází. Máš hospodyni, ale většinu jídel vaříš sám -"

"Vařím, když u mě nocuješ, protože si myslím, že je to romantické," protestoval.

"V posteli jsi neuvěřitelně panovačný." Přitiskla jsem se blíž k němu.

"Jestli je to svědectví o tom, že mě těší vše kontrolovat, pak bys v tom případě měla zbožňovat

letadla a výtahy, protože miluješ, když tě v posteli někdo ovládá." Sklouzl prstem k mé bradavce a

pak zvedl hlavu. "A mě se líbí kontrolovat tě, protože rád sleduji, jak nad sebou ztrácíš kontrolu."

Po celém těle se mi přeběhl vzrušující mráz a ucítila jsem už tak bolavé místo mezi nohami. Bože,

jak moc jsem to chtěla. Moje tělo bylo navyklé na každodenní orgasmy a teď nechtělo poslouchat

hlas rozumu. Když už jsem teď nemohla s Neilem prožívat sex, musela jsem udělat druhou nejlepší

věc.

"Hele," zašeptala jsem v zšeřelé kajutě. "Letuška sem jen tak bez varování nevkročí, že?"

"Ne, je vepředu, odkud sem může přijít, pokud ji o to požádáme. Proč?" V hlase mu znělo

podezření.

Sedla jsem si a pohledem přejela po prostoru kolem nás. Neilův opasek byl stále ještě provlečen

poutky džín a já jsem vylezla z postele, abych si ho přinesla.

"Co to děláš?" zeptal se a opřel se o loket.

"Chci něco zkusit." Vrátila jsem se do postele, obkročmo jsem si na něj sedla a v ruce držela jeho

pásek. "Podej mi ruce."

Zvedl obočí. "Sophie, vzpomínáš si, co jsem ti říkal o své předchozí zkušenosti?"

"Ano." Neil jednou dělal subíka muži, který byl příšerným dominantem. Neznala jsem přesné

detaily celé té věci, jen to, že to nedopadlo příliš dobře, a Neil, když byl svázaný, zpanikařil a zranil

se u toho.

Vzala jsem ho za jednu ruku a musím mu připsat ke cti, mi dovolil, abych mu ji jemně zatlačila nad

hlavu. Přesto se však dalo říct, že byl pořád dost nervózní. Sklonila jsem se k němu a těsně u ucha

se ho zeptala: "Vzpomínáš si, jak sis mě poprvé vzal při análním sexu?"

"To si budu pamatovat po celý zbytek života."

"Když jsem z toho všeho byla tak strašně nervózní, řekl jsi mi, že v tuto chvíli jsme spolu a mám

dělat to, co cítím, protože nejsi jako chlapi, se kterými jsem spala dřív." Rukou jsem sjela dolů k

jeho druhé ruce, sevřela ji za zápěstí a pomalu mu ji přetahovala nad hlavu. "Dobře, já teda nejsem

chlap. Nechci ti ublížit. Jen tě chci donutit ztratit kontrolu."

Vedle mého ucha se zasmál a pak jemně testoval pevnost mého sevření na svém zápěstí. Okamžitě

jsem povolila a on se uvolnil. Pak jsem trochu přitlačila, sáhla po opasku a omotala mu ho kolem

zápěstí. On mezitím nadzvedl hlavu a přes noční košili mi oždiboval prsa. Tiše jsem zasténala, byla

jsem si dobře vědoma relativního ticha v letadle a přítomnosti palubní posádky. Netušila jsem, kolik

by toho bylo přes zavřené dveře slyšet.

"Takže, kolikrát jsi v tomhle letadle zažil sex?" Zašeptala jsem, zatímco jsem konec opasku vložila

do spony a pevně ji utáhla.

"Mnohokrát," připustil. "Pokud bys měla letadlo, taky bys to dělala, že?"

"Tuším, že ano." Zalapala jsem po dechu, když se mu podařilo jazykem narazit na moji napjatou

bradavku a přes hedvábí po ní kroužil.

"Žádný náznak žárlivosti?" zamumlal proti mému tělu. Prsty jsem mu zapletla do vlasů a přitáhla

jsem mu hlavu dolů k posteli. Po rtech se mu rozlil líný úsměv. "Doufám, že jsi ta poslední."

Díky těmto slovům mi opět nepříjemně vytanula na mysl jeho možná smrt a tu poznámku jsem

ignorovala. "Vsadím se, žes tady nikdy nebyl svázaný."

"To ne." Znělo to méně než nadšeně, ale stále ještě s tím byl svolný.

"Chci si zahrát hru. Budu na tebe psát slova a ty budeš muset hádat, co píšu." Seděla jsem rovně a

prstem jsem mu přejížděla po hrudníku.

"Myslím, že pravidlům rozumím." Ušklíbl se na mě. "Co se stanu, když se netrefím?"

Posunula jsem se na jeho tělu o trochu níž. Kolena jsem měla stále položena po obou jeho stranách.

Když jsem teď seděla obkročmo na jeho stehnech, naklonila jsem se a ústy jsem mu přejela po

straně trupu. Tvrdý hrot jeho erekce mě tlačil do břicha.

Jen devět dní.

Mohlo by to stejně tak být devět let, tak moc ho chci. Po jeho kyčelní kosti jsem na Neilově tělě

jazykem pečlivě vytvářela písmeno D.

Když jsem to slovo dokončila, řekl: "Dovol."

"Výborně," zamumlala jsem a zaměřila jsem se na druhou stranu. Stáhla jsem mu boxerky o kousek

níž a těsně nad jeho rozkrokem jsem začala jazykem psát další slovo.

"Mě," hádal a já přikývla hlavou v ujištění, že je to správně, zatímco jsem klouzala níž a vlasy se mi

rozprostřely po jeho žaludku. Ležela jsem mu mezi nohama a líně jsem na vnitřní stranu jeho stehna

vykreslovala další slovo.

"Udělat." Teď to vyslovil téměř bez dechu.

Stáhla jsem mu boxerky do půlky stehen a na břicho jsem mu kreslila další slovo, jazykem jsem mu

přejížděla po úzké linii chloupků, které se mu tam větvily. Bylo těžké vyhnout se jeho penisu - měl

ho plně připravený, dosahoval téměř nad pupek. Moje brada mu občas přejela po špičce, když jsem

jazykem pečlivě vykreslovala další slovo: "Tě". Neil potřeboval dva pokusy, ale uhádl a ztěžka

dýchal, jak se mu má ústa pohybovala v blízkosti penisu.

V posledním slově jsem zvládla podél jeho penisu ze slova "udělat" vykreslit jen písmena U a D,

než zasténal a nazvedl boky.

"Ano, Sophie," zachraptěl s rukama stále nad hlavou. Kdykoli je mohl dát někam jinam, protože

měl zápěstí pouze svázaná opaskem a nic mu fyzicky nebránilo v tom, aby dal paže dolů. Rozhodl

se hrát se mnou a něco uvnitř mě mě zlomyslně říkalo, že nejsem dominantní. A Neil nebyl

submisivní. Role bychom si skutečně pravděpodobně nikdy doopravdy neprohodili. Nicméně v

tenhle okamžik jsem ocenila, že mi věřil natolik, že mi to dovolil udělat.

Pomalu jsem lízala jeho penis od rozkroku až k jeho špičce a hluboko v krku jsem zasténala. Drsně

dýchal a posunul se pode mnou. Jazykem jsem zpracovávala místo na rozhraní předkožky a žaludu

a pak jsem postupovala až úplně ke špičce. Trochu jsem ji poškádlila, než jsem nasála celou jeho

hlavičku do pusy.

Vydal nesouvislý zvuk a já se pro sebe zašklebila a vzala ho do jedné ruky. Posadila jsem se a tak

upjatě a elegantně, jak jen to bylo možné, jsem mu po penise rozestřela trochu slin. Při tom pohledu

se mu oči rozšířily, takže jsem mu věnovala líný úsměv a udržovala s ním oční kontakt, zatímco

jsem po jeho hřídeli hlazením rozestírala tu vlhkost. Když jsem pak znovu sklonila hlavu, stále jsem

se mu dívala do očí a zatímco jsem lízala a sála jeho pevný penis, udržovala jsem ho v napětí jako

věrného diváka.

Nemusela jsem na něm pracovat dlouho - svými pomalými, vytrvalými tahy, sáním úst a hlazením

jazykem se mi ho povedlo přivést k vrcholu rychleji, než bylo běžné. Pravděpodobně díky tomu, že

byl tak vyvedený z míry, neměl nad situací kontrolu. Lapal po dechu, svíjel se a sténal. "Sophie, já

-" Tu větu už nedokončil, protože jeho penis sebou trhl a vzadu v krku jsem ucítila jeho semeno.

Trochu jsem si s ním v ústy hrála, stále jsem ho ještě zpracovávala i prsty, stále jsem ho mačkala a

hladila, zatímco pulzoval, ale než mohl dosáhnout přecitlivělosti, zvedla jsem hlavu. Jemně jsem si

prostředníčkem otřela koutky úst a poté, co jsem polkla, jsem vydala spokojený zvuk, zatímco jsem

se na něj ušklíbala.

Teď už nebyl ochoten pokračovat ve hře s falešným spoutáním. Odtáhl zápěstí od sebe, aby opasek

povolil a pak z něj rukama vyklouzl. Než jsem i jen pomyslela na protest, vytáhl si mě nahoru a

převalil na záda. Pak mě pod sebou přišpendlil. Jednu ruku přesunul na můj žaludek a já ztuhla.

"Když tě nemůžu mít, jsem naprosto šílený," zasténal mi do krku, po kterém mi přejížděl jazykem.

No dobře, co mám dělat? Riskovat jeho zdravý rozum?

"Prosím." To jediné jsem stihla říct a už mi rukou zajel do kalhotek a dvěma prsty hledal klitoris.

Pomalými, ustálenými kruhy mi po něm přejížděl a já cítila napětí nejdřív v nohách a břiše a

následně v celém těle.

"Ach ano, ach prosím," zakňučela jsem a chytila ho za záda. "Prosím, prosím, už to potřebuji."

Hlas jsem měl syrový a chraplavý. V ústech jsem stále ještě cítila jeho chuť. Potřebovala jsem to

úplně stejně jako kyslík a když jsem se udělala, nedokázala jsem zadržet kvílivý zvuk uvolnění.

Stehna se mi sevřela kolem jeho ruky a nehty jsem se mu zaryla do ramen. Měla jsem pocit, jako by

se mě dotkl elektrickým proudem.

Když bylo po všem, připadalo mi, jako bych v těle neměla žádnou kost, nic nevážila, byla totálně

uvolněná a za sebou měla naprosto úžasný orgasmus. Najednou mi moje neochota a vina, kterou

jsem kvůli sexu cítila, přišla dost hloupá. Neil mě políbil na čelo a pak vyklouzl z postele a zamířil

do koupelny. Možná bych se měla cítit trapně, že se mě dotkl, když jsem byla v biblickém slova

smyslu nečistá, ale skutečně jsem to potřebovala. Při odbourávání stresu stál orgasmus hned na

druhém místě za dlouhou, horkou koupelí v mé milované vaně.

Najednou jsem teď pocítila bodnutí stesku po domově.

Neil se vrátil a vlezl si pod přikrývku vedle mě. Nechtělo se mi otvírat oči, raději jsem se nechala

unášet v dozvucích tak potřebného uvolnění. "Chceš, abych se uhnula, abys měl pod přikrývkou víc

místa?"

"Ne, zůstaň, kde jsi," řekl a v jeho hlase jsem slyšela úsměv. "No dobře, tak se o kousek uhni."

Posunula jsem se, aby měl trochu víc prostoru. Posadil se vedle mě a teplou kůží přejížděl po mé.

Kolem nás nebylo nic jiného kromě hluku motorů letadla a syčení recirkulačního kyslíku.

"Děkuji ti," řekl Neil a nepřítomně mě hladil po ruce. "Bylo to tak nádherné, že jsem málem

zapomněl na tuhle smrtelnou past."

Zahihňala jsem se. Kdybych našla ve svalech jen trochu síly, hodila bych po něm svůj polštář.