TG - 4. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

V pondělí ráno se Neil musel vrátit do práce, a já taky. Potřeboval Rudymu předat prozatímní řízení

časopisu a já si musela definitivně vyklidit svůj stůl v Porterasu. Bylo to pro mě deja vu, protože

před pár týdny jsem si vyklízela svůj stůl před Neilovou kanceláří a odcházela do oddělení

kosmetiky.

Noc jsme spolu znovu strávili v mém bytě, i když podle Neila byla moje postel mučivým nástrojem.

Než odešel, probudil mě, sklonil se nade mě a políbil na tvář. Z jeho tváře jsem cítila měkkost a

vodu po holení.

"Miláčku, odcházím. Pošlu ti pak Tonyho s autem zpátky." V Neilově hlase jsem slyšela

znepokojení, jako by se bál, že se budu snažit nést papírovou krabici se svými osobními věcmi z

práce vlakem.

Když jsme spolu dřív museli usilovně náš vztah skrývat, tu myšlenku bych úplně odmítla. Nicméně

od Deji jsem zjistila, že můj poměr s Neilem vyšel najevo a v kanceláři z toho vznikl obrovský

skandál. Netěšila jsem se na to, že se tam dneska ještě budu muset objevit, natož si ještě užít hanby

při vyklízení věcí. Ospale jsem přikývla. "Jistě. Už vstanu a připravím se."

I když jsem už v Porterasu nepracovala, nechtěla jsem se v kanceláři objevit s tím, že bych v

ostatních vzbudila dojem, že jsem poražená. Pečlivě jsem si vybrala svoje oblečení - zvolila jsem si

tmavé indigo přiléhavé džíny a k nim volnou splývavou tuniku, která zamaskuje moje nafouknutí

díky prodělané interrupci a díky které se budu cítit tak sexy a vysoké černé boty. Kolem krku jsem

si uvázala oranžovo šedý šátek Hermes Camails. Ten šátek byl dárkem od Gabrielly - spolu s

Penelope jsme ho od ní obě dostaly před rokem k vánocům. Připadalo mi důležité mít nějakou

připomínku mého starého života v Porterasu, aby až tam přijdu, jsem neměla pocit, že tam

nepatřím.

Sotva jsem si stihla dokončit make-up a svůj umně nedbalý zapletený drdol, když interkomem

zazvonil Tomy. Nasadila jsem malé stříbrné kruhové náušnice, popadla pevnou kartonovou krabici,

ve které si z bývalé práce odnesu své osobní věci a zamířila ven.

"Dobré ráno, slečno Scaife," řekl Tony a podržel mi dveře.

"Dobré ráno, Tony. Budu se snažit Vám dneska snažit auto nepozvracet," vtipkovala jsem, když

jsem se uvelebovala na zadním sedadle, kde už nebyl cítit ani slabý zápach zvratků. Na podlaze už

nezůstala ani skvrna.

"Velmi dobře, madam," prohlásil a díky jeho typickému ne newyorskému přízvuku ta formální fráze

zněla mnohem osobněji. "Jsem rád, že se již cítíte lépe."

Když jsme dorazili k budově, Tony mi nabídl, že půjde se mnou a odnese mi věci, nicméně

požádala jsem ho, aby místo toho počkal u auta. Do pekla, nechtěla jsem lidem, kteří o mě za mými

zády drbou, poskytnout ještě více munice.

V hale u ochranky jsem se zapsala a dostala návštěvnickou kartičku. Jak směšné. Nahoru jsem jela

ve výtahu s dalšími dvěma lidmi. Naštěstí ani jeden z nich nepracoval pro časopis a vystupovala

jsem dřív než oni. Jako první jsem potkala v recepci Ivanku, která od svého stolu vzhlédla s malým

úšklebkem.

"Jen si jdu pro věci," řekla jsem, když jsem kolem ní prošla. Nechtěla jsem se podívat směrem k

Neilově kanceláři, ale neodolala jsem. U mého starého stolu seděla Deja.

Myslela jsem, že po mě budou všichni pokukovat, aby mě mohli soudit a odsuzovat. Místo toho to

vypadalo, že se nikdo nestará o to, že tam jsem. Sice se po mě zvědavě podíval jeden nebo dva lidé,

když jsem míjela jejich stoly a jen jeden pohled byl otevřeně nepřátelský.

Dobře, skoro jen jeden.

Skleněné dveře do oddělení kosmetiky sice byly otevřené, ale i přesto jsem zaklepala. Uvnitř byla

pouze India Vaughn, vedoucí oddělení kosmetiky a na své ruce si prohlížela jednotlivé odstíny

rtěnek. Když vzhlédla, její příjemně neutrální výraz na okamžik ztuhl.

"Jsem tady, abych si vyklidila svůj stůl," řekla jsem a postavila si krabici.

Oči se jí zúžily a se sevřenými rty přikývla. "Aha. Špion číslo dvě. Můj přeplněný dnešní den je tím

kompletní."

"Ehm..." Pohledem jsem přejela po místnosti. Jessica Nguyen, druhá asistentka redaktorky krásy

nebyla nikde vidět. Když jsem byla na schůzce se svým starým šéfem, Gabriellou, říkala mi, že se

Jessica chystá pro ni pracovat. Vypadalo to však, že Indie to bere mnohem osobněji, než jako by se

jednalo jen o jednoduchou změnu kariéry. Byla tím záškodníkem Jessica? "O čem to mluvíš?"

"Mluvím o tobě a Jessice a o tom, že jste mi přímo pod nosem pracovaly pro Gabriellu." India se

zvedla ze židle, na které seděla. "Víš, nejdřív jsem si myslela, že tu děláš špionáž pro Neila

Elwooda, protože to byl on, kdo ti tuhle práci dal. Odvážný tah, kousat do ruky, která tě

podporovala."

Zavrtěla jsem hlavou. "Nebyla jsem ničím špionem, Indie."

"Co jsi řekla Gabrielle?" India pokrčila rameny a na prsou si zkřížila ruce. "Řekla jsi, že jsem znovu

začala pít? Protože vím, že ona by se na to znovu zeptala."

"Řekla jsem Gabrielle, že jsi velice schopný editor. Nespím s ní." Špatný výběr slov, uvědomila

jsem si. "A nepracuji pro Neila, dal mi padáka."

"To je to, čemu nerozumím. On tě vyhodil, ale ty nepracuješ pro Gabriellu?" Indiina zvědavost

zvítězila nad jejím rozhořčením.

"Podívej, když ti řeknu -" Podívala jsem se na otevření dveře, pak jsem si povzdechla a dala krabici

na stůl. "Nebude ti vadit, když je zavřu?"

"Začíná mě to fascinovat. Počkej, udělám si kafe."

Zatímco India přešla ke svému stolu v rohu, zavřela jsem dveře a na sklech zatáhla žaluzie.

Co to děláš? To je hloupost. Mohlo by to Neilovi ublížit. Potenciálně by to mohlo ublížit celému

Porterasu.

Pokud jsem však o Indii Vaughn něco věděla, bylo to to, že tenhle časopis miluje víc, než cokoli

jiného na světě. Byl to její sen, podobně jako můj. S tou informací jsem se jí mohla svěřit.

Velmi tiše jsem promluvila. "Podívej, já jsem nedostala padáka kvůli tomu, že bych dělala špionáž

pro Gabriellu. Nikdy jsem jí nic neřekla. Začátkem prosince jsem varovala Rudyho, aby si dal pozor

na Jakea Kirchnera, protože jsem měla pocit, že něco chystá. Než se stal pytlem sraček, byli jsme

díky práci kamarádi."

"Vždycky byl jen pytlem sraček, Sophie." Díky Indiinu londýnskému příznaku dělnických vrstev to

znělo jako Jakeovo odsouzení a zároveň i vyjádření sympatií k mému rozhodnutí.

Pokrčila jsem rameny. "Vezmi Gabriellina psa k veterináři zabývajícím se holistickou péčí na

zavedení ušních svící a pak se vrať a řekni mi, jak snadno ti půjde oddělit opravdové lidi od těch

falešných."

"Máš bod." India usrkla kávu. Nehty měla upravené do dokonalých oválů a nalakované báječným

odstínem barvy tmavé švestky. Velmi slavnostní.

Hrozně moc mi bude chybět práce v módním průmyslu.

"Každopádně padáka jsem dostala proto, že jsem věděla, že někdo ve společnosti, kdo má přístup k

seznamu předplatitelů, vynáší informace do nově připravovaného Gabriellina projektu. A já to

neřekla, protože jsem nechtěla ohrozit svoji potencionální možnost nabídky práce pro ni." Wow,

když jsem to řekla nahlas, skutečně to znělo uboze. Není divu, že byl Neil tak naštvaný, že se mnou

v práci vymetl. "Ale já jsem pro ni nešpehovala."

"Ne, to byla Jessica." India naklonila hlavu ke straně. "Proč jsi to neřekla mě nebo Rudymu, když

jsi věděla o tom seznamu předplatitelů?"

Zhluboka jsem se nadechla. "Pokud ti to řeknu, musíš přísahat, že se nic z toho nedostane ven z této

místnosti. Mohlo by to poškodit společnost Elwood and Stern, mohlo by to poškodit i tento časopis

a skutečně by ti to nepřineslo přízeň Neila Elwooda. Myslím, že víš, že on není ten typ člověka,

kterého bys chtěla naštvat, pokud chceš i nadále pracovat ve vydavatelství."

"Rozumím," řekla India jednoduše. Docela by mě zajímalo, jaká všechna tajemství v uplynulých

letech slyšela a nechala si pro sebe, protože jsem doposud neslyšela žádné klepy v kanceláři, které

by měly původ od ní.

"Chtěla jsem to říct Neilovi. Protože jsem jeho přítelkyně."

Indiiny oči už nemohly být větší, než právě byly.

"Je to dlouhý příběh," pokračovala jsem. "Neměla jsem příležitost říct mu o úniku seznamu

předplatitelů ještě dřív, než se dozvěděl o tom, že mi Gabriella nabídla práci. Ne, já jsem v tom

úniku prsty neměla. Ne, nevěděla jsem ani o tom, že společnost bude převzatá firmou Elwood a

Stern a ne, nebudu pracovat pro Gabriellu."

"Takže, ty a Neil Elwood?" Vydala zvuk, který zněl, jako by zdráhavě přiznala, že to na ni udělalo

dojem. "Myslela jsem, že to jsou jen ničím nepodložené fámy. A on ne -"

"Přes to všechno vyhodil?" Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, stala se ještě další hovna."

India si mě dlouhou chvíli měřila s nejistým úsměvem. "Sophie Scafe. Tohle bych nikdy nehádala."

Najednou mi na mysli vytanulo něco, o čem se předtím zmínila. "Jessica byla tím, kdo vynesl

seznam předplatitelů, že?"

"Jo. Přešla sem z podatelny. A věřím, že je teď novou kreativní ředitelkou Gabriellina nového

časopisu."

Při té informaci mi bylo, jako by mě někdo praštil do břicha a vím, že se mi to zobrazilo i ve tváři.

Indie, i když se uculovala, se nějak podařilo zatvářit soucitně. "To byla ta práce, co ti nabídla, že?"

Přikývla jsem. "Musela jsem si vybrat mezi ní a Neilem. Neil vyhrál."

"Nebude se vracet zpátky do Anglie?" India se mírně zamračila.

"Jo, jedu tam s ním. Už tady nemám práci. Vzhledem k tomu, že jsem se ocitla na černé listině

společnosti Elwood a Stern, stejně tak i Gabrielliny a jejích pomocníků, už se mi asi nikdy nepodaří

v New Yorku znovu sehnat práci." Někde v tom, co se všechno dělo, jsem nějak z tohohle úhlu

pohledu zapomněla přemýšlet o své nezaměstnanosti. Tuším, že se to stalo někdy mezi okamžikem,

kdy jsem zjistila, že jsem těhotná a tím, kdy mi Neil sdělil, že má rakovinu.

"Co budeš dělat?" Ocenila jsem, že se India místo toho, aby předpokládala, že bych jen tak žila na

úkor Neila, zeptala.

Dobře, budu žít na úkor Neila, ale nebyl to můj celoživotní sen.

Jo, Scaife, co budeš dělat? V hlavě jsem uslyšela vždy překvapivě pragmatický Hollin hlas. Zvedla

jsem ruce a pak jsem je nechala znovu spadnout do klína. "Nemám ponětí. Pravděpodobně zkusím

psát na volné noze nebo rozjet blog. Právě teď se soustředím na problémy se stěhováním."

Jo, a skutečnost, že Neil může zemřít a také to, že jsem právě prodělala potrat. Věděla jsem, že to

může znít lhostejně, ale skutečně nebylo moc víc, co bych ohledně toho mohla říct nebo cítit.

India vypadala soustředěně. "Dobře, v ten krátký čas, cos byla tady, jsi byla dobrá. A omlouvám se,

že jsem tě obvinila ze špionáže. Jo, udělala jsi nějaké neetické věci, ale kdo z nás to tady nedělá?

Jestli budeš někdy něco potřebovat, nějaké reference, můžeš jim dát moje číslo, aby mi zavolali."

Wow, to jsem fakt nečekala. "Jistě. Ehm. Děkuji ti, Indie."

"Jen." Zarazila se, ale pak, i když to vypadalo, že je to proti jejímu nejlepšímu svědomí, mě

varovala. "Buď s Elwoodem opatrná. Muži jako on... velice snadno mohou dívku smést."

Ježíši, nebyla to pravda?

Zbytek dne jsem strávila doma a vyměňovala jsem si e-maily s Neilovým agentem, který řešil

problémy ohledně imigrace. V podstatě v zemi budu moci bez problémů zůstat šest měsíců, ale poté

se budou muset věci zlegalizovat. Moc jsem si nebyla jistá, jak se cítím při tom, že natrvalo někam

emigruji. Nikdy dřív jsem se za vlastence nepovažovala, ale při vyhlídce, že natrvalo opustím New

York a USA, abych žila v cizí zemi, jsem si připadala neuvěřitelně osaměle.

A balení bylo neuvěřitelné.

Jak se den chýlil ke konci, čekal mě ještě jeden mnohem horší úkol: čelit matce.

Neil se mě chystal v osm hodin vyzvednout s tím, že si spolu dáme pozdní večeři, a já jsem chtěla

předtím, než přijde, mít alespoň něco sbaleno. Ale čím déle jsem seděla v pokoji, bezmocně se

dívala na všechny svoje věci a neměla ani tu nejmenší chuť s tím cokoli udělat, musela jsem přiznat

porážku.

Musela jsem zavolat mámě.

Někdy jsou prostě věci, které musíte udělat, abyste si připravili cestu pro věci, které udělat

potřebujete,říkávala s oblibou moje máma, obvykle ve chvílích, kdy dohlížela na úklid mého

pokoje. Byla jsem si téměř jistá, že potrat nebude vidět jako něco, co "připravuje cestu", takže jsem

si byla zatraceně jistá, že zařídím, aby to nikdy nezjistila. Taky jsem se rozhodla, že jestli někdy

budu mít dceru, tak ji zcela určitě nebudu tlačit k tomu, aby přemýšlela o svém těle a o tom, co by s

ním mohla dělat.

Díky svým rozbouřeným hormonům jsem předtím, než jsem ji zavolala, jsem dvakrát hovor

odložila. Chvíli jsem prostě jen s pláčem ležela v posteli a držela telefon v ruce.

Nakonec, když už hrozila reálná hrozba, že se tu ukáže Neil, u toho rozhovoru mě vyruší a vše se

stane ještě divnější, než je to možné, jsem se sebrala a vytočila číslo.

"Sophie!" ozval se mámin hlas. "Bála jsem se o tebe. Potřebuji znát tvůj letový plán, aby tě mohl

tvůj strýc dojet do Marquette vyzvednout."

"Jo, ohledně toho..."

V telefonu jsem uslyšela podivné zařinčení a díky tomu jsem si dokonale představila mámu, jak

pravděpodobně metlou zpracovává těsto na banánový chléb. Její blond vlasy barvy medu, s proužky

platiny, které jsou dokonale vyžehlené, a vepředu odhrnuté z obličeje, ve kterém má obrovské

zastřené hnědé oči a obrovské rty, které jsem v genetické loterii nezdědila. Ve velikosti dvacet osm

moje máma vypadala jako středozápadní kopie Donatelly Versace. Kdybych to srovnání před

mámou pronesla nahlas, přijala by ho s obrovskou radostí.

Právě teď se v jejím hlase žádná škodolibost neozývala. "Ach miláčku, ne. Nemůžeš se na nás teď

vykašlat! Tvůj bratranec Ricky se právě vrátil z Afghánistánu. Od té doby, co tvůj děda zemřel, to

bude první velká rodinná sešlost."

Ouh. Nebudu s nimi jenom na vánoce, ale zároveň zničím i rodinnou sešlost. Z oka jsem si setřela

slzu a normální hlas jsem dokázala udržet jen silou vůle. "Já vím, já vím. Ale tentokrát pro to mám

dobrý důvod, přísahám."

"No dobře, jaký?" povzdechla si máma podrážděně. "Tvoje čubkovská šéfka chce, abys na vánoce

ozdobila jejího psa?"

"Ne. Ehm, už pro ni nepracuji. Já... jaksi jsem přišla o práci." Skutečně jsem neměla žádný důvod

pro to, aby musela vědět, že jsem přišla o práci, protože svůj soukromý a pracovní život jsem držela

odděleně. Nebo že jsem dostala nabídku, kterou jsem okamžitě zahodila. Celé to prohlášení jsem

musela nutně přetransformovat. "Časopis změnil vlastníka a Gabriella si mě do své nové práce

sebou nevzala."

"Srdíčko, je mi to tak hrozně líto." Moje máma aspoň dokázala přiznat, když se mýlila. "Nikdy bych

to nehádala -"

"To je v pořádku, já vím," ujistila jsem ji. "Je toho víc. Nech mě pokračovat."

"Ty nejsi..." ozval se mámin hlas. "Nejsi těhotná, že ne?"

"Ne!" Už ne. To byla mámina hlavní obava - že bych mohla skončit jako svobodná matka, stejně

jako ona. Kdykoli jsem se zmínila, že mám špatné zprávy, vždy se jako první ptala na těhotenství.

"Někoho jsem potkala. Je to zatím dost čerstvé, ale věci se hodně rychle hýbou vpřed."

"A kvůli tomu, abys mohla být s ním, budeš u nás chybět na Vánoce?" Matčin hlas zněl trochu

vyčítavě.

"Ano," přiznala jsem. "Ale, jak jsem řekla, mám k tomu dobrý důvod. Má rakovinu a brzy bude

muset začít s chemoterapií. Víš, chceme předtím ještě jen spolu strávit společně prázdniny."

"Ach miláčku." Máma byla ještě otřesenější než já, když jsem se o tom dozvěděla. Samozřejmě, teď

jsem se prostě tu část s rakovinou rozhodla ignorovat, a tak to pravděpodobně bude až do chvíle,

než nastoupí do nemocnice. Bylo snazší nepříjemnosti potlačit, než jim čelit a vypořádat se s nimi.

"Ani jsem nevěděla, že se s někým vídáš? Proč jsi mi to neřekla? Musíš být tak vyděšená."

"Ne, bude v pořádku." Když si to budu pořád opakovat, mohla by to být pravda. "Chce jet domů, do

Anglie, kde podstoupí chemoterapii a já pojedu s ním."

"On je Angličan?" Máma se skutečně dovede zaměřit na důležité detaily. "Vsadím se, že má

roztomilý přízvuk."

Ach, chtělo se mi zvracet. Nepotřebovala jsem, aby moji mámu přitahoval můj přítel. Zvlášť, když

k němu byla věkově mnohem blíž než já. Tohle dávalo nový význam slovu strašidelný. Kromě toho,

slovo roztomilý nebylo to, jak bych popsala způsob, jakým Neil mluvil, ale také jsem nechtěla

použít slova, kterým bych to chtěla popsat své matce. "Nevím nic o roztomilosti, ale líbí se mi."

"Dobře, budeš nám chybět." V žádném případě nebyla žádná možnost, jak bych se z té viny, že

nepřijedu, mohla dostat, takže jsem vydržela poslouchat, jak matka pokračovala dál. "Ale

nestěhujete se tam natrvalo, že jo? Budeš mít možnost občas přijet domů? Třeba na velikonoce?"

"Záleží na to, jak na tom bude Neil, ale možná ano. Já jen... nechci, aby byl sám." A nechci od něj

být oddělena oceánem a každou vteřinu přemýšlet o tom, jak je na tom muž, kterého miluji, špatně,

trpí a možná i umírá.

"Chápu. Zlato, jestli ti na tom chlapovi skutečně záleží, pak jsi udělala správnou volbu." Máma se

jemně zasmála. "Jen se mi ulevilo, že jsi konečně o někoho projevila zájem. Myslela jsem si, že

budeš až do smrti sama."

Kdybych se cítila o trochu líp, udělala bych jí přednášku o tom, že být navždy svobodná nemusí být

nutně špatná věc a že mám i bez muže svoji hodnotu. Místo toho jsem to přijala tak, jak to

zamýšlela, jako sice pomýlený, ale ryzí výraz ustarané mateřské lásky.

"Řekni mi o něm něco," pobídla mě matka. "Pracuje ve vydavatelství?"

"Ehm, jo. Pracuje. Potkali jsme se v práci." Měla jsem pocit, jak když kráčím po minovém poli, ale

za žádnou cenu jsem mámě nechtěla říct, že jsem se zapletla se svým šéfem. Jak jsem měla ještě

rozbouřené emoce, nedokázala bych zvládnout její zklamání.

"Co budeš v Anglii dělat? Nemůžeš tam pracovat, že? Protože nemáš zelenou kartu?"

"Můžu být na volné noze. Pokud tam zůstanu déle než šest měsíců, budu potřebovat vízum a na

celém tomhle bolestném procesu už začíná pracovat Neilův právník." Jak by tohle mohl dělat

normální chlap? Zavolat svému právníkovi a zadat mu to za úkol? Jak to obyčejně funguje, pokud

se za moře vydáte s chlapem, který není bilionář? Pravděpodobně to musí být vyčerpávající.

Netušila jsem, jestli se teď konverzace nezvrtne směrem k penězům, ale naštěstí se zaměřila na

úplně jiný detail. "Šest měsíců je dlouhá doba."

"Možná i déle." Jestli byl na celé zemi nějaký člověk, kterému jsem to mohla říct, byla to... no

dobře, byla to Holli, ale byla to i moje máma. "Upřímně řečeno, kdyby tam chtěl zůstat natrvalo,

možná bych také zůstala. Skutečně ho miluji. Ale zatím ještě není nic vytesáno do kamene. Právě

teď se přes to snažíme dostat."

"Ach, miláčku." Moje máma si mateřsky povzdechla a pak jakoby se utrhla z řetězu. "Když budeš

šťastná, pak budu za tebe šťastná. Věřím ti, že uděláš správné rozhodnutí."

"Já taky." A kupodivu, i přes ten příšerný týden, který jsem s Neilem právě přestála a noční můrou

chemoterapie, která se tyčila před námi, jsem byla opravdu šťastná. Srdce mi poskočilo a cítila

jsem, že jsme si najednou s matkou bližší než kdykoli za několik posledních měsíců.

A pak řekla: "Budu se o tebe bát, až budeš tak daleko od domova. Stále jsi ještě velice mladá a

některé z těch zemí nejsou právě bezpečné."

Mohlo by mi klidně být sto a máma by si přesto myslela, že jsem příliš mladá. A do prdele, vždyť

jsem odjížděla jen do Anglie. Dokonce se ani nebudu muset učit jiný jazyk.

"Nerada ti to zdůrazňuji, že Rickimu je jen dvacet a právě strávil rok v Afghánistánu, což je

mnohem dál a mnohem nepřátelštější než Anglie," řekla jsem tím nejtrpělivějším tónem, který jsem

zvládla.

"Ale to je jiné, drahoušku. Ty jsi dívka, pro tebe to tam bude mnohem nebezpečnější."

Ruku zaťatou v pěst jsem zvedla do vzduchu do úrovně hlavy a silně jsem se kousala do rtu, abych

to nekomentovala. "Někdo zvoní, musím jít otevřít dveře."

"Dobře, sbohem drahoušku. Miluji tě!"

"Taky tě mám ráda, mami." Zavěsila jsem a doufala, že to podráždění, které ve mně vyvolaly

máminy misogynní komentáře, mi pomohou o vánocích překlenout stesk po domově.